Videosemináře: Učebna
Vyberte si své téma Předplatné
Foto: Thinkstock.com

Pražské jaro deptající

Jaro je příšerný období, když trpíte depresí. Modrý nebe? Hřebíky do očí.

František Růžička

František Růžička

24. 3. 2011

Scházeli jsme se v půl šestý ráno na žižkovským Škroupově náměstí. Duben je nejkrutější měsíc v roce, řekli jsme si. Ani jeden z nás na jaře nemoh spát.

Andrea celou noc kouřila hašiš a malovala, já ležel  ve smotanejch prostěradlech schoulenej do embrya a čekal, až začnou zpívat ptáci. Jak já to nenáviděl! Modrý nebe: hřebíky do vočí.

„Ahoj,“ položil jsem jí hlavu do klína a natáh se na lavičku.

„Šílený, co?“

„Mi povidej… Ty aspoň víš, že ti jeblo z haše, já jsem depresák. Ty můžeš přestat, já ne…“

Její tři psi běhali kolem nás a snaživě vyrejvali tulipány. Tu a tam bouchlo okno, nějaká muzika, smích, kolem přeběhla holka a v klusu si zapínala červenej svetr.

„Koukej těch šťastnejch lidí,“ procedila přes zuby Andrea," na tuty narvaný vitamínama, pěkně vyspaný…“

„Já už jsem v prdeli tejden, nespal jsem tři dny a k doktorce pro něco na spaní ani nedojdu.“

„Zkus jógu!“

„Prdlajs!“

„Tebe pomrvil ten tvuj fotr. Vyprávěj, jak jste jezdili na vejlety, no tak!“

Tak vyprávim. Podesátý. „Teda to byl debil,“ ocení příběh Andrea. „Hele, já si du domu dáchnout.“

Když zvedám hlavu z jejího klína, cloumá se mnou závist. Vím, že já přes den neusnu, ledaže bych se zabil.

V očích písek, nohy jak hadrovej maňásek. Zdolám dvě stovky metrů domů. Zatahuju závěsy a umiňuju si, že až bude mít dneska moje praktická doktorka odpolední, zavolám jí konečně a poprosím o recept. Ale to je až v půl druhý.

Ujišťuju se, že okna jsou pořádně zavřený. Seberu všechnu sílu a osprchuju se. Oholit se nedokážu. Po sprše je mi líp, ale vím, že teď mi pomůže jen chemie. Jíst nemůžu, vodu hltám jak zjednanej.

Kolem poledne si zkouším do šera pokoje říct pár slov. Já nemluvim, do prdele, nejde to! Hlavou mi letí, kdo všechno známej se přiznal k maniodepresivitě, vzpomenu si na herce Marka Vašuta, kterej v televizi řek, že právě na jaře  vždycky trpí nejvíc, že se chtěl už mockrát zabít. Že jaro je útočnej, příšernej barevnej jezdec.

V ruce mám knížku, kterou mi půjčila Andrea. Gustav Meyrink, Hašiš a jasnozřivost. Ztrápený oči padnou jen na větu: V noci jsem snil, že jsem byl motýlem. Zavřu svazek a dál ho třímám jako svuj privátní ochrannej štít. Myslím na Andreu. Jo, ta mě má ráda, ta jo.

Ke svý paní doktorce to mám dvě stanice tramvají, ale vim, že tak daleko se z bytu nedostanu. Jak dlouho může člověk vydržet úplně beze spánku? Po třech probdělých dnech a nocích už jen sípám, zkouším se tedy praštit pořádně do prsou, abych se vzpamatoval.

Volám do ordinace, ale nejsem schopnej slova. „To jsi ty, Františku? Slyším tě, jak dejcháš… Nespíš, co? Ani přes den to nejde?“

„......o.......e......“

„Sem asi nedojdeš, viď. Zkus přímo do lékárny, recept jim dáš zejtra. Přinesu ti ho, až pudu večer kolem.“

Jeden příjemnej příznivej telefonát, živej hlas. Napumpuje mi takovou sílu do žil, že se dobelhám do koupelny. V zrcadle vidim zarostlýho rozcuchanýho idiota.

Holím se půl hodiny, strojek mi padá z ruky, ale nakonec jo. Dokážu dokonce brnknout paní provizorce a říct jí, co potřebuju. Oblíknu se do černýho obleku, najdu největší černý brejle, vleču se jak na pohřeb. Teď ještě vyjít z domu do modrýho slunnýho dne.

Třikrát se vracím, počtvrtý zatnu zuby a funim ten kousek jak stroj. V lékárně poděkuju posunkama, doma okamžitě schrupnu a zapiju dva neuroly, po půlhodině se přestávám třást.

Noc prožiju přerývaným „vlakovým“ spánkem. Až za dva tři dny se jakžtakž srovnám, ale závěsy mám zatažený furt.

Vzpomínám si na svou první – jarní – panickou ataku. Že se tak říká tomu šílenýmu kmitání dovnitř a ven, život – smrt, kdy člověk ani dejchat nemůže, jsem ještě nevěděl.

„Františku, pojedeme k nám, máma ti něco uvaří,“ lákal mě dětskej onkolog na výlet za Prahu. „Sedneš si na zahradu, za chvíli tam všechno pokvete, jsi tu pořád zalezlej jak krtek. Vejlet, super vejlet potřebuješ!“

„Nene, ani omylem. Ven já na jaře nechodim!“

„Dyk jen vyjdeš ven na chodník, sedneš do auta a za půl hoďky jsme u nás! Zpátky tě hodim, kdy budeš chtít!“

Cestou mi vyprávěl, že bydlej v bejvalým pohřebním ústavu, že jako malý spali s bráchou v rakvích. Zírám na asfaltku ubíhající pod kolama a přistihnu se, že se tahám za nos, jako bych si ho chtěl urvat. Ten za volantem mele dál, že u nich na zahradě jsou pohřbený tři rudoarmějci, a z nich rostou největší kedlubny. Nevim, jakej je Pavel doktor, ale najednou mi připadá jako buran.

Ksicht se mi křiví čím dál víc, pan doktor tedy zřejmě proto přejde na přednášku o úmrtnosti na jejich dětský onkologii. Procítěně vykládá, že když pacient konečně umře, on to dokáže nejlíp sdělit jeho rodičům. To už ve mně všechno ječí a sténá a proklínám se, že jsem do jeho pojízdnýho hnusnýho smrťáka vůbec lez.

„Františku, no pocem!“ vítá mě jeho věčně uřícená matka. Chce nosit na stůl.
Vysoukám se z auta, se skloněnou hlavou zamířím na zahradu. Musím projít přes velikánskou místnost, jakýsi pohřebiště, kde maj tři obrovský mrazáky.

„Podívej, co pro tebe mám, nezapomeň, až budeš odcházet.“ Na jednom z boxů leží narvanej igelitovej pytlík zmrzlej na kost  s nápisem: DROBY 17.11.1989.

„To máte z Národní třídy?“ pokusim se o žert. „Ale kdepak, to jsem vytáhla až zespodu, krůtí krky,“ zahýká ta dobrá žena.

Na zahradě padnu na úpějící židli a sklesle se rozhlídnu po zelenajících se stromech. Aspoň to slunce kdyby už táhlo, doboha! Pan doktor už se v roztrhaných teplákách vrhá ke králíkárně a vytahuje jednoho chudáka za druhým, aby ho se mnou seznámil.

Pak koukám, jak vleče obrovskej průsvitnej pytel, přes obal vidim kousky knedlíků, mrkve, různý zeleniny, nějaký sežvejkaný maso.

„To víš, člověk se musí umět postarat,“ vyhrkne onkolog. „Zbytky, co nechaly děti. Některý ti to po chemoterapii vyzvracej dokonce zpátky na talíř.“ Zvedá se mi pajšl, z pochroumaný židle mám vcukuletu řetízák.

Dopotácím se, ani nevim jak, ke slepicím, husám a kachnám, který už kejhaj, kašlaj, smrkaj, snad dokonce i mluvěj… Natahujou chtivý krky po zbytcích.

Zapracuje pud sebezáchovy, seberu klacek a šťouchnu do jedný husy.  Nezasyčí na mě. Nevylítne. Vznese se nahoru jak pošukanej amíckej vrtulník ve Vietnamu. Zírám, a je to tak: ta husa má čtyři křídla. Krmená jídlem, který zvrátili pacienti po těžký chemoterapii… Mutant!

Pozpátku dojdu ke dveřím vedoucím na zahradu, praštím se o mrazák narvanej mrtvolkama, pak se konečně otočím a jako poslední magor zdrhám na autobus a řvu. Nevěřili byste, jak to ven z deprese pomáhá – ještě lepší než psaní, řek bych.

Jaro do mě buší hlava nehlava, ale já mám jasnej a jedinej cíl: svou postel, zatažený závěsy, stočit se do klubíčka jako jezevčík a co nejdřív zapomenout na to venku.

Diskuse 0