odemčené

Přejedené emoce

Proč nás vnitřní kritik posílá vyjíst ledničku? Rozhovor s psychologem Janem Bendou.

Jan Benda

Jan Benda
Psycholog

Jan Majer

Jan Majer
Šéfredaktor Psychologie.cz

27. 9. 2021

Před létem, po dlouhém období lockdownu, kdy jsme byli všichni nuceni změnit své zvyky, jsem řešil problém s váhou. Dost jsem přibral. Stejně jako půlka národa, jak ukazují statistiky. Když jsem se zaměřil na to, co v souvislosti s nadváhou a přáním zase zhubnout cítím a prožívám, narážel jsem kromě selhávající vůle a vnitřního kritika na složitý komplex nevědomě přijatých vzorců – psychologie jim říká introjekty. To uvědomění mi nejspíš nebylo moc platné. Zkoumat jsem brzy přestal a přes léto svůj problém řešil sportem. Toho, co je uvnitř, jako bych se jen dotkl. Proto jsem se s odstupem k nezodpovězeným otázkám vrátil s psychologem Janem Bendou.

Kdybych zůstal u pokusů rozklíčovat, co je pod povrchem, kam by ta cesta mohla vést dál? Co bych mohl objevit a k čemu by mi to bylo?
Pojďme si říct něco o tom, jak souvisí přibírání na váze s vnitřním kritikem. Vezměme si jako příklad večerní návštěvy ledničky. Člověk ví, že by už jíst neměl a nemusel, přesto má silné nutkání si něco dát a podléhá mu. Co s tím? Obvykle na to jdeme tak, že to nutkání potlačujeme a snažíme se držet nějakého rozumnějšího plánu. A někdy to i zafunguje. Stačí ale, abychom se ocitli v nějakém náročnějším období, a naše vůle začne slábnout. Nutkání znovu vítězí. Existuje však i úplně jiná cesta, která nevyžaduje vůli. Cesta porozumění a přijetí. Ta ale vyžaduje, abychom si bedlivě povšimli toho, co prožíváme těsně před tím, než se nutkání jíst objeví.

Co je vlastně tím spouštěčem? Hlad to přece není.
Kdybychom jedli jen v okamžiku, kdy máme doopravdy hlad, problém s nadváhou by nejspíš vůbec nevznikl. Nutkavé jedení typicky spouští úplně jiný, většinou neuvědomovaný a nerozpoznaný nepříjemný pocit. Zvědomění si tohoto pocitu je přitom klíčem ke změně. Nutkavé jedení totiž ve skutečnosti funguje jako taková záplata na tento nepříjemný pocit. Je to podmíněný reflex. Když se cítím nepříjemně, jdu si něco dát. A hned se cítím příjemněji. Na chvíli. Jakmile fyziologický účinek jídla vyprchá, jsem tam, kde jsem byl.

Tam, kde jsem byl, navíc je člověku těžko...
...a ještě si to vyčítá. Lidé používají na své bolavé pocity i různé další záplaty. Třeba alkohol, počítačové hry, nakupování, pornografii. Mechanismus je ale podobný jako u nutkavého jedení. Místo abychom ošetřili bolavý pocit, rychle odvedeme pozornost k něčemu příjemnějšímu, a neřešíme přitom dlouhodobější dopady. A takto stále posilujeme naši závislost na dané záplatě.

Jak tedy můžeme zachytit ten pocit, který spouští nutkavé bažení po jídle? A jak ho máme „ošetřit“? Existuje na to nějaký jednoduchý návod? Koukám večer na film. Nohy mě už už vedou do ledničky pro něco na zub. Je tohle „bojiště“ místo, kde už rozumem nic nezmůžeme, nebo právě v tomto momentě můžeme něco zkusit?
První krok je docela jednoduchý. Než příště vyrazíte k ledničce, zkuste se na jednu minutu zastavit. Jídlo vám neuteče. Zaměřte pozornost do těla. Ten pocit, o kterém mluvíme, je v těle. Nejspíš ho zpočátku zaznamenáte jako nějaké nepříjemné napětí. Pozorujte ho chvíli. Brzy zjistíte, že je to něco jiného než hlad. Už to může být zajímavé. Pak ale můžete zkusit podívat se na ten pocit laskavým a soucitným pohledem. Jako kdyby vám malé dítě ukazovalo nějaké malé bebíčko a chtělo od vás politovat a ocenit vlastní statečnost. Zkuste ten pocit v duchu pohladit nebo obejmout. Usmějte se na něj. Zkuste mu v duchu říct třeba: „Už jsem u tebe. Zůstanu tu chvíli s tebou.“ Nejspíš budete překvapení, že pocit se začne rozplývat a mizet. A spolu s ním zmizí i nutkání se přejíst. Aniž byste tu potřebu jakkoli potlačovali.

Za bažením po jídle se tedy skrývá pocit, který s jídlem vlastně vůbec nesouvisí. S čím tedy souvisí? Co je to za pocit, kde se tam vzal?
Když se nám podaří všimnout si tělesného pocitu, který typicky spouští touhu se přejídat, můžeme se pak s tímto pocitem ještě více seznámit. To znamená klást si právě tyto otázky: Jaký pocit to je? Jaké slovo by ten pocit vystihlo? Pokud opravdu zvládneme pocit v těle chvíli pozorovat, možná zachytíme překvapivé nuance. Možná zjistíme, že se v tom pocitu skrývá nějaký smutek. A my vůbec netušíme, odkud se bere. Možná je to pocit osamělosti, i když k němu zdánlivě nemáme důvod. Možná jakási podivná prázdnota a nenaplněnost. Možná jakási úzkost. A to už jsme na cestě k tomu, abychom odkryli skutečnou hlubokou potřebu, která se za naším nutkavým jedením skrývá. Když tuto potřebu odhalíme, můžeme ji pak začít naplňovat. Samozřejmě ne jídlem. Jídlo je jen záplata.

A tady se právě ztrácím. Tyhle smutky a strachy se dají čekat u lidí osamělých nebo prožívajících nějaké zjevné trápení. Kde se ale berou u člověka, který má dobrou práci, přátele a rodinu, na kterou se každý večer těší? Je spokojený. Přesto potřebuje vaši pomoc nebo radu…
Je to opravdu zvláštní, ale ty nejbolavější pocity, které v sobě máme, vznikají v naší vlastní mysli podle schémat vytvořených v našem dětství. Nemusí příliš korespondovat s objektivními okolnostmi, v nichž se jako dospělí nacházíme. Výše zmíněnému vnitřnímu kritikovi například není nikdy nic dost dobré. Shazuje nás mnohdy, i když se nám daří. Navzdory úspěchům v nás vyvolává pochyby a pocity nedostatečnosti, opuštěnosti nebo existenciální hrůzy. A není nic jednoduššího než tyto pocity zaplácnout jídlem. Když zkoumáme ten pocit, který vyvolává nutkání k přejídání, narazíme právě na vnitřního kritika. Nebo soudce či strašáka, jak to kdo cítíme. Říká třeba: Jsi bezcenný, nepřijatelný, tlustý. Nemáš nárok mít nějaké pocity. Tvé potřeby druhé obtěžují. Takový skrytý hlas v nás vyvolává velmi bolavé stavy.

Jakým hlasem k nám vnitřní kritik mluví? Kde se vzal?
Je to hlas, který vyjadřuje naše hluboce zakořeněná přesvědčení, která jsme si vytvořili jako děti v situacích, kdy naše základní potřeby (potřeba blízkosti, potřeba uznání, potřeba bezpečí) z nějakého důvodu nebyly naplňovány. Navenek se tenkrát možná nedělo nic bůhvíjak dramatického. Rodiče si nás třeba jen příliš nevšímali, protože neměli čas. Jenže my jsme se cítili osamělí a pomysleli jsme si třeba nikoho nezajímám. A uvěřili jsme, že je to realita. No a pak jsme se začali snažit změnit sezlepšit. Vytvořili jsme si vnitřního kritika, který nám měl ve zlepšení pomoci.

Proč nám tedy škodí?
Postupně se vymkl kontrole. Jako by si žil dál vlastním životem. Dnes startuje na sebemenší podnět a nemilosrdně kritizuje, obviňuje nebo straší. Kvůli němu stále znovu prožíváme onu dávnou dětskou osamělost, méněcennost nebo děs. I když k tomu už dávno nemáme nějaký objektivní důvod. Je pozoruhodné, jak hluboko jsou v nás tato schémata uložena. Ani náš dospělý rozum to nechápe. Snaží se ten hlas i pocity potlačit. Jenže pak nemůžeme naplnit své potřeby blízkosti, uznání, bezpečí. Proto se točíme v kruhu.

Potlačování nebo ignorování vnitřního kritika tedy nic neřeší. Máme s ním vést nějaký dialog, odpovídat mu?
Je to jedna z možností. Pokud se vydáme touto cestou, rozdělíme svou mysl pomyslně na dvě různé instance: vnitřního kritika a utlačované já. Oběma částem pak věnujeme pozornost. Pokud jde o kritika nebo strašáka, prvním krokem je jeho hlas vůbec zachytit a zformulovat. Vyslovit to, co přesně říká. Třeba si to i napsat. Pomáhá také dát hlasu nějaké jméno a nakreslit si postavu kritika nebo strašáka jako obrázek. Když se pak na dané tvrzení podíváme dospělýma očima, mnohdy se zdá být naprosto směšné, absurdní. Vždyť ten hlas vlastně vyjadřuje přesvědčení malého dítěte! Teprve když o něm víme, můžeme od něj získat odstup. Kriticky ho přezkoumat. Každopádně začneme chápat, že je to jen přesvědčení, domněnka nebo tvrzení jakéhosi absurdního kritika, nikoli nutně skutečnost. I pojmenování a výtvarné zobrazení pak pomáhá hlas relativizovat a jaksi zlidštit. Jakmile utlačované já zjistí, že i tenhle kritik je jenom člověk, začneme se rychle vymaňovat z pozice bezmocné oběti.

A co je úkolem té druhé vnitřní „osobnosti“ – utlačovaného já?
Uvědomit si, jaký pocit v něm hlas vyvolává. A především: jaká nenaplněná potřeba se v tomto pocitu skrývá. Když si uvědomíme, co ve skutečnosti potřebujeme, brzy nám také dojde, že jako dospělí se o naplnění své potřeby můžeme sami postarat. Nejsme už závislí na druhých, jako když jsme byli dětmi. Když se naučíme soucítit se sebou, jsme z toho venku. Lásku, uznání i ochranu můžeme nyní dávat i sami sobě. No a kdybyste zkoušeli vést s hlasem dialog, zkuste mu říct: Když mi tohle říkáš, bolí mě to. Cítím se… doplňte sami. Potřebuju… doplňte. A pak se podívejte, co to s hlasem udělá.

Opravdu mi tohle pomůže nesníst dětem čokoládu nebo si nedat třetí pivo, když jsem šel na dvě?
Zkuste to. Dialog s vnitřním kritikem nebo strašákem je jednou z cest, jak rozvíjet soucit k sobě samému. Přes zvědomění hlasu a pocitu se dostáváme k tomu, co doopravdy potřebujeme. Není to další jídlo nebo další pivo. Soucítíme pak i s vnitřním kritikem. Protože pochopíme, že se nám svým způsobem snažil pomoci. Soucitný postoj transformuje a „rozpouští“ jak naše hluboce uložená dětská jádrová přesvědčení (hlas), tak i bolavé pocity spojené s naučenou bezmocností. A když se naučíme hlídat si vlastní hranice, starat se o své bezpečí, rozvíjet blízké vztahy a skutečně oceňovat sebe i druhé, nemusíme pak již přebíjet potlačovaný pocit samoty, méněcennosti nebo strachu jídlem. Můžeme jíst, když máme hlad. Ale nic nás nepudí jíst, když jsme sytí…

Takže můžeme jíst, když máme hlad. Můžeme nejíst, když hlad nemáme. A můžeme dokonce nejíst, když se hlad ozve. Je to taková cesta k osvobození od nutkavosti, ke svobodnému rozhodování. Když se nám podaří s tímhle pohnout u jídla, pomůže nám to i v jiných oblastech? A vydrží nám to? Je taková změna trvalá, nebo je potřeba nějak tuto „superschopnost“ obnovovat a rozvíjet? Jak?
Když rozvineme soucit k sobě samému, ovlivní to samozřejmě mnoho věcí v našem životě, nejen přejídání. Díky soucitu se naučíme neutíkat před svou citlivostí a zranitelností. To znamená, že pak můžeme být mnohem autentičtější, vřelejší k druhým a můžeme se otevřít skutečné intimitě v partnerství. Je zvláštní, že bolest, před kterou jsme celý život utíkali, je ve skutečnosti bránou k otevření našeho srdce a cestou k osvobození se od slepých obranných mechanismů, které nám sloužily v dětství, ale nyní již nejsou třeba. S tou trvalostí by to nicméně bylo na delší debatu. Můžeme říct, že čím hlouběji vědomím do té dětské bolesti (anglicky core pain) pronikneme, tím dlouhodobější nebo trvalejší dopady taková transformace bude mít. Tak jako tak ale pokládám za dobré soucit k sobě i k druhým celoživotně stále dál rozvíjet. Jak zpívali kdysi The Beatles, all you need is love. A já jim po letech terapeutických zkušeností dávám úplně za pravdu. Žijeme v kultuře, která vyvíjí obrovský tlak na výkon. Podmiňuje přijetí výkonem. A to našemu duševnímu zdraví a osobní spokojenosti vůbec nesvědčí. Osobně tedy vidím v laskavosti a soucitu jedinou naději a klíč k nalezení životního smyslu.

Pokud vás rozhovor s psychologem Janem Bendou zaujal, doporučujeme jeho vynikající přednášku – opravdové sebepoznání (poznání našeho Já) nám umožňuje vymanit se z nezdravých emočních schémat a nalézt intimní blízkost s druhýmiJan Benda: Emoce a já

Články k poslechu

Živoucí tělo

Je naší spojkou se světem, přesto ho málokdy doopravdy vnímáme. Jak to napravit?

10 min

Citově mimo

Druhý vás poslouchá, ale jako by neslyšel. Proč se někdy nedokážeme na blízké naladit?

8 min

Ve špatném vztahu

Co nás tam drží? Nevědomky si přehráváme staré vzorce a zranění. Kudy ven?

12 min

Hranice v rodině

Babičky chtějí vídat vnučku častěji, mně jejich přítomnost nedělá dobře.

11 min

Lidoop v zrcadle

Martin Burget přináší zajímavosti z oboru psychologie.

11 min

Jan Majer

Šéfredaktor Psychologie.cz

27. 9. 2021

Jan Majer

Šéfredaktor Psychologie.cz

Nastavení soukromí

Můžeme povolit některé další služby pro analýzu návštěvnosti? Svůj souhlas můžete kdykoliv změnit nebo odvolat.

Více informací.