Dobrý den,
mám problém s uvědoměním sebe sama, respektive s účelem a smyslem mojí existence. Ne však z pohledu faktického, tedy proč tu jsem, ale proč jsem takový, jaký jsem.
Z hlediska společenského jsem průměrně atraktivní, 23 let starý muž. Prakticky bych měl být šťastný, mám dobré zaměstnání, studuji školu dobrého jména, mám dobrou rodinu, lehce mizantropicky založenou, avšak otevřenou a vstřícnou. Neduhem je jejich materiální založení, to mi však v principu nevadí. Na mou empatii vůči okolí to vliv nemá.
Avšak cítím se nenaplněn. Nemám pocit štěstí a navíc mám problémy s emocemi jako takovými. Životní zkušenosti mě převážně tlačí k pragmatismu, který mi v mnohém vyhovuje a do určité míry rýsuje moji osobnost. Avšak pozoruji u sebe charakterové změny v závislosti na okolí.
Samozřejmě to je obvyklá reakce, avšak u mě to může být v řádu hodin, někdy i minut. Respektive dokážu se přizpůsobit jakékoli společnosti, odhadnout charakter okolních lidí a podle toho nastavit svoje chování. Bohužel neblahým důsledkem je, že nevím, kdo vlastně jsem. Prakticky jsem to, co ostatní v danou chvíli potřebují. Dokážu pracovat s pocity ostatních, ale se svými už tak dobře nevycházím.
Ze sebezáchovných důvodu se snažím vlastním emocím vyhýbat, ale empatie mi problém nečiní. Avšak opozitem tohoto je, že jsem často vůdčí osobou v kolektivu. Mnozí důvěřují mým rozhodnutím a často je i vyžadují. Což dle mě vůbec nekoresponduje s předešlým charakterem.
Mám problém, nebo je normální si tohle uvědomovat?
Tomáš
Názor odborníka
Dobrý den, Tomáši,
díky za váš zajímavý dotaz. Za jeden z klíčových bodů považuji téma vaší identity a to, že se často cítíte určován pohledem či potřebami druhých v dané situaci. Proto by mě potěšilo, kdybyste se mou odpovědí necítil moc definován a nebral ji přespříliš vážně, resp. jen zkusil vnímat, jak s vámi rezonuje. Názory druhých nemohou rozhodnout o tom, kdo jste. Jestli máte problém, poznáte nejsnáze podle toho, jak vás daná otázka zaměstnává, stresuje, klepá na dveře vašeho vědomí, projevuje se v životě. Naléhavá otázka nemusí být „problém“; může to být prostě něco, co potřebujete objevit, nějak na ni odpovědět, naplnit ji obsahem apod.
Pokud vás věci, které popisujete, trápí, tak „máte problém“. Zní to až banálně, ale myslím to jako protiklad k tomu definování problému na základě nějakých diagnostických kritérií, statistik atd. Problém a „normalita“ je ošemetná věc. Normální lze chápat jako ideální nebo jako většinové. Většina lidí má zubní kaz – v tomto smyslu je normální mít kaz. Ale normální ve smyslu ideálu‑normy by bylo nemít žádný kaz. V duševních věcech by to člověk mohl posuzovat tak, jestli mu „problém“ brání v něčem, co by chtěl dělat, jestli ho nějak limituje a také co mu umožňuje.
Řada věcí, pokud tím neubližuju druhým, sobě a světu, je prostě spíše odlišnost nebo nějaká kvalita, která se na něco hodí a v nějakém kontextu nehodí. Delfín na souši nezvládne mnoho, má tam „problém“. Ale proto, že tam prostě nepatří, jeho přednosti mohou vyniknout v jiném prostředí. Má‑li někdo „problém“ s ranním vstáváním, může si najít práci, která tento aspekt neobsahuje, a problém zmizí. V jiném typu práce by to problém byl, a pak by bylo třeba udělat něco pro jeho řešení. Vaše citlivost a empatie vůči druhým může najít své široké uplatnění a může se vám hodit. Možná je „problém“ spíš to, co chybí – vnímání vlastních emocí a empatický přístup i k sobě.
Nevědomá rodinná smlouva
Přijde mi, že řešíte, na čem založit svou identitu, čím můžete být (zevnitř a podle sebe) definován. Erik Ericson zabývající se vývojem člověka definoval různé životní kapitoly, ve kterých se formuje identita jedince v souvislosti s tím, čím člověk prochází, jak plní „vývojové úkoly“. Identita je pak založena např. na přesvědčeních a zkušenostech: jsem tím, co umím, jsem tím, čemu věřím atd.
Vaše jsem tím, co ostatní potřebují nějak vzniklo. Moje startovní hypotéza, kterou bych např. v terapii s Vámi zkoumal, by byla, že jste (v dětství) nezažil dostatek možností cítit se natolik svobodně, abyste mohl být jen sám sebou a byl v tom podporován. Ten, kdo se stává tím, koho druzí potřebují, musí většinou nějak kompenzovat nesrovnalosti v rodinném systému, např. musí chránit a podporovat rodiče (pak není prostor na to zjišťovat, kdo jsem a co potřebuji já). V nevědomé rodinné smlouvě nebo po nějaké zásadní události v rodině dostává za úkol sledovat potřeby druhých a podle nich se tvarovat.
Může se tak vytvořit velká empatie, která je v dané době vlastně docela funkčním (ale někdy náročným) způsobem přežití. Když vím, co druzí potřebují, můžu zaujmout roli, která k tomu sedí, a minimalizuji tím konflikty, můžu tím získávat lásku a přijetí (nebo spíš sytit iluzi, že tím lásku získám) apod. Je trochu paradox, že i empatie může být plodem traumat. Pokud se změní a doléčí stíny tohoto fungování a rozvinou další psychické funkce (vnímání sebe, pocit vlastní hodnoty a ochrana sebe), zůstane velmi cenná kvalita, která se stane vaším klenotem.
Problém vede k řešení
V určitém smyslu bych si přál, abyste vnímal, že máte „problém“. Pokud budete cítit určité nepohodlí a také potřebu více sobě a svému příběhu rozumět, může to přebít odstředivé síly udržující status quo a vedoucí k vyhýbání se vlastním emocím. Vydáte se na cestu k sebepoznání a větší spokojenosti.
V tom vyhýbání pravděpodobně hraje roli strach. Vyhýbání se tomu, čeho se bojím, však strach posiluje. K přímému pohledu na strach je třeba odvaha a bezpečí. Myslím, že by vám mohla pomoci terapie, která nabízí bezpečný prostor a podporu, které jsou pro boj se strachem cenné. V doprovodu terapeuta se můžete učit vnímat své tělo, emoce, svobodně prožívat a svým emocím rozumět. Tohle vše mohlo být ve vašem příběhu potlačeno na úkor sledování druhých a jejich potřeb.
V terapii se můžete stávat, kým chcete. Terapeut je zrcadlem – zrcadlí, jak vnímá vaše pocity, dává jim jméno, může interpretovat. Je to možnost, jak dosytit některé věci, které nemohly být rozvíjeny dostatečně, a najít porozumění, kým a čím vším jste byl formován a utvořen – tedy proč jste takový, jaký jste, a že to tak může být v pořádku.
Mít problém vnímám jako šanci pro rozhýbání současného vnitřního systému, který není nastaven výhodně pro vás. Pochopení vlastní minulosti a rodinného příběhu – sebepoznání – vede k sebepřijetí. Ochrana před emocemi je obrana, která se pak bohužel spouští i tam, kde by bylo funkčnější emoce cítit.
Objevíte‑li „pravdu o sobě“, sníží se strach a snad objevíte nějak svou duši, podstatu, svou originalitu tvořenou kvalitami i problémy. Kontakt s duší, svým vnitřním hlasem, daimonem (viz knížka Jamese Hillmana Klíč k duši) je podle mě základ pro zažívání naplněnosti.
Využívejte celý web.
PředplatnéDržím palce, aby se vaše problémy staly důvodem pro vykročení na cestu k sebepoznání a spokojenosti.
Aleš Borecký
Pomohl vám článek?
