Poradna
odemčené

Princ na hrášku

Úzkost nemusí mít jasný a konkrétní spouštěč. Teprve si ho hledá. Chytne se toho, co „není v pořádku".

Radkin Honzák

Poradnu zveřejňujeme bez audio verze.

27. 10. 2016

27. 10. 2016

Náš desetiletý syn podléhá už několik let nejrůznějším nutkáním. Než odejde do školy, musí srovnat rohožky u dveří sousedů. Než jde spát, musí přivřít všechny dveře v bytě, srovnat pantofle, židle. Jinak si na pořádek zrovna nepotrpí. Nemůže ulehnout, dokud nemá u postele několik věcí, které považuje za nezbytné. Tedy – píšu nemůže, ale samozřejmě může.

Občas nás to zlobí a zkoušíme s ním trénovat, že to nebo ono neudělá. Zvládne to, normálně usne. Jindy, když jsme unavení, tak jeho „neurózu“ tolerujeme, dokonce mu občas něco pomůžeme srovnat nebo připravit, ať už je od toho pokoj. Mluvíme o tom s pochopením, navrhujeme mu s nadsázkou, jestli nechce své potřeby realizovat třeba úklidem ve své skříni nebo pečlivým srovnáním pomůcek ve školní tašce. Snažíme se, aby si problém uvědomoval, ale necítil se kvůli tomu špatně.

Má to i jiné podoby, například je schopen věnovat veškerou pozornost drobné oděrce na kůži, potřebuje pak od nás několikrát slyšet, jaká je prognóza (zítra to tam už nebude). Nebo se nemůže zbavit pocitu, že má v botě něco rušivého (jako princezna na hrášku).

Věřím, že to může jednoduše přejít, taky jsem v dětství dělal něco podobného a některé drobnosti dělám dodnes. Ale nic tak viditelného. A bylo to myslím v mnohem menší míře. Zajímalo by mě, o co jde, jak se to může vyvíjet, co máme my rodiče dělat, jak mu s tím pomoci.

Vím, že by bylo na místě zajít k dětskému psychiatrovi, ale obávám se, aby takový krok nezajistil tomuto chování v mysli syna ještě větší pozornost a důležitost. Nejvíc se to totiž rozjíždí, když má na to klid, čas, kapacitu. Třeba na prázdninách si na to nevzpomene, u babičky nebo na chalupě si vymýšlí jednodušší rituály. Obejde se určitě i bez nich, ale jako by si své malé bláznění chtěl prosadit a užít.

Jan, 39 let

Názor odborníka

Nechal bych odpověď na dětském odborníkovi, jen bych tady vypíchnul jeden zajímavý moment, který se týká jak dětí, tak dospělých.

Kompulze, které jsou tu popsány, jsou vysvětlovány jako „kouzlo“ – rituální akt, který má zabránit něčemu zlému. Celý děj končící srovnáním věcí totiž začíná daleko dřív, a to úzkostnou myšlenkou, nápadem ohrožení, který se vůbec nemusí dostat do vědomí, spustí ale úzkostnou emoci. Emoce, jak zde bylo opakovaně zdůrazněno, je tělesný stav, který je do naší mysli překládán jako pocit.

Jaký má a bude mít chlapec psychologický zisk? Falešný pocit: Když nezvládám svoje úzkosti, zvládám alespoň svoje rodiče!

Součástí úzkostné emoce je zvýšené napětí svalů, rychlejší tep i dech, přeladění metabolismu směrem k rychlejšímu spalování a tím pohotové nabídce energie a naopak útlumu pohodových aktivit, mezi které ukázkové patří třeba trávení (začíná to tím, že nám vyschne v ústech). Krev se přesouvá ke svalům a v důsledku toho zbledne a vychladne jak naše periferie (chladné ruce), tak naše útroby.

Na rozdíl od strachu – bojím se toho nebo onoho – nemusí mít úzkost jasný a konkrétní spouštěč, volně těkající úzkost (free floating anxiety) dokonce jako by si ho teprv hledala.

Provedený rituál „zažehná“ nebezpečí a člověk, který není potrefen nutkavým opakováním, udělá třetí krok, v němž si jeho vědomí, stejně jako jeho nevědomí „řeknou“: Ták, a je to hotové! Obsedant tenhle krok neudělá, tu rozečtenou kapitolu nedokončí a knihu nezavře. Je to trochu analogie s coitus interruptus: k dovršení nedochází. Součástí svépomocné terapie (odborně vedené také) pak je vsadit za rituál něco, co by děj dokončilo, myšlenku, která uzavře kapitolu a zavře knihu.

Aby byl pokoj

To, co mě přitáhlo k dětskému tématu, není samotná podstata OCD, tu jsem už probral zde i s odkazy na předešlé články a moudra. Co se mi zde líbí a co rodině malého pacienta uniká, je vedlejší produkt neurotických obtíží: sekundární zisk. Podívejme se na to, jak si omotal malý tyran rodinu kolem prstu.

Občas nás to zlobí a zkoušíme s ním trénovat, že to nebo ono neudělá. Zvládne to, normálně usne. Jindy, když jsme unavení, tak jeho „neurózu“ tolerujeme, dokonce mu občas něco pomůžeme srovnat nebo připravit, ať už je od toho pokoj…, píše tatínek napůl rezignovaně, napůl omluvně za nedůsledný přístup.

Využívejte celý web.

Předplatné

Tady je to ještě v malém, ale za pár let – a to je klinická zkušenost, nikoliv Libušina věštba – bude při vývoji bez rozumného zásahu celá rodina tančit tak, jak chlapec bude pískat, jen proto, aby byl pokoj. A ten nebude! Jaký má a bude mít chlapec psychologický zisk? Falešný pocit: Když nezvládám svoje úzkosti, zvládám alespoň svoje rodiče! Podívejme se, jak kmitají…

Vím, že by bylo na místě zajít k dětskému psychiatrovi, ale obávám se, aby takový krok nezajistil tomuto chování v mysli syna ještě větší pozornost a důležitost… Milí rodiče, vážení čtenáři, spanilé čtenářky, podívejte se na předcházející větu a naučte se se mnou velmi kriticky, ba nevrle, nahlížet na spojku ALE. Ta totiž je spojkou odporovací a de facto škrtá to, co bylo před jejím uvedením na scénu řečeno. Ta věta pak dostává nikoliv smysl, ale NESMYSL. Vím, co mám udělat – neudělám to. Proč? Odpovědí může být víc. Řešení však vidím jedno: psycholog orientovaný na rodinnou terapii.

Pomohl vám článek?

Otevřete si přístup k celému webu.

  • tisíce článků
  • audioverze článků
  • videa z přednášek
  • audiobooky
  • online kurzy
  • a mnoho dalšího...
Chci předplatné

Nenašli jste odpověď na svůj problém?

Pokud máte roční nebo dvouleté předplatné, můžete nám poslat svůj dotaz.

Nastavení soukromí

Můžeme povolit některé další služby pro analýzu návštěvnosti? Svůj souhlas můžete kdykoliv změnit nebo odvolat.

Více informací.