Nejlepší články k poslechu: Stáhnout
Vyberte si své téma Předplatné

Matka nezvládla můj odchod z domu: Nastavte hranice a buďte trpělivá.

21. 9. 2015

Dobrý den,

nedávno jsem sem posílala dotaz ohledně odstěhování od svých rodičů: http://psychologie.cz/poradna/chceme-se-odstehovat-rodice-nesou-tezce-myslete-hlavne-na-sebe/

Minulý týden jsme se přestěhovali. Jsme ve městě rádi, myslím že máme výborně nakročeno, plánujeme spoustu věcí a aktivit sami i s dětmi, zkrátka konečně začínáme žít podle svého. Problém nastal v tom, čeho jsem se obávala: moje matka. Absolutně nezvládla náš (konkrétně můj) odchod. Začala jakoby bláznit, je popletená, pořád brečí, říká, že na ni doma všechno padá.

Obvodní lékařka jí předepsala Lexaurin a nějaká antidepresiva. Lexaurin bere 2× denně 1/2, antidepresiva odmítla. Jediné, co jí opravdu pomáhá, je moje přítomnost. Dokonce nereaguje ani na moje děti, nezlepší se jí nálada, nehraje si s nimi. A to jsme domluvené (a dodržujeme), že budeme jezdit 2× týdně.

Když se jí zeptám, co by jí pomohlo, řekne, že neví. Bydlí na vesnici, nemá žádné kamarádky, s nikým se nestýká, všechno odmítá. Chodí jen ven se psem, ale pouze večer, protože má pocit že jinak se jí všichni posmívají. Moje sestra to za mě „žehlí“, volá matce i 10× denně, snaží se ji zapojit do činností její rodiny.

Vím, že je brzy něco posuzovat, musím to nechat usadit. Vím, že bych se měla soustředit na svou rodinu, ale tohle je důležité pro mou psychickou pohodu. Jak matce vysvětlit, že nemá právo tohle dělat? Že tím trpí celá rodina? Jak ji přesvědčit, aby byla aktivní a našla si jiný smysl života, než mě? Cítím okovy na noze…

Blamka

Názor odborníka


Dobrý den, Blamko.

Pozorně jsem pročetla váš dotaz i ten minulý a také odpověď kolegyně Zahrádkové. Snažila jsem se porozumět situaci. 

Myslím, že propojení s tím, co bylo před stěhováním, je důležité. Před stěhováním vám maminka dala najevo, že v její mysli je vaším dlouhodobým úkolem péče o ni (potažmo o oba rodiče), od sestry to zřejmě nečekala, nechtěla a nyní ji sestřiny nabídky k zapojení neoslovují. Znám příběhy, kdy si rodiče skutečně „pořídili“  děti na to, aby  se o ně měl ve stáří kdo starat. V některých kulturách se to dokonce očekává od nejmladších sourozenců a jsou k tomu vedeni a vědí, že jejich úkolem není mít vlastní rodinu, ale dochovat rodiče. Pokud si vlastní rodinu pořídí, jsou považováni za odpadlíky. Není v rodové linii vaší matky nějaký takový vliv? Od sestry to je spontánní jednání, nebo jste na tom spolu domluvené, že vás „zastoupí“? Povídáte si spolu se sestrou o mámě a co její jednání s vámi oběma dělá?

Další, co bylo před stěhováním, bylo sebevražedné prohlášení vaší maminky. Nedivila bych se, kdybyste teď, když odmítla antidepresiva a pokračuje v truchlení, byli všichni v pozoru, zda přece jen něco neprovede. Antidepresiva rozhodně nejsou všelék, ale jejich odmítnutí může být různou zprávou pro okolí – od „jsem silná, zvládnu to sama“ až po „nebraňte mi chemicky v truchlení a případně v sebevraždě“. A i když se pravděpodobně jedná o ne plně uvědomovanou manipulaci, sebepoškození to nevylučuje. Maminka by měla dostat jasnou zprávu, že pokud jsou sebevražedné úvahy, nebudete se rozpakovat řešit to adekvátně, tj. psychiatrickou péčí, případně až hospitalizací. Domnívám se, že to by pro ni byla v její vesnici (v jejích očích) mnohem větší ostuda, než to, že se odstěhovala dcera. A tato zpráva by měla být od celé rodiny stejná. Závažná prohlášení vyžadují závažnou reakci a bude to chtít, abyste jako zbytek rodiny spolupracovali. Máte pravdu, situace se musí „usadit“, a adaptační doba běžného organismu je 6–8 týdnů, někdy až 3 měsíce. Takže trpělivost. To platí pro všechny v nové situaci. 

V posledním odstavci píšete spoustu otázek, k jejichž rychlému vyřešení jsem skeptická. Než začnu odpovídat na vaše otázky, mám jednu k vám – jste si svým rozhodnutím jistá? Stojíte si za tím, že stěhování bylo pro vás osobně a pro vaši rodinu dobré? Co byste v tuhle chvíli potřebovala, abyste se mohla za sebe pevně postavit? Pokud je to podpora – u matky ji nehledejte, ale můžete ji najít jinde – manžel, sestra, otec, další příbuzní, přátelé, terapeut…?

Jak matce vysvětlit, že nemá právo tohle dělat? Vaše matka by musela být vychovaná ke svobodě, aby ji sama mohla dát. Jak píšete, v rodě je tradice dochovávat své příbuzné (což samozřejmě není nic špatného), ale je dvousečné tu péči vynucovat. Na vaši matku bych nenastoupila  způsobem „nemáš právo“ – a i vy sama brzdíte, což velmi oceňuji, byl by to červený hadr, roznětka konfliktu. Možná byste mohla zkusit popovídat si s ní o právu dětí na spokojenost (měla ona sama ve své původní rodině jako dítě právo být spokojená?), vzít to jakoby z druhé strany. Nejdřív obecně, třeba nad novinami s nějakým příběhem, a pak se jí zeptat, jestli si přeje, abyste vy byla spokojená. Většina matek řekne, že ano. A další otázkou pak je, jestli můžete být spokojená podle svých představ (asi najdete nějakou vaši vlastní, přiléhavou formulaci). A v tuhle chvíli už se většina matek zamyslí, ale nakonec taky řeknou, že ano, a obvykle pochopí, že vaše představa a její představa se liší a že je to v pořádku. 

Je možné, že rozhovor o svobodě, spokojenosti, budete muset absolvovat v různých obměnách několikrát, a tady bych vám doporučila taky spolupráci a otevřenou komunikaci s rodinou – s tátou (mimochodem, jaký je jeho názor na vaše stěhování? Máte od něj podporu, nebo souzní s mámou? Jaký s ním máte vztah?), se sestrou, s vaším mužem. Abyste se nedostala do situace, kdy budete sice odstěhovaná, ale stejně se budete zabývat především mámou (rodiči) a bude zabírat vaši pozornost. Kolegyně vám doporučovala chránit svou vlastní rodinu – a já dodávám i sebe, věřte, že děti se taky potřebují usadit a vás k tomu velmi potřebují a i vy se potřebujete nově usadit a mít na sebe kapacitu.

A poslední doporučení je, abyste důsledně držela ta pravidla kontaktu, která jste si nastavila. Tím dáváte matce hranici, zároveň se od ní neodstřiháváte, což osobně hodnotím jako velmi zralé a pozitivní řešení. Bezpečný odstup a dostatek prostoru pro vás i pro rodiče. Jak už psala kolegyně Zahrádková (volně parafrázuji a interpretuji), to, že matkám vyletí děti z hnízda, je normální, je to vývojová záležitost a jeden z jevů přechodu do další životní etapy a čas nelze začarovat, aby neběžel. Vaši rodiče se budou nyní potýkat s tím, že budou zase žít spolu a jak s tímhle naloží, to je na nich.

Přeji trpělivost, pevnost a nalezení dobré podpory,

Alena Večeřová Procházková

Diskuse 0

Nenašli jste odpověď na svůj problém?

Pokud máte roční nebo dvouleté předplatné, můžete nám poslat svůj dotaz.