Přecitlivělost po hádkách s blízkými: Zkoumejte své myšlenky a emoce. — archivovaná diskuse

Zpět na novou diskusi

Zůz 8. 6. 2015 14:28 +4
Ahoj Zuzi, když jsem četla dotaz, až jsem si říkala, aby tu nevzniklo podezření, že jsem ho psala opět já, nedávno jsem pokládala dotaz o tom, že se mi nedostává respektu od blízkých, že mě zraňují http://psychologie.cz/porad.... Vypadá to, že nemáme jen stejné jméno, ale i podobnou povahu :-). Učím se druhé vnímat v některých oblastech jako méně "dokonalé" než jsem já. Zkus to taky, druhý člověk to má prostě trochu jinak než ty, nastal konflikt a on se s ním vyrovnává hůře (dostává se do pocitu lásky a odpuštění), prostě déle než ty. To ale nic nemění na tom, že bychom je nemohli milovat a cítit lásku a odpustit. Můžeme být laskaví. Hádka se stala a nemusím od druhého vyžadovat potvrzení, že už mě má zase rád. Já už ho ráda totiž zase mám a proto k němu mohu být laskavá. Nemusím se ho doprošovat, mohu trpělivě čekat, až ho to přejde a když dojde ke kontaktu s ním, tak se chovat vlídně, láskyplně a pokud to nepřijme tak třeba jen konstatovat: " hm, vidím, že jsi ještě stále nazlobený po naší poslední hádce." Ale laskavě, intonace sdělení udělá hodně. Pak doporučuji snažit se druhého pochopit, co ho tak zlobí, jaká jeho neuspokojená potřeba? A pak se mohu zeptat sama sebe, jestli mu mohu s problémem pomoci a nebo ne a pokud ne, tak s ním v klidu prožívám jeho vztek. Mohu být v klidu, i když se druhá strana zlobí, je to její zlobení. Tak nějak pracuji já se svojí přecitlivělostí, ne vždy se mi daří :-)
brano 8. 6. 2015 15:18 +3
Podobne pocity pravdepodobne preziva vacsina ludi, konfliktne situacie sa dotykaju vnutra kazdeho z nas. Na niekom to vidiet viac, na niekom menej, niekto vie svoje emocie zvladat lepsie, iny sa necha strhnut do nefunknych vzorcov jednania. Ako pisete, Vas podobne situacie silne ovplyvnuju a komplikuju vam zivot aj v podobe telesnych reakcii. Za preskumanie by mohlo stat aj to, preco je pre Vas nazor druhych taky dolezity. Co pre Vas znamena, ked sa na Vas niekto druhy hneva? Ake pocity pri tom prezivate? Mate obavy z niecoho konkretneho? Zaujimave by mohlo byt preskumanie predmetu hnevu - Hneva sa niekto na Vas ako na osobu? Alebo iba na niektoru Vasu vlastnost? Alebo na nejaku jednu konkretnu udalost? Mavate tieto pocity vzdy alebo len v suvislosti s niektorymi ludmi / situaciami? Prezivate rovnako, ked sa na Vas hnevaju rodicia, kolegovia ci sef v praci, zivotny partner, kamarati alebo neznamy clovek na ulici? A ako to mate s hnevom vy? Ako to prezivate, ked sa na niekoho hnevate? Nase predstavy o tom co si myslia a prezivaju ini su casto viac zrkadlom nasich pocitov, ako skutocnym prezivanim niekoho druheho. Zo situaciou po konflikte je mozne experimentovat. Ked budete opat citit potrebu spravit nieco "detinske a dotierave", skuste podla tohto pocitu hned nejednat, a prezit ten pocit, pripadne ho preskumat. Co sa stane, ak ho odlozite trebars o hodinu. Da sa s tym pocitom zit? A ako sa zmeni reakcia partnera? Partnerom pre skumanie Vasich pocitov moze byt psychoterapeut.
Lenka 8. 6. 2015 16:38 +7
Jejda, tohle znám tak strašně dobře, jako bych to psala já. S jediným rozdílem, že já se kvůli tomu konfliktům úzkostlivě vyhýbám, což taky není úplně zdravé. Mnoho "nahnutých" situací lze řešit, aniž by vyeskalovaly. Někdy to ale nejde, někdy je u protistrany příliš emocí na to, aby se dokázala bavit rozumně. Někdy u mě, ale vytočit mě je celkem výkon. Ale pak někdy - to je můj hlavní stresor - něco řeknu, udělám, nemyslím to špatně, ale někdo si to vyloží jinak nebo si prostě nevšimnu, že tam má kuří oko, naštve se, ó jé, jsem z toho vyklepaná ještě měsíc poté, co to rozřešíme. Vždyť já jsem to tak nemyslela, já mu nechtěla ublížit, vždyť co na tom bylo špatně? Co když bude takový napořád, všude, ke všem? Co když jsem ho "rozbila" a už se nedá dohromady, vždyť ho mám ráda a chci, aby byl v pořádku, ale on teď není a je to moje vina a já vlastně nevím, co vlastně bylo špatně, já jsem to vůbec neviděla, že vstupuju na citlivou půdu... Jsem dobrej tragéd :D Naštěstí se mi to nestává často, být to víc, jak tak jednou do roka, nedávala bych to. Nejhorší jsou takoví ti, jako dobrý dobrý, bavíme se, trošku odtažitost, co se dá dělat, nemůže mě každej zbožňovat... no a nakonec mi vyčtou nějakou blbost, co jsem před půlrokem řekla, udělala a že mi to nemůžou zapomenout, že (například) nemají už chuť pořádat akce, třeba věřit lidem a podobně a já jsem totálně v háji.
Lenka 8. 6. 2015 21:35 +4 v reakci na Lenka 8. 6. 2015 16:38
Ještě jak to tak po sobě čtu, napadá mě, že by pro nás nebylo špatné trochu zapřemýšlet (v mém případě určitě, možná i Vašem) nad neúměrně pociťovanou zodpovědností za emoce druhého člověka... Jako... pokud se mě někdo snaží po probdělé noci naschvál budit technem a vyletím až v momentě, když se s někým baví, že potřebuje hodit ještě hlasitěji něco rychlejšího a povím mu cosi nevybíravého, a tento někdo mi nazítří vyčte, že je to pro něj důvod, proč nevěřit lidem - a já reaguji záplavou omluv, lichotek a úzkosti, přestože jsem přesvědčená, že jsem reagovala vlastně ještě celkem pohodově a spíš to nevychytal on, je to na nic. Nejvíc mi vadí to, že jsem v takovém momentě schopná říct cokoliv, abych si toho člověka udobřila. Myslím si, že ten pocit zodpovědnosti, jak mou reakci pociťoval, je hrubě neadekvátní, s jeho závěrem mám pramálo společného - a přesto si přivlastňuji vinu, snad že vnitřně cítím potřebu po přehledném prostředí, které se mi nevymkne z rukou, které je bezpečné a spolehlivé. Což v momentě, kdy do toho vstupují druzí lidé, není udržitelné. Co s tím nepovím, neboť sama nevím, ale určitě je to zajímavé téma. Přiznat druhým lidem plnou autonomii a přijmout ji až do morku kosti by byl asi dobrý začátek.
Gade 8. 6. 2015 23:25 +6
Kľúčový je posledný odstavec, v ktorom v podstate popisujete podmienenú lásku svojich rodičov. Inak som presvedčený, že iba rodič-tyran trestá svoje dieťa ignoráciou. Samozrejme nespomínate rozsah/formu/dobu takéhoto jednania, preto moju úvahu považujte iba ako hypotézu na zamyslenie. Podmienená láska t.j. "mám ťa rád, ak splňuješ moje kritéria" je pomerne častým a lacným spôsobom výchovy detí, dôsledkom čoho hlavne u hypersenzitívnych jedincov môže spôsobiť citovú depriváciu v rôznej škále intenzity (závisí od povahy osobnosti, skúseností, prostredia). V dospelosti žiadna/nedostatočná/podmienená láska má dva prejavy 1-láska obrátená do vnútra (narcisizmus) alebo 2-závislosť na citoch, neustálu potrebu naplniť tú chýbajúcu lásku. A to predstavuje nikdy nekončiaci bludný kruh, pretože detstvo už máte za sebou. Mám pocit, že v dotaze popisujete druhý bod, ktorý o.i. sa môže paralelne prejavovať ako nadmerné vyhýbanie sa konfliktom, people pleasing (uspokojovanie potrieb druhých), nedostatok rešpektu a pod. Konkrétne píšete, že po hádke potrebujete "cítiť opäť lásku". Skúste teda preskúmať "perličky" svojich rodičov z vašej minulosti, a ak sa aspoň okrajovo dotýkam vašej "témy", tak by som sa obrátil na psychoterapeuta. Chcelo by to uvedomiť si tieto stavy, emočne ich prežiť a naučiť sa minimalizovať dôsledky hore-uvedeného, a to je proces na celý život. V opačnom prípade rady v odpovedi sú dostačujúce na zmenu. Držím palce.