Neumím navazovat vztahy: Neřešte to rozumem, nýbrž svými pocity. — archivovaná diskuse

Zpět na novou diskusi

Martin P. 4. 4. 2012 12:56 +5
Někdy jsem si pokládal otázku, která se tématu týká z druhé strany. Tomu člověku chceme pomoc. Víme, že okolí negativně ovlivňuje. Neúmyslně samozřejmě. Takový člověk může být taková emoční černá díra, která pohlcuje energii v okolí. Ideálně si vypěstuje závislost na někom, protože on mu dodává energii aktivně. Nahrazuje to, co on nemá. Donutí ho k aktivitě, které sám není schopen a tak podobně. Ale toho tažného koně dříve či později strhá. Případně tahoun ztratí motivaci podporovat, pokud nevidí žádné zlepšení. U jiných si zase může vypěstovat k sobe odpor, oni se nenechají vysávat. I ten tahoun se může nakonec obrátit proti. Co tedy myslíte dělat, pokud jsme ti na druhé straně? Předpokládám podmínku. Ta naše emoční díra není introvertní. Ale aktivně pátrá po okolí po zdrojích energie, které jí zachrání.
Jan 4. 4. 2012 17:45 +9 v reakci na Martin P. 4. 4. 2012 12:56
Na internete som našiel pre jedného známeho túto príručku pre ľudí z Aspergerovým syndrómom. Myslím si že ak si ju prečítate tak nič tým nepokazíte. Zvládanie ťažkostí: Návod na prežitie pre ľudí s Aspergerovým syndrómom. http://www.autizmus.info/05...
arxana 5. 4. 2012 11:31 +5
Dobrý den, děkuji za odpověď, docela přesně popisujete že jaksi zapomínám na emoční stránku vztahů, tedy sdílení emocí. Bohužel máte pravdu, je to těžké se sbírkou negativních reakcí na vaše přirozené chování. Pokusím se na to víc soustředit, myslím že mi to v něčem pomůže. Nemyslím že bych se od rodiny nemohla naučit navazovat vztahy i když v ní nefungují ideálně, nějakým způsobem fungují. Co se týče AS, narazila jsem zde na články Ľ.Heinzlové kde mě udivilo jak jsou její zážitky podobné s mými. Tak jsem si půjčila knihu od Tonyho Attwooda, kde píše o tom jak široké rozpětí má AS, např. když se dívky naučí své chování dobře imitovat nemusí být vůbec rozpoznatelný, pouze onen jedinec má v sobě "peklo" a trápí se. Našla jsem tam mnoho spojitostí pro podivné chování v mém dětství, od pohybové neobratnosti týkající se hrubé motoriky, synestezie, hyperlexie, doslovného chápání a celkové jiného způsobu vnímání. Místo zájmu o sociální kontakt, jediné co pro mě vždycky bylo a je důležité je tvorba. Ale bohužel člověk chce nechce musí ve společnosti fungovat i z vnitřní potřeby kontaktu s někým. Zjistila jsem že vůbec nerozumím soc. normám, gesta i mimiku si interpretuji podle sebe, zcela odlišně od "normality", ničí mi to hlavně možnost funkčního vztahu s muži. Ráda bych se jednou nechala otestovat, ale vlastně nevím jak na to, pravděpodobně potřebuji nějaké doporučení od psychologa ale ve spoustu článcích o AS narážím na to že psychologové tento syndrom nálepkují jinými diagnózami
arxana 5. 4. 2012 11:45 +4 v reakci na Martin P. 4. 4. 2012 12:56
Díky za tento pohled, je fajn že někdo přemýšlí jak takovému člověku pomoct. I když nejsem zcela tento případ, jsem introvertní, dostala jsem se i do těchto situací. Myslím že může být dobré s tím člověkem takovou situaci otevřeně rozebrat. Já jsem třeba neměla absolutně náhled, nenapadlo mě že to zapřičiňuji svým chováním. Pomohlo by mi kdyby přišel někdo a řekl mi jak to vidí, když dělám tohle, lidi reagují takhle, co mám pro to udělat, ale nějakou přátelskou formou. A není to o tom že by se ten člověk nemohl naučit jak fungovat "normálně", jenom je to těžké. Nebo - ideální přátelství - je pro někoho takového s člověkem který je pravý opak, potřebuje neustále komunikovat a mít pozornost, až s tím druhé otravuje a vyhýbají se mu, pak handicapy mizí.
Ľuba Heinzlová 5. 4. 2012 11:57 +7 v reakci na arxana 5. 4. 2012 11:31
Zdravím arxana, z toho mála, čo ste o sebe napísali v otázke pre túto internetovú poradňu, je, samozrejme, veľmi ťažké, priam nemožné určiť, či sa o AS jedná alebo nie. Tá hyperlexia, doslovné chápanie, iný spôsob vnímania, problémy s motorikou atd napovedajú, že by sa o AS jednať mohlo, posúdiť to však musí psychológ/psychiater, ktorý má s diagnostikou dospelých skúsenosti. To, čo ste si prečítali v článkoch na internete o negatívnych skúsenostiach s diagnostikou totiž odráža realitu - naozaj sa to stáva veľmi často. Ak chcete kontakt na niekoho, kto AS diagnostikuje vo vašom okolí, napíšte mi na heinzlova@gmail.com odkiaľ ste a ja sa pokúsim vám zistiť, kto by vás vedel diagnostikovať. A ak chcete ísť na diagnostiku, nepotrebujete žiadne doporučenie od nikoho, jednoducho sa objednáte a hotovo. Ľuba
Sethe 5. 4. 2012 16:07 +7
Dobrý den, Váš příběh mě zaujal, působíte na mě jako opravdu inteligentní osoba. Moc ale nechápu poslední odstavec vašeho příspěvku, cituji : "Nechci se škatulkovat, ale hodně by se mi ulevilo, kdybych věděla, že to, co jsem prožila, není vina moje ani okolí." Tohle mě mate. Zajímalo by mě, proč si myslíte, že by se Vám ulevilo. Nechci znít útočně, jen mě to opravdu zajímá. Já sama mám určitou diagnozu F a nemám pocit, že by se mi po tom zjištění něják ulevilo. Na samotné podstatě problémů se něják nic nezměnilo. Také to moc nechápu s tou vinou. V případě, že tedy svět a sebe neprožíváme přes určitou diagnozu, ale přesto máme problémy znamená to, že jsme za ně vini my a nebo naše okolí? Myslím že ne. Opravdu mi přijde, že na věci jdete moc "technicky" :) Je mi ale jasné, že ač je rada "zaměřte se na emoce" v zásadě dobrá, její realizace se ale snadno může změnit v posedlé pozorování a kontrolování svých emocí, což taky není cesta... Je to všechno tak složité :) No každopádně zkuste navštívit terapeuta, plky těch jako jsem já vám nepomůžou;) Každopádně dík za zajímavý příspěvek a držím palce.
arxana 5. 4. 2012 19:52 +9 v reakci na Sethe 5. 4. 2012 16:07
Děkuji. Víte, já se celý život pídím po tom, co mi je, proč jsem jiná. Z toho jak na mě reagovali některé děti a vychovatelky na 1. stupni jsem si odnesla přesvědčení, že jsem špatná, že se musím podřídit a chovat se jako ostatní. A taky že je normální že se ke mě chovají hnusně a je to všem jedno. Bránit jsem se neuměla a nikomu nedůvěřovala ohledně svěření se, ani rodičům, kteří měli svoje problémy. Takže jsem pak potlačovala sebe, abych se opět nestala terčem šikany. Později jsem ale přicházela na to že je to špatně, že neměli právo se tak chovat a cítila obrovskou křivdu. Stále nejsem se svou minulostí srovnaná, není to dlouho co jsem schopná o těch problémech vůbec mluvit a přiznat si je. Ulevilo se mi už, když jsem narazila na AS, na to že je tu možnost, že jsem se narodila prostě jen s deficitem pro rozvoj v sociální oblasti. A když si představím např. že by mi byl v dětství AS diagnostikován, nikdo by očividně neměl právo na mě řvát že jsem otřesná a nenormální, hlavně ne vychovatelky, které by měli i dítěti bez diagnózy spíše pomoct než jej urážet. Hledám pouze příčinu problémů, kterou můžu někomu sdělit v případě nouze. Okolí ve mě vytvořilo obraz "viníka" za mou neschopnost, já zase vinila okolí pro psychickou šikanu, její tolerování atd. Samozřejmě ani jedno nikam nevede, snažím se pracovat na tom abych v sobě tyto pocity vyřešila. Snad jsem to vysvětlila srozumitelně. Myslím že rada "zaměřte se na emoce" mě nepovede k žádné posedlosti, uvidíme jestli pomůže:)
Alena 6. 4. 2012 12:43 +11 v reakci na arxana 5. 4. 2012 11:45
Ono je asi nejlepší věci nelámat přes koleno. Jak už psali jiní, třeba by pomohlo věci tolik neanalyzovat, nechat je plynout a postupně se orientovat v tom v jakých situacích se cítíte dobře a s jakými lidmi je Vám dobře. Je na světě hodně introvertů a zase spousta extrovertů, kteří se rádi těch opaků "ujmou". Máte spousty zájmů a talent, máte tedy i mnoho témat, které je možné sdílet. Třeba by pomohl kontakt s podobně zaměřenými lidmi jako jste Vy. Pokud budete ale neustále "špekulovat" jestli se chováte správně a řídit se příručkovými vzorci, budete pro okolí nepřirozená, nečitělná a tak se Vám spíš vyhnou.
jitka 7. 4. 2012 19:20 +6
myslím, že touha po diagnóze může plynout také z toho, že si představujeme, že mít tu správnou diagnózu nás zbaví tlaku a tenze z toho, že žijeme neuspokojivě, ale nedaří se nám to změnit. když nám někdo řekne - "máte takovou poruchu", smiřte se s tím, že "lepší už to nebude", může to člověku ulevit (nejde s tím nic dělat, už se nemusíte stále nadarmo namáhat) .... onen tlak na výkon a dokonalost by možná mohl jít k šípku...myslím, že to je ale to jen iluze... co když nejde o aspergra ale o např.o dočasně kompenzovanou schizodní poruchu osobnosti, nebo sekundárně narcistní poruchu osobnosti....myslím, že než shánět se po diagnózách je lépe, smířit se se svými limity a zároveň být otevřen možnostem k tomu jak je překonat.
arxana 7. 4. 2012 22:02 +9 v reakci na jitka 7. 4. 2012 19:20
Samozřejmě, může jít i o něco jiného, ale musím říct že do narcistické poruchy mám opravdu daleko. Myslím že jde spíš o to, že toto hledání možné diagnózy jako popisu problémů proíhá už od té doby co vím že nějaké klasifikace existují, jelikož se to všechno táhne od dětství. Je to hlavně snaha pro pochopení sebe, jelikož bez toho nikomu snadno nevysvětlíte onen problém, berou vás za "normální", jenže pak se zachováte nepřiměřeně, nenormálně aniž byste chtěli a aha, je z vás špatný člověk. A nebo se neúmyslně zachováte zcela opačně než po čem vaše srdce prahne, nebo ještě hůře nezachováte se ze strachu vůbec nijak. A já to opravdu nikomu nebyla nikdy schopná vysvětlit, protože právě ona komunikace byla problém. Je to jen snaha o získání náhledu na sebe. Mě je to v podstatě jedno, nyní ve většině situací funguji normálně, což možná není z dotazu znát když změnili nadpis, ale bohužel mi stále některé situace dělají problém, takže bych to ráda celé už nějak uzavřela. Když získáte diagnózu, získáte "klíč" k sobě, náhled jak na sobě pracovat a uleví se vám od celoživotního pídění se po tom "co mi je". Docela mě překvapilo, jak tu na můj příspěvek reagují ve smyslu že vše řeším příliš rozumem, technicky, nikdy jsem se takto nevnímala, takže děkuji za tuto reflexi.
jitka 8. 4. 2012 18:56 +1 v reakci na arxana 7. 4. 2012 22:02
hm, a vy si myslíte, že nemáte náhled sama na sebe?Máte dojem, že vaše reflexe sama sebe je mylná a chybná? Je pravda, že pro tyto účely diagnóza pomoci může. Tohle jsem našla: http://psychologie.doktorka...
arxana 11. 4. 2012 00:24 v reakci na jitka 8. 4. 2012 18:56
Myslím že teď už jsem jakýsi náhled získala, dřív jsem ho neměla, nebo spíše měla ale jako zcela chybný, pokroucený sebeobraz.
pavel_kral 11. 4. 2012 10:25 +5
Dobrý den Arxano, když si tak znovu pročítám Váš dotaz, svou odpověď a všechny komentáře, stále více si myslím, že byste měla jít někam do terapie. Myslím, že Vám to pomůže více než sebezpytování. Zároveň pokud chcete odpověď na otázku,co přesně Vám je, klidně vyhledejte i vyšetření, ale pro terapii to až takový význam nemá - neléčí se totiž diagnóza, ale pacient (klient).
Tadeáš 9. 5. 2012 23:07 +3 v reakci na arxana 11. 4. 2012 00:24
A co takhle to místo sebeanalýzy a sebeobrazu zkusit jinak. Třeba s jungovským "bytostným já", když už je potřeba nějaká kategorizace. Jestliže je uvnitř každého to dobré (respektive takové, jako má být) -což podle Junga je, pak jakákoli sebeanalýza může odpovídat na jedinou otázku: V jakém stavu je mé JÁ a v jakém vztahu je k ménu bytostnému já? Nebo jinak a jednodušeji - vnímám sama sebe? Pojem "normálně fungovat" je problematický sám o sobě, znamená snahu vtěsnat se do nějakého domněle správného schematu, nějak upravit své jednání do žádoucí podoby. On je strašný rozdíl mezi vírou, že kdesi ve vlastní hloubce jsou všechny odpovědi a mezi touhou "napravit to nežádoucí ve mně abych žila jako všichni ostatní". Ten druhý přístup vede k potlačení vnitřních konfliktů místo k jejich prožití. Nevyřešený konflikt (neprožitý, nepochopený...) vede jen ke skrytějšímu a horšímu konfliktu dalšímu. Polovina psychologických škol vede právě k tomu, druhá polovina se více méně snaží dobrat ke "skutečnému nitru" bytí jako k cíli. Asi nezbyde než si vybrat a risknout, že to nemusí být správná volba. Freud v podstatě tvrdil, že zdravý člověk je takový, který má dostatečně silné obrany proti nežádoucím projevům základních "pudů". Nevěřil v "dobré jádro" člověka (respektive v jaksi přirozeně dobré jádro). Z vaší sebeanalýzy by měl radost.
tina 16. 5. 2012 02:59 +1 v reakci na Jan 4. 4. 2012 17:45
Zdravím Jene, chci jen moc poděkovat za užitečný odkaz. Určitě pomůže nejen mně. Mějte se krásně. Tina
Andlor 16. 12. 2012 22:58
Dobrý den, nikdy jsem ještě na internetu nenarazil na něco, co by mě po psychologické stránce tak dobře vystihovalo. Rodinu mám bez větších problémů, na základce mě šikanovali jen trochu, neboť jsem poměrně rychle přišel na to, jak se s nimi vypořádat a jak je nudit. Každopádně si myslím, že výše zmíněné problémy ani jedním způsobené nejsou, stejně tak vám nemusí pomoct klasické metody. Momentálně jsem na střední (19) a žádný psycholog mi (domnívám se) nikdy nepomohl. Proč to vše píšu? - Osobně jsem narazil na něco, co mě popisuje daleko lépe, než bych kdy čekal a hlavně na něco, co mi hodně pomohlo, neboť přibližně od mých 12 do 18 jsem v podstatě každý den uvažoval nad sebevraždou, protože mi svět připadal debilní a všechna ta námaha za ten nesmysl nestála... Zkuste kouknout, jestli nejste indigo - co se týče škatulkování a klidu mysli. Přímo to nepopisuje, že člověk nezvládne vycházet s ostatními, ale že je jiný a často ostatní nechápe. (Protože vážně, všechny ty rituály a dogmata a pravidla, co si lidi navymýšleli... -_-) Co mi ale pomohlo nejvíc jsou učení Scott Teal (Ask Teal) a potom Spirit Science. (- obojí série videí na YT) Teď si asi většina bude říkat, proč jí cpu víru, ale já jí nabízím jen jiný pohled na život, co má s vírou jen velmi málo společného (zejména s tou, jakou si většina představí, pod pojem "víra"). Snažím se jen dát k dispozici to, co mi pomohlo, někomu mě možná podobnému. Namaste
Gabriela 28. 12. 2012 14:01 +2
Mila Arxana, Chcem vam len povedat, ze to urcite nie je vasa chyba, ani chyba vasho okolia. Otec vam vesal na nos veci, do ktorych nema dieta co zatahovat, co samozrejme vy nemozete zmenit, ale moze sa vam aspon ulavit. Najlepsie je sa pozbierat a vyhladat si terapeuta. Ak rodicia svojim detom hovoria veci zo sukromia, pretazuju ich svojimi problemami, ktore deti nemaju co riesit. Dieta je voci rodicovi vzdy dieta, aj ked bude mat 50 rokov. Podla mna ste dusevne uplne zdrava, len toho na vas v detstve bolo nalozeneho privela. Vidim, ze vas prispevok je z aprila a uz je december, ale mozno sa k nemu este vratite. Takze moj nazor, hor sa do terapie!
Hana 5. 3. 2014 11:47 +2
Mám podobný problém a myslím si, že za tím hlavně stojí to, že člověk věci moc rozumově rozebírá (i když si to neuvědomuje, protože si to tak v hlavě nepojmenovává) a že se snaží za nimi najít nějakou logiku. Já se asi většinou snažím najít nějaký správný "recept", jak komunikovat, jak zdravit, jak se správně tvářit atd., protože mi i částečně přijde, že moje chování je divné a že to neodpovídá tomu, jak se chovají ostatní. Ale je to podle mě jenom tou sociální izolací - když člověk bude s ostatními, tak se to jeho chování asi automaticky změní na to, co je tolerovatelné. Když to tak píšu, tak mě napadá, že introverti často něco zobecňují, což je možná to, co je tu pojmenováno jako racionální rozebírání a co ti nepřijde, že děláš, protože nejsi technická. Nicméně, já jsem v tomhle došla asi ještě dál než ty. A dovedlo mě k tomu i to, co tebe, že mám zkušenosti se šikanou na prvním stupni a jsem taková zranitelná, takže jsem k lidem nedůvěřivá, vždycky jsem byla jiná než ostatní, jsem dost velký introvert a jsem málo sebevědomá. Taky jsem se hledala a myslím, že mi to pomohlo, ale zároveň myslím, že je to i berlička, jak se prezentovat mezi ostatními. Studuji umění a kreslím, což je taky moje berlička. Když jsem si ten článek četla, měla jsem pocit jako bych ho psala já :D což je pocit, který nevím, jestli máš ty ze mě, že jsme si v tomhle podobné. Ale nechceš se třeba nějak sejít a popovídat si o tom? (Možná, že se nám zlepší sociální dovednosti ;) :D )
Ian 25. 9. 2014 11:20 v reakci na Hana 5. 3. 2014 11:47
Také mám pocit, že mi někdo viděl do hlavy a napsal článek =) Bez ohledu na neveselost současného stavu chci vyzvdvihnout i pár výhod, které „normální“ lidé nemají. Třeba tím, jak si na všechno musíme přijít sami a vědomě pak dokážeme danou oblast plněji ovládat - plněji vnímáme gesta, intonace aj. signály sebe i druhých, což nám umožňuje poměrně hluboký vhled do sebe i do druhých. Díky tomu máme velkou schopnost jim pomoci a to je třeba u mne cesta, kterou navazuji nové vztahy. Kdybyste ono osobní setkání realizovaly, rád bych se přidal, ostatně z kontextu mi vyplývá, že budeme mít krom naturelu přibližně stejný i věk. Napište, je nás málo ;)
libuse 21. 1. 2015 23:52
Můj sebeobraz je vynikající, ale v současné době už nemám ani jednoho přítele, se kterým bychom pravidelně byli ve styku. Ani mě to nějak netrápí, spíš cítím úlevu, jelikož pro společenský život mám málo energie. Apropos: nikdo z mých známých si o mně nemyslí, že bych byla zakomplexovaná, ani narcistka. Takže ta poslední věta od psychologa se mi zdá vedle. Nové kontakty nehrozí, nemám problém se seznamovat, zahajovat rozhovor, ale prostě se to nikdy dál nevyvine. Asi nejsem moc pro nezávázné tláchání, ale smysluplnou diskusi a lidé se spíš chtěji bavit a ne řešit. Možná i to je problém tazatelky?