K poslechu: Vánoční audiobook
Vyberte si své téma Využívejte celý web: Předplatné
Foto: Thinkstock.com

Proč by Iveta měla zajímat i nás

Dá se dělat něco jiného než přihlížet konci Ivety Bartošové? A vážně se nás to nijak netýká?

Mirka Čejková

Mirka Čejková

29. 7. 2013

Kdo nezažil strach z člověka, který jediný může být s vámi za zavřenými dveřmi a beze svědků dělá, co se mu zlíbí, nepochopí, proč se Iveta Bartošová nemůže vzpamatovat. Díváme se na jednoho člověka na dně a nedochází nám, že tam v určitém smyslu, tak nějak pospolu, sedíme všichni.

„To je hrozný, všude ta Bartošová, člověk už se bojí, že na něj vyskočí z konzervy,“ rozčilovala se macatá dáma v rozpálené tramvaji. „To víte, okurková sezona, lidi tohle baví,“ odpověděl postarší spolucestující a zálibně si prohlížel titulní stránku bulvárního deníku. Někdo se rozčiluje, jiný si libuje, ale všichni vědí.

Iveta Bartošová je všude. Je dokonce v hlavním večerním zpravodajství. Celý národ dobrovolně či nedobrovolně sleduje příběh Zlaté slavice, křehké dívky z Frenštátu pod Radhoštěm, která si splnila svůj sen a stala se slavnou zpěvačkou. Celý národ je svědkem jejího příběhu a já s ním.

Nejsem naštvaná, že čtu o Ivetě, kterou znám jen z televizní obrazovky. Jsem naštvaná, že nevím, co mám dělat. Mám neodbytný pocit, že bych měla. Jsem jedna z davu. Vidím a mlčím. Sleduji příběh a dost možná jeho poslední kapitolu.

Chtějí se svézt – třeba na konečnou

Je fakt možné, že tady dojdeme až na konec? Že se budeme společně dívat na smrt v přímém přenosu, kterou jedni okomentují „to se dalo čekat“, jiní jasně vidí „že si za to může sama“, někteří ze své anonymity vykřiknou, že „tohle je daň za slávu“ a někdo si pomyslí, že za to může bulvár. Každý bude mít názor.

Televize nám pak ukáže obřadní síň zasypanou květy stále ještě početného davu fanoušků a do záběru se dostanou i všichni ti, kdo na Ivetě parazitovali. Je to jen scénář, ale je dost pravděpodobný. A z toho mám ten zmatek.

Když padáme, propadáme se i vrstvami lidí. Na dně potkáme jen ty, kteří jsou tam taky, sami zlomení, zhrzení.

Nesoudím lidi a nespěchám s radou. Jen jsem na vlastní kůži zažila, jak poměrně snadno může člověk – s bulvárem v zádech a davem neomylných – ztratit sám sebe. Číst o sobě každý den lži tvářící se uvěřitelně, soudy odborníků a zatracující komentáře je těžké pro kohokoliv. Jen každý máme trochu jinou odolnost. Jiné přátele a jiné možnosti. Zvedat se sám je těžké.

U Ivetina příběhu jsem si uvědomila, že je do jisté míry i otázkou štěstí, kdo zaslechne naše volání o pomoc. Když je na doslech jen pár pochybných individuí, která se svými vlastními pomačkanými životy touží po popularitě a chtějí se svézt, pak je opravdu těžké se zachránit.

Nejsem specialista na Ivetu, tohle mi za ty roky utkvělo z příběhu, který má dnes pachuť hořkého konce:

  • Bylo mi dvacet, když v televizi z  kočáru taženého koňmi zpívala křehká blondýnka písničku o lásce. Byla mi sympatická. Hodila se do role romantických princezen a zamilovaných dívek.
  • Kapitola s Petrem Sepéšim ve mně nezanechala výraznější dojem. Později vnímám, že je chráněnkou Ladislava Štaidla, někdo prská, že mu rozvrátila manželství. Nebyla jsem u toho, nevím, kdo začal, jestli zkušený muž nebo mladá chráněnka, v románu to každopádně vypadá na drama.
  • Artur – Iveta je matka, přeju jí to, zažívám to zrovna podruhé v životě. Na slávu předrevolučního období navazuje úspěch v muzikálu.
  • A pak už žádné výraznější vzpomínky, jen neurčitý pocit, že Iveta rovná se skandál. Asi nemám čas vnímat cizí skandály, bulvár živím v té době těmi vlastními.

Spolčení zlomených

Co je to vlastně skandál? Je to, když vezmou váš život, trošku ho překroutí, opepří komentářem a pustí do světa? Je to, když posloužíte ostatním, kteří žijí své soukromé bolístky pěkně v ústraní, aby si odfrkli a z toho vašeho zveřejněného smutku se nadechli a žili dál?

Zlo sedí přímo vedle ní. Sílu a schopnost reálného úsudku v tuhle chvíli nemá.

Opravdu umíme být šťastní a radostní jen v kontrastu ke smutku a bolesti jiných? Není nám divné, že si často neumíme poradit sami se sebou, ale víme naprosto přesně, jak to měl ten druhý udělat, a když už nemůže, ještě do něj statečně kopneme? A je pro nás omluvou, že noviny se musí prodávat, a tak holt o tý Ivetě píšou? 

Řekni mi, jaké máš přátele, a já ti řeknu, kdo jsi, četla jsem kdysi moudrou větu. A je to pravda, lidé kolem nás jsou zrcadlem nás samých. Když padáme, propadáme se i vrstvami lidí. Na dně potkáme jen ty, kteří jsou tam taky, sami zlomení, zhrzení. Iveta tam potkala svého manžela, své dva poslední „rytíře“, ale i řadu těch, kdo například v její reality show hledali jen svůj vlastní prospěch. Už tenkrát měl někdo říct: Proboha, tohle ne, na to teď nemáš, jen tě to položí.

Dívám se na zlomenou ženu, kterou novináři familiárně oslovují Džambulka. Na rozdíl od většiny těch, kteří jsou kolem ní, je to pořád člověk, který v životě něco dokázal a na kterém se jiní ještě teď dokážou přiživit. Iveta nejspíš pije, možná i jí prášky (nebo jí je někdo dává) a každopádně vystupuje jako blázen. Ale kdo nezažil strach z člověka, který jediný může být s vámi za zavřenými dveřmi a beze svědků dělá, co se mu zlíbí, nepochopí, proč se ta Iveta nevzpamatuje. Prostě už nejspíš nemůže. Zlo sedí přímo vedle ní. Sílu a schopnost reálného úsudku v tuhle chvíli nemá. A ti, kdo do jejího života patřili nebo patří, si tak nějak umyli ruce.

Obraz našeho života

Jasně, je to banální příběh. Jenže není z nekonečného televizního seriálu. Je to život jedné lidské bytosti a ta se jmenuje Iveta Bartošová. Dá se dělat něco jiného než přihlížet jejímu konci? A vážně se nás to nijak netýká? I když připustím, že je v tomhle případě složité zrealizovat efektivní pomoc někomu, kdo nás nezná a o pomoc nás neprosí, je to pro mě každopádně informace o mnohem větším nebezpečí. Je jím naše netečnost.

Iveta ve svém osobním příběhu prošla všemi stadii – nadšením, stagnací, frustrací, apatií. To je ale i obraz příběhu celé naší společnosti.

Se stejnou apatií a odstupem, jako by se nás to netýkalo, jsme přijali mediální hru se slovy, politickou manipulaci, vlastní rezignaci. Jen zpovzdálí se díváme na ohýbání zákonů, Ústavy, zneužívání moci, český výklad spravedlnosti. Připustili jsme nikým nevolenou vládu, zpupnost politiků a pohrdání morálními hodnotami, státem vyráběné chudé a rodiny v nouzi, miliardové tunely, vycucaný rozpočet. Skomírající školství vychovává naše děti, nemocné zdravotnictví má uzdravovat naše rodiny. Nedíváme se dál, přijímáme obraz, jak nám ho servírují, otupěli jsme a přišli o emoce, přistoupili jsme na hru nemysli, nestarej se, přežívej.

Díváme se na jednoho člověka na dně a nedochází nám, že tam v určitém smyslu, tak nějak pospolu, sedíme všichni. Iveta ve svém osobním příběhu prošla všemi stadii – nadšením, stagnací, frustrací, apatií. To je ale i obraz příběhu celé naší společnosti. Nadšení, víra a sny. Probuzení do trochu jiné reality, opakované naděje, stagnace. Vystřízlivění, frustrace a nakonec apatie.

Stojíme na křižovatce stejně jako hrdinka letního bulváru. Buď se něco stane – intervence, nějaký zásah, akce a návrat k životu – anebo… nic. Co je ta akce, nevím. Třeba jen pro začátek mluvit, otevřít se, mít názor, hledat možnosti. Anebo jen u každého našeho to se mě netýká se upřímně zeptat sám sebe: Opravdu?

Diskuse 0