Předpověď emocí — archivovaná diskuse

Zpět na novou diskusi

Oldřich Dotovský 15. 4. 2013 08:33 +9
Průšvih nastává, když máme tu smůlu, že se většinou naše očekávání negativních emocí naplní. :-)
Radka 15. 4. 2013 09:00 +4
"Znáte to: budu očekávat to nejhorší, a když to náhodou dopadne dobře, budu mile překvapen." tohle pouzivam furt a jsem furt strasne prekvapena jak je to bajecny :-D
Vladěna Hoffmanová 15. 4. 2013 12:14 +2 v reakci na Oldřich Dotovský 15. 4. 2013 08:33
Nebo se těmi negativními emocemi necháme unášet déle, než je nutné, abychom se utvrzovali v tom, že jsme měli pravdu? Znám z vlastní zkušenosti...:)
sara 15. 4. 2013 12:36 +3 v reakci na Vladěna Hoffmanová 15. 4. 2013 12:14
A co takhle??? Počítat s nejlepším a být připraven na nejhorší :-))
Oldřich Dotovský 15. 4. 2013 14:11 +1 v reakci na sara 15. 4. 2013 12:36
Třeba v otázce financí se ovšem tyto dva přístupy vylučují. :-)
Ulka 15. 4. 2013 17:18 +1 v reakci na Radka 15. 4. 2013 09:00
jo? A dokážete se ještě těšit, když nic neočekáváte? A na co potom?
Simone 15. 4. 2013 23:45 +7
Nejlepší je neočekávat vůbec nic. A pak se "poprat" s tím, co přijde. Mám pocit, že se mi to poslední dobou docela daří. Udržuji si jakousi vnitřní rovnováhu a naprosto mi vyhovuje, že se mi nálada během dne nezmění desetkrát. Očekávat to nejhorší mi připadá jako žít v neustále zachmuřeném světě.
Ulka 16. 4. 2013 11:10 v reakci na Simone 15. 4. 2013 23:45
Myslíte to tak, že neočekáváte nejhorší? A co to dobré? Očekáváte?:o)
Simone 17. 4. 2013 22:47 +1 v reakci na Ulka 16. 4. 2013 11:10
Ne, myslím to tak, že opravdu neočekávám nic, ALE věřím v to dobré :o) . I když je pravda, že jsem asi trochu mimo článek ... Dejme tomu, že člověk má před sebou nějakou těžkou zkoušku. Dřív bych z toho šílela, v hlavě tragické scénaře a naděje na úspěch žádná. Dneska to beru spíše tak, že ukážu, co umím a nějak to dopadne. Pokud špatně, fajn, poberu to a půjdu dál. Pokud dobře, fajn, zaraduju se a půjdu dál. Kdybych očekávala nejhorší, žila bych ve strašně negativním světě a věřím, že bych si neúspěch přitáhla. Kdybych očekávala jen to dobré .... hmmm a teď asi nedokončím myšlenku, protože mě zrovna napadlo, že já vlastně očekávám to dobré, jen se tak nějak umím povznést nad situacemi, ve kterých to prostě nevyjde ... Ha! To je super. Děkuji za pošťouchnutí :D Nic neočekávat se hodí spíše ve vztahu k druhým.
Ulka 18. 4. 2013 09:05 v reakci na Simone 17. 4. 2013 22:47
:o) Přála jsem si, abyste to tak měla. Ale přeji si, abyste to tak měla i k druhým. Očekávání nevnímám jako závislost. Vědomě bychom se neměli dostat do takového očekávání, kterým si nás rozhodnutí druhých podmaní. Všeho s mírou, řekla bych. Víte, kdybych neočekávala, že můj partner mne podrží, když mne vyhodí z práce, nebylo by to divné? Pokud se máme rádi, tak i očekávám. Neočekávám, že mi najde novou práci a sežene antidepresiva:o), ale to, že mi poskytne svou náruč, abych se mohla vybrečet, to očekávám, protože stejně tak mu ji kdykoli nabídnu já. Očekávání jako víra (jak píšete Vy), jindy jako těšení se, vzájemnost. Připravit se o očekávání (a současného zachování si svébytnosti) mi přijde jako škoda.
Petra 18. 4. 2013 14:56 v reakci na Ulka 18. 4. 2013 09:05
Ulka: A je to tady- vzájemnost a svébytnost. Ano. :-)
Ulka 18. 4. 2013 19:15 v reakci na Petra 18. 4. 2013 14:56
Vy jste si mne tu našla?:o) Petro, mluvíme nakonec o tomtéž?:o)
Petra 18. 4. 2013 21:14 v reakci na Ulka 18. 4. 2013 19:15
Ulka: Tak nejdříve jsem Vám dnes napsala odpověď pod článek Ochromená citlivost, to jsem cítila sbližování názoru a pak jsem zde našla vaši vzájemnost a svébytnost :-). Chtělo by to ještě upřesnění, ale s případnými nepříliš podstatnými odchylkami asi mluvíme opravdu o tomtéž, akorát jinými slovy, já pořád ve slově očekávání cítím jistou povinnost či uplatňování nároku...Ale záměnu slova nezávislost za svébytnost beru...
Ulka 18. 4. 2013 21:23 v reakci na Petra 18. 4. 2013 21:14
Povinnost a nárok právě v tom slovíčku "očekávání" nevnímám ... ale myslela jsem si, že asi proto máme ten rozpor ... já v očekávání vnímám "radost, víru, těšení, důvěru", ale podstatu si musím vytvořit sama v sobě... musím nejdřív věřit sama v sebe a pak v toho druhého, tak bych to nějak řekla (někdy je těžké se vyjádřit, co?:o)... uplatňování nároku opravdu v očekávání nehledám. To už je pak ta závislost, jak diskutujeme zase u jiného článku, řekla bych. Také bych řekla, že začínáme krásně spojovat souvislosti (což bylo tématem zase jiného článku z poradny:o) jednoho článku s jinými, a to mi přijde dost fajn:o) Ano, tu svébytnost myslím jako "rozumnou" závislost...
Ulka 18. 4. 2013 21:29 v reakci na Ulka 18. 4. 2013 21:23
ježiši, to jsem to pohnojila, chtěla jsem napsat "svébytnost myslím jako rozumnou NEzávislost"
Petra 18. 4. 2013 22:22 v reakci na Ulka 18. 4. 2013 21:29
Tomu propojování říkám puzzle...
Simone 20. 4. 2013 10:48 +1 v reakci na Ulka 18. 4. 2013 09:05
Chápu, jak to myslíte a líbí se mi, že v očekávání nevidíte závislost. Pro mě to je ale ještě pořád vyšší level, ke kterému se musím dopracovat. Tedy, v partnerském vztahu. Mezi přáteli to je jiné ... tam bych to ani nenazývala očekáváním, jako spíše jistotou. Ale myslím, že to přijde, jakmile natrefím na partnera, který na to bude mít stejný pohled. Ono totiž i očekávání náruče, kde se můžete vyplakat, je pro někoho až příliš. Což ale neznamená, že generalizuju.
Ulka 20. 4. 2013 19:14 +1 v reakci na Simone 20. 4. 2013 10:48
I já se dopracovávám, Simone. Dle mne je propracovat se k přijatelnému stavu úkol téměř na celý život, ale cesta bývá cíl, tak snad ji nějak rozumně ujdeme. Ono se to hodně odvíjí i od partnera, jak píšete, ale teď nevím, zda myslíte, že náruč, kde se můžeme vyplakat, je pro někoho až příliš - myslíte pro toho, kdo pláče, nebo toho, kdo má poskytnout tu náruč?
monkey 21. 4. 2013 19:16 +1
Tohle je přesně důvod, proč je problém zařadit psychologii mězi vědecké disciplíny. Prakticky se nedají popsat všechny vstupní podmínky a nedá se tedy říci "to a to se děje protože..." U vysokoškolských studentů se například dá předpokládat vyšší míra neurotičnosti, než u amazonských indiánů. Čím vyšší míra neurotičnosti, tím nižší schopnost přijímat nepředvidatelné, tím horší schopnost prožívat skutečnou realitu "tady a teď". Je tedy klidně možné, že ona "milná předpověď emocí" vůbec není obecnou vlastností člověka, ale jen jeden z projevů neurotické disociace. A je velmi pravděpodobné, že vědomá snaha o "lepší předpověď" (tedy vědomá úvaha "aha, tady je chyba, tak se toho vyvaruji") vůbec nepovede ke změně prožívání. Ne že bych psychologii nechtěl přiznat statut vědy - ale ani nevím, proč by ho nutně musela mít (zřejmě proto, že pro "něco mezi" vědou, filosofií, alchymií a uměním nemáme dostatečně honosný termín) - ale podobné průzkumy jsou spíš odhalením intelektuálně zajímavých spojitostí, než objevováním zákonitostí.
Simone 21. 4. 2013 23:34 +1 v reakci na Ulka 20. 4. 2013 19:14
Myslela jsem pro toho, kdo by ji měl poskytnout. Hold ta empatie ... :o)
Ulka 22. 4. 2013 10:52 +1 v reakci na Simone 21. 4. 2013 23:34
No, to je ale často ta svízel:o) Empatie je potřebná u obou, řekla bych. Nejen vnímat, co ten druhý potřebuje, ale také vysílat signály, co potřebuju, aby si je ten druhý mohl přečíst. A přesto, že to všichni víme, to často nefunguje… ale někdy taky jo!:o)