Je tomu pár měsíců, co se potácím s jednou nevyřešenou záležitostí, a uvědomila jsem si, že mě pořád drží v obrovitánském napětí a negativně ovlivňuje veškeré moje vztahy. Nejhorší na ní je, že jsem už jednu podobnou zažila. Krátce popíšu první případ, který se stal před mnoha lety.
Tenkrát jsem s daným terapeutem hodně pracovala se sny, a tak jsem na jednom sezení řekla sen, u kterého terapeut odmítl moji interpretaci (což je ok) a poměrně důrazně trval na svém sexuálním výkladu. A protože mi jednou nabídl, že pokud po terapii budu mít „divné stavy autoagrese“, tak ať mu o tom napíšu mail, protože je dost dobře možné, že jsem naštvaná na něj, tak jsem mu přirozeně po zmíněném sezení napsala e‑mail o svém zmatku a vyjádřila nesouhlas s jeho výkladem.
K mému překvapení se terapeut na dalším sezení asi po 20 minutách na mě obořil, bez jakékoli souvislosti na mě zvýšil hlas a řekl, že „ať si nemyslím, že se mi bude za něco omlouvat!“ Protože jsem o žádnou omluvu u něj nikdy neusilovala, vůbec jsem nechápala, o co šlo, ale vnímala jsem svoje silné stažení se do sebe a autopilota, co opakoval buď zticha, nic neříkej. To sezení jsem předčasně ukončila a následně i celou terapii.
Druhá čerstvá událost má podobný průběh. Terapeutka se mě na závěr jednoho sezení (asi po 6 měsících) zeptala, čemu bych se ještě chtěla věnovat, a tak jsem řekla, co mě v tom momentu napadlo. Na dalším sezení se po nějakém čase do mě pustila s velkou vervou a donekonečna moje vyprávění přerušovala otázkou „ať řeknu, co po ní chci“, až jsem brečela a nemohla popadnout dech a ona nakonec řekla, že v terapii nemůžeme pokračovat.
Jak mám těmhle situacím rozumět? Co jsem udělala špatně?
Vlasta, 36 let
Názor odborníka
Dobrý den, Vlasto,
situace tak, jak ji popisujete, působí poměrně závažně a čistě teoreticky se může jednat i o velké selhání terapeutů. Neznáme však spoustu důležitých detailů, které by určitě dané situaci mohly dát úplně jiný rozměr. Neznáme téma, které jste řešili, ani fázi jeho řešení, obsah vašeho e‑mailu a zpětné vazby vůči terapeutům, jejich profesní zázemí apod.
Projdu ale postupně váš text a okomentuji, co všechno může být za daným popisem.
V prvním odstavci píšete, že vám zážitek s nimi stále ovlivňuje i současnou situaci a vztahy. Bohužel zde není nic konkrétního o tom, jak situace z čistě terapeutického kontaktu přenášíte do svého běžného života, tudíž ani nevím, jak vám konkrétně pomoci. Obecně lidé někdy v sobě nosí záležitosti, které už proběhly a neexistují, a trápí se něčím, co již není nutné vůbec řešit. Zároveň generalizují nějakou zkušenost, která jim poté ovlivňuje i jiné situace, které s ní nemají nic společného…
Práce terapeutů a jejich intervence měly nějaký důvod, ať se jedná o jejich selhání, či nikoli. Vaše nynější vztahy a život s tím nemusí mít téměř nic společného a nepomůže vám, když budete nějaký nelibý zážitek přenášet do jiných oblastí života, ať již ve formě nějakých anticipačních úzkostí či jakkoli jinak.
Vše z výše popsaného se dá změnit – existují na to různé techniky abreaktivní, uzavírající, meditační, koncentrační apod. Toto uzavření a o(d)puštění minulých zážitků vám zcela jistě pomůže v současnosti, nezávisle na tom, jak dané popisované případy budete řešit dál.
Odborné selhání?
Nyní k příběhům s terapeuty. Nepatrným problémem je, že váš popis je hodně obecný – nevíme, jak jste reagovala, co a jakým tónem jste říkala vy jim, ani jak reálně vámi popisovaná situace vypadala. Popíši zde tedy dle mého názoru různé možné „důvody“, proč se tak dělo, z obou možných extrémů.
Jeden extrém může být to, že jste měla z nějakého důvodu smůlu na nezralé, neprofesionální terapeuty, kteří nezvládali vaše požadavky, potřeby, osobnost či zpětnou vazbu, případně téma, a v určitém momentu na vás nevhodně „vystartovali“. To by mohlo být i na podání stížnosti k etické komisi, případně alespoň upozornění v asociaci, že jejich členové (pokud jimi jsou) tímto způsobem provozují svoji praxi.
Nevíme ale, v jakém přesně terapeutickém směru pracují, jaká byla jejich skutečná pohnutka takto reagovat a jak vlastně „doopravdy“ jejich intervence vypadaly z hlediska konkrétních slov, tónu, záměru apod. Zajímavé totiž je, že je to jednou muž, jednou žena, po delší časové prodlevě, ale jejich reakce jsou v něčem (dle vašeho popisu) podobné.
Je tu tedy i možnost, že si jejich interpretace, reakce či celkově chování a přístup interpretujete jinak, než byly myšleny nebo než by vnímal někdo nezávislý. Že jste si dané „pobídky“ či intervence vzala příliš osobně, kriticky apod. Mohlo se vždy jednat o tendenci vás frustrovat, posunout v rámci vymezení se vůči autoritám, mohl to být neúspěšný pokus o „pochopení“ hlubší podstaty vašeho chování, jednání a snů… Je jasné, že i v tomto případě oba terapeuti situaci nebyli schopni zvládnout tak, aby vám to v tu chvíli pomohlo a případně přineslo to, o co oba usilovali.
V některých případech však i tento průběh může z dlouhodobějšího hlediska nápomocný být: uvědomíte si více s odstupem, o co jim vlastně šlo, pomůže vám v tom poradna či jiný terapeut – nebo zjistíte, že jste byla někde, kde jste být neměla, a oni byli opravdu neprofesionální. Nebo se naučíte zvládat konfliktní vyhrocené situace.
Využívejte celý web.
PředplatnéAť tak či onak, když se ptáte, co jste udělala „špatně“, určitě vězte, že nic. Dobře a špatně totiž neexistuje, je to vždy jen úhel pohledu, který se může vlivem informací a času zásadně změnit – více o tom mluvím zde.
Vy jste činila nejlépe, jak jste v tu chvíli uměla, oni také a vzniklo z toho něco, co je ještě potřeba dořešit, aby vám bylo lépe.
Přeji vám, ať se vám to třeba i na základě mnou navrhovaných možností podaří. Pokud vám to nepomůže a situace se přirozeně nebude zlepšovat, vyhledejte osobní či jinou možnost to doprobrat s někým, kdo je v rámci terapeutického kontaktu méně konfrontační. Případně si toto vezměte jako své téma.
Hezké dny!
Lukáš Dastlík
Pomohl vám článek?
