Videosemináře: Učebna
Vyberte si své téma Předplatné

Panic v 21 letech: Berte seznamování jako zábavu, ne povinnost.

29. 11. 2011

Dobrý den.

Mám problém s tím, že mi brzy bude 21 let a jsem stále panic. Neměl jsem ve svém životě ani žádný vážnější vztah. Jednalo se prakticky jen o jednu dívku v mých patnácti letech, se kterou jsem byl na pár rande, ale později mě hrubě odmítla, a pár nahodilých setkání z internetových seznamek, ze kterých ale nikdy nevzešlo nic víc (prostě jsme si nepadli do oka). Tudíž logicky nemohlo dojít ani k sexu.

Co se týče dívek z mého okolí – kamarádek a spolužaček, vždy jsem byl extrémně stydlivý nabídnout jim něco víc než jen kamarádství. Ale jinak takto „na živo“ jsem se vlastně nikdy o nic nepokusil – až na tu neúspěšnou pubertální neopětovanou lásku. Příčina asi bude v tom, že jsem zažil šikanu na základní a v menší míře i na střední škole, což mi asi dost zkomplikovalo život i v oblasti intimnějších vztahů. Dnes už ale mám tyto zkušenosti za sebou, mám již po maturitě a navštěvuji jazykovou školu, kde se věnuji pomaturitnímu studiu angličtiny. Zde můžu poprvé v životě říct, že máme opravdu dobrý kolektiv a spolužáci jsou v pohodě, nemají s ničím problém, všichni spolu vycházíme.

Takže po mé pubertě a rané adolescenci, které pro mě byly doslova peklo, mám dnes celkem spokojený život. Začal jsem číst knihy o rozvoji osobnosti a nabytí zdravého sebevědomí, které mi velmi pomohly a otevřely nové obzory. Dnes se již daleko lépe dokážu pohybovat mezi ostatníma lidma a zanechat na nich dobrý dojem o sobě. Dřív jsem asi trpěl určitou formou sociální fobie, což už dnes o sobě říct nemůžu. Toto vše jsem vám napsal, abyste si o mně udělali lepší obrázek a dokázali mi lépe pomoci. Nyní se vrátím k mému problému.

Proč to beru jako problém? Protože jsem zjistil, že lidé, kteří o panictví nepřišli v 15 – 18 letech, tedy tak, jak hovoří statistiky, jsou prostě pro společnost divní a vybočují z řady. Hovořím z vlastní zkušenosti. Když se mezi známými otevřelo téma sex a vztahy, každý se měl čím pochlubit. Já jsem řekl, že jsem prostě ještě nikoho pořádně neměl a tím pádem ani nesouložil. Nejdříve bylo ticho, koukali na mě jak na exota. A posléze ze mě začali mít legraci, což přetrvává dodnes. Dozvěděli se to ode mně zhruba před rokem. Stále slýchám narážky a nejapné otázky, zda už někoho konečně mám apod. A není mi to vůbec příjemné, to mi věřte.

Zrovna tak je mi nepříjemné stále stejně odpovídat na otázky mých příbuzných – hlavně babičky a tet, zda už někoho konečně mám. Stále musím opakovat jedno a to samé, že prostě ještě ne. Když čtu různé internetové diskuze, kde se „staří“ panicové a panny nad dvacet let svěřují se svými problémy, najde se tam sice pár chápavých jedinců, kteří se je snaží podržet, většina přispěvovatelů se jim však hrubě vysmívá a dává jim najevo, že jsou divní, z jiné planety, pro společnost nepřijatelní. A z toho všeho je mi úzko. Chtěl bych si již najít dívku, prožít s ní vztah a posléze i sex, ale hlavně kvůli sobě, ne kvůli těm blbounům v okolí. To je můj osobní přístup. Jenže právě ten příšerný tlak okolí je nejspíše to, co mě tolik brzdí.

Proto se obracím na vás. Jak mám tomuto odolávat? Co jim mám pořád říkat. Mám si vymýšlet a lhát? Protože když říkám pravdu, situace je taková, jakou jsem vám ji posal. Co se týče nových spolužáků, o kterých jsem vám psal, ti o této situaci ještě nevědí. Do této školy dojíždím, tudíž se jen těžko mohou dozvědět od mých starých známých, jaká je skutečná pravda o mně a mých vztazích. Ale co až na toto téma dojde řeč? Nechci ze sebe opět udělat hlupáka a terče posměšků jako předtím. Jinak s mou situací se pomalu, ale jistě snažím něco dělat. Jak jsem již psal, během několika let jsem se pomalu vypracoval z asociálního jedince schopného těžko navázat vztahy se svým okolím na zdravě sebevědomého člověka, který se v jiných oblastech svého života již netrápí.

Rovněž čtu knihy o tom, jak navázat vztah s dívkou a prostě ji sbalit a v této oblasti na sobě také pracuji. Ještě to bude chtít chvilku cviku, ale věřím, že se mi za chvíli nějakou úspěšně „dostat“ povede. Avšak břemena nezkušeného panice jsem se dosud nezbavil. Víte, mě osobně by tato skutečnost tolik nevadila, ale mé okolí ji přijímá těžko. Zrovna tak mám strach, co si o tomto pomyslí má budoucí partnerka. Nebude to překážka ve vztahu? Nebude ji vadit, že jsem ještě nikoho neměl? A mám ji vůbec říkat pravdu? Omlouvám se, že je můj dotaz tak dlouhý, ale chtěl jsem vám situaci co nejpřesněji popsat. Předem moc děkuji za odpověď.

Petr

Názor odborníka


Milý Petře,

děkuji, že se na nás s důvěrou obracíte a detailně popisujete, co vás trápí. Vašim pocitům rozumím a pokusím se nyní postupně odpovědět na vaše konkrétní dotazy.

Ač ze statistik vyplývá, že věk prvního sexuálního styku je 17–18 let, nejste jediným, jak jste se také přesvědčil na internetových diskusích, kdo vybočuje. Odhaduji, že zde zřejmě těžiště problému neleží. Kdo se chce o své „sexuální normalitě“ ujistit, má možnost spolupráce se sexuologem, který by vyšetřením mohl odhalit hlubší příčiny např. prozatimního panictví. Jak však uvádíte, vy máte o navazování vztahů s dívkami i o sex zájem, potíže vám však nejspíš činí fáze navazování vztahu a dvoření, stejně jako vaše plachost, což je vzhledem k vašim sociálním zkušenostem (zážitek šikany) zcela pochopitelné.

Na druhou stranu, co můžete ztratit, když se pokusíte dívku oslovit? Riskujete samozřejmě odmítnutí, které může mírně otřást vaším rekonstruovaným sebevědomím. Naopak však s každým oslovením roste pravděpodobnost, že se navázání kontaktu podaří a oslovená dívka zareaguje na vaši nabídku kladně. Toto navazování kontaktu můžete vnímat jako cvičení, kdy si například zadáte úkol oslovit tři dívky denně. I v případě, že nedojde k dalším setkáním, riskujete tímto jednoduchým zadáním jen to, že se postupně zlepší vaše konverzační schopnosti, stejně tak jako vaše sebedůvěra, z čehož budete nadále čerpat. Logicky, čím více dívek oslovíte, tím větší je šance, že některá kývne a naváže s vámi další kontakt. Netlačte však příliš na pilu a berte seznamování spíše jako zábavu než povinnost, jistě pak přinese ovoce.
    
Ke konkrétním technikám navazování konverzace si můžete leccos přečíst v literatuře a nejspíš tak už i činíte. Také se můžete přihlásit na „kurz balení“, které poskytují zejména v Praze různé společnosti, nebo vyhledat pomoc kouče či psychoterapeuta a naplánovat konkrétní kroky s jeho podporou. Nejdůležitější ale je přistupovat k ženám s respektem, slušností a úsměvem. A až se s nějakou dívkou sblížíte, věřím, že otevřenost je klíčem ke kvalitnímu vztahu. Proto nemá smysl zastírat svou dosavadní nezkušenost, která může i imponovat.

Další otázkou je, co stojí za vaší citlivostí vůči poznámkám ostatních a „strachu z odhalení“ v kruhu spolužáků a přátel. Co konkrétně vás zraňuje? A co vám dává pocit, že mají právo vynášet soudy o vašem panictví? Pocit určité mimořádnosti může být na místě, hodnotíte-li se vy sám. Čím však opravňujete své okolí, aby se vám vysmívalo? Napadá mě, že se může jednat o otázku vymezení vlastních hranic, které možná ve vašem případě nejsou pro ostatní dostatečně zřetelné a proto je testují pronikáním do intimních zón.

Evidentně vás to obtěžuje, avšak cítíte se bezbranný a necháváte je tím více zajít do nepohodlné blízkosti. Nejspíš bude třeba dát jim jasně najevo, že je vám jejich „zájem“ nepříjemný a nestojíte o jejich hodnocení. Naopak můžete blízkoho přítele požádat o porozumění a svěřit se mu se skutečnými pocity, které ve vás řeči spolužáků vyvolávají. Pokud není ve vašem okolí taková osoba, které důvěřujete, můžete se vždy obrátit na odborníka (life kouč, psychoterapeut) v místě bydliště, který vás podpoří ve zvládání situace a uleví vám od pocitů hořkého tajemství, které s sebou nesete životem a které vás – možná docela zbytečně – tíží jako balvan.

Diskuse 0

Nenašli jste odpověď na svůj problém?

Pokud máte roční nebo dvouleté předplatné, můžete nám poslat svůj dotaz.