Téma k poslechu: Co se životem
Vyberte si své téma Předplatné
Foto: Thinkstock.com

Proč nebýt dokonalý

Toužíme po štěstí, chceme se změnit, být lepší. Co všechno nám při tom uniká?

Zdeněk Krpoun

Zdeněk Krpoun

23. 8. 2012

My lidé jsme zvláštní stvoření charakterizovaná honbou za štěstím a za lepším životem. Toužíme po kvalitnějším a pohodlnějším světě a chceme být neustále lepší, než aktuálně jsme.

Přitom nás na každém kroku doprovází pocit, že se musíme změnit, který jde ruku v ruce s potřebou stanovovat si neustále nové a nové cíle a naplňovat vlastní tužby. Zajímáme se o to, jak se mají lidé kolem nás, a všímáme si, co nám chybí k tomu být jako oni.

Až na výjimky nám odborná i laická literatura nabízí otřepanou pohádku o cestě k lepšímu životu, pro který musíme mnohé udělat. Návody a doporučení k vnitřní změně jsou však jen krátkodobě účinné.

Lze opravdu myslet pozitivně a nechat k sobě proniknout působení neviditelné energetické síly, které říkáme štěstí, nebo celá situace stojí na jiných základech? Je pro spokojenost se  životem důležitější dění kolem nás, nebo je tažnou silou našeho každodenního prožívání to, co si s sebou neseme v našich srdcích a myslích a co říkají naše skutky?

Člověk má tendenci srovnávat se. Problém vzniká při posuzování ve směru toho, co nemáte a co vám chybí.

Podobný otazník mi vyvstával v hlavě v prvním semestru studia psychologie, když se nás pan docent Mojmír Tyrlík – mezinárodně uznávaný výzkumník – zeptal, zda bychom si my studenti troufli říct, proč se často pod vlivem tlaku vnějších autorit hovořících o dokonalosti  jako normě necháme vylákat z docela příjemného a naplňujícího života na cestu za pomyslnou perspektivnější budoucností.

Po letech svého vědeckého bádání přišel s docela prostou odpovědí: jedním z hlavních důvodů prožívané méněcennosti a neschopnosti užívat si s radostí to, co aktuálně máme, jsou naše vlastní touha a pokušení.

Touha být lepší

Zkoumáme-li pokušení, souvisejícím faktorem je tzv. sociální srovnávání, tedy tendence porovnávat se s druhými v širokém spektru záležitostí.

Představte si modelové situace:

  1. Nasedáte svižně do svého pohodlného auta a přitom jste zaznamenali sousedův nový model chevroletu. Jak se vám líbí vaše vlastní auto nyní?
  2. Věříte, že jste půvabná, ale zároveň ve svém bezprostředním okolí znáte několik dívek, které mají rty, boky a ňadra jako z módního časopisu. Jak se vaše sebevědomí při pomyšlení na tyto dívky mění?
  3. Považujete se za atletického fešáka se smyslem pro humor, ale právě jste zaznamenali děvčata, která s tužebným pohledem sledují vašeho usměvavého kamaráda, zdatného plavce s černými vlasy a jemným strništěm. Stále se vnímáte jako idol žen?

Všichni občas sníme o lepším autě, bydlení, práci a často dokonce o lepším partnerovi. Představujeme si, jaké by pro nás bylo být lepší a sníme nedosažitelný ideál přejatý z médií. Stále hledáme chyby – nejdříve na nás samotných a posléze, vzhledem k pocitu vlastní méněcennosti, vidíme i chyby na druhých.

Člověk má tendenci srovnávat se. Problém vzniká při posuzování ve směru toho, co nemáte a co vám chybí. Taková situace, kdy se stavíte vedle vzoru, který je na tom v konkrétní oblasti lépe než vy, vyvolává pokušení vyrovnat se mu.

Touha, která ve vás přetrvává, vede k pocitu psychického napětí a myšlenkám na to, že jste nedokonalí, nedostateční nebo neúplní. Něco vám jednoduše chybí a víte, že pokud nebudete jako váš vzor, nebudete spokojení.

Mnohým z nás stačí k vnitřní transformaci věnovat kousek sebe druhým, kteří pomoc a zájem potřebují.

Cesta z tohoto začarovaného kruhu je prostá, ale přesto není pro mnohé z nás přípustná a samozřejmá. Napadlo vás někdy, proč jsou někteří lidé spokojenější, než druzí? Přemýšleli jste nad tím, proč jsou tak často jednotlivci, kteří od života málo chtějí, jedněmi z nejšťastnějších?

Protože se srovnávají s těmi, kdo jsou na tom hůř než oni sami. Vztahují se především k jedincům, kteří mají méně majetku, v životě je potkalo méně štěstí a mají horší zdraví než oni sami. Jejich přirozená strategie sociálního srovnávání se na jednu stranu může zdát pokřivená a nepřející, ve skutečnosti je však nesmírně ulevující a povznášející.

Transformace skrze sdílení a pomoc

Máme se tedy vyvyšovat nad druhé, abychom se cítili lépe? Ne. Abychom nepodlehli tendenci vnímat filozofii sociálního srovnávání jako nespravedlivou a temnou, je třeba mít na vědomí také toto: Lidé, kteří ke své spokojenosti uplatňují výše zmíněný princip, dokážou také rezignovat na pokušení stát se lepšími a místo něj upřednostnit touhu pomoci a udělat lepší život těm, kdo mají trable.

Zeptáte-li se mě na zaručenou cestu k vnitřnímu růstu a změně vlastního života, pak jednoznačnou a za každých okolností platnou odpověď neznám. Jako lidem je nám vlastní sociální přilnutí a touha sdílet život po boku dalších lidí. Mnohým z nás stačí k vnitřní transformaci věnovat kousek sebe druhým, kteří pomoc a zájem potřebují.

Začít můžeme od prostých věcí, jako je sousedská pomoc, půjčení šatů kamarádce nebo dodání sebedůvěry handicapovaným přátelům.

Váš život se tak může změnit z pozice pomyslného smolaře na jedince, který má v sobě vlastně tolik síly a odvahy, že je dokonce může darovat i druhým. Každý z nás zná člověka, který v životě tápe a neví si rady. Všichni se denně setkáváme s lidmi, kteří potřebují podat ruku a nechat se chvíli vést.

Proč nezměnit touhu a pokušení po vlastní změně v touhu udělat radost druhým? Proč se nezbavit nepříjemného vnitřního napětí plynoucího z pocitu nedostatku a neobětovat kousek sebe ostatním?

Začít můžeme od prostých věcí, jako je sousedská pomoc s vymalováním bytu, půjčení šatů kamarádce nebo dodání sebedůvěry handicapovaným přátelům. Právě zde tkví kořeny transformace pocitů selhání či nedokonalosti, které mnohé z nás dovedou na cestu hlubokého uspokojení.

Literatura:
Parducci, A. (1995): Happiness, Pleasure, and Judgment: The Contextual Theory and Its Applications. Taylor & Francis.
Wheeler, L., Miyake, K. (1992): Social Comparison in Everyday Life. Journal of Personality and Social Psychology, 62 (5), 760–773.

Diskuse 0