Řeším své krachující vztahy: Ty jsou více o citech než o rozumu. — archivovaná diskuse

Zpět na novou diskusi

oliver 6. 12. 2012 09:50 +5
Je dôležité si uvedomiť, že situácie, ktoré sa opakujú, chcú väčšinou na niečo ukázať. Je to väčšinou miesto, ktoré nás na jednej strane robí zraniteľným a neraz dokola zraňuje, no na druhej strane sa práve na tomto mieste, pod tým, neraz skrýva niečo naozaj naše, autentické a živé. Ak niečo také prežívate, skúste si uvedomiť, že to nie je až tak o tom čo je vonku, čo sa deje vonku a ako to správne zanalyzovať, ale viac o citoch a teda o tom čo sa deje vo vás vo vnútri. Čoho sa obávate, čo vám chýba, čo potrebujete, odkiaľ sa to berie. Môže to byť napríklad tým, že malý chlapec zažil nie tak úplne vnímavú matku, možno ho matka niekedy odmietla, ignorovala. A tak keď sa s tým v dospelosti stretáva, keď sa znova snaží nadviazať vzťah lásky, odmietnutie bolí viac. A človek má potom o sebe viac pochybností. Lebo si ten neúspech vzťahuje na seba viac, než by asi mal. A my ľudia sme takí, že si povedome vyberáme takých parnerov, ktorí nám toto znova zopakujú. Aj situácie. A dokonca, keď aj takí nie sú, my ich k tomu podvedome nejak už dotlačíme. Je to podvedomie, ktoré sa takto túži uzdraviť. No bez zvedomenia toho, čo sa vlastne deje, sa väčšinou neuzdraví a nám sa opakujú podobné veci. V podstate to poukazuje na zranenie, na potrebu lásky a uzdravenia. A to je ako keď vám niekto posvieti na cestu. Cestu do vášho vnútra.
Oldřich Dotovský 6. 12. 2012 10:39 +3
Kdyby to byla deprese, tak bych o sobě mohl prohlásit, že jsem byl od nějakých třinácti let do nějakých šestadvaceti konstantně v hluboké depresi. :-) Myslím, že tohle zažívá spousta mužů. Pokud nemáme zrovna to "štěstí" patřit mezi ty, kterým to jde už od puberty tak nějak samo, musíme si tu cestu k ženám najít a určité nejistoty se asi nikdy nezbavíme. Ale víte co? Já bych asi neměnil. Mimochodem: na Internetu lze dnes najít spoustu kvalitních informací (hlavně anglických, ale už i českých) o svádění a zákonitostech s tím spojených. Pokud toužíte některé záležitosti citů uchopit i nějak racionálně, je to, myslím, dobrý způsob. Ale nezačněte to brát zase moc vážně. :-)
Kristýna 6. 12. 2012 10:39 +5 v reakci na oliver 6. 12. 2012 09:50
Olivere, je to moc pěkně napsané. Ale jak už jsem psala i Monice, člověk přesně ví, kde jsou jeho slabé stránky, ví, kde je "zakopaný pes". Ale jak z toho ven? Jak se s tím poprat? To je přesně to, co ostatní trápí. Když vím, že jsem neměla vnímavou matku, která mi prakticky zničila život tím, že mi neumožnila si vytvořit zdravé sebevědomí, to vím, ale jak s tím žít? Jak se s tím vyrovnat a jak se toho hlavně zbavit?
Richard 6. 12. 2012 12:26 +8 v reakci na Kristýna 6. 12. 2012 10:39
Mám za to, že si člověk jako dítě pod vlivem výchovy neosvojil určité způsoby chování či prožívání, které jsou pro rovnocenný partnerský vztah důležité. Jako dítě totiž nebyl vnímán rovnocenně, ale jako pouhý nástroj rodičů, byl zatlačen kamsi, odkud se doposud "nevyhrabal". Člověk v takové situaci vlastně vůbec neví, že existuje něco jiného, zdravějšího, hodnotnějšího, stále se drží svého nefunkčního "nevědomého" vzorce, protože je to jediné, co zná, co je mu blízké, byť může být sebevíce (sebe)destruktivní. Tyhle do nevědomí "vypálené" scénáře může člověk odhalovat asi jen u terapeuta se kterým společně zkouší integrovat jiný pohled a z něj vycházející změnu směrem k větší spokojenosti. Mnoho problémů vychází z nedostatečného sebevědomí, sebehodnoty, lidé se snaží svému "vyvolenému" zalíbit, udělat na něj dojem, čímž se vlastně sami zraňují. Jde o opakování modelu z dětství, kdy se dítě, které není vnímáno jako plnohodnotné snaží zalíbit rodičům a získat tak jejich ocenění, často marně, často dochází k ještě většímu zklamání a bolesti, jelikož rodič "rovnocennost - plnou hodnotu" prostě nenabízí a to je to, po čem dítě touží, co se různými způsoby snaží získat, jde však o "boj" s větrnými mlýny.
Světluška 6. 2. 2013 14:16 v reakci na Richard 6. 12. 2012 12:26
Naprosto výstižné a trefné!!!
Eva 14. 2. 2014 07:52 +1 v reakci na Richard 6. 12. 2012 12:26
Richarde, Vy mi mluvíte z duše! Opravdu jste to vystihl velice přesně. A i já přiznávám, že tento "vzorec z dětství" mi v současnosti maximálně komplikuje život a partnerské vztahy vůbec. Děkuji za sdílení. Eva