Dobrý den,
obracím se na vás se svým problémem, o kterém přemýšlím už delší dobu a který mě začal poněkud trápit. Jedná se o to, že i když mám momentálně přítele a dá se říct, že jsme ve vztahu oba šťastní, mám tendenci neustále koketovat s ostatními, kteří se o mě uchází. Docela mě začala trápit myšlenka, že nedokážu být věrná a že jsem lidově řečeno „koketa“.
Když například jedu autobusem a nějaký muž se na mě usmívá, oplácím mu to, na zábavách se nechávám zvát na tance a podobně. I přesto, že ctím věrnost a nikdy to dál nezajde, neustále v sobě nosím pocit, že mi jen jeden přítel nestačí a co kdyby náhodou selhal, že je lepší mít někoho „do zálohy“.
Často na svého přítele zapomínám a myslím na jiné. Přitom ho miluji. Nerozumím si.
Lenka
Názor odborníka
Dobrý den Lenko,
k solidní odpovědi na vaši otázku by chtělo znát hodně dalších věcí – třeba: stávalo se vám to s partnery v předchozích vztazích? Co se skrývá za formulací „Dá se říct, že jsme ve vztahu oba šťastní“… jde o „běžnou spokojenost“, kterou zažívají relativně spokojené páry, nebo se za tím skrývá něco hlubšího…? Ale zkusme respektovat pravidla hry elektronické poradny a podívat se na vaši otázku s využitím toho, co jste uvedla.
Myslím, že rozumím vašim pocitům: máte přítele, a tak by se „slušelo“, abyste nepokukovala po jiných a nebyla za „koketu“; ostatně tak jsme byli (alespoň my „slušně vychovaní“) od dětství vedeni. Možná se dokonce čas od času neubráníte znepokojivým výčitkám. A pokud byste se se svým problémem chtěla svěřit lidem z blízkého okolí, u mnoha z nich byste si vykoledovala, možná nahlas nevyjádřený, přesto nekompromisní odsudek.
Sdílená zkušenost
Já jsem přitom přesvědčený o opaku, nevím, proč byste měla být za své pocity pranýřována. Myslím, že obstáváte v nelehké, ale přitom univerzální (snad až archetypální) situaci. Nechci se pouštět do debaty na téma, nakolik je nám vlastní monogamní soužití, na to máme lepší odborníky (prof. Weiss a jiní). Ve vaší otázce ale jen těžko přehlédneme automatický předpoklad ve znění: „Mám‑li partnera, ostatní muži/ženy pro mě přestávají existovat.“ Tolik rozšířený názor, přitom tak dětsky naivní.
Jakmile se ocitneme ve vážném vztahu, nezmění se pochopitelně naše vnímání druhého pohlaví; zajímavý muž nebo žena budou stále bezpečně poutat naši pozornost. Spíše se dostaneme pod tlak obecně sdílené morálky, která nás s oblibou přesvědčuje o tom, že tím nejzajímavějším člověkem musí (!) být za každých okolností náš partner. Je‑li tomu tak, bude náš život v mnohém snazší, těžko to však na sobě vynutíme.
Nerad bych vyzněl příliš cynicky; osobně si myslím, že je na každém z partnerů, aby se chovali k tomu druhému takovým způsobem, aby si jeho přízeň a nejvyšší příčku zasloužili. Tedy až do tohoto okamžiku se vám vlastně není co divit; v podobném a úplně normálním dilematu se spolu s vámi nachází i řada dalších lidí.
Kdo a proč
Co však bude ve vaší situaci jedinečné, souvisí s problémem, kdo, proč a do jaké míry vás ne/přitahuje. Láká vás víc přítel, nebo jiní muži? Jakou roli v ne/přitažlivosti přítele hraje on a jakou vy sama? Zobecníme‑li, pak je více než přirozené, že jste přitahována k jiným atraktivním mužům. Kromě zabývání se výčitkami, že jste koketa, by mohlo být neméně zajímavé více přemýšlet o kvalitě vztahu s přítelem.
V odpovědi jsem upřednostnil pouze jeden dílčí aspekt – a sice trápení, že „nedovedete být věrná.“ Z otázky prosakují hlubší motivy (třeba pocit, že jeden přítel nestačí), které se na problému zřejmě rovněž podílejí nezanedbatelnou měrou. Přesto by nebylo adekvátní se jim na tomto místě věnovat do hloubky. Když chcete přijít závažným věcem na kloub, tím správným místem pro takové rozhovory je pracovna terapeuta.
Přeji vám co nejméně trápení a držím palce,
Michal Novák
