Už nějakou dobu si všímám, že mám tendenci si jako partnery vyhledávat silné, výrazné osobnosti. Mám pocit, že by to mohlo být z důvodu, že se sama cítím jako nevýrazná osobnost a mám potřebu k někomu vzhlížet, někoho podporovat, aby vzkvétal v tom, v čem je dobrý, neboť vždy začnu pro druhého dělat první poslední a zapomínat přitom na sebe, své potřeby a své „vzkvétání“.
Dozvěděla jsem se, že potřeba vzhlížet k partnerovi může být způsobena traumatem v raném věku (jakým?), já si ale nepamatuji, že bych v tomto věku utrpěla nějakou velkou újmu. Naopak mé rané dětství bylo velice šťastné, až na to, že si ze mě často děti utahovaly, častěji kluci, ale to jsem (i v tom věku) brala jako dětinské a závistivé chování a nepřikládala jsem tomu velkou váhu – jednoduše jsem si řekla, že nejsou moc inteligentní, a šla jsem dál. Jinak si nepamatuju, že by mě v tom věku něco obzvlášť tížilo.
Špatná období jsem zažívala až v pubertě. Táta mě tehdy začal brát jako hloupou puberťačku, která se vždycky přidá nebo se postaví k něčemu, proti čemu jsou zrovna všichni, protože je to zrovna trendy. Tak to u mě ale nikdy nebylo. Za spoustu věcí mě začal tehdy kritizovat a pokračoval v tom až do dospělosti a často mě před ostatními shazoval a poukazoval na mé chyby, málokdy mě pochválil. Neuznával školu, na kterou jsem se přihlásila, přesto jsem si šla za svým.
V pubertě jsem začala řešit vztahy a s prvním zklamáním a nevydařeným vztahem se zhroutilo i mé sebevědomí, které (myslím) jsem do té doby měla v pořádku. S každým dalším nevydařeným vztahem nebo neúspěchem ve škole se mé sebevědomí snižuje. Může tedy můj vztah s otcem souviset s nevydařenými vztahy? Kde je problém a jak ho řešit?
C., 23 let
Názor odborníka
Dobrý den,
děkuju za zajímavou otázku. Z popisu vašeho vztahu s otcem se zdá, že dokud jste byla dítě, vše šlapalo. Alespoň tak to cítíte. Dokud jste byla na rodičích závislá a držela se v poddajnosti, tak problém nebyl. Váš táta na vás začal být ošklivý v momentu, kdy jste se začala osamostatňovat a nabývat svou autonomii.
Zdá se, že toto je proces, který váš otec nezvládal – podpořit vás v separaci od něho a od rodiny. Stojí za zamyšlení, do jaké míry je odseparovaný a autonomní on sám. Jak to měl on sám ve své rodině? Jak on sám prožil pubertu? Jak si on sám poradí v životních situacích? Jak je on sám schopný podporovat samostatnost a svobodu svých blízkých? Jak to má se svou manželkou, vaší mámou?
Vztahový model
Je vlastně moc zajímavé, že jste v tom celém vyprávění vůbec nezmínila svou mámu. Jaký s ní máte vztah? Jaká je? Je nezávislá, nebo spíše podrobivá? Jaké má sebevědomí ona? Dalo by se předpokládat, že se budete svým prožíváním a svým chováním přibližovat jí. Jak to tedy ona sama má ve svém vztahu – tedy s vaším otcem?
Mohla bych hypotetizovat, že jak vy, tak i vaše matka jste vztahově nejisté a neautonomní. Sebe řadíte na poslední místo. Ve vztahu se snažíte přizpůsobit a starat se zejména o svého partnera. Na sebe nehledíte. Možná mají takový model vztahu vaši rodiče?
Není to výhodný model. Jeden dominuje, druhý se podvoluje. Nelze si pak ve vztahu vážit ani jednoho, ani druhého. Obě pozice jsou často vedeny strachem, že nebudu milován/a.
Využívejte celý web.
PředplatnéVíte, ještě jsem si všimla takového malého rozporu. Píšete, že vaše sebevědomí bylo v dětství v pořádku, ale zažívala jste od dětí (kluků) posměch. Mám zkušenost, že děti přesně vědí, do koho se strefovat a po kom se vozit. Bohužel. Vždy si vyberou někoho, u koho cítí určitou nejistotu, slabost, jinakost. Asi bych tedy měla trochu tendenci rozporovat vaše přesvědčení o dobrém sebevědomí v dětství. Ono to jen možná nebylo tolik vidět. Ukázalo se to až v momentu, kdy jste se pustila do blízkých vztahů.
Vidíte, že váš dotaz generuje mnoho otázek a hypotéz. Myslím, že by stálo za to na vašich pochybnostech a nejistotách začít pracovat. Zkuste si vybrat nějakého psychoterapeuta či psychoterapeutku, se kterým to můžete začít pomalu postupně rozkrývat. To půjde! Držím pěsti.
Leona
