Některé z vnoučat rozbilo můj tablet: Mlčení svědčí o strachu — archivovaná diskuse

Zpět na novou diskusi

Just Jane 29. 2. 2016 07:25 +11
Myslíte, že tato situace se nějak vymyká? Myslíte, že pro to jedno, ať už to bylo kterékoliv, dítě by bylo jednoduché za vámi přijít a přiznat, že to rozbilo? Myslím, že zasáhnout by zde měli rozhodně rodiče, a nikoliv hystericky zajistit kolektivní vinu, ale s citem skutečně vypátrat, kdo to rozbil. Pokud se to nepodaří, nebudou si moci děti s tak drahými "hračkami" hrát. Pak se ale možná nebudete moci předvést jako super cool babička - člověk.
Klara_M 29. 2. 2016 08:11 +28
Na obranu dětí: (1) Myslím, že je naprosto nereálné očekávat, že "viník" přijde sám s přiznáním a omluvou. To dítě (děti) ten tablet nerozbilo(y) cíleně a schválně. (2) Když dětem takovou věc půjčíte (navíc pěti! když se o ten tablet přetahují!), musíte prostě počítat s tím, že se to na takové věci může zanechat následky. Bohužel, tohle babička asi nedomyslela - ano, část "viny" nese sama, říct "a opatrně s tím" prostě nestačí. (3) Přijde mi až šokující, že by se děti měly skládat na zaplacení toho tabletu. Kde mají ty děti vzít deset tisíc? Případně: to ty děti disponují tisícovými částkami? Mají reálnou představu o hodnotě peněz a věcí? Deset tisíc by měli vytáhnout rodiče - a pokud jsou finančně gramotní, mají pro takové případy pojištění. Ze svě vlastní zkušenosti mohu říct, že děti nerozlišují "malý" a "velký" průšvih - politý stůl, roztržená knížka, vlasy vytržené sourozenci a rozbitý tablet jsou na stejné úrovni. Ani jedno neudělaly cíleně a schválně. Osvědčilo se mi říct: Já vím, že jsi to neudělal(a) schválně, ale: ta věc je rozbitá, bráchu to bolí. Musíš být opatrná/ý. Jdi se bráchovi omluvit, utřít stůl, tak, teď už si budeš číst jen takhle zničenou knížku, je po tabletu a máte po zábavě. Shrnutí: Dětem řekněte, že víte, že to neudělaly schválně, ale způsobily škodu babičce i sobě - příště jim tablet na hraní nedáte. Přiznání z dětí nelámejte a peníze chtějte po rodičích. A rodiče by peníze neměli chtít po dětech, proboha. Spíš měly mít děti levný tablet pro sebe
sýkorka 29. 2. 2016 08:32 +30
Mě vlastně připadá logické, že se nikdo nepřiznal k rozbití tabletu. Jako dítě bych se najspíš přiznala, když bych cítila, že mě má babička ráda a že mi to odpustí. Vy Lído, hlásáte: Přiznej se, abych tě mohla potrestat. Komu by se chtělo? Když vám některé z vnoučat nešťastnou náhodou rozbije hrneček nebo třeba vázu, taky ji budete chtít zaplatit? Nedokážu si představit, že by to po mě chtěla moje babička. Proč tablet ano? Protože je dražší? Mně případá lepší říct všem co se stalo, že je vám líto, že je tablet zničený a že teď budete muset dlouho šetřit na nový a že si pak na něj budete dávat větší pozor, takže ho nejspíš nebudete nikomu půjčovat. Případně se domluvit se syny, jestli vám na nový tablet přispějí.
zuzana 29. 2. 2016 08:40 +6
Jej vy ste milá pani! Ako sa venujete vnúčatám, dcére a sebe, je to krásne, bodaj by takých babičiek bolo čo najviac, úprimne :) Absolútne vám verím, že vás vôbec nemrzí tá rozbitá vec, ale najviac práve to, že nemáte také vzťahy a takú dôveru, že ten, komu to padlo na zem, by prišiel sám bez strachu za vami. Ale ono to možno naozaj nie je nikoho vina. Mohlo to proste len tak padnúť, lebo to nebolo dobre položené, a dosť možné, že naozaj reálny vinník nie je nikto. Alebo aj je, ale verte, že ho to mrzí a trápi najviac. Ozaj to nie je dôležité. Ja by som na vašom mieste nepýtala od nikoho peniaze. Proste by som pri najbližšej návšteve detí, keď si budú Ipad pýtať, povedala, že je rozbitý a teda sa na ňom nedá hrať. A na otázku, "Babi a kto ho rozbil?" by som povedala niečo v takomto duchu, "Neviem a je mi to jedno, je to len vec. Nebudem pátrať po vinníkovi, lebo je mi jedno kto to rozbil. Dôležitejšie ako rozbitá vec, je že sa máme všetci radi, a že sa k sebe pekne správame. Mrzí ma, že tablet nemáme, je mi to rovnako ľúto ako vám, ale veci sú len veci a kazia sa. Dôležité je, aby sme si my nepokazili to, že sa náme radi." Verím, že tento láskavý prístup je lepší. Vnúčatá sa vám odmenia láskou a možno sa potom časom niekto aj prizná sám. Tresty a nebodaj kolektívna vina podľa mňa neprinesú nič dobré. Potrestaní sú aj tak už tým, že sa s tým nemôžu hrať. Keď budú starší, tak verím, že sa zodpovednosti naučia pozorovaním rodičov a vás. Pekný deň a hlavu hore, "superbabka"!
Hanča 29. 2. 2016 09:01 +31
"Tak tak, venku sněží, za chvíli jedu s dcerou do bazénu a je mi nějak smutno." V téhle větě se dle mého skrývá odpověď. Emoce. Až děti znovu všichni příjdou, posaďte si je, řekněte jim co se stalo a že jste z toho smutná. Je je vám sice líto rozbitého tabletu, ale ještě víc je vám líto, že se nikdo nepřiznal. Tak nějak bych to řešila já. Řekla bych, že si o tom můžeme nyní promluvit společně a že se může přiznat ten, kdo to udělal nebo, pokud se dotyčný bojí či stydí, může přijít za vámi sám osobně potom. A taky, že pokud se nepřizná nikdo, tak že vám to bude líto. Promyslete si, jak chcete, aby hříšník svou chybu napravil - přispět na nový přiměřenou částkou? Také tohle můžete s dětmi probrat - pokud se někdo přizná, co s tím? Dejte jim prostor zachovat se rovně a čestně, přesto, že někdo z nich udělal chybu. Dejte dotyčnému dítěti prostor přiznáním svou chybu napravit. A zkuste si nechat od dětí předložit i návrh řešení nápravy.
MonikaN 29. 2. 2016 09:09 +10 v reakci na zuzana 29. 2. 2016 08:40
Tablet sa nepokazil. Niekto ho rozbil. Takže "veci sa kazia a je nám to jedno" podľa mňa nie je správny prístup. Neviem ako a od koho sa deti časom naučia zodpovednosti, keď sa im bude prezentovať, že veci nič nestoja a neoplatí sa pre ne vzrušovať. Plus "všetci sa máme radi a pekne sa k sebe správame" tiež nie je na mieste. Mať rád a pekne sa správať k druhému obsahuje aj zodpovednosť a úprimnosť. Neviem odkiaľ sa berie tento ufňukaný prístup k deťom, hlavne aby sa ich niečo nedotklo... akoby sme si nepamätali, že keď sme my boli malí, za rozbitú vec by sme nedostali pofúkanie vlastného ega, ale poriadne po zadku. A nabudúce sme si už dávali pozor. A o tom, že nás rodičia ľúbia, nás ani nenapadlo pochybovať.
Kristina 29. 2. 2016 09:19 +13
Pani Lido, kdybych byla na Vasem miste, asi bych napsala do rodin deti, ze navsteva byla super, ze jste byla stastna, ze jste je kolem sebe mela, ale co se stalo - ipad je rozbitej, ze jste to hned po navsteve zjistila. Ze ho zkusite dat do opravny a snad pujde nejak zachranit. To myslim staci, jiste se rodice sami zeptaji svych deti, kdo to udelal a asi sami nabidnou podilet se financne na oprave. Az by priste prijely deti, ipad uz bych pujcila treba tak, aby s nim byly v dohledu, pripadne se domluvila, ze k svatku, narozeninam jim muzete pridat penize na nejaky vlastni tablet. Vic bych to "nevysetrovala" a "nehrotila".
Kristina 29. 2. 2016 09:51 +4 v reakci na Hanča 29. 2. 2016 09:01
Hani, je videt, ze mate zkusenosti s detmi. Tenhle Vas pristup mi prijde skvely.
Lev 29. 2. 2016 10:30 +34
Víte, co podle mě není výchovné? Chtít po dětech, aby platily za něco tak předraženého, jako jsou produkty Applu. Ani mně by se do toho nechtělo. Kupte si nějaký normální tablet, s cenou půjdete i pod polovinu toho původního a rozdíl nepoznáte.
Nymi 29. 2. 2016 11:46 +5
Neviem, či len ja som bola také dieťa ale k máločomu som sa priznala.... Ak mali na mňa páku a jasné dôkazy tak určite. Ale mne to nepríde ani tak o dôvere ale ktoré dieťa je ochotné dobrovoľne prísť a priznať svoje zlyhanie?
Monika 29. 2. 2016 13:08 +1 v reakci na zuzana 29. 2. 2016 08:40
Líbí se mi váš názor, Zuzana.
monikah 29. 2. 2016 15:11 +13 v reakci na Hanča 29. 2. 2016 09:01
Úplně přesně, Hančo, moc souhlasím..akorát bych se vykašlala na napravení viny finančním způsobem - nejstaršímu z dětí je 12.. Mně by stačilo, kdyby příště věděly, že se můžou klidně přiznat, ba víc: že za mnou můžou přijít absolutně se všemi problémy..a že právě ta důvěra je pro mě nejdůležitější, vlastně vyjádřením hloubky našich vzájemných vztahů..zdravím!
Atlaua 29. 2. 2016 15:41 +14
Ak mi to dáte splácať, tak si aspoň budú môcť vnúčence povedať, že majú iBabičku - coolovú ale predraženú. Úprimne, myslím, že výchovná lekcia už bola udelená, ale v prvom rade vám. Do budúcna budete vedieť, že keď si kúpite drahú elektroniku, tak ju nemáte požičiavať deťom ako hračku, keďže to v prvom rade hračka nie je. Ja viem, asi by to bolo menej drsné, ak by ste vnúčatám radšej napiekla koláč a venovala sa im napríklad pri doskovej hre, ale rozhodne by z toho bola menšia škoda. A k prasknutiu displaya. Z vlastnej skúsenosti môžem povedať, že veľa netreba aby človeku tablet spadol. Ja som sa pri chôdzi potkla, tablet mi vyletel z ruky a obrazovka v čudu. A vašej dcére povedzte, nech si kúpi vlastný a nech sa o ten váš nestará.
Atlaua 29. 2. 2016 15:48 +5 v reakci na Hanča 29. 2. 2016 09:01
Ja by som sa vo veku tých detí aj tak nepriznala. Dôvera, pocit bezpečia... všetko je to krásne. Poškodený býva často krát najzhovievavejší. Ale ostatní to dajú človeku vždy vyžrať. To človek pochopí pomerne skoro.
Hanča 29. 2. 2016 16:11 +4 v reakci na monikah 29. 2. 2016 15:11
Třeba 200,- z prasátka?
Hanča 29. 2. 2016 16:19 +3 v reakci na Atlaua 29. 2. 2016 15:48
Atlauo, potom ale podle mého nelze vůbec vytvářet důvěrné prostředí...ale každý jde sám za sebe na vlastní pěst a s ostrými lokty pouze. Osobně se v takovém prostředí vůbec necítím dobře.
Atlaua 29. 2. 2016 17:54 +2 v reakci na Hanča 29. 2. 2016 16:19
No neviem, naozaj sa dá vytvoriť prostredie, v ktorom keď niekomu zničíte vec, tak sa vám nedostane žiadnej negatívnej reakcie?
monikah 29. 2. 2016 18:00 +5 v reakci na Hanča 29. 2. 2016 16:11
200 beru:-)))
monikah 29. 2. 2016 18:07 +4 v reakci na Atlaua 29. 2. 2016 17:54
Vinik muze videt, ze zpusobil babicce skodu, a ji mrzi ten tablet a taky to, ze se nepriznal. Kdyz da babicka najevo smutek, zklamani, pak ano, toto je podle me ta negativni reakce, a podle me ta spravna..citlivemu, diteti vadi vic nez krik ci par na zadek, rekla bych..
Hanča 29. 2. 2016 18:24 +9 v reakci na monikah 29. 2. 2016 18:07
Ano....samo se cítí provinile, pokud se přizná a dítěti se dostane laskavého přijetí bezpodmínečné lásky babičky přes to, co/nechtěně/ provedlo, uleví se i viníkovi, pročistí se vzduch a důvěra zůstane zachována. Babička navíc může vyzdvihnout viníka před ostatními, že se zachovalo odvážně, když překonalo svůj stud a strach. Tím vezme vítr z plachet všem těm "ostatním, jež by to chtěli dát dotyčnému vyžrat." Babička však může také dotyčnému po přiznání přes všechny babiččiny předchozí řeči začít spílat vyčítat a věřím, že to bude poprvé a naposled, kdy se ono dítko k něčemu přizná....protože přestane věřit tomu, že by se mu nedostalo po pozitivním přiznání negativní reakce. Po pozitivním přijetí přiznání si viník uleví a malou částkou ze své pokladničky získá pocit, že svou chybu i odčinilo a napravilo.
Hanča 29. 2. 2016 18:28 +4 v reakci na monikah 29. 2. 2016 18:00
:-)))
Jana 29. 2. 2016 20:03 +9 v reakci na zuzana 29. 2. 2016 08:40
Zuzano, já myslím, že se Lida může chovat přesně tak, jak to cítí. Tedy na otázku: "Babi a kdo to rozbil?" odpovědět, že o tom také přemýšlí. A že jí mrzí, že nikdo nepřišel a neřekl: "Babi, rozbil jsem ho, je mi to líto." Že jí to mrzí daleko víc než rozbitá věc a peníze, co to stálo. Prostě proto, že to tak je. Že to není hraní, ale autentický postoj. Protože už je tak moudrá, že si může dovolit říct, co cítí. Sdílet to. A nakonec je přece to, co chce naučit i svá vnoučata... Není to těžké, jak to vypadá...
Jana 29. 2. 2016 20:06 +7 v reakci na MonikaN 29. 2. 2016 09:09
Moniko, já myslím, že dítě mnohokrát pochybuje o tom, že ho rodiče mají rádi... , ale to už je trochu jiný příběh. Jinak ano, v té upřímnosti je klíč, tak jak to píšete... Ale aby člověk upřímný, musí si být schopen uvědomit, co vlastně prožívá, což není zdaleka tak samozřejmé, jak to vypadá.
Zuzík 29. 2. 2016 20:10 +10
Zdravím Vás, vypadá to, jako byste před sebou měla velkou výzvu :-). A máte štěstí, že o jejím zvládnutí můžete přemýšlet a promyslet si, jak se zachováte. Kdyby se na rozbitý tablet přišlo při návštěvě jednala byste v afektu a pomocí tzv. automatizmu. Kdybych Vám mohla poradit, tak bych ja 1. doporučila opravdově si promyslet, z čeho je Vám vlastně smutno? Ze ztráty tabletu, z větší hmotné škody, z nepřiznání dětí? Možná tak trochu ze všeho? Pokud zjistíte, že z prvních dvou bodů, tak pak je namístě přetransformovat fungování dětí na návštěvě. Byla jste to Vy, kdo dětem tablet půjčil, pokud nám na materiální věci takto záleží, je potřeba si na ni dávat pozor a nepůjčovat ji dětem jako hračku, ale jako cennou věc, nad kterou v době jejího účívání stále dávám pozor a nebo vůbec nepůjčuji. Dá se předpokládat, že žádné dítě tablet nerozbilo záměrně a to ani v případě, kdyby s ním ve vzteku praštilo (to, že dítě nezvládne emoci neznamená, že je viník). Pokud ale cítíte smutek z toho, že se žádné dítě nepřiznalo a nepřišlo za vámi s tím, že je tablet rozbitý a že ho to popřípadě mrzí, tak vám doporučuji to celé řešit při další návštěvě, až u toho budou všichni a rozhodně ne stylem, ted si všichni sedneme a ten, kdo to udělal se přizná. Ale jak tu již bylo psáno, sdělte dětem, že jste našla rozbitý tablet, že vás to moc mrzí a tevřete se, buďte empatická "Moc mě mrzí, ež se tablet rozbil a věřím tomu, že to mrzí i vás a pravděpodobně nejvíc to mrzí toho, kdo to udělal...
Zuzík 29. 2. 2016 20:25 +9 v reakci na Zuzík 29. 2. 2016 20:10
... rzbití tabletu je velmi nepříjemné, byla to pro mě i hodně drahá (cenná) věc. Takové věci se stávájí. Někdy uděláme chybu, i když nechceme, mnohdy se nám něco rozbije, i když dáváme sebevětší pozor. Někdy je chyba, která se stane tak zásadní, že je potřeb aji ihned řešit, proto bych byla ráda, abyste se příště nebáli přiznat, když se něco takového stane. Budu moc ráda, když ten, komu se to stalo za mnou přijde a poví mi o tom." Něco v tomto duchu, rozhodně žádný trest. Pokud dítě věc nerozbilo záměrně, tak bych netrvala, ani na žádné náhradě škody. Maximálně b\ch to oznámila rodičům s přáním, jestli by mi nepřišpěli třeba k narozeninám, Vánocům, svátku na nový. Jinak v managmentu nás učili příklady, kdy přiznání chyby bylo třeba ještě i odměněno, ne potrestno. Děti vyrostou a přístup k chybě je důležitý, obzvlášť v některých oblastech lidské činnosti. Mně se např. v pátek při zjištění mé chyby až zastavilo srdce, je velmi nepříjemné běžet a hlásit, že jsme udělali chybu, ale co kdyby se při nenahlášení to srdce zastavilo ještě někomu jinému?
Atlaua 29. 2. 2016 22:11 +5 v reakci na Hanča 29. 2. 2016 18:24
To je taká výchovná teória. Dieťa odpozorováva to ako to v rodine pri takýchto situáciách chodí, pokiaľ by bola atmosféra na to, aby sa nebálo priznať, už by to urobilo. Fakt nechápem prečo by mala babička vyzdvihnúť niekoho za priznanie. Čo si o tom asi ostatné deti, ktoré v prvom rade nič nezničili majú myslieť? Že ak niečo pobabrete ale priznáte sa, tak ste lepší ako keď nič nepobabrete? Výborný príklad. Toto už ani nie je výchova, ale skôr manipulácia. Myslím, že je vo svojej podstate úplne jedno kto to urobil. Priznanie nie je nutné. Pravdepodobne to bola nehoda a nie naschval. Na veci to aj tak nič nezmení. Prípadné priznanie by som zobrala ako fakt, čím viac rozruchu, tým horšie pre vinníka.
Iva 1. 3. 2016 00:07
Nevim, zda ty vztahy jsou az tak hezke, kdyz se nikdo nebyl schopny priznat k rozbiti tabetu. A mala "sycak" by mozna potrebovala dostat par pres zadek (pokud to udelala ona).
MartinM 1. 3. 2016 00:16 +4 v reakci na Nymi 29. 2. 2016 11:46
Tak. Navíc naučit se v mládí mlžit a zatloukat, ve stáří jako když najdeš. Tam venku, ve světě který má zuby a může vás pokousat, když si nedáte pozor, Vás za odvahu nepochválí, ani když se přiznáte.
Veronika 1. 3. 2016 01:53 +13 v reakci na Iva 1. 3. 2016 00:07
Prijde mi hloupe a krute trestat dite za to, ze neco rozbije, bitim. Prala bych si, aby dospelych, kteri neumi resit situaci jinak, nez bitim, ubyvalo.
Hanča 1. 3. 2016 09:46 +10 v reakci na Atlaua 29. 2. 2016 22:11
Ano Atlauo, teorie výchovy jsou různé. Myslím, že prvotní nepřiznání se je přirozená reakce - dítě se lekne. To už by muselo být fakt anděl, aby reagovalo vždy a hned naprosto správně. Jde o to dát mu šanci, aby svou chybu mohlo napravit. A tím, že se to zamete pod koberec/není důležité se přiznat podle vás/ mnohému nepomůžete - dítě se naučí, že průšvihy lze zametat pod koberec, nejsou podstatné...pokud neprasknou....a pak....to vyřeší třeba široká ramena a lokty, zamlčování...... Proč vyzdvihnout někoho za přiznání? Protože je to čestné, když se člověk umí ke své chybě přiznat a není pak nutné hledat způsoby složitého dokazování a hledání...... nikdo není lepší, než jiný člověk /že je fajn něco rozbít a pak se přiznat, než nic nerozbít je nesmysl/ ....jen tu situaci prostě dokázal zvládnout lépe, než zbaběle... pak se kolem toho opravdu dělat rozruch nemusí. Chyby děláme všichni, i my dospělí. Je fajn umět se postavit k nechtěné,ale vědomé chybě čelem.
MartinM 1. 3. 2016 11:06 +19 v reakci na Iva 1. 3. 2016 00:07
Malá je _nejmenší syčák_ (= nejhodnější) jestli čtu tu větu správně. Mimochodem, úplně nejdivnější mi na celém dotazu přijde výčet, kde všude byla paní na dovolené, a co všechno si k tomu koupila. Skoro mi to připadá, že problém nebude jen v tom tabletu ...
Surya 1. 3. 2016 11:54 +11
Priznam s ze mam trochu potiz chapat ze kdyz dospely clovek sam je z obrovske casti zodpovedny za to ze takovou nelevnou vec pujcuje detem a bez dozoru a ono se pak stane ze ji nekdo z nich rozbije,ze ho pak vlastne napadne jestli by mel trvat na zaplaceni opravy nebo noveho z kapesneho ditete. Kdyz takovou vec dospely pujcuje detem, zaroven by mel zodpovidat za to ze se neco muze prihodit a muze ho takove rozhodnuti pak i neco stat a za to si nest i zodpovednost a zaplatit si celou skodu sam. Nechat je pak priplatit z kapesneho se zda byt vychovny akt za jejich cast zodpovednosti ,ale ono nebyt toho ze jsme jim takovou vec poskytli tak k tomu vubec nedojde. Ucit deti zodpovednosti je fajn ale podle me v jinych kontextech. Urcite bych sama netrvala na priznani. Zeptat se deti kdyz se to rozbilo,tak abych vzbuzovala duveru ( to muze byt dlouholeta fuska ) ze se mi muzou priznat a hlava jim neulitne, tak to ano ,ale kdyz by se k tomu deti nemely, tak bych na tom dal netrvala. Takovemu nalehavemu postoji se deti postavi spis tim ze dal mlci. Deti mluvi kdyz duveruji. Mluvi kdyz vnimaji a citi ze je ( bylo ) v dane situaci klidno , vlidno a ne napeti a nejistota. To je moje zkusenost z detstvi. :)
Majdle 1. 3. 2016 12:05 +14 v reakci na MonikaN 29. 2. 2016 09:09
Dostali jsme po zadku a ani nás nenapadlo pochybovat o tom, jestli nás rodiče mají rádi? No, já nevím. V téhle situaci, ostatně skoro jako ve všech ostatních, mi přijde fyzický trest to nejhorší, ce se dá dělat. Vycházím z toho, že děti nerozbily tablet schválně. I pro ně je to vítaná a oblíbená hračka. Jako dítě jsem byla dost motoricky nešikovná. Tam mi spadlo z ruky to, tam ono, tam jsem něco vylilo. Moji rodiče na mně praktikovali přesně tuto metodu. Spadne ti? Vyliješ? Rozbiješ? Dostaneš. Přitom nic, opravdu nic z toho jsem NIKDY neudělala schválně, ale prostě se stalo. A když už se to stalo, samozřejmě bych nikdy nic neřekla, protože jsem věděla, co nastane. Výsledek této výchovy? Dlouho jsem se bála vzít do ruky cokoli a začít dělat jakoukoli manuální činnost, abych zase něco nezvorala, nerobila... A samozřejmě naprosto narušený vztah k rodičům - nikdy jsem za nimi s ničím nešla, ani se sebemenší trivialitou. Nikdy bych se jim k ničemu nepřiznala a řešila jsem si vše sama. Jediné plus - vyrostl ze mě velmi samostatný a soběstačný člověk. Teprve teď, ve dvaatřiceti, jsem se srovnala s tím, že mi věci občas padají a zvládám spoustu činností bez toho, abych se vnitřně klepala, že zase něco "podělám." To ale jen díky tomu, že jsem se v dospělosti obklopila lidmi, kteří chápou, že nehody se stávají, lidé se učí a není to nic hrozného.
Majdle 1. 3. 2016 12:06 +7 v reakci na MonikaN 29. 2. 2016 09:09
Co se tabletu týče, je to drahá věc a pokud nechci, aby přišla k úrazu, nedávám ji bez dozoru do malých paciček. Když už je rozbitý, asi bych to řešila tím, že bych všem řekla, že mě to mrzí, že se rozbil, a že teď prostě tablet nebude. Nakonec - děti si mohou hrát i kreativněji a třeba povídat s babičkou a dám jim to víc, než zírání do tabletu.
Marion 1. 3. 2016 13:20 +7
Zdravim, mne by zajimalo, jestli by jste takhle resila i levny tablet z vyprodeje... jestli je pro vas problem to, ze nekdo znicil drahy tablet a nepriznal se.....nebo ze nekdo znicil tablet, ktery byl zdrojem zabavy pro celou rodinu a nepriznal se.... a asi bych to rekla rodicum, at si to vyresi s vasimi vnoucaty " vychovne" po svem....vysvetlili jim, ze to babicku mrzi a tak..... a jak muze asi 6-7 lete dite zaplatit tablet za 10 tis. ??? To je prece problem rodice, ze pujci diteti drahou vec, hracky jsou na hrani a pro dite ma stejnou cenu tablet za 10 tis. i auticko za 100 Kc......
Kristina 1. 3. 2016 13:46 +3 v reakci na Marion 1. 3. 2016 13:20
No... A nemame to nahodou vsichni tak, ze nas mrzi vic rozbiti drahych veci? Protoze jsme na ne dlouho setrili, pripadne si odepreli jine veci, abychom si mohli koupit tu drahou a je jasne, ze si ji znovu jen tak neporidime?
Hanča 1. 3. 2016 15:58 v reakci na Surya 1. 3. 2016 11:54
Můžu se zeptat v jakých kontextech je podle vás fajn učit děti zodpovědnosti?
Surya 1. 3. 2016 20:32 +1 v reakci na Hanča 1. 3. 2016 15:58
Za takovych okolnosti kdy se nejedna o neco podobneho jako tady v tomhle pripade ktery jsem se pokusila z meho ciste osobniho pohledu popsat. Nedam Vam ted zadnou konkretni odpoved o niz jsem ani predtim nez jsem svuj nazor vyslovila nemela potrebu uvazovat. Ten nazor vzesel spontanne podle toho jak citim a uvazuju komkrtne v teto veci. Mozna bych ale mohla snad k tomu rict ze jina situace je kdyz deti neco dostanou a je neco ciste jejich a pak kdyz si to rozbiji, ztrati apd. tak pak je v poradku je ucit si za to i primerene k veku zodpovidat. :)
Atlaua 1. 3. 2016 21:08 +3 v reakci na Hanča 1. 3. 2016 09:46
A čo to z toho dieťaťa chcete vypáčiť? Alebo budete od deti očakávať takú veľkú duševnú zrelosť, že sa prizná samo? S tým majú problém dospelí ľudia, nie to ešte deti. Pokiaľ sa nikto neprizná, nevidím dôvod to celé siliť. A ako by ste zabezpečila, že to dieťa nebude potrestané niekým iným v rodine? Myslím, že tie deti lepšie vedia, čo ich po priznaní čaká než vy, lebo oni v tej rodine žijú. Mimochodom, osobne si myslím, že nehoda nie je nejaký "prúšvih". Ten urobila pani keď požičala deťom ako hračku niečo, čo hračkou nie je. Rozruch sa kvôli tomu nemusí robiť vobec, hlavnú chybu urobila predovšetkým babička.
Hanča 2. 3. 2016 07:31 +3 v reakci na Atlaua 1. 3. 2016 21:08
Ano, babička na tom má taky svůj podíl. Je dospělá a nese největší zodpovědnost za to, že tablet půjčila. Nevidím důvod, proč by mělo být dítě potrestané? někým jiným v rodině, pokud by se věc vyřešila již v klidu! s babičkou. Máte pravdu, že to už je spíš o tom, kdo v jaké rodině žije. Upřímně mě docela děsí, Atlauo, že vám můj pohled připadá jako teorie. A pokud se nic nevyřeší....ok, babička si koupí nový tablet, přestane ho půjčovat všem svým vnoučatům s vědomím, že mají mezi sebou jednoho zatloukače, jen neví o koho se jedná.. Vzájemná důvěra bude dle mého zbytečně narušena....
Hanča 2. 3. 2016 07:44 +4 v reakci na Hanča 2. 3. 2016 07:31
Jen mě tak ještě napadá....jedná se o snížení hranice trestní zodpovědnosti na 13 let. Nejstarší z dětí má 12. Pokud se dítě nedokáže ve věku 7-12 přiznat k takové prkotině, jako je rozbitý tablet/i když to není levné, může to přinést následky apod./, tak co pak můžeme očekávat u skutečně závažných případů? A...co jim to teda vlastně předkládáme sami za svět?
MonikaN 2. 3. 2016 08:11 +1 v reakci na Majdle 1. 3. 2016 12:05
To je snáď jasné, že deti to všetko robia omylom a náhodou a nie naschvál. To by už bola nejaká diagnoza. Ale prekvapenie: V živote musíte pykať aj za to, čoho sa dopustíte neúmyselne, nedbanlivosťou, omylom, zanedbaním nejakej povinnosti, alebo len neprimeraným spoliehaním sa na to, že k škode nedôjde. Naučiť sa preto byť opatrný, je viac ako vítané. Ak niekomu omylom roztrieskate auto, neprejde to len mávnutím ruky, lebo "chápe, že nehody sa stávajú". Aj keď to možno pochopí, zodpovednosti za následok vás to nezbaví, lebo škoda už vznikla. Chápem váš postoj, ale vy si tu zamieňate prevzatie zodpovednosti za to, čo sa stalo, so zmenou emocionálneho vzťahu poškodeného k škodcovi. Ak som za rozbité niečo dostala po zadku, brala som to ako primeraný trest (čo iné mi mali urobiť? mobil som nemala aby mi ho zabavili, internet ešte neexistoval ;), keď mi vzali plyšákov mohla som si stála čítať alebo kresliť) a chápala som, že z toho nemajú perverznú radosť. A ak vám veci bežne padajú z ruky, je na mieste báť sa, čo zase "poděláte" a pripraviť sa na to. Nepovažujem to za nejakú traumu, ale za prijatie toho aká ste a pracovanie s tým.
Karina 2. 3. 2016 08:30 +2 v reakci na Hanča 2. 3. 2016 07:44
Hančo, perfektní odpověď. Mám devítiletého syna, a on ve svém věku je schopný chápat, co je drahé a proč, a jaké důsledky má, když něco drahého rozbije. Aby dítě dokázalo uznat chybu a pochopilo, že chyba není tragédie, ale jen další z řady věcí, které se nám denně stávají a podle toho se to naučit řešit a vnímat, to považuji za velmi důležité. Zamést něco pod koberec, nebo být "velkorysý" je vlastně strašně pohodlné pro obě strany, ale efektivní to nebývá vůbec.
Karina 2. 3. 2016 08:30 +2 v reakci na Hanča 2. 3. 2016 07:44
Hančo, perfektní odpověď. Mám devítiletého syna, a on ve svém věku je schopný chápat, co je drahé a proč, a jaké důsledky má, když něco drahého rozbije. Aby dítě dokázalo uznat chybu a pochopilo, že chyba není tragédie, ale jen další z řady věcí, které se nám denně stávají a podle toho se to naučit řešit a vnímat, to považuji za velmi důležité. Zamést něco pod koberec, nebo být "velkorysý" je vlastně strašně pohodlné pro obě strany, ale efektivní to nebývá vůbec.
Kristina 2. 3. 2016 09:29 +2 v reakci na MonikaN 2. 3. 2016 08:11
Moniko, dnes uz byvaji deti (divky) v deseti letech a vys v puberte... Davat na zadek stejne velkemu diteti, jako je rodic, to je fakt divny. Nehlede na to, ze jiz v dosti zemich sveta je biti deti trestne, uz by to konecne mohlo dorazit i k nam.
Kristina 2. 3. 2016 09:31 v reakci na Hanča 2. 3. 2016 07:31
Ja myslim, ze babicka zadnou vinu nenese. Je to proste normalni, hodna zenska, vetsinu vnoucat ma v predpubertalnim veku, ne v batolecim, tak je normalni, ze ipad pujcila. Jedina potiz je to priznani se, rekla bych...
Hanča 2. 3. 2016 09:47 +2 v reakci na Kristina 2. 3. 2016 09:31
Kristíno, nepíšu o vině, ale o podílu zodpovědnosti. Jinak souhlas, člověk nemůže předejít všemu a učíme se asi bohužel opravdu především chybami.
Majdle 2. 3. 2016 09:51 +5 v reakci na MonikaN 2. 3. 2016 08:11
Zaplať pánbůh jsem se na to, že něco "podělám" v dospělosti nikdy nepřipravovala. Jinak bych totiž musela zalézt do rohu a čekat na smrt. Nebo si to rovnou hodit. Místo toho radši věci dělám, i když se občas něco nepovede, něco rozbije... Kdo nic nedělá, nic nezkazí. Ale kdo občas něco zkazí, někam se posune. Navíc - co třeba takové úplně obyčejné zrání motoriky, které je individuální? Myslím, že je NORMÁLNÍ, že třeba pětiletému dítku něco upadne. Taky mi padalo. Jenže jsem vyrostla, dospěla a už nepadá. A přijmout se, jaká jsem? No ano, ale jaká jsem? A nemůžu být zítra jiná? Například jsem jako malé dítě uměla velmi brzy číst a psát, ale měla problémy si zavázat tkaničky nebo obecně s motorikou. Měla jsem tedy za rozbité to nebo tamto dostat na zadek, přijmout "zodpovědnost" a smířit se s tím, že si ty tkaničky nikdy nezavážu a budu stále rozlévat sklenice s džusem? Jsem ráda, že už nechodím po světě vyděšená z toho, co kde rozbiju. Myslím, že jsem takhle šťastnější a obecně úspěšnější.
MonikaN 2. 3. 2016 09:52 v reakci na Kristina 2. 3. 2016 09:29
Takže na výprask je už veľké, ale priznať sa k rozbitiu veci za 400€ nie? Mimochodom nikde som to neponúkala ako riešenie tejto situácie, len ako porovnanie s vlastnou skúsenosťou. Mne sa páči odpoveď Hanči a Kariny vyššie. O chvíľu budú menované deti vo veku trestne zodpovedných osôb. Ak rozfláknu tablet niekomu inému, napr. v škole, už to nebude takto bez následkov. Tam už prístup "Nebudem pátrať po vinníkovi, lebo je mi jedno kto to rozbil" neplatí. Ak si dieťa nevychováte sama, vychová ho svet.. a to možno spôsobom, ktorý nebude jemu na úžitok a vám na radosť. .. ale čo tam potom! Hlavne, aby neutrpelo jeho ego! a nemalo z toho nejakú traumu, napr. že za chyby sa v živote platí.
Majdle 2. 3. 2016 09:55 +2 v reakci na Kristina 2. 3. 2016 09:29
Kristino: Mohlo, ale jak je vidět, je násilí tak vžité, že se z lidí těžko dostává. Pak se to točí v bludném kruhu. Někdo to odmítne a jiný, jak je občas vidět, zvnitřní. Ale pořád je to násilí, i když třeba dobře míněné. A speciálně v tomhle případě, kdy dítě něco omylem rozbije, mi přijde fyzický trest prostě krutý. Příklad za všecky. Nedávno jsem byla v ZOO. Bylo to někdy na podzim, sluníčko svítilo, sedla jsem si ke stolečku u bufíku, objednala minerálku. Vedle matka s asi čtyřletými dvojčaty. Jedno z nich omylem rozlilo džus. Matka vyletěla a jednu mu střihla. Bylo mi kluka líto. A taky jsem se naštvala. Takže jsem schválně rozlila i svoji minerálku a řekla směrem ke klukovi: "Ups, vidíš, taky jsem to rozlila. Ono se to stává i dospělým."
Kristina 2. 3. 2016 09:57 v reakci na MonikaN 2. 3. 2016 09:52
MonikaN: mne prijde vhodna varianta treba i nejak "odpracovat" tu skodu. A mozna by bylo i dobry, kdyby babicka se sama zeptala kazdeho ditete zvlast, jestli ipad rozbil a mezi ctyrma ocima se domluvili, co s tim dal.
Kristina 2. 3. 2016 10:01 v reakci na Hanča 2. 3. 2016 09:47
Hanco, jasne! A muj prispevek byl spis takove pritakani Vam, i kdyz to asi znelo jako nesouhlas. Moc se mi Vas pristup prave libi.
Kristina 2. 3. 2016 10:10 +1 v reakci na Majdle 2. 3. 2016 09:55
Majdle: "tresty" za nehody fakt nechapu. Nekdo se preci i narodi jako trochu nemotorny a nesikovny. Ja (mozna i diky tomu, ze jsem levak) jsem treba dost nesikovna. A jeste k tomu trestnemu biti v jinych zemich... Ted davam jedno z deti do skolky v zemi, kde se deti bit nesmi a je fakt videt, jak je ta spolecnost prave ve vztahu detem mnohem vic kultivovana, ohleduplna, vlidna... Uz jen predstava, ze bychom jeden den dite do skolky soupli a utekli, jak se to deje u nas v CR, tady lidi desi... (Muzem tam s ditetem pobyvat ve skolce tak dlouho, dokud si nezvykne na prostredi a deti...)
MonikaN 2. 3. 2016 10:29 v reakci na Kristina 2. 3. 2016 09:57
Kristína.. viete, že okrem fyzických trestov je v niektorých krajinách zakázaná aj detská práca? ;) (to vás len podpichujem) Každé riešenie je lepšie okrem falošného láskavého prístupu "tak to zameťme pod koberec a tvárme sa že nič, hlavne že sa máme radi". Úplne na okraj: Zaujímalo by aká je výchova napr. v škandinávskych krajinách... žiadne telesné tresty, deti tam nie sú utrhnuté z reťaze a minimálna kriminalita.
Majdle 2. 3. 2016 10:36 v reakci na Kristina 2. 3. 2016 10:10
Taky žiju v zahraničí a ve společnosti, kde se děti vychovávají spíše vlídně. Přesto jsou vyrovnané a nevidím, že by byly nezvladatelné. Takže asi vím, o čem mluvíte. Ale myslím, že už je to docela dobré i u nás. Věci se mění. A měnit budou.
Kristina 2. 3. 2016 10:37 v reakci na MonikaN 2. 3. 2016 10:29
MonikaN: S tim zametanim pod koberec s Vami souhlasim. Myslim, ze by to stejne babicce neslo z hlavy. Jestli casem hodne proniknu do zdejsi (Skandinavske) vychovy, tak Vam rada poreferuju.
Majdle 2. 3. 2016 10:40 +3 v reakci na MonikaN 2. 3. 2016 09:52
"Za chyby se platí, vsak te zivot nauci, zivot neni pericko..." Jo, znam ty scénáře. K ničemu dobrému mě nikdy nedovedly. Mám radši: "Chybami se člověk učí" a "Každý svého štěstí strůjcem." :)
MonikaN 2. 3. 2016 10:41 v reakci na Majdle 2. 3. 2016 09:51
Vy by ste si to hodili, ja by som riešila ako zlepšiť svoju jemnú motoriku. Napr. ručnými prácami, kreslením, cvičením.. zaväzovaním si tkaničiek toľkokrát po sebe, až to zvládnem.. prípadne si zaobstaraním topánok na zips ;), pitím džúsu slamkou alebo trénovaním s plastovým pohárom. Zmieriť sa, že ste nešika je jeden prístup, druhý je snažiť sa to zmeniť. Ale áno, to prvé je pohodlnejšie, akurát, že to vás nikam neposunie. Ak sa chcete nechať poľutovať, za nešikovnosť a "krutých" rodičov, to vás tiež nikam neposunie. Rodičom by ste mala odpustiť, robili čo mohli a ako vedeli, a na sebe trocha zapracovať.
Majdle 2. 3. 2016 10:50 +3 v reakci na MonikaN 2. 3. 2016 10:41
:-))) Nebojte, pracuju na sobě. Tkaničky už si například umím zavázat celkem slušně. Ale ne proto, že kdybych to nezvládla, dostanu na zadek. A litovat mě nikdo nemusí. Rodiče dělali co mohli, doba byla taková, nezralí lidé měli děti a uchylovali se k nezralým řešením, čímž násilí prostě JE.
MartinM 2. 3. 2016 11:05 +3 v reakci na Hanča 2. 3. 2016 07:44
No, předkládáme jim svět, ve kterém mnoho našich předků bojovalo za práva pro sebe a své potomky. A jedno z práv, které si vybojovali, a které dnes pokládáme za základ naší svobodné a demokratické společnosti je právo nevypovídat (= nepřiznat se) před tribunálem (= babičkou) a to jak u závažných případů, tak u "prkotin". Takže?
Jarda 2. 3. 2016 11:19 +21
Ještě mě napadlo, že je možné, že vlastně ani nikdo neví, kdo to rozbil. Třebas si děti v danou chvíli vůbec s tabletem nehrály a někdo na něj omylem sedl, nebo ho shodil, a nikdo si toho v tu chvíli vůbec nemusel všimnout. PS. Mimochodem, když už vaše dcera hlásá kolektivní vinu, neměli by se do ní zahrnout i dospělí? Pokud správně počítám, tak vás v danou chvíli bylo v domě 7 dospělých a 5 dětí. A pokud nikdo z těch 7 dospělých na děti nedohlížel, tak je to i jejich chyba, ne?
Majdle 2. 3. 2016 11:21 +1 v reakci na MonikaN 2. 3. 2016 10:41
Kromě toho si malinko protiřečíte a nepočítáte s tím, že v normálním procesu sebezdokonalování prostě i chyba hraje zásadní - pozitivní - roli. Já si ty chyby a nedokonalosti klidně dovolím. A dovolím je i jiným okolo sebe. Navíc nevím, proč mluvíte v čase přítomném a proč se domníváte, že bych na sobě měla pracovat. Tedy více než jiní. Bavíme se o době, kdy mi bylo třeba 5. V té době je primárním úkolem dítěte se učit, vyvíjet. Ale jde to i s laskavým přístupem. Teď jsem samozřejmě úplně jinde - jiná životní fáze, jiné úkoly, tak jde život. A myslím si, že jsem v životě velmi úspěšná (což je samozřejmě záležitost velmi subjektivní). Ale ne díky třískání za rozbité sklenice. Právě díky tomu, že jsem se podobného přístupu k pochybením a nešikovnostem vzdala. (Vycházíme samozřejmě z premisy, že i děti v příspěvku nezničily nic schválně.) Naštěstí jsem v životě narazila na dobré a moudré (a laskavé!) životní učitele.
Surya 2. 3. 2016 11:26 +2 v reakci na Hanča 2. 3. 2016 07:31
K te narusene duvere Hanco. Nekdy se da vypozorovat jak nekdy nekomu ve sve podstate mala a ne ani tolik vyznamna zalezitost muze pripadat strasne dulezita a velika. Jsou to jeste deti a ty nepremysli stejne jako dospely. Dite neni prilnuto k reseni duvery na tak male a bezvytnamne zaletitosti, ale naopak dospely to tak vnimat muze. Duvera se buduje podle me stale znovu a znovu cely zivot. Jedna mala vec muze narusit duveru jen tomu kdo si ji narusit necha. Zalezi jak se na vec kdo diva a jak moc ma sva ocekavani utazena nebo povolena. Jednou jsem takhle nachytala samu sebe.
Klara_M 2. 3. 2016 11:39 +9 v reakci na Kristina 1. 3. 2016 13:46
Ano, zcela jistě mrzí rozbití drahé věci než levné. A proto je potřeba s drahými věcmi patřičně zacházet a trochu předvídat - třeba je nedávat na hraní skupině pěti dětí.
Majdle 2. 3. 2016 11:43 +2 v reakci na Veronika 1. 3. 2016 01:53
To, co napsala Veronika, bych podepsala.
Klara_M 2. 3. 2016 11:47 +2 v reakci na sýkorka 29. 2. 2016 08:32
Váš postřeh, že jde o situaci "přiznej se, ať tě můžu potrestat, je skvělý. Škoda, že v téhle diskuzi trochu zapadl.
Atlaua 2. 3. 2016 14:13 +1 v reakci na Hanča 2. 3. 2016 07:31
Vy dôvod nevidíte. Rodičia toho dieťaťa môžno dôvod vidieť budú. Alebo tá pisateľkina dcéra, ktorá by tam najradšej uplatnila kolektívnu vinu. Váš pohľad mi pripadá ako teória, lebo je teória. Nie je na tom nič desivé, ľudia sa proste nechovajú vždy podľa toho, čo sa na psychologie.cz uzná za vhodné. Ľudia bývajú zlí, zákerní a pomstychtiví. Babička by mala hlavne prestať požičiavať svoj tablet, lebo to nie je hračka na hranie. A k trestnosti. Mali by ste vedieť, že aby išlo o trestné konanie, musel by tam byť úmysel vec poškodiť. Bez úmyslu ide iba o majetkovú ujmu, ktorá sa prejednáva na základe občianskeho zákonníka, nie trestného. To je vážne choré robiť z tých detí kriminálnikov kvôli nehode. U skutočne závažných prípadov môžete očakávať, že sa nikto príčetný neprizná. Je to absolútne ľudské a prirodzené, nechcieť byt potrestaný. A ako povedal MartinM, každý má právo nevypovedať. Nikde nie je povedané, že človek má povinnosť sa priznať. Priznanie býva poľahčujúca okolnosť, ale za nepriznanie sa vám nikto nedá vyšší trest.
Hanča 2. 3. 2016 15:34 +2 v reakci na Atlaua 2. 3. 2016 14:13
Mě by na místě babičky prostě potěšilo, kdyby se dítě přiznalo, pročistil by se vzduch, já bych věděla, že mám kolem sebe lidi, na které je spolehnutí, dá se jim věřit, i když se stane chyba, nic se neděje, nikdo nikomu neutrhne hlavu. Nepodsouvejte mi, prosím, že dělám z někoho kriminálníky, to je pouze vaše interpretace mých slov. Dítěte bych se zastala i před dcerou, příp. rodiči, protože bych si cenila jeho důvěryhodnosti. A ocenila bych, že není nutné ohánět se právy a povinnostmi, které určuje náš právní řád. Bylo by to pro mě vítězství zdravého selského rozumu, nad vítězstvím "meče". A u pročištěného vzduchu bych si nejvíc cenila toho, že se situace nemusí hrotit až do těchto extrémů. Ale to by pak právníci asi měli nudku a těžké živobytí. Tak proč se donekonečna nepřít....že? :-( V podstatě se tímto vracím na začátek - v tomhle prostředí se prostě necítím dobře. Někdo si v tom zase libuje....no co už. Viz. i pro MartinaM. Možná /věčnou a možná i filozofickou/ otázkou zůstává, co chránit oním mečem, zda důvěru a porozumění, či ony ostré lokty.
Al One 2. 3. 2016 16:05 +8
Já jsem v sedmičce na základce o přestávce hodil z okna petardu a ta bouchla pod oknem pana řiditele a jelikož onen byl psychicky poněkud slabší (později skončil na blázinci), do minuty se přiřítil do naší třídy a hromoval,až z něj blesky lítaly, kdo že prý to udělal. Pár vteřin hroboveho ticha, ve kterém jsem s "pomocí strachu" vyhodnotil, že bude lépe se přiznat. Následovalo pozváni matky do školy, ředitelská důtka, nelibost rodičů, stres, nic příjemného. Dnes bych se už nepřiznal, akorát jsem si tím zavařil, nic se tím nevyřešilo, nikdo neocenil "odvahu se přiznat", nic.
libuse 2. 3. 2016 16:44 +5
Nesouhlasím s tím, že děti se nepřiznávají kvůli strachu, zvlášť to neplatí v dnešní době, kdy nehrozí těžké fyzické tresty. Proč se vůbec některé dítě přizná a některé ne? Kde je chyba? Proč někdo má sám o sobě potřebu dobrovolně se přiznat, a to dokonce i k činu, o kterém ví jen on sám? Protože je citlivý, má vrozené svědomí a smysl pro poctivost. Není prostě zaměřený na výhody a neumí vytěsnit špatné svědomí. O svém činu přemýšlí a trapí ho vlastní poklesek. (Podle mínění tohoto světa je debil a asperg, jelikož je dnes známkou chytrostí podvádět, a psychologové dítě, které nechce lhát označují za méně inteligentní.) Neospravedlňujme vypočítavost u dítěte jen proto, že je malé. U nepřiznání se vůbec nejde o strach z trestu, ale o pyšné a nedotknutelné ego kalkující, a těžící se své dobré pověsti. Zamysleme se nad tím, je-li umění podvádět opravdu známkou vyšší inteligence, nebo jen prachobyčejnou opičí vychytralostí? A vy, babičky, proč tak ochotně samy sebe citově vydírate strachem ze ztráty lásky svých vnoučat? To ta jejich láska má tak málou cenu, že neunese pravdu a její následky?
Hanča 2. 3. 2016 16:47 +1 v reakci na Al One 2. 3. 2016 16:05
Předpokládám, že hození petardy bylo úmyslné, na rozdíl od rozbití tabletu.
libuse 2. 3. 2016 16:48 v reakci na Klara_M 2. 3. 2016 11:47
Nezkažené a citlivé dítě rádo přijme zasloužený trest. Trest je pro ně vykoupením nečistého svědomí a uzavřením nepříjemné kapitoly.
libuse 2. 3. 2016 16:56 +1 v reakci na Klara_M 29. 2. 2016 08:11
Je zajímavé, že kdysi žily celé generace dětí, které nic nerozbily. Ani dokonce vlastní hračky. Na návštěvách nesáhaly na cizí majetek. Kde jsou ty časy, kdy děti nebyly pupkem světa a neotravovaly ostatním život.
Zuzík 2. 3. 2016 20:22 +5 v reakci na Al One 2. 3. 2016 16:05
Přesná ukázka toho, jak "vychovatel" může výchovu k čestnosti zkazit,
Ma. 2. 3. 2016 20:29 +4 v reakci na libuse 2. 3. 2016 16:44
"...psychologové dítě, které nechce lhát označují za méně inteligentní..." - na to jste prosím Vás přišla jak?
Veronika 2. 3. 2016 21:20 +4 v reakci na libuse 2. 3. 2016 16:56
Generace deti, ktere nic nerozbily - to je smesne. Mate deti, Libuse?
Markéta-trollinkA 3. 3. 2016 02:40 +2
děti se učí pozorováním a napodobováním.... PROČPAK tazatelka nenaučila svoje vlastní děti čestnosti a pravdomluvnosti, a ty by pak čestnosti a pravdomluvnosti naučily svoje děti (její vnoučata)?! že by sama tazatelka nebyla čestná a pravdomluvná?! možná zním hrubě, ale zkrátka mi to nedá.... děti se učí pozorováním a napodobováním.
Markéta-trollinkA 3. 3. 2016 02:52 v reakci na Ma. 2. 3. 2016 20:29
Ma., jak napsala libuse "podle mínění tohoto světa je debil a asperg", někteří rádoby odborníci jsou tak pseudo-odborní, že lidi s Aspergerovým syndromem považují za méněcenné, slova "autista" nebo "asperg" používají ve významu urážky (lidé s Aspergerovým syndromem se mimo jiné vyznačují tím, že jsou až dojemně upřímní). zkuste vzdělávací, osvětové stránky (snad nebude redakci vadit link, reklama na stránky): http://www.adventor.org/aut....
Markéta-trollinkA 3. 3. 2016 03:22 v reakci na Markéta-trollinkA 3. 3. 2016 02:52
tématický článek také zde: http://psychologie.cz/tak-j...
sýkorka 3. 3. 2016 08:10 +2 v reakci na libuse 2. 3. 2016 16:48
Asi jsem byla zkažené a necitlivé dítě, ale nikdy jsem ráda nepřijala trest, ani za úmyslný prohřešek (třeba, že jsem dělala něco přes zákaz a nedopadlo to dobře). A, pokud si pamatuji, přiznávala jsem se jedině, když bylo jasné, že se na to přijde a budu jediná podezřelá. Taky si vzpomínám na mnoho příběhů od kamarádů, jak něco v dětství provedli a co všechno dělali pro to, aby to zamaskovali. (Např. vymalování kuchyně, než se rodiče vrátí z práce.)
Atlaua 3. 3. 2016 09:21 +3 v reakci na Hanča 2. 3. 2016 15:34
Ja ako babička by som nevyvodzovala z toho, že sa malé dieťa neprizná, že sa nemám na koho spoľahnúť a určite by to pre mňa neznamenalo nejakú extrémnu stratu dôvery, lebo ide predsa o malé deti. To že by ste sa zastala dieťaťa by nič nemenilo na tom, že by mohlo byť rodičmi a dcérou potrestané. Nie priamo finančným trestom alebo niečím iným, ale jednoducho odmietavým postojom a hnevom. To, ako budú reagovať iní ľudia pod kontrolou mať nemôžete. A vžite sa do situácie dieťaťa. Stačilo by vám, ak by sa vás babička zastala, ak by ste potom mali doma v rodine dusno? Vy sa v nejakom prostredí necítite dobre, ale niektorí ľudia, obzvlášť deti nemajú príliš veľkú možnosť prostredie v ktorom žijú formovať. To formujú dospelí a je hlúpe očakávať od dieťaťa väčšiu duševnú zrelosť, keď jej nie sú schopní ani dospelí. Ja si myslím že nepriznanie sa nemá nič spoločné s tým, mať ostré lakte. Je úplne normálne, prirodzené a logické, keď sa chce niekto vyhnúť perzekúcii. Pokiaľ takto normálne chovanie vo vás vzbudzuje nedôveru, je to váš problém.
K. 3. 3. 2016 09:24 +13
Neurazte se, Lído, ale vaše "problémy" a důvody ke smutku, se mi zdají opravdu malicherné. To je takový problém si zavolat všechny děti současně nebo každé zvlášť a říct, že vám nejde o ten tablet a náhradu škody, ale o tu omluvu, upřímnost, důvěru? Kvůli tomu musíte psát do poradny? Zaráží mě, že o sobě na jedné straně píšete jako o "cool" babičce, která i přes svůj věk jezdí po světě, což musí, s ohledem na popsané destinace, stát nemalé peníze, a druhou stranu tu křečovitě řešíte tablet v hodnotě deseti tisíc. Pokud je pro vás deset tisíc taková hrozná pálka, proč takovou věc vůbec dětem půjčujete? To nechápete, že ty děti nemají a nemohou mít příjem, z něhož by vám takovou citelnou ztrátu kompenzovaly? Že se do celé záležitosti s prominutím montuje dcera vozíčkářka, která je asi tou dcerou, která s vámi jezdí do té Brazílie a JAR, nechápu už vůbec. Předpokládám, že kvůli svému postižení nemá takové příjmy, aby si mohla tyto aktivity plně hradit, tudíž jí cesty sponzorujete aspoň částečně vy. Takže dokud přijímá z vaší kapsy ona, je to v pořádku. Deset tisíc by ale klidně chtěla "kolektivně" po dětech, které nepracují. Mám z vaší rodiny pocit, že peníze u vás hrají prim a ostatní hodnoty jdou do pozadí. Zhýčkaní jste všichni, včetně té 31 leté dcery vozíčkářky. Sice tu píšete něco o "principu" (tj. mrzí vás, že se žádné dítě nepřiznalo), ale přesto se nemohu ubránit pocitu, že vám jde hlavně o těch deset klacků.
Atlaua 3. 3. 2016 09:35 +2 v reakci na libuse 2. 3. 2016 16:44
To viete, tie inteligentné deti si nenechajú nabulikať od extra čestných teoretikov, ako sa majú chovať, ale radšej pozorujú svet, vnímajú realitu a rozhodujú sa na základe poznania a skúsenosti. A tá im obvykle hovorí, že priznanie vedie k perzekúcii, či už fyzickej alebo spoločenskej. Neraz zničená povesť, stigma a odvrhnutie okolia bolí viac, ako dostať na zadok. To nie je o nedotknuteľnom egu. Každý človek túži po ocenení a odmietnutie ho zraňuje. Dobrovoľne sa priznávajú iba masochisti alebo exhibicionosti, ktorí majú potrebu dať najavo svoju strašne veľkú čestnosť.
Hanča 3. 3. 2016 09:39 v reakci na Atlaua 3. 3. 2016 09:21
Dobře, ještě tedy očima dítěte. Pokud bych se přiznala a babička se na mě nezlobila/za neúmyslné rozbití, nečekala bych, že mě někdo ocení př. za přiznání úmyslné střílení petard před ředitelnou/, měla bych za to, že jsem svou chybu napravila a všechno je v pořádku. Rodiče i teta, pokud by se na mě dále zlobili, tak by to měli u mě blbé/i já u nich , chápu, vlastně by to značilo vzájemně špatné vztahy/, protože já bych věděla, že s babičkou/které se to především týká/, je to v pohodě. Ale kdybych se nepřiznala, zůstal by prostě ve mě balvan a cosi by pořád viselo ve vzduchu jako deka - svědomí. Pokud přes mé přiznání by se zlobila i babička, posílila by ve mě jen pocit viny, upevnila nedůvěru ve svět a posílila by mé chování jednat zarputile na vlastní pěst nejspíš.. A víte co Atlauo, přesto, že jsem udělala i já v životě nějaké chyby, pořád se sobě můžu dívat do očí. Protože druhým můžeme nakonec opravdu zamlčet leccos....ne tak už sami sobě. Nechtěla bych, aby byla babička smutná kvůli mě. Snad nejdeme do druhého kola....mě už to neba.
MartinM 3. 3. 2016 10:05 +4 v reakci na libuse 2. 3. 2016 16:44
Obecně se říká, že lidé s vyšší inteligencí mají vyšší morální standard (a jsou k tomu i studie), takže to co píšete asi nebude pravda. Ani si nemyslím, že by třeba mezi "šmejdy" byla nějaká výrazná převaha docentů, laureátů Nobelovy ceny a členů Mensy, jak by z vaší logiky vyplývalo. Nadutost ega také není funkcí inteligence, jak se nás tu snažíte přesvědčit.
Surya 3. 3. 2016 10:05 +1 v reakci na Hanča 3. 3. 2016 09:39
To je pribeh velmi dusevne vyzraleho ditete ( treba sedmileteho ? ) A prostredi dusevne vyzralych lidi. Neco jako nadherny lidsky rodinny pribeh. :)
Jarda 3. 3. 2016 10:18 +11 v reakci na K. 3. 3. 2016 09:24
Mě se zdá, že o těch 10 000 jde možná hlavně té dceři vozíčkářce. Podle dopisu tablet často používala, a teď o něj přišla. A paní Lída na mě spíš působí bezradným dojmem. Chce mít hezké vztahy v rodině a najednou se její dcera postavila proti jejím vnoučatům. Přitom si dcera (přestože k ní osud nebyl spravedlivý a je na vozíku) užívá poměrně luxusního života, který pravděpodobně neplatí ze svého. Proto by dcera asi měla být velkorysejší a pokornější a ten rozbitý tablet odpustit.
MartinM 3. 3. 2016 10:23 +1 v reakci na Hanča 3. 3. 2016 09:39
Ale vždyť to je správně, že ho bude tížit svědomí. Jak jinak se naučíte, co to je? Také byste to nevěděla, kdybyste si ho vždycky hned propláchla takovým "morálním klystýrem". Každý z nás se musel naučit, jak se ten vnitřní boj bojuje. Někdo má to štěstí, že se to naučí na ztraceném autíčku nebo rozbitém tabletu. Někdo smůlu, když třeba svojí laxností někoho zraní nebo zabije.
Hanča 3. 3. 2016 10:36 v reakci na MartinM 3. 3. 2016 10:23
No ale s takovým svědomím žít celý život? A nabalovat na sebe pravděpodobně další a další lži? Vždyť to musí být pro to dítě/jednotlivce děsně těžké, daleko těžší, než se přiznat. Přiznám se/taky si dám příště větší pozor/ a mám klid, ostatní se časem zase srovná, i kdyby se doopravdy zlobili úplně všichni...co? Nemusím to špatné svědomí přece s sebou vláčet celý život....? Nebo si časem zvyknu? Že je to v pohodě? Na nic se nepřišlo a příště můžu znovu? Z tohoto způsobu přemýšlení jsem upřímně jelen...
iveta 3. 3. 2016 10:38 +5 v reakci na K. 3. 3. 2016 09:24
K., každý má právo na dotaz. Bez ohledu, jak malicherný se Vám může zdát. A nemyslím si, že hodnocení celé rodiny a způsobu, jakým funguje je v tuhle chvíli na místě. Píšete, že máte "pocit, že u vás peníze hraji prim a...". To není pocit, ale domněnka, úvaha či myšlenka.
K. 3. 3. 2016 10:44 +1 v reakci na iveta 3. 3. 2016 10:38
Ale snad tu nebudeme slovíčkařit... Napsala jsem svůj názor a ano, je to jen názor a dojem, který ve mně dotaz vyvolává. Každý má právo napsat dotaz a každý má také právo napsat příspěvek, já i Vy.
Atlaua 3. 3. 2016 14:00 +1
Začnem s novým vláknom, lebo to pôvodné sa už ťažko číta. "Rodiče i teta, pokud by se na mě dále zlobili, tak by to měli u mě blbé/i já u nich , chápu, vlastně by to značilo vzájemně špatné vztahy/, protože já bych věděla, že s babičkou/které se to především týká/, je to v pohodě." Naozaj? Ja som sa ako dieťa veľmi trápila tým, že sa na mňa rodičia hnevajú, rozhodne som to nebola schopná zobrať s takým nadhľadom, že "to majú blbé oni". Osobne mi pripomínate presne to, čo sa rieši v článku o ospravedlnení. Ospravedlnenie ako alibizmus - len tu je to priznanie sa ako alibizmus. Niečo na štýl, "však čo mi môžu, ja som sa predsa priznala". Lenže takto to proste nefunguje. Priznanie, ospravedlnenie automaticky nevedie k prečisteniu vzduchu, niekedy vedie k hnevu a vypätým emóciám. Je úplne normálne, že sa tomu malé dieťa chce vyhnúť. Pokiaľ to bola nehoda, tak to dieťa vôbec nemusí ťažiť nejaké svedomie. Skôr sa hanbí za to, čo spravilo.
Atlaua 3. 3. 2016 14:01 v reakci na Atlaua 3. 3. 2016 14:00
Resp, to čo sa rieši v diskusii pod článkom o ospravedlnení.
Hanča 3. 3. 2016 16:12 v reakci na Atlaua 3. 3. 2016 14:00
Jaké je pro vás tedy řešení, aby to bylo pro dítě přijatelné, aby nelhalo, nezamlčovalo, ale ani nebylo napadáno z alibizmu? Je podle vás nějaké východisko, aby se dítě zachovalo dobře a cítilo se dobře při vašem způsobu vnímání situace?????? Nebo mu řeknete, že to, že se necítí dobře ve lži a zamlčování je jeho problém? Nechat si svou malou lež s tichou duší? Ať se na to vykašle, i když vidí, že babičku to trápí? Nebo babičku napadnete z citového vydírání, pokud se na to nevykašle ona? Dle mého ještě snad - když učíte dítě, že lhát je normální, přijatelné, bude lhát a bude si připadat normální. Když budete učit dítě, že normální je mluvit pravdu, bude mluvit pravdu a bude mu to připadat normální. Míněno s nadsázkou samozřejmě, neboť svět není ideální, černobílé místo, jak správně podotýkáte. Pravdu normální dospělý ocení dle mého spíše, než lež /zde zamlčení/. Vyjma tedy přiznání se k petradám pod okny ředitelny :-) To je prostě klukovina, a byť může mít dospělý jakkoli vnitřně pro klukoviny pochopení, asi těžko se může stavět do role chápajícího dospělého. :-) To by jsme dle mého došli k demagogiím. Dnes jsem měla kolem sebe 30 dětí a představovala jsem si, co by bylo, kdybych jim řekla, že neříct pravdu je normální. Asi bych jim pěkně rozhodila sandál. :-) Ale co mě napadá nyní....asi je mormální mít prostě strach....ale je dle mého krásné, když se ho člověk naučí překonávat. Pomalu, postupně, s chybami...ale bez přijetí toho, že nepřiznat se je normální...
Surya 3. 3. 2016 16:45 v reakci na Hanča 3. 3. 2016 16:12
A cetla jste tyhke slova pisatelky? " Mám trvat na přiznání nebo to nechat být? Vyřeším sice viníka, ale co když to naruší naše hezké vztahy? Co když to udělala ta malá, která je nejmenší "syčák" a bude nešťastná nejvíc... " Co si Hanco myslite o tom co tady pise a jak premysli sama autorka problemu Lida? Proc podle Vas Lida mluvi o naruseni hezkych vztahu kdyz vyresi vinika? A proc podle ni by ta nejmensi byla nestastna nejvic kdyz by to udelala treba ta? Napada Vas neco?
Hanča 3. 3. 2016 17:14 +1 v reakci na Surya 3. 3. 2016 16:45
Já myslím, že vztahy se prověřují především v krizových situacích. Kdy na ně nemáme tak úplně vliv. Ta situace je nepříjemná, praskne. Tablet prostě nefunguje. Rodina příští týden zase přijede a všichni ví, jak to mají s tebletem, běžně se půjčuje. Babička by třeba mohla v zájmu zachování "dobrých vztahů" a "ochrany dětí" si koupit nový tablet, dále ho jakoby nic půjčovat a vydávat ho za ten původní. Ale prostě jsou to malé, na sebe se navazující lži v zájmu "dobra"...a pak se loupeme jako ty cibule od slupek a nánosů a hledáme složitě zase cestu k sobě a dobrým vztahům. Chceme se dítit dobře se sebou i s lidmi okolo. Lze to při těchto rádoby drobných lžích? Stabilní rodinou pravda neotřese/navíc jde jen o tablet/ a nestabilní rodina stojí stejně pouze na vratkých základech vlastních snů o krásné funkční rodině. Pokud to udělala ta malá a je si toho zároveň vědoma, je pravděpodobně nešťastná už teď. Když se přizná, tak asi se slzami v očích, ale hned na to příjde úleva. Když se nepřizná, bude mít v sobě tu tíhu špatného svědomí ještě hodně dlouho. Člověk by se dle mého ve své podstatě neměl obávat říct pravdu. Jinak prostředí není příliš zdravé. I když příjdou drobné přešlapy, zaleknutí apod, s tím se prostě počítá....dokonalý není nikdo z nás. Možná takhle....
Surya 3. 3. 2016 18:13 v reakci na Hanča 3. 3. 2016 17:14
Ja tam ctu ze kdyz sice vyresi vinika tak co kdyz to vyreseni narusi hezke vztahy.
Hanča 3. 3. 2016 18:18 v reakci na Surya 3. 3. 2016 18:13
Má z toho strach i babička. Otázkou tedy je, zda jsou ty vztahy opravdu tak hezké, jak babička píše. Tohle už je asi na babičce, mě už k tomu asi fakt nic nenapadá. :-) Vás ano?
Klara_M 3. 3. 2016 18:27 +2 v reakci na libuse 2. 3. 2016 16:56
Paní Libuše, Vaš názory mi nepřipadají jako Veronice směšné, ale děsivé. Žijete ve světě svých představ, kde podle Vás děti po celé generace nic nerozbily, ze samé citlivosti a nezkaženosti rády přijímají trest, aby ulevily tížícímu svědomí... Chce se mi ječet hrůzou a běhat dokola, abych ze sebe tu hrůzu otřepala. Chudáci děti, které žijí někde kolem Vás! No to je hrůza! Pomoc! Kdo jen ty děti před Vámi zachrání?!
Janule50 3. 3. 2016 19:12 +7
Pokud dospělý člověk půjčí drahou věc dětem v uvedeném věku, tak by na ně měl dohlížet a pokud tak nečiní, je to do určité míry i jeho "vina" resp. jeho risk. Nevím jaké mají kapesné, ale asi by to bylo na dlouhodobé splácení, a to mi připadá přehnané. Na druhou stranu si myslím, že v normální rodině by přiznání dítěte neměl být až tak velký problém. Byli jsme s bratrem občas divocí, sem tam něco lítalo i vzduchem a někdy se něco rozbilo nebo poničilo. Naší snahou bylo to nějak napravit a zamaskovat (uklidit, spravit), ale pokud to nešlo, tak jsme se prostě přiznali, uznali chybu, rodiče nám vynadali...a život běžel dál. Myslím, že by se mělo dětem říct, že se z toho nebude dělat věda, že každý může udělat chybu, ale že by měly říct, co se stalo a pro příště se poučit...nerozumím tomu, proč by přiznání mělo zničit vztahy, pokud jsou dobré a funkční.
Surya 3. 3. 2016 21:55 +1 v reakci na Hanča 3. 3. 2016 18:18
No a tak ma-li strach babicka, bude ho mit i a hlavne dite. :-) Babicka ma sanci vedet- zjistit sama. Ja to za ni nevyresim. :-) Jeste bych ji snad doporucila ze se muze zamyslet proc nevzbudila duveru ( kdyz by si snad myslela ze v pribehu te duvery hraje rozhodujici roli jen ona sama a rodice snad ne). To pak takova listost ze nebudi duveru by nemela byt prenasena na deti. To by mohla byt i manipulace.
Markéta-trollinkA 4. 3. 2016 00:50 +6 v reakci na Jarda 3. 3. 2016 10:18
Jarda, na mě rodina působí (vím, bude to znít STRAŠNĚ) jako rodina ovládaná "malým tyranem", tedy dcera-vozíčkářka dost možná manipuluje svou rodinou, matkou i sourozenci skrze pocity viny.... oni se dost možná cítí provinile, že oni nejsou tělesně postižení (a proto své postižené sestře leccos "překousnou"). dotyčná žena může svoje zdravé sourozence nenávidět za to, že jsou zdraví a mstít se jim za to, že jsou zdraví. příhoda s tabletem je pravděpodobně jenom jedna z mnoha, která je zástupným problémem.... OMLOUVÁM SE VŠEM, KOHO MOHL MŮJ PŘÍSPĚVEK POHORŠIT.
K. 4. 3. 2016 10:43 +9 v reakci na Markéta-trollinkA 4. 3. 2016 00:50
Nepohoršilo mě to, ale nemyslím si, že by primárně byl problém v dceři - vozíčkářce. Spíš v tom, že tam peníze a zážitky všem zatemňují mozek. Babička si svou identitu ve vztahu k vnoučatům staví na tom, že je "cool" moderní babička drsňačka cestovatelka s celou paletou nejnovější elektroniky. Věřím, že na to děti, zvlášť ty, co se blíží pubertě, slyší. Problém ale nastává, když něco rozbijí. Ejhle, tablet za deset tisíc musí někdo uhradit!!! A je úplně jedno, že nemá žádný příjem a že z kapesného (pohybuje-li se v běžných řádech cca stokorun na měsíc) to to dítě bude splácet ještě o maturitě. Ale tak hlavně, že je babka cool a moderní. Nejrozumnější je v rodině asi dědeček.
Iveta 4. 3. 2016 14:33 +9 v reakci na K. 3. 3. 2016 10:44
Nejde mi o slovíčkaření :). On je v těch pojmech poměrně zásadní rozdíl a jejich zaměňování nám obecně často brání v porozumění, co se v nás opravdu odehrává. A do toho zahrnuji i sebe. Když řeknu například: "Cítím, že váš komentář není na místě." Oblbuju sama sebe, protože to je myšlenka, ne pocit. A když neznám povahu a příčinu svých emočních prožitků (které jsou v pozadí té myšlenky), dost snadno jim nekontrolovatelně můžu podléhat. - proto jsem na to upozornila. Jasně, že máte právo na příspěvek. Jen si myslím, že dávat slovo problémy do uvozovek a nazývat je malichernými v poradně, kam se lidé obrací proto, že si neumí poradit sami, je zbytečné a neuctivé . Jedno za všechny: "Zhýčkaní jste všichni, včetně té 31 leté dcery vozíčkářky." K. nevíte o tazatelce nic, jen to, co napsala. Vycházíte z toho, jak Vy si vysvětlujete její slova. Neznáte pozadí příběhu, ale domníváte se o souvislostech a vynášíte soudy. Proto na Váš příspěvek reaguji. Chci věřit, že to nemyslíte zle, ale jsem přesvědčená, že právě tyhle soudy a kritika (bez hlubší znalosti dalších souvislostí) mezi lidmi vytváří neochotu se znovu ptát, žádat o další rady a naslouchat si.
Markéta-trollinkA 5. 3. 2016 01:22 v reakci na K. 4. 3. 2016 10:43
že je babička jakože-cool tím, že se tady na stránkách vychvaluje, jak dobrá je v používání elektrotechniky a že cestuje jsem řešit nechtěla (na mě to spíš působí až jako křečovitá snaha nebýt stará nebo senilní). že je tazatelka hrabivá, chamtivá, "na prachy", to podle mě je, s tím souhlasím.... jak jste psala o dědečkovi, jaký muž si vybere za životní partnerku typu tazatelky?! možná ale mohl "vystřízlivět" až postupem času, když došel k nějaké sebereflexi ohledem výběru své partnerky a matky svých dětí. zajímavé ovšem je, že dědeček ani není zmíněn, jak se on na situací podílí (jestli už ovšem nezemřel) a není tam ani zmínka o jeho případném následovníkovi (otčímovi dětí nebo dalším partnerovi), mužské autoritě/elementu. dcera-vozíčkářka se jako "malá tyranka" chovala a chová proto, že jí to rodiče, tedy matka umožnili.... podle mého se jedná o PATOLOGICKOU RODINNOU DYNAMIKU. zodpovědnost nese tazatelka, případně se na zodpovědnosti podílí s otcem svých dětí (nebo otci, jestliže její děti mají jednoho společného otce), její úlohou bylo zajistit v rodině rovnováhu. nevylučuje se to se skutečností, že tazatelka byla či je "na prachy".
Markéta-trollinkA 5. 3. 2016 01:56 v reakci na Markéta-trollinkA 5. 3. 2016 01:22
* oprava textu: "jestliže děti NEMAJÍ společného otce". předpokládám, že sama tazatelka cítila či stále cítí určitou vinu za tělesné postižení své dcery, rodiče se často obviňují, i samu sebe může manipulovat pocity viny. a dost možná ona sama, tedy tazatelka, byla vychovávaná v prostředí zamořeném pocity viny, někdo s ní manipuloval v dětství a dospívání.... tedy předává to, co se naučila ona od svých rodičů, patologická rodinná dynamika se po generacích předává dál jako jakási "kletba". dceru má postiženou fyzicky, to je vidět, její ostatní děti jsou nejspíše zmrzačeny psychicky, jestliže docházelo od jejich sestry k psychické šikaně (což na první pohled tak dobře vidět není, zjevnější jsou lidem postižení fyzická než psychická) a jestliže jejich matka upřednostňovala jejich sestru na jejich úkor, docházelo ke křivdám, které matka/otec neřešili SPRAVEDLIVĚ, kdy sestra z pomstychtivosti svedla svoje průšvihy na sourozence atd..
Martina 5. 3. 2016 23:49 +3
Podle mého názoru,když půjčuju něco dětem, tak musím počítat s tím, že mi to ty děti rozbijou. To znamená, že zřejmě pro paní pisatelku těch deset tisíc nebylo zas tak mnoho, anebo věc nedomyslela. Je jasné, pokud dám dětem křištálovou vázu, aby si s ní hrály, a pak mě ji rozbijou, budu jediný viník. V tomto případě je jediný viník pisatelka. Nikoho bych se neptala, kdo tablet rozbil, určitě to ten člověk neudělal schválně a tak je vyšetřování zbytečné. Pro příště bych poradila koupit ten nejlevnější tablet, a ten dát dětem na hraní.