Nejlepší články k poslechu: Stáhnout
Vyberte si své téma Předplatné
Foto: Thinkstock.com

Proč chodí děti za školu

Záškoláci jsou děti z problémových rodin nebo prostě grázlové. Taky si to myslíte?

Josef Smrž

3. 10. 2014

Představte si, že jste v dopoledním shonu v práci zvedli telefon a v něm se ozvalo: „Dobrý den. Váš syn už týden nebyl ve škole. On je nemocný?“ Jaké pocity vás přepadají, jaké myšlenky se vám honí hlavou? Vždyť přece nemocný není, jak je to možné. Přece se každé ráno loučíme, že jde do školy, a odpoledne se vrací jakoby nic. Včera mi vyprávěl, jak při češtině probírali slovesa. Co se to děje?

Odpověď je více než jednoduchá: právě jste se stali rodičem záškoláka. Vaše dítě jednoduše chodí za školu, vás vodí za nos a o ničem nevíte. Prvním krokem je zklidnit naběhlé žíly a snahu ho dostat co nejdříve do rukou. Pokud už dojde k tomu, že dítě chodí za školu, uvědomte si, že dítě zůstává dítětem a vy rodičem. Míč a chladná hlava dospěláka je tak na vaší straně.

Je jedno, jestli se dozvíte o záškoláctví prostřednictvím učitele ze školy, neomluvených hodin v žákovské nebo nejideálněji tím, že vám to samo dítě řekne. Nezapomeňte na to, že vše má důvod a vše má také řešení.

Chodí za školu. Co teď?

Pokud se dozvíte informaci od školy, rozhodně nic nezapírejte. Nezkoušejte si vymýšlet, že syn byl vlastně u babičky, dcera je nemocná a vy jste kvůli shonu v práci zapomněli zavolat. Ničemu nepomůžete, a už vůbec ne vašemu dítěti. Jen budete riskovat, že se to stane znovu a založíte si na pěkný kruh lží a omluv pro to, že dítě vlastně ve škole nebylo.

Jednoduše spolupracujte, nezapírejte a zjišťujte. Ptejte se hned školy, jak dlouho absence trvá, zda o ní někdo věděl. Jednejte narovinu, že si uvědomujete, že se jedná o průšvih a ideálně si domluvte co nejdříve schůzku s výchovným poradcem školy a třídním učitelem. Co když totiž je příčinou právě škola?

Stejně jako u nevěry ani u záškoláctví nikdy neuvidíte dno problému. Důležité je opustit vyšetřování a situaci začít prakticky řešit.

Další metou, která vás čeká, je zjištění informace od zdroje, tedy od vašeho dítěte. I pro dítě je celá věc stresující a často hned pozná, že vše prasklo. Možná se budete divit, ale spousta dětí právě v to, že celá situace praskne, doufá. Dostanou se totiž do kola, z kterého nemohou vystoupit. Nejdu jednou, nejdu dvakrát, a najednou už nevím jak vlastně do školy jít. Když se tam vrátím, budou se mě ptát.

Zkuste se podívat na stranu dítěte, jak se cítí, když musí čekat na to, kdy celá věc praskne a přijde se na ni. Právě tento pohled si uchovejte při jednání s dítětem. Nemá smysl hořekovat a nadávat na to, co se stalo. To, že se stalo něco, co se stát nemělo je jasné i dítěti. I v těchto situacích je povinností dítě podpořit v tom, že víte, že je situace vážná, ale můžete jí společně řešit. To ale nepůjde bez toho, aby vám řeklo, co se vlastně stalo a co ho k tomu vedlo.

Pokud jste získali detektivně tyto informace, dejte jasně najevo, že je to situace, která je problémem a nesmí se opakovat. Zároveň ale oceňte, cokoli budete moci – že s vámi potomek jednal upřímně nebo že chce situaci řešit. Tím musí totiž vaše detektivní úloha skončit. Nemělo by se stát, že ještě za dva měsíce budete svolávat rodinnou radu a znovu celou věc probírat.

Stejně jako u nevěry ani u záškoláctví nikdy neuvidíte dno problému. Důležité je opustit vyšetřování a situaci začít prakticky řešit. Nejlépe ve spolupráci se školou. Pokud se jedná o závažnější problém, řekněte si o pomoc a vyhledejte odborníka – psychologa, orgán sociálně-právní ochrany dítěte. Nenechte dítě uvízlé v síti, kterou si upletlo. Vy jste ti, kteří ji mohou rozmotat.

Základní typy a příčiny záškoláctví

  • Profesor vstupuje do septimy, kde vidí pouze prázdné lavice. Myslí si, že se jedná o žert, a proto studenty vyzývá, aby vylezli zpod lavic. Za chvíli ale zjišťuje, že se o vtip nejedná a třída je opravdu prázdná. Možná si vzpomenete na jednu ze scén známé české komedie Cesta do hlubin študákovy duše. Daný příklad ukazuje jeden ze základních typů záškoláctví dětí a dospívajících. Je jím plánované, předem promyšlené záškoláctví.
  • Zkuste si vzpomenout, koho z vás někdy náhle ráno před písemkou začala bolet hlava, běželi jste s teploměrem za rodičem a přesvědčovali ho, že určitě kašlete a ve škole byste to prostě dneska nezvládli. Případně jste se cestou do školy potkali kamaráda, který měl zaručeně lepší nápad, jak strávit dopoledne, než je účast na nějaké trapné přednášce o drogách. Toto psychologové označují jako neplánované, impulzivní záškoláctví. Jedná se o momentální nápad, který má ovšem (stejně jako záškoláctví plánované) svůj důvod.

Nejčastější příčinou záškoláctví je negativní vztah ke škole. Vždycky si vzpomenu na jednoho klienta, který mi na otázku, proč vlastně do té školy nechodil, odpověděl, že jednoduše neměl důvod. Proč by tam chodil, když stejně dostával pětky, učitelka mu říkala, že to nikam nedotáhne, a jediné pozitivum, které si ze školy odnášel, bylo jablko, které dostal k obědu. Pokud se vrátíme ke zmíněnému filmu, určitě si vzpomenete na ztvárnění profesorů, kteří dělali vše proto, aby mohli studenti školu považovat za vězení a profesory za lvy, z kterých má jít strach a respekt.

Další příčinou záškoláctví je prosté upřednostnění jiného způsobu trávení volného času. Proč chodit do školy, když tam nejde Petr ani Jana a Zuzka. Proč chodit do školy a sedět v lavici, když můžu být venku. Pokud zajdeme o krok dále, proč chodit do školy, když si můžu zahulit nebo si sehnat prašule.

Proč byste s dítětem nemohli souhlasit v tom, že je to někdy nuda, a říct mu, že věříte tomu, že někteří učitelé nejsou spravedliví. Ale každá mince má dvě strany.

V neposlední řadě pak musím ukázat na samotné rodiče. Ti se často snaží nevidět význam úlohy, kterou hrají při rozhodování, jak se dítě na školu a celý systém vzdělání bude dívat. Pokud sami rodiče považují vzdělání za něco zbytečného, těžko očekávat, že dítě bude ráno nadšeně odcházet do školy s pocitem, že dělá něco, co mu v životě nesmí chybět. Nezájem rodičů o to, co se děje ve škole, ale stejně tak přehnané nároky, přehnaná přísnost, hádky rodičů mezi sebou, co je vlastně správně ve výchově a vztahu ke škole – to jsou jen některé z možných zárodků pozdějšího vybudování negativního vztahu ke škole.

Možná namítnete, že je těžké v dnešní době dítěti vysvětlit, proč by vlastně do školy mělo chodit, a já s vámi úplně souhlasím. Chce se mi říct: tento způsob vzdělání zdá se mi poněkud nešťastný. Zároveň si ale uvědomte, co se může stát v případě, že budete dítěti vyprávět o prohnilém školském systému.

Proč byste s dítětem nemohli souhlasit v tom, že je to někdy nuda, a říct mu, že věříte tomu, že někteří učitelé nejsou spravedliví. Ale každá mince má dvě strany. Škola je o tom být v kolektivu, učit se spolupracovat, vydržet něco, co se nám v tuhle chvíli nelíbí, a pokud nám to přijde nespravedlivé, dokázat to správě říct. A v tuhle chvíli už nemůžete mluvit jen o škole, ale také o tom, jak to děláte vy… rodiče.

15. září 2018

Dary nedokonalosti

Iveta Clarke

Když je to složitější

Záškoláctví mnohdy vypadá na první pohled jasně, jak pro rodiče, tak pro učitele. Jak jinak by to mělo být, než že je dítě lenoch, který se radši poflakuje venku místo toho, aby se poctivě vzdělával a nasával moudrosti světa. Opak je často pravdou, a jaké je to potom překvapení. Nabízím jako doklad tohoto tvrzení dva příběhy z praxe.

Případ Terezy

Představme si dvanáctiletou dívkou, říkejme jí třeba Tereza, která chodila na klasickou sídlištní základní školu. Každé ráno odcházela z domova a každé odpoledne se vracela ze školy tak, jak měla, nebyl důvod si myslet, že něco není pořádku. Nedivím se proto šoku rodičů, když jim po dvou měsících zavolala třídní učitelka s dotazem, jestli už bude dcera zdravá a přijde.

První reakcí rodičů bylo přiznání, že o tom, že dcera do školy nechodila, nevěděli. Hned potom následoval výslech Terezy, která se ke všemu přiznala. Dva měsíce trávila dopoledne po hřištích a procházkách po obchodních centrech. Rodičům bylo jasné, že sklouzla ke špatné partě.

Následovaly zákazy, výchovné komise a výslechy ve škole i od rodičů, s kým a kde byla. Nikdo nemohl uvěřit tomu, že by se sama dva měsíce po dopoledních procházela. Věc se uzavřela dvojkou z chování a rodiče se spokojili s tím, že mají doma problémové dítě. I přes všechna kázání a vyhrožování se věc o měsíc později opakovala.

Kolotoč se znovu roztočil, tentokrát s tím rozdílem, že škola do věci zapojila orgán sociálně-právní ochrany dětí. Sami rodiče nebyli proti: potřebují přeci pomoci s Terezou, která si dělá, co chce, a chodí za školu. Jak rodičům, tak učitelům doslova spadla brada poté, co se zjistilo, že Tereza do školy nechodila, protože ji šikanovala skupinka tří holek z vyšší třídy.

Šikanou myslíme nadávky, strkání hlavy do záchodu každou přestávku. Při cestě ze školy na ni čekaly, aby ji mohly trochu kopnout a zatahat za vlasy. Jak se následně zjistilo, před tím, než k samotnému záškoláctví došlo, se Tereza svěřila jedné z učitelek, která však věc dále neřešila. Tereza proto zvolila jedinou možnou cestu, kterou viděla – přestala chodit do školy.

Učitelce napsala z mobilního telefonu matky a s matčiným podpisem, že jde na operaci, a třídní učitelka si již informaci neověřila. O tom, co se děje, se jednoduše kvůli zmíněné skupince starších holek bála říct.

A jak se vlastně stalo, že nám Tereza nakonec vše řekla? Při pohovoru jsem ji ujišťoval, že se dá vše řešit a že nevěřím, že je prostě „problémová“. Bavili jsme se o tom, jaké to je, když má někdo nějaké tajemství, které ho trápí a bojí se ho říct. Získání důvěry sice bylo pomalé, ale vyplatilo se.

Případ Petra

Druhý příklad ukazuje, jak jednoduché je se dostat do kolotoče záškoláctví. Patnáctiletý Petr byl v deváté třídě, měl dobré známky a jednoduše si řekl, že by si mohl dát pár dní od školy dovolenou a zůstal doma. Nejdříve stačila výmluva, že mu není dobře. Týden, který takto získal, mu ale byl málo, a tak se rozhodl, že si ještě volno prodlouží.

Ráno odešel směrem do školy, počkal, až rodiče půjdou do práce, a vrátil se. Prázdniny skončily po třech týdnech, kdy ho zkontrolovala městská policie na Václavském náměstí. Tentokrát nenásledovalo zapírání důvodu, proč nechodil do školy, ale obrovská úleva.

Petr totiž nevěděl, jak se do školy vrátit. Bál se, že když se ve škole objeví, začnou se ho ptát, kde byl, a přijde se na to, že byl za školou. Bál se toho, že se rodiče budou zlobit a neodpustí mu to. Bál se toho, že bude jenom jedničkář, z kterého se stal problémový kluk, a dostane dvojku z chování. Nevěděl, jak se dostat z kola, které roztočil.

Pokud vás napadají po přečtení těchto příběhů otázky týkající se možného pochybení školy, kontroly absence, zájmu rodičů, nedivím se vám, ale nejde o to ukázat na někoho prstem. Jde o to, že se pravda může skrývat za tím, co my dospělí rádi nazýváme problémové dítě nebo dokonce grázlovství.

Využívejte celý web.

Předplatné

Pomoc v kostce

Pokud si říkáte, že by se to vašemu dítěti nemohlo stát, protože vy jednáte jako rodiče jinak, jsem upřímně moc rád a doufám, že jste si to nyní jen potvrdili. Přesto na závěr nabídnu pár bodů, které vám mohou pomoci v případě, že vás něco takového s vaším dítětem potká.

  • Zjistěte důvody (přetíženost, vliv party, vztah k učiteli, postavení ve třídě).
  • Jasně dítěti řekněte, že je to něco, co se nesmí opakovat.
  • Podpořte dítě v tom, aby vám řeklo, co se stalo, a oceňte ho.
  • Jednejte co nejdříve se školou, domluvte si osobní schůzku.
  • Nastavte si se školou preventivní pravidla (kontrola omluvenek, častější kontakt se školou).
  • Pokud je dítě přetížené, snižte jeho zátěž a vypracujte s ním denní rozvrh učení.
  • Nezakrývejte pravdu a spolupracujte se všemi institucemi, buďte upřímní.
  • Pokud zjistíte, že se jedná o hlubší problém, nebojte se obrátit na odborníky, kteří vám pomohou situaci dále řešit.
  • Ujistěte se, že jste po celou dobu rodiče, ale koukáte se na věc i dětskýma očima.
  • Nezapomeňte, že to, co se stalo, má svoji příčinu.
  • Nebojte se dítěti říct o tom, co to ve vás vyvolalo.
  • Neptejte se dokola, zachovejte pravidlo jednou a dost.
Diskuse 0