Nejlepší články k poslechu: Stáhnout
Vyberte si své téma Předplatné
Foto: Thinkstock.com

Proč? Špatná otázka…

Naučte se méně používat slůvko „proč“, radí odborník na neurovědy Vladimír Tuka.

Otázka „Proč?“ patří k základním ingrediencím mezilidské komunikace. Používáme ji jako cukr při pečení. Možná je ale čas nasadit dietu. „Když nám někdo položí otázku začínající slůvkem proč, vyvolává to v nás pocity viny a ohrožení,“ říká v rozhovoru Vladimír Tuka, majitel společnosti NeuroLeadership Group, jejíž metody jsou postaveny na poznatcích neurověd o fungování lidského mozku.

Během vašeho nedávného semináře mě zaujal postřeh, že častým užíváním otázek začínajících slůvkem „proč“ si zbytečně komplikujeme život. V čem spočívá past, kterou v sobě „proč“ skrývá?
Když učíme kouče nebo manažery efektivně komunikovat, poutáme jejich pozornost na tuto velmi obvyklou otázku. Snažíme se vést je k zamyšlení o smyslu a dopadu této otázky. U dětí je naprosto přirozená a velmi užitečná. Děti pomocí „proč“ zjišťují, dozvídají se. U dospělých je tomu trochu jinak.

Zůstaňme ještě u dětí. Ani neodhadnu, na kolik takových otázek jim každý den odpovídám.
Dítě otázku „Proč?“ zažívá ve dvou rovinách. Jednak jako šikovný nástroj pro objevování zákonitostí světa, ale také – ze strany rodičů a dalších dospělých – jako výčitku. Na první pohled se dospělí pomocí „proč“ ptají: co se stalo, co tě vedlo k tomu či onomu. Jako by chtěli zjistit příčiny chování dítěte. Ve skutečnosti je ale důvody vůbec nezajímají, jde o skrytou nebo i otevřenou formu obvinění, kritiky, manipulace. To v nás pak do značné míry zůstává po celý život. Vybavíte si ještě, jak s vámi dospělí mluvili?

Nemusím chodit daleko do minulosti a do svého dětství. Dělám to nejspíš nevědomky svým dětem každý den…
Stačí si všimnout, co za těmi otázkami následuje: výtky, kritika, křik, nadávání, trest, někdy i fyzický. A právě v tomto smyslu a kontextu zůstává otázka „Proč?“ z dětství ukotvena v našich mozcích. Když nám někdo položí – i se sebelepším úmyslem – otázku začínající slůvkem proč, vyvolává to v nás pocity viny, ohrožení, pochyb. Pak reagujeme nějakou formou obrany.

A obranná reakce často vyvolá agresi, vede k hádce.
Proto, pokud chceme vést druhé k zamyšlení, společně se pokoušíme hledat řešení nebo si jen chceme hezky popovídat, je užitečné se raději slovu „proč“ vyhnout. Je přeci tolik jiných způsobů, jak komunikovat, aniž bychom v druhém vyvolali pocit ohrožení.

Některé situace si ale bez použití této otázky neumím představit.
Samozřejmě, tak jako v životě není nic jenom špatné, tak i otázka „Proč?“ má v komunikaci své opodstatněné místo. Když potřebujeme zjistit, kde nastala chyba v nějakém procesu nebo jak vznikla porucha na přístroji, bez “proč” se neobejdeme. Ostatně tato otázka může být i velmi užitečná, pokud ji umíme ve správný čas položit sami sobě: když hledáme smysl věcí, toho, co děláme, smysl života. Tam nám může hodně pomoci.

Příčiny a problémy jsou minulost. A tu nelze změnit. Jediné, co změnit lze, je budoucnost. Minulost pak můžeme smysluplně využít jako zdroj poučení.

Kdy se tedy otázce „Proč?“ vyhýbat?
Podle toho, o co nám v rozhovorech, v jednání s druhými jde. Když nám jde o to, abychom vedli příjemný, užitečný, případě i věcný rozhovor zaměřený na řešení, rozhodování, přemýšlení nebo prostou výměnu názorů, doporučuji se otázce proč vyhnout. Zkuste jen zavnímat, jak na vás působí tyto konkrétní otázky: Proč jsi to udělal? Proč si to myslíš? Co tě vedlo k takovému rozhodnutí? Cítíte v tom možné zpochybnění, obvinění, útok. A přitom nám vůbec nemusí jít o to, abychom druhého kritizovali. Třeba jen chceme, aby se zamyslel nad situací, nad výsledky svého jednání. Jsme příliš orientováni na hledání příčin situací, ve kterých se nacházíme, a problémů, které je potřeba vyřešit.

Pro nalezení správného řešení přece potřebujeme znát příčiny…
Příčiny a problémy jsou ale minulost. A tu nelze změnit. Jediné, co změnit lze, je budoucnost. Minulost pak můžeme smysluplně využít jako zdroj poučení. Pak se místo otázky “Proč jsi to udělal?” mohu ptát: “Co ti to přineslo?”, “Co jsi získal?”, “Co ses z této zkušenosti naučil?”, “Co na základě této zkušenosti budeš příště dělat jinak?”

Teď tedy mluvíme o formě komunikace. Chápu, že takto vedený rozhovor může vést k efektivnějším závěrům. V čem spočívá to kouzlo?
Místo na problém a možné obvinění poutám pozornost druhého na řešení, na budoucnost. Na něco, co je možné změnit, co přinese do života něco pozitivního. Každý z nás – a nemusíme být zrovna koučem – může pomáhat druhým k lepšímu, příjemnějšímu životu. Ostatně pokud se nám toto daří, přináší to prospěch a dobré pocity i nám. Co myslíte?

Chcete se stát koučem? Začněte
25. říjnaResults Coaching System.

Diskuse 0

Jan Majer

Šéfredaktor a vydavatel Psychologie.cz