Zdravím,
můj problém se objevil před pár dny, když jsem se dozvěděla výsledky z přijímacího řízení na VŠ s uměleckým zaměřením. Zkusila jsem dvě školy. Ta první nevyšla. Říkala jsem si, že tohle bylo moc velké sousto a doufala jsem, že ta druhá škola určitě vyjde. Ale bohužel to dopadlo stejně.
Hodně lidí do mě vkládalo naděje. Učitelé, rodiče, přátelé i můj velmi blízký kamarád, který byl v přijímacím řízení úspěšný. Vlastně jsme si hodně pomáhali a soucítili spolu. Z mého neúspěchu se nemůžu vzpamatovat. Nemám se ráda, hledám chyby tam, kde nejsou, snažím se, abych vypadala v očích ostatních dobře.
Přemýšlím, jak se sebou udělat něco radikálního. Pokládám si otázku: „Zklamala jsem opravdu sama sebe?“ Nemůžu se zbavit pocitu, že tento problém nedokážu přijmout hlavně před ostatními. Teď jsem zase jen ta, kterou litují a utěšují. Nemám chuť na sobě pracovat.
Velmi děkuji za pomoc.
Roza
Názor odborníka
Dobrý den, Rózo.
Děkuji za váš dotaz. Věřím, že vám není nejlíp a cením si vašeho rozhodnutí si se sebou něco počít. Věřím, že dobře míněné rady se na vás jen sypou a proto bych vás ráda požádala o svolení, zda bych vám místo další rady mohla položit pár koučovacích otázek a nějaké doporučení.
Prosím, zamyslete se, kolik už uplynulo dní od chvíle, kdy jste se dozvěděla výsledky přijímacího řízení. A co se od té doby stalo? Asi už jste si uvědomila, že jste od života právě dostala lekci, která vás má něco naučit. Jak už jste od té doby pokročila? Možná je to první životní zkouška, která měla prověřit vaše odhodlání využít svůj talent. Tušíte, jaké poučení to pro vás znamená?
Píšete, že se nemáte ráda a hledáte chyby tam, kde nejsou. Ještě stále si takhle ubližujete? Prosím, rozmyslete si, kolik sebeobviňování ještě unesete. Jistě jste přijímací zkoušky skládala tak dobře, jak jste to v té chvíli uměla. Možná je nejvyšší čas, abyste si odpustila. Odpuštění má zázračnou moc, snímá ze zad břemena viny. Pokud to dokážete, uvidíte, že se vám uleví a mysl se otevře novým možnostem.
Jestli jsem to dobře pochopila, hlásila jste se na uměleckou školu a neuspěla jste. Byla to soutěž, ve které byli jiní lepší? Talent je dobrá věc, ale sám o sobě nestačí (podle statistik celkový výsledek ovlivňuje z cca 10%). Důležité je, kolik vašeho talentu se skutečně podílelo na výsledku? Zamyslete se, jakou máte disciplínu, píli, odhodlání a pozitivní myšlení?
Chtěla byste se sebou udělat něco radikálního? Výborně, ROZHODNĚTE se, že příště vyhrajete. Vlastně už jste první krok udělala, rozhodla jste se zveřejnit svůj příběh a sdílet ho s ostatními a to vyžaduje odvahu. Máte ji a je jen na vás, k čemu ji využijete.
Chápu, že se nemůžete zbavit pocitu, že tento problém nedokážete přijmout hlavně před ostatními. Arnošt Lustig (v knize O ženách) říká: „Pocit je to nejdůležitější, směrodatné, to určující, to rozhodující v našem životě. Já věřím, že pocit je tak důležitý, že jestli mám pocit, že jsem bohatý, jsem bohatý a jestli mám pocit, že jsem chudý, jsem chudý“.
S pocity se špatně bojuje, je lepší si z nich udělat spojence.
Je přirozené, že vám záleží na mínění ostatních a chtěla byste mít pocit, že před nimi vypadáte dobře. Výborně, máte vynikající příležitost ukázat jim své odhodlání. Zkuste si představit, jak ostatním říkáte: Věřte mi, já to zvládnu! Zkuste si to říci tak přesvědčivě, abyste si to věřila. Poslouchejte se. Jaký je to pocit? Pokud se vám tento pocit líbí, hýčkejte si ho. Posilujte svou sílu, třeba si i vymyslete svou mantru a napište si ji na zrcadlo i kamkoliv jinam, aby vám připomínala dobrý pocit z vašeho rozhodnutí.
Vypadá to všechno hezky, ale kamarád v září nastoupí na vaši vytouženou školu. Co budete dělat vy? Začněte třeba tím, že si odpovíte na otázky:
- Jak hodně to chci příští rok zkusit znovu? Třeba si to i definujte na škále 1 – 10. Je to dost vysoké číslo, abych vytrvala?
- V čem jsem dobrá, v čem jsem lepší a v čem jsem nejlepší?
- Co ještě můžu zlepšit? Jak to udělám? Kde získám spojence? Kam půjdu?
- Jaký bude můj první krok?
A znovu se podívejte na své odpovědi. Co jste se o sobě právě dozvěděla?
Položila jste zajímavou otázku: „Zklamala jsem opravdu sama sebe?“ a moc vám za ni děkuji. Každý, každičký z nás se totiž alespoň jednou v životě sám sebe takhle zeptal a musel se s tím nějak vypořádat. Jak? Odpovědi byste našla různé. Někteří se nechávají ukonejšit hojivým proudem času a chtějí hlavně zapomenout a jiní zase demonstrují, že se z nich stala oběť vnějších okolností. Existuje ještě třetí skupina lidí. Ti sice připustili, že možná prohráli bitvu, ale rozhodli se, že udělají všechno pro to, aby vyhráli svou válku. Do které skupiny byste chtěla patřit vy?
Přeji vám hodně síly k možná životnímu rozhodnutí a hodně víry, že co si umanete, to dokážete.
Využívejte celý web.
PředplatnéPokud bych vám mohla být nějak užitečná, napište mi.
Lenka Nováková
