Téma k poslechu: Co se životem
Vyberte si své téma Předplatné

Život je rychlý a já nemohu zastavit: Dovolte si jej trochu pročistit.

17. 1. 2013

Dobrý den.

Už od maturity mi přijde život složitější a zmatenější. Mám pocit, že se situace k řešení točí ve spirále a ta se čím dál víc utahuje a mísí do jednoho velkého kola.

Jsem na druhé vysoké škole ve druhém ročníku a do toho chodím do dvou prací. Žiji v domácnosti s přítelem. Je o dost starší než já, ale v podstatě máme přátelský vztah. Měla bych být šťastná, že mám to všechno, ale nějak je to na mě rychlé.

Myslela jsem si, že si budu užívat studijní život, bavit se s přáteli a navazovat nové známosti. Ale jako bych byla v jiném světě. Už nejsem ani s rodinou a přáteli z dětství, ani teď nějak nenacházím nové přátele. Jsou to jen známí, kteří chodí kolem.

S přítelem máme dobrý vztah, jen mě trápí ten věkový rozdíl. Nevím, jestli jsem student, dospělý, dítě nebo zralá žena do života. Jakoby nejsem nikde. Chtěla jsem to vyřešit a pořídit si dítě, ale přítel říká, že nejsem klidná, proto teď nemůžeme mít dítě. Nejsem ani student, ani pracující.

Dělám všechno a nic, ale nemůžu přestat, protože všechno je na všem závislé. Jsem neklidná a nemůžu se uvolnit. Když jsem dřív měla čas a nemusela tolik pracovat, sportovala jsem, ale teď už na to nemám čas ani sílu.

Je to začarovaný kruh. Večer si někdy tak brečím, ale nevím proč, nemůžu spát, protože se bojím, ale nevím čeho. Nejvíc na to všechno pomáhá se nezastavit a stále " jet".

Ale skončí to někdy? Uklidním se a budu šťastná?

Sisi

Názor odborníka


Milá Sisi,

děkuji, že s námi sdílíte svou nelehkou životní situaci. Dokážu si představit, že to pro vás vůbec není snadné. Oceňuji to, že jste to tak otevřeně popsala a že se snažíte hledat cestu ven. Když si pročítám váš text, tak v tom nacházím vlastně čtyři rozdílná témata, která v sobě teď řešíte a každé má pro vás zřejmě rozdílnou intenzitu a důležitost:

  • V prvé řadě nabývám dojmu, že se necítíte celkově šťastná. Sice to tak výslovně neuvádíte, ale z textu to tak na mě působí. Už jen to, že píšete, že „byste měla být šťastná“, mi říká, že to tak asi úplně nebude. Píšete, že jste si představovala, že si budete užívat studentský život, ale zřejmě to tak teď necítíte.

  • V druhé řadě mám pocit, že necítíte, že je všechno úplně v pořádku ve vztahu s vaším partnerem. Píšete, že máte “dobrý vztah” a „v podstatě přátelský vztah“, ale že vás trápí věkový rozdíl. Opět – nikde to výslovně neuvádíte, ale nabývám z vašich vět dojmu, že i v této oblasti v sobě také máte nějaké váhání či otazníky. Jste ve vztahu šťastná? Mohu se ale samozřejmě mýlit a nerad bych do vás vkládal něco, co tam není. Jen doporučuji podívat se do sebe, když čtete tyto mé řádky, jestli to s vámi něco dělá nebo jestli jste úplně v klidu.

  • Ve třetí řadě píšete, že vlastně nevíte, kdo jste. Hledáte svou identitu, kdo jste, kým jste.

  • Ve čtvrté řadě uvádíte, že je toho na vás moc. Zřejmě neustále něco děláte, ale máte pocit, že to za to nestojí a že to k ničemu moc není. Máte dojem, že nemáte čas na to, co váš dříve bavilo a vlastně se vám nedaří se zastavit.

Není toho málo a určitě ta témata spolu nějak souvisí. Je tak velmi pravděpodobné, že když se dokážete posunout v jednom, tak že to pomůže i v těch ostatních. Otázka je, na co se soustředit. Když bychom spolu seděli mezi čtyřma očima, tak by mě nejprve zajímalo, jak si vlastně představujete situaci nebo stav, kdy tyto problémy, tato témata už nebudou, tzn. až je vyřešíte.

Jak ta situace bude vypadat? Co všechno bude jiného než teď? Jak jinak se vy budete chovat či přemýšlet? Doporučuji si tu představu udělat. Pro někoho je fajn si třeba jen sednout s tužkou a s papírem a psát si cokoliv, co ho napadne. Postupně si pak vlastně uděláte určitou vizi toho, kam se chcete dostat. Budete mít cíl a pak už jde o hledání cesty k němu.

Vzhledem k tomu, že tuto vaši představu neznám, tak vám spíš napíšu, co mě napadá k jednotlivým tématům, když si váš dotaz čtu. Třeba z toho pro vás nějaká inspirace vznikne. Třeba se vás něco dotkne a tělo vám tak dá najevo, že ta informace pro vás má význam.

Píšete, že „byste měla být šťastná“, když máte život takový, jaký máte. A jste šťastná? Nebo si spíše tu představu snažíte vnutit? Zkuste poslouchat své skutečné pocity – co vám vaše tělo (vaše duše) říká. Když zkusíte dát úplně stranou, jak byste se podle vašeho rozumu či společenských měřítek „měla“ cítit či co je „normální“, a zkusíte přečíst své skutečné niterné pocity – tak jaké budou? Napadá mě: není tam třeba něco, nějaký pocit, který si zakazujete?

Dále uvádíte, že “je to na vás rychlé”. Co je na vás rychlé? Kdybychom spolu mluvili osobně, tak bych se vás na to určitě doptal, protože z nějakého důvodu jste to napsala. Něco se v tom určitě skrývá, nějaká další informace do celé mozaiky.

K hledání sebe a vlastní identity – píšete, že nevíte, jestli jste pracující nebo student, dítě nebo zralá žena. Z čeho si tvoříte tu myšlenku, že je vlastně potřeba být jedno nebo druhé? Když bychom spolu mluvili, určitě by mě to zajímalo víc. Napadá mě, že je spíš důležité, jak se v tom člověk cítí a jestli dělá rád to, co dělá. Určitě to souvisí s tím, co píšete v předposledním a posledním odstavci – že toho je na vás moc a že toho vlastně děláte spoustu, ale máte pocit, že to není k něčemu.

Z toho, co píšete, nabývám silného dojmu, že toho prostě děláte příliš. Možná to máte tak, že se toho snažíte stihnout hodně, ale možná nic pořádně. Domnívám se, že by vám pomohlo se zastavit, ubrat z aktivit, trochu ten život pročistit. Raději toho dělat méně, ale pořádně. A dělat to, co vás bude opravdu bavit a co vám bude dávat hodnotu.

Píšete, že nemůže přestat, že se vám to nedaří. Ihned mě k tomu napadá: z čeho si tvoříte myšlenku, že vlastně “nesmíte” přestat, že je všechno na sobě závislé? Asi bych se v tom pokoušel najít cestu, jestli by to nešlo nějak jinak. Doporučuji se nad tím víc zamyslet – jestli by se opravdu dalo z něčeho ubrat. Zkuste si v této souvislosti také přečíst můj článek “Odhazování zátěže”, třeba vám to v něčem pomůže.

Uvádíte totiž, že nejvíc vám pomáhá se nezastavit a jet dál. Takže vlastně podporujete ten model, který vás dostal do stavu, se kterým nejste spokojená. Cítím, že tady bude potřeba určitě změna. Alespoň tedy podle informací, které uvádíte. Napadá mě k tomu: čeho se bojíte, když byste se zastavila? Nabývám totiž dojmu, že se vlastně ani nechcete zastavit. To “jet” je vaše vědomá volba, něco si tím řešíte.

Milá Sisi, je to opravdu nelehká situace a určitě z ní nevede žádná jedna zaručená cesta. Napadá mě, že by vám mohlo pomoct si o tom popovídat s nějakým odborníkem, ať už s koučem nebo terapeutem. Mohl by vám usnadnit se v tom vyznat, stanovit si cíle, najít cestu a doprovázet vás po ní. Takhle na dálku není snadné vám účinně pomoci, protože témat máte více, jsou nějak provázaná a nejprve bychom potřebovali se v tom pořádně vyznat.

Držím vám palce, ať je postupně alespoň o kousek lépe – ať dokážete najít ty malé krůčky, které vám umožní se z toho postupně dostat úplně. Na závěr mě napadá, že by vám možná mohlo ještě pomoct jedno zamyšlení: co už dnes ve vašem životě je dost dobré? Co není třeba měnit? Ve svém dotazu totiž (pochopitelně) uvádíte především to, co vás trápí. Doporučuji se vědomě soustředit i na druhou stranu mince – totiž to, co vás netrápí a co vás naopak nabíjí, co může sloužit jako určitý zdroj.

Pavel Milan Černý

P.S.: Na závěr ještě připojím jeden svůj osobní pohled. Přiznám se, že mě zamrazilo, když jste napsala, že jste svůj problém s vlastní identitou chtěla vyřešit tím, že si pořídíte dítě. Moji kolegové se mnou možná nebudou souhlasit, ale já jsem přesvědčený, že dítě si člověk může pořídit až v momentě, kdy má v dostatečné míře vyřešená svá vlastní témata a je se sebou do dostatečné míry srovnaný (záměrně nepíšu úplně, ale dostatečně – úplně se sami se sebou mnohdy nezvládneme srovnat za celý život a navíc i děti nám v tom velmi pomáhají, protože se od nich a díky nim můžeme učit).

Dítě nemůže být „řešením“ čehokoliv, už vůbec ne vlastních vnitřních problémů. Je to lidská bytost a vzhledem k tomu, že vnitřní stav rodičů (a tím pádem i jejich vnější chování) do značné míry utváří osobnost dítěte, která mu zůstane do dospělosti, tak je v tom dle mého zodpovědnost rodičů zásadní. Stačí se podívat kolem sebe, jak se mnozí rodičové chovají ke svým dětem a „na nich“ si řeší svá traumata a problémy. Dítě, které pak dospěje, pak tuhle zátěž odhazuje někdy i desítky let či celý život. Je proto dobře, že se teď chcete soustředit na sebe a že z té své zapeklité situace hledáte cestu ven.

Diskuse 0

Pavel Milan Černý

Osobní a firemní kouč, poradce pro manažery

www.PavelMilanCerny.cz

Nenašli jste odpověď na svůj problém?

Pokud máte roční nebo dvouleté předplatné, můžete nám poslat svůj dotaz.