Proměňte závist v inspiraci — archivovaná diskuse

Zpět na novou diskusi

Oldřich Dotovský 20. 9. 2011 13:01 +6
Já bych vám klidně napsal, co byste mi mohla závidět, ale nechci být první, protože by tu ze mě některé čtenářky asi už trefil šlak. :-) Tak místo toho zatím alespoň vyjádřím obdiv nad tím, jak zajímavě je ta otázka položená. Tak nějak jsem při čtení článku tušil, že bude končit dotazem, ovšem čekal jsem spíše "Co druhým závidíte vy?"
Pavel Vicherek 20. 9. 2011 16:07 +10 v reakci na Oldřich Dotovský 20. 9. 2011 13:01
To se mi nestane často, že mě něco přinutí k zamyšlení a pak ještě k napsání komentáře pod článek. Článek jsem četl před hodinou, pak o odpovědi přemýšlel v tramvaji a už to mám: můžete mi závidět, že jsem před několika měsíci překonal těžký spor v rodině, s bratrem a otcem. Když to píšu, jsem znovu dojatý. Myslel jsem, že už to tak zůstane. Sehrála v tom roli i neuvěřitelná náhoda, náhodné setkání v cizím městě, kdy mě bratr objal a rozplakal se. Byl z toho sám zaskočený, po tom dni už jsme se zase postupně sbližovali, občas se navštívili. Dnes jsme si blíž než kdy předtím, jsem za to tak strašně vděčný a děkuji i vám, že jste mě přiměla si to uvědomit. A Oldřichu, vás prosím, abyste taky napsal, co vám můžeme závidět. I vám děkuji, za vaše komentáře pod články.
Petra 20. 9. 2011 17:11 +3 v reakci na Pavel Vicherek 20. 9. 2011 16:07
To Vám opravdu nezávidím, ale přeji. Některé příklady uvedené v závěru článku jsou hodny obdivu, ne závisti.Pokud ovšem slovo závist bereme v pravém a ne přeneseném smyslu.
Oldřich Dotovský 20. 9. 2011 17:57 +6 v reakci na Pavel Vicherek 20. 9. 2011 16:07
Dobré vztahy s blízkými jsou pravděpodobně jednou z nejdůležitějších ingrediencí ke štěstí. Takže je, Pavle, moc fajn, že se vám podařilo nevyřešené záležitosti urovnat a na tom zlém z minulosti postavit něco moc dobrého. V tom bude podobný i můj "příběh". Závidět mi můžete, že: - jsem našel odvahu odejít ze školy a vydat se obtížnější cestou - jsem si vyzkoušel světlé i stinné stránky podnikání a odnesl si z toho cennou lekci v sebepoznání - jsem překonal strach opustit zázemí rodného městečka a vydat se vstříc svým zájmům a novým příležitostem, i když mě to leccos stálo - jsem si mohl vyzkoušet jedno z nejstresovějších povolání - mě všechny mé prohry a selhání nezlomily a naopak jsem na zkušenostech z nich dokázal (vy)budovat svoji současnou existenci - jsem si konečně dokázal splnit svůj dávný dětský sen o létání Ovšem je toho taky spousta, co byste mi asi nezáviděli. Ale o tom třeba jindy, u nějakého méně Šťastného článku. :-)
Jarka 20. 9. 2011 18:10 +5 v reakci na Petra 20. 9. 2011 17:11
Tady je to správně řečeno. Když někomu jako něco závidím, tak myšleno je to - obdivuju. Závist, ta správná a opravdová, může člověka taky pěkně poškodit. Já to bohudíky tak nemám, prostě, když někomu něco závidím, tak je to správně - já to obdivuju. Nikdy mne pod tím pojmem nic jiného nenapadlo. Často je to pro mne právě inspirace.
Mirka 20. 9. 2011 18:31 +1
Trochu opravdově závidím, ale spíš by se to dalo nazvat, je mi fakt smutno. Jsem ta generace, co si ani neuměla představit, že by mohla kus života žít a pracovat mimo republiku. Jsem ten typ. Dnes bych si to uměla zařídit, dnes bych uměla jazyk. Ostatně, ten jsem se i tak učila, ale mimo hodiny kurzu v "kulturáku" jsem ho skoro nikdy nepoužila. Určitě bych pár měsíců nebo roků uměla žít jinde. A mám to zpětně hrozně za zlé režimu. Co nám to udělali? Jak si to mohli dovolit? To jediné mne napadlo, když přemýšlím, co komu závidím.
Karel 20. 9. 2011 19:17 +3
Je to zvláštní otázka: „Co bych mohla závidět Vám...“ Nutí k zamyšlení, co by dotyčný vzhledem ke své povaze na nás mohl natolik ocenit, že by to vedlo až k závisti.Když to vztáhnu na sebe tak mě napadá snad , vceméně neschopnost závidět v klasickém slova smyslu , to znamená dotyčnému onu záležitost nepřát, protože nemám to samé nebo něco lepšího.Víceméně co jsem kdy záviděl s pocitem smutku ,ale ne nenávisti ,tak jedině úspěchy v osobním životě (ne snad ,že bych trpěl neúspěchem ,ale někomu se prostě daří od přírody). Naopak majetkové záležitosti ve mě pocity závisti nevyvolávají ,což může být i důvod závisti vůči mě :)
Jana 13. 11. 2011 10:41
Zrovna včera se vrátil manžel z mysliveckého honu domů. Hodně se zpozdil. Bývá zvykem si posedět v hospodě a povídat s myslivci. Ukradli mu ale mikinu klíče a 2 ceny, které vyhrál v tombole. Doma jsem to probírali a muž dospěl k závěru, že vše bylo cílené, předem promyšlené. Za vším se skrývala závist. Pepa dokázal uvařit pro všechny nejlepší guláš, ostatním se to nepovedlo, ale mu ten úspěch nepřáli.Moc ho obdivuju, jak se s tím vyrovnal - mikinu si koupí novou a příště si musí dát větší pozor.
Jana 13. 11. 2011 10:49 +1 v reakci na Oldřich Dotovský 20. 9. 2011 17:57
Oldřichu, musím Vám poděkovat za větu - dobré vztahy s blízkými jsou jednou z nejdůležitějších ingrediencí ke štěstí... Sama vím o tom své. Pokud to neklapalo doma, nikdy se mi nedařilo ani v práci.
Katka 1. 12. 2011 22:11 +1
Vím, co závidím ostatním, ale co se dá závidět mě je trošku těžší otázka, která zasluhuje hlubší zamyšlení. Jednou, třeba tak za 50 let, toho k závidění mi bude určitě víc než teď dokud jsem ještě ničeho závratného nedosáhla a "jen" studuji.
Lucinka 30. 11. 2013 22:44 v reakci na Mirka 20. 9. 2011 18:31
A co Vám brání vyjet si třeba na rok? Nikdy není pozdě... Pokud jste ten typ... Myslím, že se trochu přeceňují ty dnešní možnosti, ano jsou, ale je jich tolik... jakou si má pak člověk zvolit, myslím, že zde není důvod k závisti, i když uznávám, že je to super moci si vyjet kamkoliv, rozhodně bych nechtěla, aby tu byl tehdejší režim, ale jen si myslím, že by se to nemělo toliko přeceňovat...