Téma k poslechu: Co se životem
Vyberte si své téma Předplatné

Nastavení asertivní hranice: Nejdřív buďte v pohodě sama se sebou.

2. 8. 2012

Dobrý den,

ráda bych požádala o radu ohledně posílení asertivního jednání – někdy mám pocit, že se tak moc snažím vyjít ostatním vstříc, jsem tak moc chápavá a neurážím se, až si se mnou tak říkajíc vytírají zadek. Jak a kde stanovit hranici?

Obvykle raději nasadím smutný výraz, než abych si dupla. Asi očekávám, že jednání druhého jako projev jeho konečného rozhodnutí je nezvratné a mělo by se respektovat. Myslím, že jsem až příliš ohleduplná a přizpůsobivá. Respektive jsem buď ve vleku rozmarů ostatních nebo přehnaně panovačná a neústupná za každou cenu.

Není to tak, že by mi bylo nepříjemné se přizpůsobit. Pokud by to mělo jít proti mému přesvědčení, tak nemám problém se ohradit a říct, že takhle ne. Určitě žádostem okolí nepřizpůsobuji svůj život, ale většinou se snažím vymyslet řešení tak, abych vyšla druhému vstříc a sebe tím neomezila. Ale většinou to dopadá tak, že okolí mění svá rozhodnutí a plány, protože vědí, že jsem schopná se tomu flexibilně přizpůsobit. A mě to už začíná trochu vadit.

Asi bych měla svou flexibilitu omezit, ale nevím kde a jak. Mám tendenci snažit se pořád všechno „pochopit“ a se vším se „vnitřně vypořádat“ tak, aby mě to netrápilo, ale neměla bych taky někdy říct „ne, s tímhle se vypořádat nechci“? Jak poznám ty hranice?

Díky za odpověď.

Kamča

Názor odborníka


Milá Kamčo,

je z vás cítit, že vám v tom není dobře. A také mám dojem, že se to ve vás celkem pere. Na jednu stranu píšete, že jste až příliš vstřícná a ohleduplná a že si s vámi druzí někdy “vytírají zadek”, na druhou stranu o odstavec níže deklarujete, že pokud jde něco proti vašemu přesvědčení, tak se dokážete ohradit a umíte říct “ne”.

Myslím, že vám rozumím – někdy to dokážete, jindy prostě ne. Někdy se možná až příliš přizpůsobíte a nemyslíte na sebe a jindy si ty hranice zase nastavíte hodně tvrdě a budujete kolem sebe nepřekonatelné hradby. Je běžné, že pokud s něčím nejsme srovnaní a je to naše téma, tak reagujeme v opačných pólech – protože si s tím v tu chvíli neumíme tak docela poradit. Dvojakost a polarita budou vždy součástí našich životů a myslím, že hledání zlaté střední cesty je opravdu práce na celý život.

Líbí se mi, že si to téma uvědomujete a je z vás cítit, že už to tak nechcete. Vlastně tím, že začínáte hledat řešení, tomu právě to “ne” začínáte říkat. Není lehké si ty věci přiznat, protože mohou navenek působit jako slabost. Podle mě je to ale naopak – máte odvahu věci řešit a sílu si přiznat, že něco nezvládáte (a ještě se o to takhle veřejně podělit). První krok k tomu to překonat a posunout se dál.

Nejprve se pokusím odpovědět na vaši otázku, jak a kde si stanovit své hranice. Naslouchejte sama sobě, svému vnitřnímu hlasu. Ten vám vždy říká, co je pro vás pro danou situaci nejlepší (i pokud by se to druhému třeba nemuselo líbit). Pozorujte sebe sama. Jak se v situacích, kdy po vás někdo něco chce, cítíte vevnitř? Co vám říká vaše vlastní tělo? Co se ve vás v tu chvíli děje? Když se přizpůsobujete ve prospěch někoho druhého, jste vnitřně klidná? Anebo se vám svírá žaludek a kdybyste se zaposlouchala opravdu hluboce do svých vnitřních pocitů, tak byste slyšela volání vašeho vnitřního hlasu, který vám říká “ne, takhle to přeci ale nechceš, nedělej to”?

Mnozí lidé to mají tak, že svůj vnitřní hlas naprosto utišili, ubili. Nebyl jim pohodlný, protože po nich chtěl, aby se s něčím potýkali. S něčím, co třeba mohlo být náročné, bolestivé. Tak se raději rozhodli ho neposlouchat. Ale on tam pořád je. Bude s vámi celý život. Možná teď mluví hodně potichu, ale lze ho slyšet, pokud budete chtít. Jen je třeba se mu otevřít, dovolit si ho poslouchat. Je spojený s naším srdcem, ne s rozumem, takže není egoistický a sobecký. Ale říká vám – toto ještě ano a toto už ne, to už mi nevyhovuje, to nechci. Zkuste se tedy víc zaposlouchat do sebe samotné a orientovat se podle toho. Uvěřte sama sobě.

Potýkat se s tím není jednoduché. Zvlášť pokud už to tak nějaký ten rok děláte a teď si teprve začínáte uvědomovat, že už to tak nechcete. Možná vás mohou napadat myšlenky co si o vás druzí pomyslí, když jim nevyhovíte. Jestli na vás nebudou naštvaní nebo jestli se neurazí. Tak jste raději zticha. Pokud se takto chováme, tak se obvykle bojíme, jestli nás ti druzí budou mít i nadále rádi. Já se však ptám – co to, že jste tak hodná na ostatní a ne na sebe? Že na sebe vlastně zapomínáte a raději vyhovíte druhým?

V prvé řadě jde vždycky přece o vás. Je to váš život, ten žijete pro sebe. Jde o to, abyste sebe sama v prvé řadě měla ráda. Pak vám to půjde i s ostatními. A budete překvapená, že když si za tím svým stát budete, tak že i reakce druhých bude často jiná, než jak si to dopředu v hlavě vykonstruujete. Naopak si vás pak druzí budou více vážit.

Ono nejde o to neustále všechny chápat – a zapomínat přitom na sebe. Dovolte si zaměřit se na sebe. Možná vám to zprvu přijde sobecké, ale není to tak. Člověk nejprve musí být v pohodě sám se sebou a pak teprve může poctivě dávat i ostatním. Jinak jsou ostatní určitou kompenzací za vlastní ne-sebelásku. Vlastně jim chceme vyhovět, protože to sami vůči sobě nedokážeme. Myslím, že Paolo Coelho řekl něco ve smyslu: “Pokud se budete snažit druhým vždy zavděčit, budou vás všichni milovat – jen vy sami sebe ne.“ Pokud byste si k tématu souladu se sebou samotnou chtěla přečíst něco víc, pak doporučuji článek na mém blogu Sám sebou.

A ještě jak ty hranice komunikovat? Laskavě, ale důsledně. Doporučuji sdělovat, jak vy to cítíte a jak vy se cítíte. Vaše pocity jsou vždy pravdivé. Nikdo vám nemůže říct, že to tak není, že se tak necítíte (nebo že byste se tak neměla cítit). Zkuste to třeba nějak takhle: “Nezlob se, ale takhle to už nechci. Způsobuje to ve mě tyto pocity … , protože … .” Popřípadě můžete ještě dodat, co vy navrhujete. Uvidíte, že pokud je druhá strana otevřená vám naslouchat a záleží jí na vás, tak to zafunguje.

Co pro to ještě můžete udělat, aby vám to šlo lépe? Zkuste pozorovat ty chvíle, kdy to zvládáte. Kdy si hranice dokážete stanovit a jste s tím vnitřně v pohodě. Kdy to není ani na jednom pólu, ale ve středu. Například totiž píšete, že nejdete proti svým přesvědčením – že v tu chvíli si hranice umíte stanovit. Vsadím se, že takových situací bude víc. Zaměřte se na to, co v tu chvíli děláte jinak. Jak to, že to v těch momentech zvládáte? Zkuste v sobě najít tu vnitřní sílu a lásku k sobě samotné, která vám v těchto chvílích umožňuje to dobře zvládnout. Můžete se z toho poučit i pro ostatní situace. Po krůčkách to pak může být lepší a lepší.

Může to být dost hluboké a náročné téma a může to být na delší práci na sobě.

Milá Kamčo, držím palce, ať to zvládáte lépe a lépe!


Pavel Milan Černý

P.S.: Ještě mě napadá – proč přebírat odpovědnost za druhé? Nemusíte se se vším přece vypořádávat vy. Jen klidně nechte druhým, ať se se svými věcmi poperou. Nemusíte přece být vy vždy ta silná, která všechno zvládne, všemu se přizpůsobí a je tu pro každého. Pokud je to záležitost někoho jiného (i pokud je to někdo velmi blízký), tak se s tím stejně musí poprat sám. A pokud se mu budete snažit “pomoct”, ulevit mu a odklidit klestí z cesty, tak tím často uděláte v dobré víře víc škody než užitku. Je třeba tomu říci stejné “ne”.

Diskuse 0

Pavel Milan Černý

Osobní a firemní kouč, poradce pro manažery

www.PavelMilanCerny.cz

Nenašli jste odpověď na svůj problém?

Pokud máte roční nebo dvouleté předplatné, můžete nám poslat svůj dotaz.