Dobrý den,
tento problém je pro mě samotnou těžko uchopitelný, ale pokusím se jej přiblížit, jak nejlépe dovedu.
Připadá mi, že jsem dostala něco nádherného, ale nedokázala jsem tento poklad uchránit. A tak chodím světem a pokouším se najít způsob, jak onu pokroucenou, znehodnocenou jiskřičku v sobě opravit. Což o to, „opravila“ jsem na sobě spoustu věcí a zdaleka nešlo jen o kosmetické změny. Žene mě to dál a dál a jsem hrdá na to, co jsem zvládla. Dokonce jsou lidé, co si mě za to prý berou za vzor. Ale to, o co mi jde, toho jsem se dotknout nedokázala.
Můj život jako takový je pěkný. Mám přátele, úžasný vztah, naděje do budoucna… ale nedokážu najít oporu sama v sobě. Nejsem ochotná se na sebe spolehnout. Nejsem tím, co bych mohla a chtěla být. Stále si v něčem překážím, leckdy se doslova sabotuji. Pořád bojuji s pocitem, že se mi děje víc dobrého, než si zasloužím. Měla jsem takové hodně „veselé“ dětství, ale už dávno bych měla mít věci v pořádku, přece jsem to tolik řešila – se vším se pokouším popasovat čelem.
Docházím k tomu, že můj problém leží v tomto přístupu, snad právě na úrovni přijetí. Je to představa kluzká jako mýdlo ve vaně. Nevidím, kudy z toho, jak to udělat, abych se cítila vnitřně v pořádku, příšerně mě to dopaluje. Je něco, co mi můžete poradit?
Martina
Názor odborníka
Milá Martino,
píšete, že váš problém je pro vás samotnou těžce uchopitelný a i pro mne je popis vašeho problému těžce uchopitelný. Pokusím se držet toho konkrétního, co mi nabízí.
Na jednu stranu píšete, že máte spokojený život ‑ máte přátele, úžasný vztah, naděje do budoucna, pro lidi jste často vzorem… Na druhou stranu popisujete, že vám něco chybí – cítíte v sobě znehodnocenou jiskřičku, překážíte si, leckdy se sabotujete, nedokážete se dotknout toho, o co vám jde. V závěru si sama dáváte odpověď – problém tkví v úrovni přijetí. Začnu tedy od konce.
Přijetí zúžím na sebe‑přijetí, protože souhlasím s vámi, že váš problém bude ležet zřejmě v této úrovni. Píšete o „veselém“ dětství a o tom, že jste toho na sobě už hodně „opravila“. Dokážete se za to ocenit? Zastavit se a říct si: Jsem fakt dobrá! Okolí vám to dává najevo, ale vy se možná zaměřujete více na své „nedostatky“ a na sebekritiku, než na sebe‑ocenění.
Chci vám nabídnout jedno jednoduché meditační cvičení. Zajistěte si na chvíli klid, pohodlně si sedněte nebo lehněte, uvolněte se a položte si otázku: „Můžu se úplně přijmout taková, jaká jsem?“ Nechte k sobě přijít odpověď. Mysl vám pravděpodobně nabídne nějaký důvod, proč ne. Nehodnoťte to a jen své myšlenky pozorujte. Zeptejte se znovu: „Můžu se i přesto přijmout taková, jaká jsem?“ A zase jen pozorujte, co k vám přichází. Pravděpodobně přijdou další důvody, proč byste se přijmout neměla. Ptejte se znovu…
Tímto cvičením odhalíte, co všechno na sobě nechcete přijmout. Může vám pomoci vědomě zachytit požadavky a podmínky, které na sebe kladete. Vy je však nemusíte vzít vážně a můžete si je prohlédnout. Jsou to jen myšlenky a myšlenkové konstrukty. V naší mysli vzniká naše ideální představa o nás, sami si ji tvoříme a také ji můžeme sami přetvářet.
Většina lidí si vytváří ideální představu o sobě a o tom, jak by měli vypadat, fungovat a čeho by měli dosáhnout. Není to špatné, pokud to podporuje motivaci, zároveň je to velmi ošidné. Ideál je vždy o krok napřed a proměňuje se. Člověk za ním běží a nemůže ho dostihnout. Proto je dobré se občas zastavit a podívat se do sebe, zjistit, jaké jsou naše opravdové potřeby, přání, obavy.
Píšete, že sama sebe leckdy sabotujete, překážíte si. I tohle by stálo za to si prohlédnout. Vnitřní svět člověka je jako rozčeřená vodní hladina, pod kterou se střetávají různé proudy. Určitá část nás chce něco jiného než jiná a tak vznikají naše vnitřní konflikty, sabotujeme se, překážíme si. V psychologii se často používá termín pod‑osobnosti. Jako by to byly různé části naší osobnosti, které si žijí vlastním životem a mají své potřeby a požadavky. Je dobré si poslechnout, co nám říkají. Můžeme tak objevit například své motivace založené na strachu, nebo svá přání, která neustále potlačujeme.
Ptejte se sama sebe. Kdy jsem v životě spokojená? Kdy jsem spokojená se sebou? Jaké jsou mé vnitřní motivace, když něco dělám? Co mě stojí moc úsilí a co dělám s radostí a jde mi to snadno? Kdy jsem schopná se ocenit? Kdy jsem schopná se přijmout? A proč? Já osobně mám velmi ráda otázku: Jaká je pravda? Jaká je pravda o mně? Když jsme sami se sebou, nemusíme si lhát, můžeme se podívat pravdě o nás do očí a podle toho pak budovat svůj život.
Mohu vám nabídnout další otázky, které si můžete klást, ale nejtrefnější otázky a odpovědi naleznete sama v sobě. Jde však o to, aby vaše niterné hledání bylo konstruktivní, laskavé a zbavené tlaku na sebe samu. Sebepřijetí by mělo být komplexní. Přijímáme to, co se nám na nás líbí, i to, co se nám moc nelíbí.
Před pár dny bylo na těchto stránkách zveřejněné video, ve kterém psychoterapeut Michal Mynář hovoří o tématu osobního rozvoje. Velmi vám ho doporučuji shlédnout, můžete v něm najít inspiraci i odpovědi.
Na závěr se chci dotknout jiskřičky ve vás. Vaše jiskřička není znehodnocená, nemůže být, je to jen váš pohled na ni. Můžete se o ni starat, nebo ji můžete zadusit. Nejlépe se o ni postaráte tak, že na sebe budete pohlížet laskavýma očima a budete ctít své opravdové potřeby.
Martino, přeji vám do života jen to nejlepší.
Karla Šakti Morawski
