Proces odpuštění — archivovaná diskuse

Zpět na novou diskusi

Lenka Kozlová 19. 9. 2013 10:52 +1
Jo!
monks 19. 9. 2013 11:15 +1
Skvelé! Vďaka :)
karin 19. 9. 2013 11:38 +3
Krasne, presne, moudre. Dekuji.
Martina 19. 9. 2013 12:17 +5
Děkuji autorovi za podnětné zamyšlení se nad tématem odpuštění. Snad by v tomto procesu mohla „odpouštějícímu“ navíc pomoci i snaha porozumět MOTIVACI člověka, který ubližoval. Člověk je tvor nedokonalý, neustále se měnící, vyvíjející se, postupně vyzrávající. Posuzování jakéhokoliv činu, ať už vlastního či cizího, je vždy zatíženo velkou mírou subjektivity. Je zatíženo i individuální mírou vlastní hrdosti, pýchy, ješitnosti, vědomí vlastní hodnoty a ceny. A to v tom nejširším kontextu přesahujícím dokonce i vztah obou zúčastněných, tj. „ubližujícího i ublíženého“. Pokud někdo reaguje neadekvátně a svým činem nebo chováním „ublíží“. Může být situace chápána také jako osobnostní problém dotyčného a jeho schopnosti či neschopnosti vyrovnat se s realitou. Což do jisté míry oslabuje souvislost s osobou v roli „ublíženého“ a zvyšuje naši šanci a schopnost „odpustit“.
monks 19. 9. 2013 12:46 +1 v reakci na Martina 19. 9. 2013 12:17
Zbaviť sa klietky, ktorá znemožňuje vnímať problém v širších súvislostiach a to veľmi postupne a precízne.
monikah 19. 9. 2013 13:38 +4 v reakci na Martina 19. 9. 2013 12:17
Mám pocit, že ne vždy jde porozumět motivaci ubližujícího, zvláště, pokud ho dobře neznáme. A nemyslím, že se vždy musím snažit to pochopit. Vždy za tím ale cítím jakési neštěstí, smutek, úzkost, a ublížení je neštastná snaha vyrovnat se s tím špatným uvnitř.. Pokud mě někdo hodně zraní, jde mi ztěžka soucítit s ním, aspoň v akutní fázi. Mám však dojem, že čím víc je člověk schopen odpustit, čím častěji odpouští, získává jakousi praxi - odpouští se mu lehčeji, se zkušeností, že ten, kdo ublížil je na tom možná 100xhůř...Uklidňuje to.
dalibor_spok 19. 9. 2013 13:38 +5 v reakci na Martina 19. 9. 2013 12:17
Martino, výborná poznámka: snaha porozumět motivaci druhého (pochopit situaci, ve které stojí a jak ji vidí on, slyšet jeho "příběh" jeho optikou - bez nutného hodnocení, co je správné a co je špatné...) může pro odpuštění určitě velmi pomoci. K vaší poznámce mě dále napadá - někdy skutečně dotyčný ublíží více ne proto, že by chtěl ublížit mně jako konkrétnímu člověku, ale že prostě stojím (třeba náhodou) v dané situaci/konstelaci, se kterou se on opakovaně setkává - stávám se pro něj symbolem (ne individuem), a vylévá si zlost či chová se zle právě proto, že toto chování patří celé plejádě postav v jeho životě, které dříve v podobných situacích defilovaly...(a třeba mu ublížily nebo něco způsobily, což ho samozřejmě nezbavuje viny). A to situaci odpuštění a pochopení druhého dále komplikuje: V situaci "není to jen o nás" nebo "není to vůbec o nás" může být odpuštění často ještě těžší, protože stojíme před bezesmyslnosti celé situace ublížení. Řeknete si - "kdyby chtěl ublížit alespoň opravdu mně, z nějakého důvodu. Pochopím to. Ale ublížil mi zkrátka jen proto, že jsem byl zrovna k dispozici jako vhodný objekt pro vyjádření jeho frustrací, závisti, zloby, dominance..." Vyrovnat se s tím není vůbec lehké...
monikah 19. 9. 2013 13:54 +7 v reakci na dalibor_spok 19. 9. 2013 13:38
Pro mě je asi lehčí vyrovnat se s tím, že mi někdo ublížil protože jsem byla zrovna k dispozici, než s tím, že jeho útok byl cílený přímo proti mně osobně /tedy ne proti situaci apod/. V té první situaci může být můj vlastní podíl na celé situaci nulový, zatímco pokud mi chce někdo ublížit, tak ho třeba něčím irituji, něco jsem mohla zapříčinit i já sama..
Kristina 19. 9. 2013 14:09 +2
Skvele propracovane tema, moc mi pan Spok pomohl v ujasneni si spousty veci kolem odpousteni, takze moc dekuji! :-)
Martina 19. 9. 2013 14:31 +3 v reakci na dalibor_spok 19. 9. 2013 13:38
Děkuji za odpověď i za rozvinutí mé poznámky. Ano, popsané varianty mohou odpuštění, buď zkomplikovat nebo naopak zjednodušit. V každém případě, však může být poznatek „je to o mně“ nebo „není to o mně“, důležitým výchozím bodem pro vyrovnání se se situací a rozhodnutí se, jak pokračovat dál. Přerovnávají se tím spolu-podíly na dané situaci a pro „ublíženého“ se tím otvírají další možné varianty rozhodování ve smyslu: co můžu ovlivnit (sám sebe a tím i následnou protireakci) a co bohužel, ovlivnit nemůžu. Odpustit a zůstat ve vztahu. Neodpustit a zůstat ve vztahu. Odpustit a odejít ze vztahu. Neodpustit a odejít ve vztahu. V každém případě. Neodpustím-li, budu to já a zase jen já, kdo bude toto břímě tahat na svých bedrech. Dokud se, zas já sama, nerozhodnu jinak ? Jakýkoliv mezilidský vztah je vždy výslednicí vědomé či nevědomé interakce dvou lidí. A budu-li parafrázovat jistou moudrost, napadá mě v této souvislosti ještě jedna poznámka: „Kdo jsi nikdy, nikomu, ničím neublížil, hoď kamenem“.
Lukáš 19. 9. 2013 16:58 +8
Ano, odstavce pod posledním nadpisem vystihují podstatu odpuštění přesně. Napadá mě jedna zenová příhoda. Nepamatuji si přesné znění, tedy alespoň přibližně: " Dva minši se vydali do sousedního chrámu. Šli horami, spěchali. Potkali slepou stařenu, která je požádala o pomoc. První z mnichů stařenu vysadil na záda a nesl kus cesty. Druhý to jen ze slušnosti strpěl. Když stařenu opustili u její chýše druhý mnich začal prvnímu za vzniklé zpoždění krutě nadávat. Mnich, který nesl stařenu se jen usmál a odpověděl prvnímu: "Já jsem sice nesl babku kus cesty, ale ty ji budeš vláčet na zádech ještě za týden." :-)
Slvie 19. 9. 2013 18:15 +1 v reakci na dalibor_spok 19. 9. 2013 13:38
Vyrovnat se s tím není lehké....nevím. Těžko soudit, nechci působit jako někdo, kdo chce být za každou cenu v opozici, ale mě to zase tak hrozné nepřijde. Možná působím díky svým komentářům jako někdo, kdo nedokáže /nechce/ odpustit, ale já spíš nemám co odpouštět, protože si vědomě pěstuji "hroší kůži". Občas se dostanu do problému tím, že v souladu s heslem "podle sebe soudím tebe" někoho urazím rádobyvtipnou poznámkou. Dospělý člověk si snadno řekne, že ho nic nerozhodí a taky to často dokáže dodržet, v horší situaci jsou děti. Pak jsou i fatální chyby /kdyby např. někdo hodně ublížil dceři/ , ale hlouposti řešit nemíním, na to je život příliš krátký. Dnes jsem si dala práci a popřemýšlela, kdo mi v životě nejvíc ublížil. Když pominu rodiče, nevzpomněla jsem si na nikoho, jinak to byly samé prkotiny.
Lukáš 19. 9. 2013 21:03 +2 v reakci na Lukáš 19. 9. 2013 16:58
... a jště jedna věc - kdo chce žít spokojeně musí se přece v životě přenést přes spoustu nepříjemných věcí. Není nutné nad tím dlouhosáhle a složitě přemýšlet ...
dalibor_spok 19. 9. 2013 22:11 +1 v reakci na Slvie 19. 9. 2013 18:15
"Když pominu rodiče..." - tak možná tady začít?
dalibor_spok 19. 9. 2013 22:27 +5 v reakci na Martina 19. 9. 2013 14:31
Moc pěkné zamyšlení. Mně v souvislosti s výrokem, který citujete, napadl katolický vtip, který jsem někde slyšel - (a vůbec, málo vtipů se objevuje na psychologie.cz) : Kristus říká (ve všem známé situaci): "Kdo jsi bez hříchu, hoď první kamenem". A najedou letí...obrovský kámen mu přeletí přes hlavu. Kristus se otočí a volá: "Ale mami, pro tebe to neplatí!"
Slvie 20. 9. 2013 10:59 +2 v reakci na dalibor_spok 19. 9. 2013 22:11
Nevím, jestli jsem jim odpustila nebo ne, máme bezproblémový vztah, ovšem bez lásky a vřelosti. Spíš chladný a neosobní, jako se sousedkou, kterou nemusím, ale snáším. Nepostarala bych se o ně, kdyby to bylo nutné, protože mi to tak přijde spravedlivé, na druhé straně jim nic zlého nepřeji a žádnou zášť nepociťuji. Mí sourozenci to berou podobně, až na nejmladšího - benjamínka, kterému se rodiče věnovali nejvíc. Apropo, ten Váš příklad s nepříliš oblíbenou sousedkou - řešení není příliš asertivní, já bych takovou osobu sice slušně pozdravila, ale to je všechno.
radka_gottwaldova 20. 9. 2013 11:18 +4 v reakci na Slvie 20. 9. 2013 10:59
ja bych rekla, ze neodpoustila...
Ulka 20. 9. 2013 16:30 +6 v reakci na monikah 19. 9. 2013 13:38
A obávám se, že to bývá i naopak... jednou jsem se jednoho člověka zeptala, zda si uvědomuje, že svým chováním pár lidem ubližuje. Řekl, že to ví, ubližovat sice nechce, ale je takový jaký je, a měnit se nebude. Docela mazaně dal najevo "buď mne přijmeš, takového jaký jsem, nebo ne". Takže možná lze otupět i v roli ubližujícího.
Petra 99 20. 9. 2013 17:41 +3 v reakci na Ulka 20. 9. 2013 16:30
Ulka: ...asi má každý "mez ublíženosti" někde jinde...a zvýšit si ji se zdá být výhodné...a nízkou mezí by šlo druhého i někam tlačit, či ho dokonce vydírat...nejsme si za svou mez a tím za zranitelnost odpovědni z nějaké části části sami?... a vyšší mez znamená méně mít co odpouštět... ?...a jsme u Petra...
dalibor_spok 20. 9. 2013 20:53 +3 v reakci na Slvie 20. 9. 2013 10:59
"já bych takovou osobu sice slušně pozdravila, ale to je všechno." - Rozumím, ostatně tato věta shrnuje postoj k rodičům, o kterém píšete výše. (1) Je to samozřejmě na vás. Neznám okolnosti, proto samozřejmě nemohu nic více, než jen obecně poznamenat: Zkušenost nám říká, že ublížení a neodpuštění se prostě - vědomě i nevědomě - přenáší dál, na další lidi, na další generace... A právě proto to není jenom otázka vás jako oběti (neradostného dětství), ale také jako osoby, která má vůči druhým lidem, a to vůči lidem, kteří s vaším neradostným dětstvím nemají nic společného, určitou zodpovědnost. Za to, jaké vztahy s nimi tvoříte a co zase vy v nich svým chováním vyvoláváte. A tyto vztahy jsou těmi primárními, které máte s rodiči, poznamenány, ať chceme, nebo nechceme. Neříkám, že věc má nějaké jednoduché řešení, ale přece jen bych to takto šmahem ze stolu nesmetal. (2) "já bych takovou osobu sice slušně pozdravila, ale to je všechno." Jistě chápete, že se jedná o metaforu - která říká, jak se dějí věci v nás. Taková ta typická stará, vztahovačná, nepříjemná.....sousedka - takové naše negativní emoce jsou. Pokud takovou sousedku nepozvete dál, nebudete k ní alespoň trošku "sousedská", může se také stát, že vám jednoho dne "někdo" vylije před dveře kýbl špíny (myšleno metaforicky - kýbl překvapivých negativních emocí před mentální dveře vašich prožitků...) Pokud máte nějaký nápad, jak myšlenkově propojit (1) a (2) nebo zda (1) a (2) spolu souvisejí, to už nechám na vás
dalibor_spok 20. 9. 2013 20:57 +1 v reakci na monikah 19. 9. 2013 13:38
"čím víc je člověk schopen odpustit, čím častěji odpouští, získává jakousi praxi - odpouští se mu lehčeji, se zkušeností, že ten, kdo ublížil je na tom možná 100xhůř...Uklidňuje to." perfektní postřeh
dalibor_spok 20. 9. 2013 21:08 +3 v reakci na Petra 99 20. 9. 2013 17:41
ano, to je výborná inspirace. Ovšem zvýšit mez ublíženosti tak, aniž bychom zvedli zároveň i mez své citovosti/otevřenosti ke druhým. A jak stále opakuje - lze ji zvýšit, ale nelze z ní udělat neprůstřelnou zeď. Lze ji jistě zvýšit mnohými prostředky - tolerancí, chápáním druhého, rozšiřováním vlastních zkušeností (což vždycky přináší zvýšení tolerance k jinakosti a chápání odlišnosti druhých), trpělivostí, důvěrou (na téma "důvěra" chystám článek :), ale také prací na vlastním přiměřeném sebevědomí, sebejistotě a sebedůvěře. Pokud je naše sebevědomí/sebehodnota postavena na hodnotných věcech, a NE(JEN) na malichernostech, majetku, vlastnění, titulech, vzhledu, hraném pocitu důležitosti, jen na práci...potom pokud nám někdo vezme/ohrozí naše malichernosti, majetek, vlastnictví, titul, hraný pocit důležitosti, práci...budeme mít daleko menší tendenci cítit se silně ublíženě a daleko snáze se přes to přeneseme, než pokud tyto faktory považujeme za hlavní zdroj své sebedefinice a sebehodnoty. Proto je důležité stavět svou sebejistotu na tom, co je skutečně hodnotné a důležité...a oprosťovat ji od toho, co je nedůležité a pomíjivé - a hledat to, přicházet na to, jak obojí rozlišit.
mk 20. 9. 2013 21:21 +3 v reakci na Petra 99 20. 9. 2013 17:41
Ještě víc to zamotáme? Už jsem nechtěl psát do první diskuse, ale vy jste tady taky navázaly tím, že někdo se nenechá tolik zranit a tím pádem se tolik netrápí odpouštěním. Minule jsme se s Ulkou vžili do kůže "proviněného" a zjistili jsme, že on očekává, že mu ten "poškozený" odpustí. ALE: Jestli narazil na člověka, který se zraněný necítí a tedy ani nemusí odpouštět, tak se svého rozhřešení nedočká a může mít za to, že ten druhý mu prostě nechce odpustit. A to všechno jenom proto, že "poškozený" to už má dávno zpracované a nemá potřebu celou situaci nějak zakončit. Síla, co? Co pak s tím? :-) Teď se v tom planě nehnípám, je jsem si uvědomil, že jsem v podobné situaci sám byl. Jak se dva lidi mají domluvit, když ani nerozeznají, jestli někdo je zraněný nebo ne? Ano, je to o slušné komunikaci. A asi by se nějak mělo "vykomunikovat", že konkrétní situace je pro oba nějakým způsobem ukončená a jede se dál. A nebo od sebe. Prostě někam, ale ať je to za námi.
Ulka 20. 9. 2013 22:03 +1 v reakci na mk 20. 9. 2013 21:21
Bingo, mk:o) petr k tomu napsal, že se důvěrněji obklopuje lidmi, jež si došli k témuž jako on. V realitě si spíš umím představit nevyvážené strany. Takže se přidávám k otázce "co pak s tím?" I já, mk, celou dobu hovořím o vlastním prožitém, těžko se to popisuje. Myslím, že je o úctě k druhému si vyslechnout jeho "jsem zraněný z toho, cos mi způsobil" i přesto, že to nechápe. Sdělení "neřešme náš vztah, žijme ho" mi zde přijde jako útěk před odpovědností, kterou přátelství na nás nakládá. Být přítelem v dobrém i zlém... a když je zle, neutéct, ale zabojovat. To sdělení je pravdivé, ale až po vykomunikování, tedy řešení.
Ulka 20. 9. 2013 22:11 +3 v reakci na dalibor_spok 20. 9. 2013 21:08
Mít nebo být..:o) A právě, když Vám někdo "sáhne" na to "být" (být tvým přítelem např.), bolí to jak čert a opřít se o své audi nepomůže...
dalibor_spok 20. 9. 2013 22:27 +4 v reakci na Ulka 20. 9. 2013 22:11
Ulko - výborný postřeh. Ovšem - pro diskuzi: Je to "být tvým přítelem"? nebo "mít tě za přítele"? Podle mých zkušeností spoustu zranění je právě z chápání vztahů spíše jako mít než být. Protože vztah "být" v pravém smyslu slova nikdy nemůžeme "ztratit". Ten může jen skončit, může se změnit, být jiný, podobně jako včerejší "já jsem" se mění v dnešní, jiné "já jsem". Samozřejmě, jsou zranění, který prostě musí být a patří k životu a jdou ruku v ruce s tím, že vytváříme něco hodnotného a žijeme hodnotné vztahy: když vás opustí přítel, umře rodič, zklame dítě, zhroutí se dílo, které dlouhodobě budujete...jste samozřejmě zraněná, a to silně. Proti tomu žádná prevence neexistuje (snad jen být sám, nemít hluboké vztahy, obrnit se před svými city a něco si nalhávat - ovšem to je v důsledku mnohem, mnohem větší peklo než zranění ze vztahů). ALE - pořád se jedná o to, že své já, svou sebehodnotu a sebejistotu musíme budovat TAKÉ na něčem jiném, než POUZE na svém příteli, rodiči, dítěti, na svém díle. A nemyslím na VÍCE věcech typu "mít" (i když je určitě dobře, když "mám" více důležitých vztahů, ne jenom jeden, více různých aktivit, nejenom jednu práci). Ale základ, o který se musíme nakonec opřít, chceme-li žít spokojeně a alespoň trochu stabilně, stojí na něčem, co spadá čistě do kategorie "být". Co nemůžeme nikdy "ztratit", ale co nám dává jistotu, že stále "bude" (byť v měnlivé podobě). Jistotu, kterou musím najít hluboko v sobě. Pak se každé vnější zranění snáší lépe.
Ulka 20. 9. 2013 22:36 +3 v reakci na dalibor_spok 20. 9. 2013 22:27
Záměrně jsem napsala "být přítelem":o) ... víte, vztahy nevnímám jako mít .. jistě, máme přátele, partnera, děti ... ale to je jen slovíčkaření. Vztah je o tom být, a dotváří to, že JSEM ve smyslu Vašeho třetího odstavce. Paradoxně však - ona víra v jistotu sama sebe pak umožňuje vztah po zklamání už nebrat tak intenzivně jako dřív, protože na něm nelpíte. Není pro Vás důležitější než Vy sama, dokonce je pro Vás důležitý méně než byl předtím a Vy si to můžete dovolit tím svým JSEM. Takže riskujete, že prostě se rozpadne a nebude, a víte, že to zvládnete a že se to stalo s Vaším vědomím. Je to ale zamotané, viďte?:o)
Oldřich Dotovský 20. 9. 2013 23:33 +2 v reakci na dalibor_spok 20. 9. 2013 20:53
Tady mě napadá, že to celé může být trochu relativní. Já například nezvu k sobě domů na kafe ani oblíbené sousedy. (I když u jedné sousedky bych to už delší dobu rád udělal, ale to je jiný příběh... :-))
pavla_koucka 21. 9. 2013 02:26 +4
Odpouštění je krásná věc, o tom není pochyb. Jen si nejsem jistá, jak funguje ono „musím odpustit“, jež si podle Vás má člověk třeba i stokrát denně opakovat.. co takový tlak udělá v hlubinách ublíženého nevědomí? Nemůže takový konflikt vyústit do vzteku a touhy po pomstě, jíž si člověk nemusí uvědomit, ale nějakým způsobem poškodí buď jeho samotného, původního agresora či někoho jiného? Není občas zdravější na sebe takový tlak nevyvíjet? A nemělo by skutečné odpuštění přijít tak nějak samo? Poté, co bolest časem otupí, získáme další zkušenosti, náhled, toleranci... A v reakci na Váš předchozí článek, v němž zdůrazňujete nutnost odpouštět pro rozvoj civilizace, mi nedá nezmínit evolučně-psychologickou teorii zdůrazňující naopak potřebu trestat naše bližní za špatné chování. Podle této teorie, aby se lidský altruismus vyvinul do současné vyspělé podoby, bylo nutné nejen trestat zrádce, ale trestat i ty, kteří zrádce netrestali, za jejich nečinnost. Pěkně tuto teorii vysvětluje například Martin Uhlíř v knížce Jak jsme se stali lidmi. Neříkám, že tahle teorie je rozumnější než ta Vaše o odpouštění, jen se domnívám, že vidíte věc pouze z jednoho pohledu.
dalibor_spok 21. 9. 2013 08:58 +1 v reakci na pavla_koucka 21. 9. 2013 02:26
Pavlo, četla jste velice selektivně: (1) O "musím odpustit" v článku nikde nepíšu. Opakovat si 100x denně "musím odpustit" a trestat se tím, že to nedokážu, by jistě příliš zdravé nebylo. Ale na to přece upozorňuji: "Musíme si uvědomit, že někdy odpustit ještě nejde. I v takovou chvíli si však můžeme říci: až to dokážu, budu se snažit odpustit. Nezhoršujme si svou obtížnou situaci sebeobviňováním, že nedokážeme odpustit a že jsme neschopní a špatní i proto." To je snad dost podstatný rozdíl, ne? (2) Odpuštění nepřijde "nějak samo". To je zapomnění. Někdy může fungovat, ale obecně je dosti neúčinné. "Poté, co bolest časem otupí, získáme další zkušenosti, náhled, toleranci..." - bolest možná otupí, ano, zapomeneme. Nezískáme díky tomu ale rozhodně větší náhled a toleranci. Poneseme si dále vzpomínku na ublížení a hlavně příběh, který si o něm vyprávíme. Ten jsme nijak nezměnili, protože jsme neodpustili. (3) Odlišujme společenské/právní instituty a vnitřní psychologii. Opět jste zapomněla na důležitou pasáž prvního článku: přečtěte si pasáž "odpuštění a trest": "Odpuštění s trestem nebo následnou reakcí nutně nesouvisí. Mnoho věcí musí být potrestáno, mnohým skutkům se musíme postavit na odpor, u mnoha událostí je naší morální povinností ozvat se." Společnost jistě musela trestat zrádce, viníky, zlé lidi, ty, co porušovali konvence. Tak vzniklo právo a další nápravné kulturní instituty. Tyto instituty jsme si samozřejmě zvnitřnili. Ve vztahu k odpuštění v tom nevidím rozpor.
dalibor_spok 21. 9. 2013 09:04 +2 v reakci na dalibor_spok 21. 9. 2013 08:58
ad (3) - je totiž rozdíl mezi trestem a pomstou. Je to rozdíl velký, zásadní. Trest je kulturní institut, odsouhlasený způsob reakce na nepatřičné chování, překročení hranic - i když víme, že nic není černobílé, víceméně všichni souhlasíme s tím, když zloděj dostane dva roky natvrdo nebo dítě, které opakovaně zlobí, se nesmí večer dívat na televizi. To je trest. Cílem je: náprava. Pomsta je především emocionálně podmíněná reakce/chování s cílem: ublížit, oplatit. Jistě, že v životě se někdy obojí smývá, ale umět mezi nimi rozlišit je zcela zásadní.
Kristina 21. 9. 2013 11:42 +4 v reakci na dalibor_spok 21. 9. 2013 09:04
Dalibore, vim, ze ted uz mozna uplne zbytecne odbocuji od tematu odpusteni, ale tema trestu a pomsty je pro me dost zajimave... tak jen pridam myslenku. Musim rict, ze pro me je - pouziji ted Vas priklad- vezeni pro zlodeje taky pomsta, nic vic. Miji se povetsinou ucinkem, vezeni neni vychovne, jak ze zkusenosti vime, zlodeje nenapravi, on se tam nauci dalsi figle... a vetsinou se do vezeni znovu vrati. Jako trest - tedy neco, co ma zajistit napravu, bych videla napr. to, ze by zlodej sel na dva roky pracovat treba mezi chude... to by pak mohlo v nem neco zmenit a prinest napravu. (Treba vedle povinneho vychovneho "kurzu". :-) ) Napravu u nej, prospech pro spolecnost... Podle me jsou proste tresty v dnesni podobe jen pomsty.
Slvie 21. 9. 2013 12:43 +1 v reakci na dalibor_spok 20. 9. 2013 20:53
Ad: "stará, vztahovačná, nepříjemná sousedka", opravdu se mi může stát, že mi někdo vylije před dveře kýbl špíny, nicméně je mi to jedno, špína mi nevadí, steče po mě, naučila jsem se investovat do kvalitních pláštěnek.
Ulka 21. 9. 2013 18:51 +6
Dalibore, v souvislosti s Vašimi články o tom, jak odpustit - nepřemýšlel jste zpracovat téma o tom, jak se vyrovnat s tím, kdy my jsme ublížili? To může být často ještě těžší, než odpustit druhému (odpustit sám sobě)...
Rigana 22. 9. 2013 14:06 +5 v reakci na Lukáš 19. 9. 2013 16:58
Lépe se pamatuje tato verze příběhu s hezkou dívkou :-) citace z knihy Moudrosti a příběhy Zenu od Marco Aldingera: "Putovali spolu dva zenoví mniši Tansan a Ekido a dospěli k brodu. Na břehu stála překrásná mladá dívka v hedvábném kimonu. Očividné měla strach přejít přes řeku, protože ji vzedmuly silné deště. Ekido se rychle podíval jinam. Naproti tomu Tansan nezaváhal a beze slova vzal dívku do náruče a přenesl ji přes řeku. Na druhém břehu ji opatrně postavil a oba mniši pokračovali mlčky v cestě. Uplynula čtvrthodina, půlhodina, celá hodina. Tu Ekido vyhrkl: "Co to do tebe vjelo, Tansane! Porušil jsi několik mnišských pravidel naráz. Jak sis té hezké dívky vůbec mohl všímat, natožpak se jí dotknout a přenést ji přes řeku?" Tansan klidně opáčil: "Já jsem ji nechal u řeky. Ty ji ještě neseš?"
Pavla Koucká 22. 9. 2013 18:14 +4 v reakci na dalibor_spok 21. 9. 2013 08:58
Dalibore já jsem četla i tu pasáž, kterou citujete a je pravda, že je zmírňující. Stejně ale prosazujete aktivní snahu o odpouštění, o kterém si myslím, že může nadělat více škody než užitku. Myslím, že kolikrát je zdravější se traumatem prostě jak jen to jde nezabývat, soustředit se v životě na jiné věci. Svým způsobem je aktivní snaha odpustit podobná pomstě - prostě se v tom pořád patláte. A odpuštění opravdu může přijít i samo, přičemž se nejedná o zapomnění. Dejme tomu, že mi spolužačka před x lety přebrala kluka. Kdybych se tenkrát aktivně snažila odpustit, mou psychiku by to zatížilo ještě víc. Ale po nějaké době, po navázání nového vztahu najednou vše odpuštěno, i když nezapomenuto. Jinak s Vaším rozlišováním pomsty a trestu souhlasím.
dalibor_spok 23. 9. 2013 11:57 +1 v reakci na Kristina 21. 9. 2013 11:42
Kristino, rozumím vašem názoru a souhlasím, že náš systém vězeňství není nejúčinnější. Ale je to "trest" (koneckonců se to tak nazývá - trestní právo). Není to jen pomsta společnosti. Opravdu je motivací především náprava a prevence před opakováním podobného činu - tu ale nechápejte jen psychologicky, ale spíše společensko-kulturně: i když se viník nezmění (a zase nebuďme cyničtí, ne všichni se ve vězení učí, jak dále krást), účel je jasný: chrání se společnost (izoluje viníka, ví o něm...), dává tím signál ostatním, kteří by podobný úmysl měli (taky budou potrestáni), a tím některé z nich může odradit (kdyby se krádeže netrestaly, asi by se kradlo více) atd atd. Tzn. primární funkcí trestu je odstranění, eliminace, omezení škodlivého jevu ze společnosti (různými způsoby, nejen psychologickou nápravou viníka). Jistě, může se obsahovat i efekt "pomsty" (tj. oplacení zlého nepříjemným), to jistě ano, ale není to primární motiv.
dalibor_spok 23. 9. 2013 12:11 +1 v reakci na Pavla Koucká 22. 9. 2013 18:14
"Kdybych se tenkrát aktivně snažila odpustit, mou psychiku by to zatížilo ještě víc." Záleží na tom, jak definujete "zatížení". Ano - musela byste se možná vystavit negativním emocím, musela byste možná pohledět do tváře nepříjemnému, zjistit, že ani vy sama nejste taková, jak o sobě povídáte a čelit dalším doprovodným efektům, které aktivní uvědomění s sebou nese... Je ale takové zatížení primárním motivem, kterým by se naše rozhodování mělo vést? Jste zatížena tím, že musíte vstávat brzy ráno do práce? V noci k plačícímu dítěti? Zavolat blízkému, abyste vyřešila nedorozumění? Hodnotný život přece není cestou nejmenšího odporu. Na druhou stranu ale rozumím tomu, co píšete. Netvrdím, že je třeba se ve všem nadměrně mentálně rýpat - třeba je váš příklad se spolužačkou dobře zvolená cesta a na tehdejší úrovni osobnostního zrání dokonce nejlepší. Proč ne. Každý se vyvíjí a jedna zkušenost vede k další zkušenosti (i k pochopení významu odpuštění) Avšak jsou také traumata mnohem větší než to, které popisujete. Ty se aktivně derou o pozornost a nepřebijete je novými zážitky. Tam je třeba zvolit přístup jiný. Chápu zkušenost "po nějaké době, po navázání nového vztahu najednou vše odpuštěno", ale k tomu stavu jste (asi) došla tisícerým vnitřním "setkáním" s emocemi, postoji, mentálními obrazy a fantaziemi, které s touto situací souvisely, byť jste na to možná trochu zapomněla. Možná to byl proces "odpuštění", jen jste mu nevěnovala jako takovému pozornost, takže vám tak nepřišel.
dalibor_spok 23. 9. 2013 12:18 +4 v reakci na Ulka 21. 9. 2013 18:51
Ulko, zamyslím se nad tím. Ale co mě napadá nyní - je to takový rozdíl? Mezi odpuštěním druhému a sebeodpuštěním? Není ten proces podobný? Ideálně samozřejmě doplněný o upřímnou omluvu druhému, tak načasovanou a s takovou formou (i frekvencí - jedna omluva někdy nestačí), aby to sloužilo více druhému a jeho povaze a aktuálnímu stavu zranění (a jeho osobnosti), spíše než naší potřebě očistit se. Tj. nezranit ještě více formou naší omluvy, ale snažit se být skutečně citlivý co do pochopení formy omluvy/omluvného chování, která je nejvhodnější...
Ulka 23. 9. 2013 13:40 +5 v reakci na dalibor_spok 23. 9. 2013 12:18
Někdy omluva druhému nestačí, nebo ji nepřijme ... a Vy, co jste ublížil, to víte... když jsme s mk zauvažovali nad tím, co my potřebujeme v roli toho, kdo ublížil, došli jsme k tomu, že jsme toužili po odpuštění.. ale někdy se stane, že druhá strana Vám nechce, nebo neumí odpustit... a Vy nemáte to základní, čeho se chcete chytit. Pak musíte zpracovat odpuštění sám v sobě daleko náročnějším způsobem, než by tomu bylo, kdybyste cítil vstřícnost druhé strany. A to by, dle mne, bylo dobré téma na článek:o)
dalibor_spok 23. 9. 2013 14:23 +5 v reakci na Ulka 23. 9. 2013 13:40
Aha, rozumím jak to myslíte - jak se vyrovnat s pocitem, že vám nebylo odpuštěno. To je určitě velmi obtížné a nedá se to paušalizovat do několika vět. Moje aktuální nápady: píšete "nemáte to základní, čeho se chcete chytit." Nemyslím. Nemyslím, že byste měla ve své vnitřní pozici čekat na událost, kdy vám druhý odpustí, jako na nějaký start, kdy byste teprve měla "začít". Taky byste mohla čekat celý život. Někdy zkrátka odpuštění od druhého nepřijde. Ale jistě je spousta toho, co se dá dělat, a co pomůže vyrovnat se s touto situací: (1) aktivně odpouštět druhým, stávat se lepším člověkem, pomáhat druhým (jakkoli banálně a klišé tato rada zní - opravdu funguje) (2) přiznat si chyby a slabosti a snažit se je napravovat, bez snahy stát se dokonalou. Prostě počítat s neustálými chybami a neustálým napravováním. Snažit se tedy podobné chyby neopakovat. (3) nesnažit se jakkoli (byť i vnitřně, nějakým příběhem, který si stvoříme) druhého "trestat" za to, že nám nechce/nedokáže odpustit. Naopak, odpustit mu to (byť si uvědomujete, že svým neodpuštěním vám třeba teď ubližuje on). I neodpuštění ze strany druhého může být určitá forma pomsty (nebo trestu - viz naše diskuze s Pavlou), je pak otázka, do jaké míry a jak dlouho neodpuštění trvá, a zda je dáno jen tím, že druhý zatím příkoří nezpracoval, byť se o to snaží; nebo už tak činí jen ze své osobní vůle - to už jde o pomstu. Ale chápu téma, které jste nadhodila - to není téma odpuštění. To je téma viny.
Ulka 23. 9. 2013 15:29 +1 v reakci na dalibor_spok 23. 9. 2013 14:23
Potvrdilo se mi, že v obou případech, ať už Vám někdo odpustil či ne, je důležité se vyrovnat s tím, co jsme provedli, sami v sobě především. Mi pomohlo, když jsem rozuměla tomu (a tedy sama sobě), proč jsem ublížila. Jsou to nejčastěji důvody, kdy ublížením pomůžete jinde. A tím bylo odstartováno srovnání se s vlastní vinou. Jsou ale situace, kdy selžete i sami před sebou. Nejsme dokonalí, a tak se to může stát – nicméně tady se srovnat se situací je fakt mazec. Co s tím? Jít dál ve smyslu, jak píšete shora, s uvědoměním, že nejsme dokonalí, a tak jsme selhali. Přijmout vlastní selhání. Takhle jsem námět na článěk myslela.
monikah 23. 9. 2013 18:34 +1 v reakci na Ulka 23. 9. 2013 15:29
Nejsme dokonalí, to samozřejmě. A tak zkusíme odčinit své hříchy, udělat dobrý skutek, a činit tak denně. Pomůže to odplavit tu vinu z nás, aspoň částečně. Vždy se ale hlavně pokusit vysvětlit své jednání tomu, komu tím bylo ublíženo, dát najevo lítost. Uvědomit si chybu, je první krok k její nápravě.
Petra 99 23. 9. 2013 21:08 +3 v reakci na Ulka 23. 9. 2013 15:29
Ulka: ...u "důvodů, kdy ublížením pomůžete jinde", pozor na výmluvy...
Pavla 23. 9. 2013 22:50 +1
Pěkné. Zajímalo by mě, kdybyste v dalším článku rozebral téma vztahu odpuštění a pochopení situace. Např. že v dospělosti se nám snáze odpouští rodičům, když chápeme, v jaké byli situaci atd.
Pavla 23. 9. 2013 22:53
A také by mě zajímalo, kdybyste v dalším článku rozebral vztah odpuštění - odveta a co je podle Vás zdravé a co už ne ;-)
Julie 25. 9. 2013 07:35
Posledni dve vety clanku maji hluboke poselstvi.
radekb 2. 10. 2013 18:21 +1
Zajímá mě psychosomatika. Píšete, že je prokázána souvislost mezi stresem a např. rakovinou - opravdu na tohle téma existují tvrdá data? Viz např. http://www.lidovky.cz/depre... Pak je tu další věc, že i eventuální korelace neznamená příčinnost. Díky
dalibor_spok 3. 10. 2013 00:54 +1 v reakci na radekb 2. 10. 2013 18:21
Radku, píšu o jednom z faktorů, ne o příčinné souvislosti. Rakovina a KVO jsou multifaktoriální onemocnění. Stres se na nich podílí zcela určitě. Přímou i nepřímou cestou. Přímou (změny strukturální i funkční, změny tlaku, imunity, adrenergní vyčerpání, nedostatek prvků, vitamínů...), nepřímou - člověk ve stresu méně spí, žije méně zdravěji, méně sportuje, více kouří, jí méně zdravě atd atd atd. to vše zvyšuje pravděpodobnost vzniku těchto onemocnění. Určitě neexistují "tvrdá fakta" ve smyslu dat experimentálních - ale jsou k dohledání experimentální modely, studie na zvířatech, epidemiologické studie a korelační studie. Tvrdá data nejsou pouze výsledky pravých experimentů (ty by samozřejmě nebyly možné, etické). Ve vědě existuje i něco jako "inkrementální" či sbíhavé posuzování dat - pokud např. všechny 3 výše uvedené typy studií svědčí ve prospěch, je to potvrzení hypotézy. Podle mě je souvislost stresu a široké škály onemocnění (pokud o těch mechanismech něco načtete) poměrně záležitost jasná. To, že se obtížně dohledají studie jednoznačně ukazující příčinnou souvislost mezi dvěma zjevnými věcmi, je ve vědě docela běžné. Ono ani např. studie jednoznačně dokazující tak zjevný fakt jako nebezpečnost pasivního kouření, nebudou "tvrdými daty" atd. Prostě se zde naráží především na metodologická omezení (hlavně u velkých epidemiologických studií) + financuje se hlavně ten výzkum, který je pro někoho zajímavý - léky spíše než účinek stresu atd.
Lenka87 3. 10. 2013 08:22 +3 v reakci na Ulka 23. 9. 2013 15:29
Nejvíc ublížení jsem ,,napáchala" ve svých 23 letech. Sama jsem se cítila velmi ublíženě, tak jsem se nezvládala chovat moc dobře k okolí. Mě pomohlo prostě si projít celým procesem. Nejdřív jsem určitou situaci, která se mi velmi nepovedla, bagatelizovala a popírala, pak jsem to svalovala na druhou osobu (i když její podíl tam byl taky), pak jsem asi rok trpěla sebevýčitkami, ale po čase to odeznělo, sice s dotyčnou nejsem v kontaktu,( i když omluvu přijala), ale už nikdy se nechci zachovat podobně nezodpovědně. Bylo to dobré poučení.
Zizkova 3. 12. 2013 12:15 v reakci na radekb 2. 10. 2013 18:21
odpouštět odpouštět ale když se setkate nebo žijete s člověkem který vám ubližuje kdy ho napadne nemusí to být schválně ale třeba jen proto že se prosazuje neuprosně bez ohledu na druhe tak mužete odpouštět dokola dostáváte jen víc a víc a jste nula a ten druhy vítězí.
Marie 18. 2. 2014 16:41 +3
Kdyby to bylo tak jednoduché. Já už s matkou bojuji téměř 15 let, a odpuštění nepřichází ani od jedné z nás. Tak strašně chci odpustit, ale je to silnější než já. Není den, kdy bych se tím netrápila. Matka je na tom líp. Nikdy neuznala svou chybu, takže jí náš otřesný vztah netíží. Nevyhledává mě, nestará se jak mi je, prostě si žije svůj život bez sebemenších výčitek. Po tak dlouhé době nemám zájem opět navázat nějaký vztah s mou matkou. Spíš jde o to, že bych ji chtěla nějakým způsobem odpustit sama v sobě, protože jediný člověk, kterého daná situace tíží, jsem já. Chci mít klid na duši a nenervovat se, když zazní její jméno. Takhle se opravdu žít nedá.
pe 19. 2. 2014 10:59 +3 v reakci na Marie 18. 2. 2014 16:41
Nejspíš to opravdu není tak jednoduché. Zejména proto, že v tomhle věku již nebojujete s reálnou vlastní matkou, ale s jejím symbolickým obrazem ve vašem vědomí i nevědomí. A také nejspíš s nenaplněnou dětskou touhou, kterou se nevědomí snaží kompenzovat nynější touhou po matčině pozornosti. Ta se ovšem již naplnit nedá, protože prostě dítě nejste. Traumatizující a v dětství "nepřežitelné" zážitky a emoce zůstanou v něvědomí tak dlouho, dokud se neodvážíte je znovu "provnímat" (tedy nejen slovně zachytit). Touha odpustit vyjadřuje i touhu na vše zapomenout, což je prakticky nemožné, a proto se vám odpustit nedaří - snaha navíc způsobuje další traumatickou domněnku "já jsem špatná, protože neumím odpouštět". Dobrá zpráva je, že dětská traumata lze v dospělosti "odžít" relativně bezpečně, protože dospělého již "neohrožují na životě". Nicméně zas tak jednoduché to není, samotná síla dětské emoce se projeví, může v tom být i spousta slz a přechodně ne příjemné stavy. Při vědomí dosažitelného cíle se ovšem takové stavy dají akceptovat. Možná to nevypadá příliš optimisticky ve světle vaší touhy "mít konečně klid a nenervovat se". Ke klidu ovšem nepovede zapomnění a dokonce ani to, kdyby se matka nakrásně úplně obrátila a naplnila vaši současnou představu. A taky o matku nejde, ale o vás a případné rozhodnutí navštívit terapeuta je nanejvýš odpovědné vůči vlastnímu životu.
Marieschen 19. 2. 2014 13:35 +1 v reakci na pe 19. 2. 2014 10:59
Děkuji mockrát za Vaši reakci. Musím přiznat, že máte v mnohém pravdu. U psychiatra jsem byla před pár lety - napsal mi Citalec proti úzkosti. Opravdu si nejsem jistá, zda by mi terapeut pomohl, páč tenkrát mi psychiatr řekl, že víceméně jedinou nadějí, pro mě, je najít cestu zpět ke své matce, odpustit ji, vyříkat si vše, co trápí nás obě. Tohle ale není možné. Já vím, řeknete mi : "Nic není nemožné!" Z jedné strany jsem si vědoma toho, že celá věc, to, jak příšerně jsem se v minulosti cítila, cítím, a asi ještě nějakou dobu cítit budu, mohu ovlivnit jen já. Z druhé strany už mi ale docházejí nápady i síly. Svou matku nesnesu. Jen při pomyšlení, že bych ji někde potkala a viděla, se mi dělá špatně, páč by se mi zase vrátily ty hnusné vzpomínky. Myšlenky nemohu zastavit, prostě příjdou, a já, schoulená v koutě, prožívám věci z minulosti zas a znova. Pak jsem agresivní, nesnášenlivá a vzteklá. Vzpomenu si na matku, a říkám si: "Hele, teď se chováš přesně jako ona, to přece nechceš!" Nechci, fakt nechci! Dříve, když jsem na tom byla snad nejhůř, a ubližovala si ,mi matka řekla, když viděla jizvy, že tohle může udělat jen magor, a že se tím sama trestám za to, jakej jsem póvl a nicka. No, snad se mi někdy podaří žít plnohodnotným životem. Snad najdu tu správnou cestu a budu schopna odpustit. Moc, moc bych si to přála.
František Bolek 20. 9. 2014 00:54
Moc se mi líbi tento komentář odpuštění. Hned začnu pracovat ne sobě a dále k manželce.
Lukáš 20. 9. 2014 01:25 +1
Zajímavé, jak vnímáme důležitost toho, co čteme a nad čím přemýšlíme v kontextu času a událostí... Tento článek jsem už tady vlastně jednou četl. Tehdy mi to tak nepřišlo, dneska vidím, že kdyby bylo nějaké TOP TEN stránek Psychologie.cz, zařadil bych si ho mezi 10 nejdůležitějších. Toto, co se tu píše, je obrovská součást "k získání" pocitu životního štěstí a životní spokojenosti. V podstatě nejdůležitější je umění odpouštět sám sobě ...
Markéta 8. 10. 2014 21:30
Dobrý večer. Přes zajímavý hlavní text jsem se dostala až na konec neméně zajímavých komentářů, názorů a vlastních zkušeností. Hledala jsem tohle téma protože bych taky ráda odpustila. Okolí a sobě. Aktuálně tak činím jednak ze zdravotních důvodů a také i proto, že bych ráda změnila svůj život. Ačkoli jsem - řekla bych - milá, vitpná, přátelská a empatická slečna a ostatní mají pocit, že mám fajn život, tak mám svoje vnitřní starosti a trápení a chci to změnit a vrátit tělo zpět do rovnováhy. Sestřenice mi konkrétně na můj problém poradila, abych se minimálně 3 dny po sobě několik hodin denně soustředila na odpuštění sama sobě a zapracovala na tom, mít se ráda... Bohužel kromě slovních formulek mě nenapadá, jak jinak to udělat. A obyčejná slova po pár minutách znějí jako klišé. Nevím jak to emotivně prožít, aby to začala být pravda.. Tak vás tu teď prosím o radu... Jak na to?
dalibor_spok 9. 10. 2014 10:19 +1 v reakci na Markéta 8. 10. 2014 21:30
Markéto, myslím, že o "jak na to" je celá má série článků o odpuštění. Už bych se zde jednom opakoval. To není žádná technická dovednost, nemůžete očekávat precizní návod. Přijít na to, jak uvnitř odpustit je součástí celého procesu změny/odpuštění. I to je jeden z úkolů na cestě. Spíše než 3 dny několik hodin po sobě bych spíše radil osvědčené "málo a často", věnovat se tomuto tématu třeba každý den několikrát denně vždy po pár minut. Ale opakovaně. Úplně to stačí.
angy1 9. 10. 2014 10:22 v reakci na Markéta 8. 10. 2014 21:30
A úplně nejlepší je to v posteli před usnutím místo modlitby.
Romana 9. 10. 2014 11:47 +1 v reakci na Marieschen 19. 2. 2014 13:35
Marie,prosím, přečtěte si knihu od Susan Forwardové "Když nám rodiče ničí život". Je k sehnání pouze v knihovnách. I já ji čtu na doporučení svého terapeuta. Mám podobnou matku....
Bara88 9. 10. 2014 14:44 +1 v reakci na Romana 9. 10. 2014 11:47
Tu jsem pred par dny precetla na jeden zatah. Pod kazdou druhou vetu bych se byla s chuti podepsala. Skoda, ze neexistuji v Brne, Praze nejake terapeuticke skupiny pro lidi s touhle zkusenosti; co nam dava okoli je vetsinou neco ve stylu: tak uz se prestan litovat, kazdy ma zodpovednost za valstni zivot, atd. Nerikam, ze v tom neni velky kus pravdy,nicmene myslim si, ze co nam chybi nejvic je prave to sdileni, potvrzeni ze opravdu nejsme blazni a fnukny...
Romana 9. 10. 2014 15:03 +2 v reakci na Bara88 9. 10. 2014 14:44
To znám. Jsou to zbabělé řeči těch, kdo se bojí podívat se na svoje černo v duši. Naučila jsem se s nikým o tom nemluvit. Je to osamělá cesta, ale snad jednou dojde cíle. Moc mi pomohla, podle autorky stěžejní věta:" Nikomu nemusíte odpustit". Myslím, že ti co prožili skutečná traumata v dětství, vědí, o čem mluvím.
Bara88 9. 10. 2014 15:51 v reakci na Romana 9. 10. 2014 15:03
Presne, taky o tom nemuzu s nikym moc mluvit. A myslim ze obcas se nam dostane nejake te "antisebelitostive" veticky pro to, ze nekdo ma svoje vlastni trauma, nekam ho zazdil a je hrdy na to, jak se s tim "vyrovnal", a tim ze o tom treba mluvime, ohrozujeme jeho zed kterou si proti vlastnimu trapeni vytvoril. Ale nejsem odbornik, takze je to jen takovy napad. Navic, casto bych proste potrebovala jen o tom s nekym MLUVIT: ale lidi se mozna boji, ze to po nich chci resit, ze chci aby me nejak aktivne litovali, nebo mi dokonce pomahali. V rodine zase, ze bych je nejak volala k odpovednosti, tak to radsi bagatelizuji, nebo se o tom nemluvi, neni to slusne. Ten tlak na to byt "slusna" a nemluvit o takovyhle vecech citim dost casto, paradoxne prave od lidi, kteri se nad letackem s deckem s primalovanou modrinou budou hrozne rozcilovat a rozplyvat, jak to muze nekdo delat a budou plny vzteku a odsouzeni. A nekdo by treba zase i chtel, ale proste je mu to neprijemne, sam nezazil nic takoveho, nevi co ma delat, boji se ze nezareaguje spravne, tak se to snazi zamluvit. Od nejblizsich to boli, ale neni to jejich vina. Proto bych ocenila opravdu nejakou skupinu: bylo by to podle me hodnbe prinosne i pro odpusteni, pochopit ze to nebylo zamirene proti mne, nebo moji vinou. Protoze kdyz vam agresor prisuzuje vinu, je logicke ze si snazite "hodit" zpatky. Na odpusteni je (pro mne) ohrozujici ten pocit ze tim vlastne uznavam ze ta spatna jsem celou dobu ja, resp ze to tak agresor pochopi.
Ondřej 17. 12. 2015 20:13
Děkuji mnohokrát.
Alžběta 24. 3. 2016 21:00
Vážení a milí, v tomto čase si sem dovolím sdílet výzvu k vyplnění dotazníku k diplomové práci, která se vztahuje k tématu odpuštění u mladých dospělých. Zdá se mi to i tak trošku tématické vzhledem k povaze probíhajících svátků. Také by se na vyplnění snad mohl najít čas díky volnu, které nás čeká. Dotazník můžete využít jako určitou formu sebereflexe a také za vyplnění nabízím drobnou odměnu. O všem se více dozvíte v úvodu dotazníku. Zejména bych chtěla apelovat na mužské respondenty a také na ty z Vás, kterým je 18-20 a nebo 25-35 let. V těchto kategoriích je odpovědí méně. Radost ale budu mít z každé další odpovědi. Děkuji za Váš čas a přeji krásné prožití svátků :) http://goo.gl/forms/GQX08XUUpI
Lukáš 25. 3. 2016 09:41 +1 v reakci na Alžběta 24. 3. 2016 21:00
Alžběto, jenom malý dotaz ... Proč ve své diplomové práci nevyužijete také odpovědi střední a starší generace? Pro mě, například, by bylo hodně zajímavé najít odpověď na to, zda schopnost odpouštět se nějak mění s věkem a životními zkušenostmi respondentů ... :-)