Téma k poslechu: Co se životem
Vyberte si své téma Předplatné
Foto: Thinkstock.com

Psychiatra! Ale kterého?

„V palici mám olovo. Kilo? Hraju vyčerpávající hru.“ Přečtěte si další dějství Života s diagnózou.

Ze seriálu: Život s diagnózou

František Růžička

František Růžička

12. 8. 2010

„Františku!“ volá na mě sekretářka při mým triumfálním vstupu do newsroomu. Nevím, kterej ambiciózní nablblej Amík tyhle velký kancly a kukaně pro šéfy vymyslel. „Hele, jak jsi točil o tý hluchoněmý cigošce, co žila se samejma chlapama v blázinci v Dobřanech, tak tu holku v televizi poznali ty jejich. Z Vranova nad Topľou je. A už si pro ní jede celej autobus!“

Jo, triumfální vstup: v sobě dva rohypnoly, dvě pivka z tý nejděsnější žižkovský hospody. Abych to zamaskoval, táhne se za mnou interesantně zetlelá vůně Fahrenheita.

Ale stejně všichni vědí, že piju, málo platný. Panuje jakás tichá dohoda: Já vám dám „lidskou reportáž“, která nebude zrovna o topných ropných olejích, vy mě necháte na pokoji. Ale v ruce svírám úzkost, svírám strach. Tohle nemůže dopadnout dobře.

Přemýšlím o tom, že dám výpověď. I když práce mě šíleně baví. A to si představte, že abyste zmákli desetiminutovou reportáž, sedíte v maličký střižně se dvěma ženskejma dnem i nocí, z nichž jako na potvoru jedna akorát menstruuje, až 36 hodin. Můj rekord, bez přestávky!

Musím ale hlavně už, doboha, najít nějakýho psychiatra! A že jich v Praze je!

Znamení alkoholika mám po „stáži“ v Plzni vytetovaný mezi očima. Jenže do těch mejch už zoufalejch očí se většina psychiatrů nedívá. Neskutečně mě to sere.

Dopuju se nejen chlastem a práškama, občas pomůže autorita. Potkám Jirku Hanáka z Lidovek, on co já v „továrně na sny“ a že se mu líběj mý kousky. Chrlím jak malej kluk, kterej poprvé dostal žvejkačku: „Jo, a občanskýmu sdružení Lenio pro lidi po mozkový mrtvici dala jedna banka vyřazený počítače. Chlap, kterej žil v Liberci s třema klukama po kanálech, už má byt, vzala si ho dokonce nějaká mutr a jsou  prej štastný. A jak jsem točil ty dvojníky Michaela Jacksona, tak ten hluchoněmej jezdí s nějakým cirkusem, má prachy…“ Ty vole, ty už jsi jako nějaká instituce, chechtá se Hanák a mě to pohladí.

Psychiatra!!!
   
Napřed RIAPS na Žižkově. Rychlá a intenzivní pomoc pro lidi, který jsou psychicky na dně. První pomoc. Mladej psychouš, poradila mi ho kámoška Simona. Ještě než otevřu pusu, zeptá se, co jsem ten den pil. Znamení alkoholika mám po „stáži“ v Plzni vytetovaný mezi očima. Jenže do těch mejch už zoufalejch očí se většina psychiatrů nedívá. Neskutečně mě to sere. Výsledek: poradil mi, abych to zkusil v Plzni, tam že je to takový mírnější.

Pak střešovická vojenská. Sympaťák chlap. A chytrej, myslím. Na několika misiích v Afghánistánu. Ale zase načne chlast. „A co ten rohypnol?“ ptám se. „No, to už se dostáváte do vyšší fáze. Prosím vás, při vaší inteligenci… A dává mi vyplnit jakýsi zažloutlý dotazník z roku raz dva, kde je i otázka, do kolika let se má matka pomočovala. Jasněže už mě tam nikdy neviděl. A to mi nabíd dokonce jakousi fólii, kterou dáte pod prostěradlo a usnete jako jezevec.

Tak na doporučení dramaturga z  Novy do Bohnic, ke specialistovi na fóbie. „Tady budete znova chodit do školy,“ vítá mě. Otřesu se odporem. Fuj tajbl, škola. Smradlavá družina, šatny, hnusný záchody…

Sezení v Bohnicích  od sedmi ráno, ze Žižkova flák cesty. Už sedíme ve zpovídací místnosti. Mirka zpívá, Janička zpívá, Karel taky. Já zatím vyplňuju dotazník.

„A vy, copak nám zazpíváte?“ vycení na mě dobře spravovaný chrup terapeutka. Začínám brát psychouše a jejich poskoky jako nepřátele. „Nezpívám.“

„Ale ale, tady si každý zazpívá,“ zakloní dáma v bílém hlavu a mě napadá, jak krásný by bylo vzít ji za krk a votlouct jí hlavu o nejbližší schody. Venku na zahradě mě dorazí: „A když uděláme přes den všechno, co jsme si předsevzali nebo alespoň ten největší úkol, odměníme se. Třeba si uděláme bramborovou kaši s cibulkou.“ No potěš koště.

V palici mám olovo. Kilo? Hraju vyčerpávající hru. V práci lidi urážím, začínaj mě nesnášet. Ale oni mě nemuseli už dřív. Myslím, že  kromě mýho šílenýho a sobeckýho chování je v tom taky závist, protože  některý mý kusy vynášeli na poradách do televizních nebes.

Jednou sedím jak blbec v onom „ňůsrůmu“, kolem se šine chlápek. Vyskočím, nutně potřebuju kontakt s někým neznámým, hledám záminku: „Hele, kdes koupil to sako? Mám dělat rozhovor s ministrem zdravotnictví o sexu mentálně postiženejch a sako nesmí interferovat.“ Nemá bejt prostě ťupkatý, aby na obrazovce netlouklo vo očí. Mužík kouká. „Tak povíš mi to, hergot?“ Tak moc chci, aby mi odpověděl!

Vstanu a blížím se k němu. Trčí jak mraženej. Naseru se, vezmu ho za klopu a trhnu. Rup.  Vyděšeně vycouvá. Kolem skloněný hlavy. Jo, nikdo nic neviděl. „Františku, to byl obchodní ředitel,“ říká sekretářka.

Divný. Jak já musel bej nesnesitelnej… A PŘITOM SE MNOU MÁVALO NĚCO, O ČEM JSEM PRDLAJS VĚDĚL!

Stříhali jsme tak  třeba  mou první reportáž o klukovi z ústavu ochrnutým na půlku těla, kterej nohama vymaloval pro svůj domov velkej mercedes. Kolem střižen kráčí televizní magnát do svýho oblíbenýho Volejte řediteli. Vylítnu bos a zařvu: „Pane řediteli, jmenuju se František Růžička a od včerejška tady u vás pracuju!“ Otočí se: „Rád vás tady vidím.“ Já ho praštím do zad: „Já tebe taky, pinďo!“

Novinářská obec má z mejch úletů velkou – jinak se nedá napsat – prdel. Ale ve mně to vře jak přepepřenej guláš v papiňáku, jsem sud prachu chvíli ležící svázanej obručema k nehnutí, chvíli poskakující. S hrůzou čekám, kdy bouchnu a co se mnou vůbec bude.

Diskuse 0
Život s diagnózou
Seriál

Autor se od roku 1995 léčí s těžkou maniodepresivní psychózou. Pro Psychologii.cz píše o svých zkušenostech.

František Růžička

  • Zdraví