Videosemináře: Učebna
Vyberte si své téma Předplatné
Foto: Thinkstock.com

Před svou hlavou neutečeš

Mám doktora, mám diagnózu. To není málo, věřte mi.

Ze seriálu: Život s diagnózou

František Růžička

František Růžička

4. 11. 2010

„Ty jsi ale vůl,“ povídá mi režisér Honza Borna, „Ty si myslíš, že když teď na jaře odjedeš na půl roku na chalupu, že si tam, jak řikáš, narovnáš palici? Meleš tady o borovicích a o vřesu, kterej ti tam poráží plot, ale co z toho? Nezapomeň, že místní jsou tam stejný jako tady, ne-li horší. Navíc tě mezi sebe nemusej vůbec vzít. No a jak máš tady v Praze tu blbost po lidech různě roztroušenou, tam je koncentrovaná. Soused a bum. No počkej, ještě přilezeš. A nebudeš první.“

Dost jsem na Honzu dal, ale i když se rozháněl krumpáčem u samých základů mý budoucí existence, jak jsem si ji na Žižkově namaloval, sbalil jsem bágl a tradá do Krušnejch hor ke Kraslicím.

Budu tam třeba mejt nádobí, pinglovat, no a hlavně psát. Peníze na účtu ještě nějaký zbyly, tak z toho pražskýho rumjrajchu mozek trochu ozdravíme.

První tejden jsem měl tak čistej pocit, že jsem málem přestal brát antidepresiva. Fakt že jo. A koho by to překvapilo?

Uspával mě pstruží potok, večer jsem si čet Zweiga. A to slastný protáhnutí se ráno. Žádnej řev, jen šustot vody, větví… Tak takhle si žijou ty svině, zdravý lidi. No kurva!

Proč právě  já teda do sebe cpu ty srágory, hergot? Večery s knížkama u svíček a petrolejky, kterou jsem z jakýsi stařeny v Kraslicích vymámil, tělo příjemně bolavý. Přes den jsem si fakt máknul – chalupa zanedbaná, kamna zanešený, rejdil jsem po baráku jak fretka a chystal se na první pražskou návštěvu: přijede už za tejden, bude čumět.

S malým bílým Zoloftem v prstech jsem fakt dlouhou chvíli váhal, ale pak ho spolk. Naštěstí jsem už znal pár případů, kdy na oko šťastný a od chemie osvobozený lidi šnůru svejch medikamentů ustřihli a ke svýmu psychoušovi se pak plazili málem po čtyrech.

První dardu mi dala jistá paní Řehořová. Ležím si poránu nahej, jen tak pod dekou, nahoře v pokoji s výhledem na východ, sním si. Probere mě pokašlávání, tak se zvednu ostražitě do sedu: v rohu u kamen sedí ženská, kterou jsem nikdy neviděl.

„Ale jen spěte, já si tady v klidu vypiju kafe, přinesla jsem si svý,“ vycení na mě obrovské klektáky padesátnice. „Tady to tak nebereme.“

„Ale já to tak beru,“ vysoukám ze sebe. „Jak jste se sem dostala?“

„Bylo votevříno – a co byste přede mnou tajil, hehe. Tady sme jedna rodina!“

Po třech týdnech jsem babě konečně vysvětlil, že do její rodiny nepatřím, takže se ke mně otočily zády všechny tři zbylý chalupy pode mnou. Horečně jsem propočítal, kolik mi zbejvá Zoloftů a dal se do rytí záhonů.

„To děláš blbě, Pražáku,“ odplivl si dva cenťáky od mé nohy pan Horecký. „Na slovíčko…“

„No, tak jsme se s chlapama dohodli, že tu tvojí chalupu prodáme, stejně sem nejezdíš, a škodnej nebudeš,“ sedne si Horecký ke stolu.

„Hovno,“ odpovídám. „Neprodám.“ Třískne za sebou, až mi z čerstvě vybílený stěny padaj vobrázky. Hlavně klid, vsouvám si do pamětnickýho psacího stroje list papíru, po chvíli jsem ve svým živlu. A už cejtim v zátylku žhavý pohledy, rozdejchaný uhlíky. Otočím se: kluk a holka, oba asi deset: „My sme od pani Řehořový, že si s náma budete hrát.“

Vystrkám je ven, zamknu, trucovitě si sednou na zápraží. Nafoukanej Pražák, kterýho znaj z televize, je nechce. V hospodě do sebe cpu zelí a slyším odvedle, že jsem ten blbec vod Johna z tý Novy. V dalším restaurantu  se už porafu a řeknu celýmu štamgasťáckýmu stolu, že jsou čuráčí hnízdo. Oni na to, že já čuráků král, takže si k nim klidně můžu sednout. No idyla.

Ale jedu do Prahy na pokec s doktorem, na kterýho se těším (to je fakt strašně důležitý, povim vám). Vracím se do Smolný u Kraslic, píšu jak o život, docvaknu rukopis „Slepičí psi“ (o lidech, kteří se chovaj a jednaj jako slepice, ale namlouvaj si, že jsou statečný jako psi, tak nějak v kostce). Vzdoruju, jak se dá, nakonec však kapituluju a házím zpátečku do hlavního města.

Po velkejch tahanicích prodávám chalupu po mamince hluboko pod cenou. Už žádná Řehořová, Horecký, Pelíšek a nevímjak už se jmenovaly ty kraslický celebrity.

Ale hlava tu v horším, tu v lepším stavu zůstává na svým místě. Mám doktora, mám diagnózu. To neni málo, věřte mi. Načnu tedy další kapitolu svýho dobrodružnýho života.

Diskuse 0
Život s diagnózou
Seriál

Autor se od roku 1995 léčí s těžkou maniodepresivní psychózou. Pro Psychologii.cz píše o svých zkušenostech.

František Růžička

  • Zdraví