Nejlepší články k poslechu: Stáhnout
Vyberte si své téma Předplatné

Nezajímám vlastní matku: Učte se měnit váš postoj k ní, ne ji.

24. 7. 2012

Dobrý den,

neustále se mi honí hlavou mnoho věcí, ale jedna mě trápí asi nejvíce – a to je můj vztah s matkou. Aktuální situace je taková, že bydlím jen s ní. Neustále pracuje od rána do večera. Já to sice na jednu stranu chápu, protože bez peněz se dnes nedá žít, ale o to víc si uvědomuji, že na mě nemá vůbec čas. A strašně mě to trápí.

Připadám si jak malé děcko, které k sobě potřebuje svoji maminku, přitom je mi už dvacet let. Je mi to opravdu trapné. Když se s ní chci o něčem bavit, tak mě nikdy neposlouchá. Nebo je to jen můj pocit?

Zdá se mi, že i když zrovna doma nic nedělá a budeme spolu sedět a „vykládat si“, tak prostě pořád řeší jen to svoje. Vykládám jí něco ze svých problémů a ona na to naváže úplně něčím jiným. Proč mě neposlouchá? Já potom automaticky ani nechci poslouchat ji. A přitom když tu má svoje kamarády, tak ty poslouchá.

A taky teď nemůžu zapomenout na to, co mi nedávno řekla. Že jsem stejná jako otec, že mám na ni jakýsi negativní vliv, vyzařuji negativní energii a dokážu ji tak pěkně otrávit. A to prý můj bratr takový nebyl (ten se odstěhoval nedávno).

Na jednu stranu je to výborná máma, uvaří mi apod., ale mnohem radši bych byla, kdyby se mě třeba občas zeptala, jak se mám a jak mi to jde ve škole. Kdybych já za ní sama někdy nepřišla, tak se nebudeme bavit vůbec. Fakt nevím, co mám dělat. Jestli mám vůbec chuť náš vztah zlepšovat. Ona se nechce snažit. Jí to asi takto vyhovuje.

Drobek

Názor odborníka


Ahoj Drobku,

díky za váš dotaz. V některých bodech mi to připomíná tak trochu můj vlastní příběh. Přemýšlím, ze které strany začít, a nejvíc mé oči směřují k popisu vašich emocí ohledně společného soužití s vaší matkou: „Připadám si jako malé děcko, které k sobě potřebuje svoji maminku, přitom je mi už dvacet let. Je to opravdu trapné.“

Chápu, že to prožíváte, na druhé straně bych právě tuto věc neviděl tak tragicky. Je spousta mladých lidí, kterým je víc než třicet a bydlí u rodičů. Důvody takového rozhodnutí nehodnotím, jen si dokážu představit, že prožívání mnohých by mohlo být pojmenováno „cítím se trapně“. Navíc pro muže je to víc trapnější a frustrující, protože když si domů přivede přítelkyni, ví, že příliš soukromí nebude. Navíc v očích přítelkyně si může připadat tak trochu jako neschopný blbec.

Tím nechci nikterak snižovat váš způsob prožívání a ani dělat zřetelnou genderovou hranici. Jen směřuji k tomu, že mnohdy se cítíme nějak a myslíme si, že okolí nás takto vnímá, a přitom způsob vnímání okolí nekoresponduje s tím naším. Při psaní těchto řádků jsem si vzpoměl na mé oblíbené přísloví: "Nestarej se o to, co si o tobě myslí jiní, protože ti mají plnou hlavu starostí, co si o nich myslíš ty“. Jak jsem již zmínil, nechci jakkoli snižovat vaše cítění, jen chci vrhnout na vaši záležitost trochu jiný úhel pohledu, totiž úhel člověka, kterému bylo kdysi tolik, co vám, a který se trápil podobnými nebo stejnými věcmi a který dnes vidí věci z pohledu člověka, kterému je téměř čtyřicet.

Osobně bych se v tak mladém věku necítil trapně kvůli tomu, že žiji s rodičem (rodiči), jako spíše kvůli nedostatku soukromí. Mít ve dvaceti letech vlastní bydlení je v současné době a momentální ekonomické situaci spíše záležitostí obdivu než standardu. Nebo platit drahý podnájem či pronájem, což vás vyčerpá jinak, totiž finančně.  

Co vidím jako bolestivé je postoj vaší matky k vám. A tomu tak trochu i rozumím. Osobně mě dovádělo k šílenství, když mi moje matka řekla, že jsem stejný jako otec. Jednak jsem nikdy nechtěl být jako otec (ať už se mu v něčem podobám nebo je to jen výlev mé naštvané matky) a jednak proto, že v tom cítím obranu ve formě útoku na citlivé místo od toho nejbližšího, tedy rodiče (bez ohledu na to, jestli je to vědomá nebo spíše nevědomá reakce – výsledek je stejný, tedy bolest).

Když jsem studoval v Praze, přibližně jednou za měsíc jsem jezdíval domů k nám na Moravu si „odpočinout“. Slovo odpočinout píši v uvozovkách, protože místo odpočinku v náručí milujícího a chápavého rodiče jsem celý víkend poslouchal výlevy mé matky o tom, jak ji otec zkazil život. Zpátky do Prahy jsem odjížděl vyčerpaný a frustrovaný. Pokud jsem mluvil o něčem svém, tak časem byly mé zájmy a potřeby převálcovány flašinetem mé matky. A flašinet hrál stejnou melodii celý víkend. A zde jsem u jednoho důležitého bodu, který je takový gordický uzel, totiž vaše trápení kvůli vaší matce a forma vašeho (budoucího) vztahu k ní. Přemýšlím velmi zodpovědně o tom, jaká písmena vyťukám do klávesnice v následujících několika vteřinách.  
 
Budu upřímný a možná tvrdý. Vaši matku nezměníte. Vaše matka těžko naplní to, po čem toužíte. Teoreticky existují pro vaši spokojenost dvě možnosti. Buď nějaká extrémní situace, která by nastala ve vašich životech, situace, která by byla natolik vyjímečná, že by vyvolala nějakou opravdovou změnu, nebo dlouhodobá společná terapie. A protože vaše matka problém nevnímá jako problém (pro vás nepříjemnou a náročnou životní situaci), je jedna jediná možnost, jak s danou skutečností pracovat. Totiž měnit váš postoj, nikoli postoj vaší matky.

Znám to ze života jiných a především ze života svého. Platí zde ono jednoduché „druhého nezměníš, jediný, koho můžeš změnit, jsi ty sám“. Jestli vaše změna, respektive změna vašeho postoje změní vaši matku, to bude „pouhý“ bonus. Jistota zde není, jen (spíše minimální) pravděpodobnost. A čím dříve pochopíte tuto základní a jednoduchou pravdu, tím lépe pro vás. Jak moc bych si přál, kdyby mi tuto jednoduchou pravdu někdo ve vašem věku řekl a neustále připomínal a vtloukal do hlavy. Člověk k tomu nakonec tak či onak dospěje sám a možná to ani jinak nejde, tedy jen a jen na základě vlastních zkušeností, nicméně ovlivnění druhými dělá opravdu hodně. Učte se měnit váš postoj k matce, ne matku.

Není to jednoduché, je to vlastně extrémně náročné, ale je to cesta, která vede k opravdovému vítězství. Učte se mít vlastní hodnotu bez ohledu na to, jaký je vztah k vaší matce. Opakuji, není to jednoduché, ale jediné možné. Významný terapeut John Shotter píše. "Rozdíl mezi tím, co považujeme za problematické, a tím, co považujeme za neproblematické, je rozdílem ve způsobu bytí. Otázka zní nikoli co mám dělat, ale kým mám být.“

Nebo jinými slovy, jak nacházím své místo, jak se situuji, jak se stavím do určité pozice vůči ostatním. Dnes vím, že svou matku nezměním. Stále hraje svůj flašinet o tom, jak ji manžel zkazil život. Stále dělá věci, které mi ubližují. Jak bych si přál, aby udělala něco, co jsem jí dával tolikrát najevo. Ale odpověď je prázdné a stejně monotónní nic. Je mi téměř dvakrát víc než vám, Drobku. Nebudu vám dávat naději v něčem, o čem mám velké pochybnosti, spíše vám poradím možnost, jak na tom všem zapracovat.

Zvyky, které jsme si vytvořili, je opravdu těžké měnit. Je to velmi náročná práce. Jen lidé s velmi hlubokou introspekcí a sebe-reflexí to dokážou. Je potřeba na tom zapracovat – jediný, koho můžete opravdu změnit, jste vy sama. Měníte svůj postoj, nacházíte nové místo, situujete sebe sama a stavíte se do nové pozice vůči své matce (a ostatním).

Prvním krokem bude snižování své závislosti na matce. Vaše hodnota nezávisí na tom, jestli vám naslouchá. Pravděpodobně nebude – chcete po ní totiž něco, co dobrých dvacet let nedělala. Proč by to najednou dělat měla? Pokud vám uvaří, je to přidaná hodnota (teď se vyjadřuji jako ekonom). Učte se přijímat ji takovou, jaká je, a nevažte se na její chování, na její postoje. Jste dospělá. Netrapte se, že ve dvaceti žijete s matkou. Učte se nebýt závislá na jejím chování. To vám dá do života mnohem víc. Lidé vycítí a ocení váš postoj víc než to, že ve dvaceti nemáte vlastní bydlení. Po pravdě, pokud byste ho měla, byla byste spíše záviděníhodnou výjimkou.

První krok vidím v tom, že když vaše matka změní téma hovoru směrem k sobě, třebaže mluvíte o svých potřebách a zájmech, naslouchejte jí a snažte se jí porozumět. A  pokud by vás to stálo příliš mnoho síly a energie, odejděte a jděte si po svém. Dělejte něco pro sebe, studujte, vzdělávejte se, dělejte něco, co vás baví a pracujte na své budoucnosti. Na závěr budu opět citovat svého oblíbeného terapeuta Johna Shottera: „Klíčový je ten moment, jakým si lidé vybavují svou minulost jako výsledek potřeby kráčet vstříc zájmu o budoucnost, a tím přebudovat to, co bylo – nikoli způsob, jakým musí kráčet ven z neměnné minulosti.“ Jednoduše přeformulováno, učte se negativa používat jako zdroj pro svůj budoucí rozvoj, pro váš budoucí život.  

Víc nemohu v této odpovědi na váš dotaz nabídnout. Potom jedině terapie, individuální nebo párová s vaší matkou (což nebude vůbec jednoduché).

Díky za váš dotaz. Mě osobně obohatil, opravdu. Vidím, že příběhy (zvlášť ve vztahu k rodičům) jsou si podobné. S pozdravem a přáním vašeho rozvoje, směrem k silnější a vyrovnanější osobnos

t

i, Dušan

Diskuse 0

Dušan Bednář

Lektor, trenér, konzultant, teolog

Nenašli jste odpověď na svůj problém?

Pokud máte roční nebo dvouleté předplatné, můžete nám poslat svůj dotaz.