Téma k poslechu: Co se životem
Vyberte si své téma Předplatné
Foto: Thinkstock.com

Psaním proti depresi

Šéf nakladatelství si u mě objednal přepis telenovely. Pro depresivního pacienta zakázka snů.

Ze seriálu: Život s diagnózou

František Růžička

František Růžička

10. 2. 2011

„Dokaž, že depresáci nemusej bejt dycky líný!“ povzbuzoval mě můj psychiatr, když jsem se rozhodoval, jestli mám vůbec tyhle články o mým životě psát. Jestli stojí za to dostávat se každým dalším slovem na „dřeň svýho já“ a  postavit se před všechny možný čtenáře na pomyslnou židli skoro nahej.

V tý chvíli jsem si vzpomněl, jak  jsem redigoval texty pro dnes už neexistující nakladatelství Plejáda. Osmý div světa, kde vydávali knižně telenovely, jež hltali diváci z novácký obrazovky. A poskočil ve mně veselej škodolibej skřítek. Já a línej! Cheche.

Jednoho slunného dne se šéfredaktor Plejády Zdeněk Čech zaklonil  v křesle, vykašlal  ze sebe tři nekonečný cigaretový šluky, zadíval se skrze mě kamsi do nitra Žižkovský věže a zeptal se: „Františku, co ty a krásná literatura?“

Krátké zamručení – a zrodil se Francisco Paco Pajaro. Odcházel jsem, v báglu dabingový listy nekonečný telenovely Vypůjčené životy. Cíl: napsat dvě knížky s tím, že jak šel příběh v telenovele, půjde i v knížce.

V tý době běžely Vypůjčené životy i na Nově, nebylo tedy od věci podívat se vpodvečer, jak moji hrdinové Ioanna, Edgar, Fernanda, Chema, Elisa a další vypadají a jednají. Otevřel se přede mnou nový svět! Co otevřel, on mě časem pohltil!

Zdálo se mi třeba, že se v noci nad mou postelí naklání starý Edgar v kyjovským kroji a hlídá, jesti dejchám!
 

Mívám skutečné sny

Jo, fakt mívám skutečný sny

Jako na dnešek, hele… sedím, ani nechci říct kde, když někdo zvoní

Mám co dělat a tady máš, stěhováci jsou tu

Jeden celej v černym jak vod pohřební služby, kouká mu z kapsy rohlík druhýmu chyběj čtyři prsty třetí takovej malinkatej skrček na jednu nohu šmaťchal

A ten si na mě teda vyskočil : No, váženej, todle nepobereme…
nám hlásili z ústředí
že jen pět švestek.....že jste všecko vyhodil…!

Rozčilenej vyběhnu ven
tam místo stěhováku vidim džíp

A že prej jen to nejnutněj
š
í …jo, a teď to hledej, žejo…

A ty tři se tvářili, jako by se kvůli minutě měl posrat vesmír.
Těch věcí, co jsem voželel…!
Do všeho kopali, smradi, smáli se mi… až jsem se neudržel

Vy pitomci, vim já, bez čeho se vobejdu a co je nejnutnější..?

To, do čeho kopáte, ten nepotřebnej krám, je muj život…!

Mý první setkání s telenovelou na obrazovce:  Nevím, kterej to byl zrovna díl, ale paraguayská kráska Elisa zrovna přesvědčovala svého otce Federika, aby se přiznal k tomu, že kdysi přejel v Asuncionu dítě… No toto!

Začetl jsem se do dabingových listů, pustil si tři kazety a došlo mi, že maniodepresivita by nemusela být v mým životě tím nejhorším, co mě mohlo potkat. Ale pak jsem  sedl k počítači a napsal první dvě osudné věty:

„Dost, Antonio!“ zaúpěla Fernanda jak ubohá opuštěná fenka, které berou její poslední štěňátko. „Dost, dost! Víš, co jsme si pověděli na pláži? Kamarádi, ano?“ (Vypůjčené životy, str. 36).

A už to jelo, seriál neseriál, psal jsem jak divej. Mánie? Možná…

Docela jsem si oblíbil hodného starého Edgara, jemuž jsem na stůl jeho hudebního nakladatelství Musa postavil ebenového koníka, kterého, pochopitelně, žádný divák v televizi nikdy neviděl:

I ten jeho přistřižený ohůnek jako by visel dolů, pomyslel si Edgar a zašátral po lahvičce s léky. Ach, to srdce, s ním neradno si hrát, zanotoval si s ironickým úsměškem starou lidovou peruánskou písničku, když vtom uslyšel na chodbě hlasy. Šťasten, že má záminku vyjít ven z kanceláře, kde trůnil už dvacet let, otevřel polstrované dveře: „Co je to tady? Ach, vy!“ zvolal, když spatřil Adriana. „Dobrá, okusím z vašeho šansoniérského poháru, génie!“ Adrian zas jednou využil toho nenápadného půvabu alkoholiků, magnetismu všech zatracenců, jimž z očí září kromě umu i slib. Začal zpívat o bolesti srdce, které si zoufalec vyrve z těla a hodí do rozbouřeného Pacifiku…“ (str. 38).

Text jsem poněkud nedůvěřivému šéfredaktorovi  ze začátku po kouscích nosil do nakladatelství, pak už posílal mejlem. Začalo mě to bavit. A jak!

Dostal jsem se do transu, nekecám, deprese zlostně syčela z kouta, když jsem bušil do klávesnice a líčil, jak se Elisa poté, co ji – myslím už potřetí – znásilnili, otírala osuškou s malými šedými medvídky.

Obklopili mě: Renato, černá ovce rodiny Valenteových, sukničkář a hazardér, který doplatil na svou hloupost, když ho jedna z jeho partnerek okradla a dostala do vězení. Moncho, veselý chlapík, kdysi metař, skladník i kamelot… Elisa, Felicia, Katy!

Kazetu jsem viděl jen jednu, zřejmě pud sebezáchovy. Na dva díly jsem v televizi koukal s kamarády na chalupě v Chřibský, hráli jsme při tom scrable. Smáli jsme se jak šílenci…

„Už zase znásilněná? A ve dřezu?“ divil se šéf. „No jo, má smůlu – a byl přece plnej špinavýho nádobí,“ říkám. „Přitom taková hodná holka.“

Vysílaný serál se velmi často rozcházel s „předlohou“ Francisca Paca Pajara. Když vyšel první díl Vypůjčených životů, telefonovali rozhořčení diváci do Novy a ptali se, proč je televizní zpracování tak odbyté a dožadovali se orginálního děje.

Plejádě se ozvala i katedra španělštiny z pražské filosofické fakulty. Ptali se po původu Francisca Paca Pajara. Ale jako by se nad ním zem slehla. A to ještě nikdo netušil, že se na pultech brzy objeví dva díly jeho románu Yago, syn džungle. Telenovelu nasadila Nova jako na potvoru hned po Vypůjčených životech.

Mým nepřítelem číslo jedna se stal v Yagovi Aldo. Strašně mě nudil. Dovolil jsem mu tedy  nechat zavřít jeho ženu Elenu do blázince, ta utekla, z nočního stolku vytáhla revolver a prostřelila mu lebku. A tak zatímco v televizi hyperaktivní Aldo uzavíral jeden kontrakt za druhým, u mě ležel pět kapitol v nemocnici na oddělení ARO .

Příběhy hrdinů jsem dělil poctivě do kapitol: Vzestupy a pády, Míjení a srážky, Chapadla času, Až tam, do nebes, Co oči nevidí, spatří srdce… Nejradši jsem měl služky a detektivy. Jeden z nich, Cosino, aniž by někoho kdy chytil, pořád dokola vykřikoval: „Myslím, že daleko nebudou. Vzhůru, chlapci, stopa je ještě teplá!“

„Víš, co si myslím?“ zdvihla Fernanda své oči k Chemovi. „Ne, neříkej nic. Můj sen jsi ty,“ zašeptal a stiskl rty. Podíval se do rozkvetlé zahrady. Přece nebudu plakat, umínil si. A pomalu, pomalinku mu z koutku oka stékala velká stříbrná slza. Láska nelaskavá, smrt, neštěstí… Ano, to všechno přitakává životu, i smutek mu pomáhá, řekl si Chema a políbil Fernandu na její plné hedvábné rty. (Vypůjčené životy, první díl, str.133)

Hrůza hrůzoucí! Dneska si připadám jako děvka, která se prodávala osamělým ženám, jejichž jedinými kámoškami byly lampičky, můry kolem nich a moje výmysly. Peněz jsem za ně málo nedostal.

Ještě chvíli se v těch svých cajdácích budu hrabat a drapne mě (možná) deprese jako hrom. Nedokážu pochopit, jak jsem se tomu všemu moh smát, i když šéfredaktor Plejády  na přebal mých srágor snaživě psával:

„Telenovelu převedenou do knižní podoby může kdekdo považovat za pohádku se šťastným koncem. Ale ptejte se popravdě – je to tak úplně pohádka? Copak se kolem vás taky neprolíná dobro se zlem, smutek s okamžiky radosti? Neznáte padouchy na jedné a slušné lidi na druhé straně? Odpověď je prostá: každý má kolem sebe v nějaké podobě černou a bílou. V Praze, v Brně, i v Liberci stejně jako v Buenos Aires.“

Teď tedy tasit z lednice pampeliškovou limonádu. Fakt existuje a je výborná. Zapít antidepresiva a vzhůru do postele! Stopa je ještě teplá…

Chtěl bych se totiž na zítřek zvlášť fajn vyspat. Zejtra na tuty vyrážim ven. Je to tam zajímavější, málo platný. Vemu pořádný boty a i kdyby nevimco, zdrhnu od virtuálu, literárních serverů, knížek, od televize a rádia a pokecám s přítelem. Je tak důležitý, že na mě čeká.

Máme spicha v jednu, tak to v klidu stihnu oběhnout párkrát jen tak halabala celou Parukářku, kde chci řádit, mávat rukama jako černej čáp, taky si pořádně zařvat a možná, ale nerad, trošku vylekat paničky s pejskama.

Autorem vložené básně je František Růžička.

Diskuse 0
Život s diagnózou
Seriál

Autor se od roku 1995 léčí s těžkou maniodepresivní psychózou. Pro Psychologii.cz píše o svých zkušenostech.

František Růžička

  • Zdraví