Sám o sobě si myslím, že blázen nejsem, ale je tu i moje druhá stránka, která se vždy zaměřuje na druhé. Zjišťuji, že uvažuji jinak než ostatní, a to o hodně jinak, a ta druhá stránka mi hned řekne, že jsem blázen. Že normální člověk nad věcmi života, smrti, měsíce, vesmíru a lidských vztahů neuvažuje 24 hodin denně. Je to jen tím, že jsem mladý a zatím se mi utváří hodnoty a postoje?
Také mě napadá, jak je na tom míra mé sebelásky, že si neustále v myšlenkách ubližuji. V mém přechodu mezi pubertou a takovém trochu „dospění“ by se to dalo nazvat, nebo já jsem si to nazval takovým rozpadem osobnosti, všechny hodnoty se mi přeměnily, i názory. Docela jsem se změnil, to mělo co do činění i s velice špatným psychickým stavem v té době.
Může to být následek tohoto psychického otřesu? A nebo je vysvětlení, že jsem snad jen citlivý ke všemu a vidím, všímám si spousty „věcí/okolností“ které jiní nevidí nebo nechtějí vidět? Nejsem schizofrenik?
Jediné, čím jsem si v životě jistý, je, že si ničím jistý být nemůžu, protože ať už o čemkoli přemýšlím, vzápětí výsledek vyvrátím, a to je pro mne veliká nejistota. Jsem blázen, nebo jen citlivý?
Tomáš, 19 let
Názor odborníka
Dobrý den, Tomáši,
jistě nečekáte, že vám někdo dá v internetové poradně odpověď na otázku, zda trpíte, nebo netrpíte psychickou poruchou. To vám samozřejmě může říci pouze klinický psycholog na základě psychologického vyšetření. Proto se spíše budu zabývat konkrétními otázkami/problémy, na které ve svém dopise narážíte:
Adolescence je smrtí dětství. Umřít není legrace
Začnu „rozpadem“ vaší osobnosti na hranicích mezi pubertou a dospíváním. Máte určitě pravdu v tom, že se může jednat o proces bolestný, šokující nebo zahlcující. Avšak nepopisujete něco nenormálního nebo zřídkavého, ale běžný, a dokonce očekávatelný stav. Ano, právě jste podal definici puberty či adolescence jako z učebnice, kterou jeden z významných psychologů nazval hledáním identity.
Staré bezpečné role a pravdy se rozpadají, úkolem člověka je odejít z útulného, jednoznačného dětského světa (kde je nám vše představováno jako černo‑bílé, zakázané‑nebo‑povolené, prospěšné‑nebo‑škodlivé). V dětském světě je takové zjednodušení nutné a takto musí vypadat dobrá výchova. Úkolem dítěte je mimo jiné získat důvěru – v sebe, v tento svět, ve druhé. A tuto jistotu získává zjednodušujícím pohledem na svět, jasnými hranicemi, které znamenají bezpečí pro jeho vlastní experimenty. Kdo však chce v těchto hranicích zůstat i v dospělosti, bohužel zůstává stále dítětem…
V adolescenci se nám otevírá reálný svět, jaký je. Svět, který není často ani jednoznačně dobrý, ani špatný. Kde stejná věc může jednomu škodit a druhému prospívat. Kde totéž pro vás dneska platí, zítra neplatí, a pozítří opět platí. Vstupujeme do reality, ve které začínáme přemýšlet – o sobě, o světě, o měsíci, smrti i lidských vztazích. Respektive – ve které tak můžeme začít přemýšlet. Máme‑li k tomu odvahu, kultivovanou duši, vůli, myšlenkový materiál.
A jakkoli takový „vrůst“ v dospělého člověka může být obtížný, je zásadní. Bez bolesti totiž nic nevyroste. Staré jistoty a stará identita musí nejprve odumřít. Podobně jako musí odumřít zrno, aby z něj vyrostl nový klas. Stojí to však za to a koneckonců jiná cesta není – je úkolem zrna proměnit se v klas. Bát se vyklíčit znamená zůstat uzavřený ve staré identitě, která nám už více nemůže poskytnout, ale které se nechceme zbavit, protože odmítáme bolestivě psychologicky umřít. Málokdo z nás je masochista a málokdo vítá bolest, chaos, zmatek nebo smutek. I ty jsou ale důležitou podstatou takového přechodu. Protože jedině skrze ně a díky nim může něco nového vyrůst.
Buďte trpělivý. Vybrat si padnoucí oblek chvíli trvá
Proto prosím buďte se sebou trpělivý. Pokud si dnes něco myslíte, a zítra si myslíte něco úplně opačného – je to normální. Je to součást zrání. Pokud jste dnes přesvědčen o nějaké pravdě, a zítra vůbec ne, je to normální. Je to součást zrání.
Aby si muž vybral padnoucí oblek, musí jich vyzkoušet mnoho a zvážit, který sedne na jeho míry a figuru. Podobně se mladý člověk musí setkat s mnoha různými „obleky“ – názory, idejemi, ideologiemi, pohledy na svět, způsoby života.
A tímto „setkat se“ myslím nejen „mít znalost“, že něco takového existuje, ale mnohem více: zkoumat je, možná začít jim věřit, vyznávat je, propadnout jim, přemýšlet o nich, nakonec odmítnout, vysmívat se jim, znovu přijmout, nahradit jinými, nebo o nich pochybovat, neustále se k nim vracet, nevědět…
Jsou to často velmi obtížné chvíle, někdy plné beznaděje, kdy nevidíme světlo na konci tunelu, jindy zase chvíle nekritické spokojenosti, kdy si myslíme, že jsme na všechno přišli, a to vše jen do té doby, než se zítra ukáže, že všechno je jinak… Věřte mi však, že právě a jedině díky těmto zkušenostem se rodí – plný dospělý člověk. I když nevidíte posun, vedle všeho toto pochybování a přemýšlení o smrti a o světě a o měsíci se něco děje. Něco se nenápadně posouvá. Vybíráte si svůj oblek.
Přijetí svých myšlenek je cestou k přijetí sebe sama
Často to trvá dlouho a my jsme netrpěliví. Vězte, že tento proces nejlépe uspíšíte jedině tím, že mu nebudete bránit. Nechtějte mít co nejdříve hotovo a rozhodnuto. Postupujte tak, že prostě akceptujete (to je velmi důležité slovo!) všechny své pochybnosti, osobnostní vlastnosti či hodnoty, se kterými si nevíte rady. Postupně je prozkoumávejte a postupně z nich něco vybírejte, nebo je proměňujte v něco jiného, nebo něco z nich odmítejte.
Na začátku je ale přijměte. Přijměte každou svou součást. Nikoli ve smyslu: Nekriticky ji následujte ji (tj. udělejte vše, co vám říká), ale ve smyslu: neodmítejte ji a nebojte se jí, ale mějte odvahu je přívětivě přivítat a s laskavostí se na ně podívat (jsou to koneckonců vaše hodnoty, myšlenky a pochyby, tak čím vás mohou ohrozit?).
Klíčové slovo je postupně. Není to nic, co byste měl mít vyřešeno za rok nebo za dva. Máte na to celý život. Někdy se vynoříme z podobného přemítání a hledání a na pár let máme „jasno“, jen aby se nám po nějaké době obzor zase zamlžil a my vidíme, že se musíme opět ponořit a více přemýšlet, zkoušet a zvažovat. Tak to je ale normální. Neznamená to, že jsme se poprvé zamýšleli „málo“.
Celý proces hledání sebe, svých hodnot a svého směru je celoživotním úsilím, kde se nám nové úseky cesty a nové výzvy otevírají tak, jak zrovna jdeme: za touto křižovatkou nás čeká něco nového, ale my to objevíme jedině tehdy, když máme odvahu touto křižovatkou projít, takže se nemá cenu příliš zabývat tím, co vše za ní najdeme, ale spíše, kde sebrat tuto odvahu…
Zdroje jistoty v nejistém světě jsou uvnitř nás
Píšete: Jediné, čím jsem si v životě jistý, je, že si ničím jistý být nemůžu, protože ať už o čemkoli přemýšlím, vzápětí výsledek vyvrátím, a to je pro mne veliká nejistota. To je velmi precizní a dobré pozorování. Přesto je však v životě spousta jiných, lepších a podstatnějších zdrojů jistoty než stabilita (či dokonce rigidita) našich myšlenek. Například vědomí, že „to zvládnete“. Že zvládnete dnešní změnu myšlenek i zítřejší změnu myšlenek. Nebo že – byť to není příjemné ani lehké – dokážete dnes projít obtížnou emocí a za týden projít jinou obtížnou emocí…
To, co je stále stejné, je vaše umění projít touto emocí či zvládnout změnu názoru. O to lze opřít vnitřní psychologickou jistotu. Důvěřovat nikoli tomu, že veškeré mé myšlenky a hodnoty jsou neměnné, ale že si kdykoli v budoucnu dokážu poradit. Zvládnout, projít, vydržet, počkat, možná i spadnout, ale znovu vstát. Jistotu, že si s jakoukoli další myšlenkou, situací, emocí dokážete poradit, vám nikdo nemůže vzít. Ani další myšlenka, ani další situace, ani další emoce. Poradíte si totiž i s nimi.
Podobných zásadních prožitků/uvědomění, které nakonec vedou k pocitu bezpečí a jistoty, je v životě spousta a jistě se se spoustou potkáte: Samozřejmě neleží pouze v rovině mentální, o které píšu výše, ale také
- v rovině konkrétních vztahů k druhým (nejistota je v tom, že mě konkrétní druhý opustí, ale má jistota je v tom, že umím vztahy k druhým a uvědomuji si, jak mě nesou – jsou pro mě zásadní hodnotou, kterou dokážu realizovat, i když mě konkrétní druhý opustí)
- v rovině dobrého díla, výsledků a práce
- nebo v rovině hodnotných vjemů, krásy a senzorického světa
- a především pak v rovinách hlubších existenciálních a duchovních dimenzí člověka, do kterých se jistě také vydáte.
Přeji vám na této cestě, Tomáši, hlavně dostatek akceptace, odvahy a trpělivosti. Jedno posiluje druhé.
Pomohl vám článek?
