Videosemináře: Učebna
Vyberte si své téma Předplatné

Touha po pomstě: Rozpouštění agrese je proces, nikoli náhlá změna.

11. 5. 2012

Dobrý den.

Měla jsem v životě jednu zásadní událost, která se týkala odchodu důležité osoby ze života. Pak jsem se asi rok potýkala se zármutkem a smutkem, který se střídal s touhou po vlastní smrti. Nyní tyto stavy víceméně odezněly, jelikož se mi objasnily některé důležité okolnosti, které se týkaly zmíněné události a viny jednoho člověka, snad i více lidí. Celý můj stav se obrátil ve velmi silnou touhu po pomstě a sny o agresivních činech vůči této osobě (osobám).

Řeším to tady proto, že se tím musím neustále zabývat a ničí mi to život. Je těžké se smířit s vyšší spravedlností, můj stav je vlastně jakousi aktivnější obdobou zmíněného zármutku. V psychologické rovině to tedy zvládnu dejme tomu nějakým přeladěním nebo aktivitou, ale všechny životní okolnosti mě ženou k agresivnímu činu, jakoby to bylo mým osudem. Zdůrazňuji, že jsem typ člověka, který řeší věci rozumně, nejsem agresor.

Brad

Názor odborníka


Ahoj, Brad,

za váš dotaz děkuji obzvlášť, protože ve mně asocioval vzpomínky na vlastní zkušenost. Než se dostanu k nějakému pohledu na vaši záležitost, rád bych zmínil, případně si ujasnil některé skutečnosti, které vyplývají z vašeho dotazu.

Věta “Měla jsem v životě jednu zásadní událost, která se týkala odchodu důležité osoby ze života“ může být chápána ve smyslu, že nastala událost, kdy jste vy sama odešla ze života někoho pro vás důležitého.

Nebo, což se zdá vzhledem k formulaci méně pravděpodobné, ale vyloučit to nemohu, totiž že nastala ve vašem životě zásadní událost, kdy si někdo dobrovolně vzal život. To nevím. Na druhé straně si uvědomuji, že jestli se stalo to nebo ono, není až tak podstatné znát konkrétní událost jako spíše to, co prožíváte a jak to prožíváte. Pojďme se na to podívat.

Píšete o pocitech smutku a zármutku, přičemž tyto pocity doplňovaly také myšlenky na vlastní smrt. Následně, na základě zjištění jistých informací, se váš stav proměnil v prožívání agrese vůči určitému člověku (lidem). Stejně tak ovšem hodnotíte tento svůj stav jako aktivnější podobu smutku a zármutku, tedy jako něco mírnějšího než agrese samotná. Navíc v této věci zmiňujete také skutečnost, jak těžké je „smíření s vyšší spravedlností“. To je hodně zajímavé, Brad.

Člověk, který je schopen popsat svůj stav „košatěji“, ve vašem případě vyjádření pocitů více než jedním konkrétním způsobem a zmínka o vyšší spravedlnosti, je s velkou pravděpodobností člověk, který o věcech přemýšlí, má jistou citlivost a zároveň má odvahu si konkrétní pocity přiznat. A to se mi líbí. Je zde totiž potenciál s tím něco dělat (vy sama jste ten potenciál). Navíc velmi oceňuji, že nepíšete o lidech kolem sebe, o těch, kteří vám ničí život, jak jsou špatní, jak vám ubližují, neptáte se, jak je změnit, ale píšete o sobě, o svém prožívání, o tom, jak pracovat se sebou. To oceňuji především a potvrzuje se, co jsem již napsal.

Smutek a zármutek jsou emoce, které jsou „namířeny“ spíše dovnitř, tedy do sebe. Člověk může být smutný z něčeho, co druhý udělal, ale neprožívá k dotyčnému pocity nepřátelství, soudu, pomsty, případně agrese. Je-li přítomen pocit pomsty nebo velmi drsné pomsty, lze mluvit o agresi. Vaše prožívání lavíruje mezi s-mutkem (zár-mutkem) a agresí, někdy, v určitých chvílích převládá agrese (znám to ze své zkušenosti, kdy se najednou vnitřně tak roz-ohním, že v představách prožívám, jak dotyčného „zmasakruji“, protože se jedná o nespravedlivého a zákeřného pacholka). Pocit nespravedlnosti vede lidi k hrozným činům. Dokonce lidé, kteří by neublížili ani mouše, můžou pod vlivem prožívané nespravedlnosti udělat něco, co je již nevratné.

Jsou obvykle dva scénáře, kdy člověk začne prožívat agresi. Prvním je závažná událost nebo několik událostí v krátkém časovém úseku, což je, alespoň jak jsem pochopil, váš případ. Příkladem zde může být něco zdrcujícího, např. jednorázová manželská nevěra nebo několik „drobných“ úletů. Druhým scénářem je garde toho prvního, totiž něco, co se děje dlouhodobě, opakovaně, třebaže to nemusí být nic závažného. Příkladem zde může být dlouhodobý ne-respekt rodiče k dospělému dítěti, byť by se jednalo o zdánlivě nedůležitou věc. Ale protože k rodičům alespoň trochu citlivý člověk agresivní nebude, přenese agresi buď na někoho jiného (kdo za to vůbec nemůže) nebo na sebe.

Uvedu konkrétní dva příklady. Před několika lety jsem půjčil jedné známé 50 000 kč. Dotyčná pracovala víc jak 7 let v pomáhajících profesích, konkrétně na krizové lince bezpečí. Dostala se do dluhové pasti a prosila o pomoc. Vydíral ji člověk, který ji půjčil, a hrozil, že jí znásilní dceru, jestli nevrátí peníze do 3 dnů. Dotyčný neměl zájem čekat. Poprosila mě tedy o pomoc. U ní bych nečekal žádné nefér jednání a tak jsem ji peníze půjčil na dobré slovo. Následně si měla vyřídit konsolidační půjčku, ze které by mi peníze vrátila. Ty peníze jsem již nikdy neviděl. Nejhorší na tom bylo, že se již neozvala a když jsem volal, nebrala telefon, navíc nebydlela zrovna za rohem. Později jsem se dozvěděl, že byla po uši v dluzích. I kdybych měl podepsaný dokument o půjčení, těžko bych své peníze kdy viděl.

Musím přiznat, že jsem byl sám překvapen, kolik agrese ve mně bylo a jak se mi nedařilo toto agresivní prožívání ze své mysli odstranit. Nešlo ani tak o ty prachy jako spíše o to, že se mnou zametla jako s kusem hadru. To mě přivádělo k takovým agresivním představám, že jsem se začal tak trochu děsit sám sebe. To je příklad, kdy se stane něco jednorázového a velmi bolestného.

Druhým příkladem byla má matka, která opakovaně dělala vůči mně věci, které si nepřeji. Ubližovalo mi to, když jsem byl dítě a stejně tak, když jsem se stal dospělým. Vždycky rozhodovala o tom, co si budu oblékat, které oblečení se vyřadí (vyhodí) a nikdy se neptala na můj názor. Než jsem dostavěl svůj nový dům, bydlel jsem nějakou dobu v jejím starém, kde jsem měl také své oblečení. A když je vám přes 30 a matka vám z vašeho šatníku opakovaně vyhodí věci, protože ona rozhodla, že jsou již staré, tak je možné, že se dostaví pocity vzteku, což se v mém případě potvrdilo.

Pocity vzteku jsem převedl do agrese: práskl jsem rukou do skleněné výplně dveří, která se vysypala. Já se navíc pořezal. Připadal jsem si jako blbec. To je na rozdíl od prvního příběhu příklad, kdy se děje dlouhodobě a opakovaně něco malého a zdánlivě nedůležitého a nakonec to bouchne (agrese).

Proč to píši? Je tohle snad odpověď na vaši otázku? Zčásti ano, konkrétně v tom, že neprožíváte nic neobvyklého. Občas to člověka potěší, když zjistí nebo si potvrdí, že jeho prožívání není až tak něco ne-normálního, o to víc, je-li to člověk, o kterém smýšlí „výš“ nebo si ho váží pro jisté hodnoty. Ono to trochu člověka uklidní, třebaže to zrovna konkrétní řešení není.

Druhým důvodem, proč jsem rozdělil agresivní prožívání na dva scénáře a uvedl k nim ze svého života konkrétní příklady, je ten, že jsem si uvědomil, že první příklad byl ze začátku hodně frustrující a agresivní představy neuvěřitelné, ale  zpracování do přijatelné fáze prožívání rychlejší. Druhý příklad může představovat stále potenciální ohrožení. Navíc je spojen s těmi nejbližšími. V tomto smyslu to vidím u vás víc nadějně. Navíc vy máte zájem pracovat sama se sebou, píšete o svém prožívání a neřešíte vnější aspekty, tedy lidi, kteří ve vás pocity agrese vypůsobili.

Přeladění nebo aktivita na něco jiného jistě pomáhá, nicméně vnitřní klid nepřinesou. Dopracovat se k něčemu kloudnému je spíše usilovná a dlouhodobá práce na sobě. Nevím, jestli teď nebude „laciné“ co napíši, ale mně osobně to hodně pomáhá. Rozhodl jsem se dělat něco pro druhé, pro ty, kteří to opravdu potřebují. Najděte si pravidelně alespoň jednou za týden čas, např. abyste šla navštívit nemocné děti nebo někoho učte anglicky, někoho z vašich známých nebo přátel vašich známých, bez nároku na honorář, byť by to byla jen hodina.

Nemluvím o aktivitě pro sebe jako je sport nebo setkání s přáteli, mám na mysli aktivitu pro někoho, kdo to potřebuje a komu to pomůže. Bylo zajímavé pozorovat, jak se můj problém začal rozpouštět. Rozpouštění je proces, nikoli náhlá změna. Pocity agrese nebyly tak časté a tak intenzivní. Také jsem u sebe pozoroval jisté zklidnění osobnosti. Přeladění nebo aktivita pro sebe nezmění vaši osobnost (nebo jen velmi nepatrně), je to spíše o sublimaci něčeho vám nepříjemného a vás ohrožujícího.

Přeladění nebo aktivita pro druhé, především pro ty, kteří jsou v životních problémech, mění pohled na svět, způsob prožívání a tedy váš celkový postoj. Nemusíte používat žádné meditativní techniky a hledat vnitřní mír v duši (tím nesnižuji význam meditace nebo podobných praktik), stačí změnit alespoň jednu věc v životě ve prospěch druhých.   

Stejně tak zde, na tomto portále, jsem se rozhodl přispívat, protože chci dělat něco, co pomůže a co mě udržuje v tom správném postoji k sobě a k druhým, tedy k životu. Pracuji pro druhé, ale ve skutečnosti pracuji především na sobě. Je to moje zkušenost. Pokud chcete pracovat s agresí také jiným (hlubším) způsobem, doporučuji terapeutická sezení. Toto rozhodnutí však překračuje možnosti tohoto portálu.

Přeji hodně úspěchů na vaší cestě, Brad,
 
s pozdravem Dušan

Diskuse 0

Dušan Bednář

Lektor, trenér, konzultant, teolog

Nenašli jste odpověď na svůj problém?

Pokud máte roční nebo dvouleté předplatné, můžete nám poslat svůj dotaz.