Rodiče na lavici obviněných — archivovaná diskuse

Zpět na novou diskusi

Lukáš 19. 11. 2014 10:33 +2
Ano, je to úplně jednoduché ... druhým odpouštíme předně kvůli své vlastní vyrovnanosti. Zajímavé je toto tvrzení: "Pokud se vám nějaké situace opakují, pravděpodobně jste ještě neporozuměli dostatečně na to, abyste z nich dokázali vystoupit." Tohle vystoupení z opakovaných situací je ovšem podmíněné správným porozuměním. Kdo nám dá takové SPRÁVNÉ porozumění? Kdo rozhodne, jak má tohle porozumění vypadat? Jako odpověď mě napadají slova z písně Wabiho Daňka, Víkend: "Člověku životní omyly stloukají kříže ..." www.youtube.com/watch?v=Fa3...
Ulka 19. 11. 2014 19:45 +4
Co vlastně znamená slovo "odpustit"? Když jsem se nad ním hlouběji zamyslela, došlo mi, že nevím. Umím odpustit, protože umím snad i pochopit, proč druhý vůči mě jednal, jak jednal. A pokud neumím pochopit, dokážu uznat, že měl svůj důvod, kterému já nemusím rozumět. Mohu vzít věc tak, že se na dotyčného nezlobím, protože respektuji to, co píši v prvním odstavci. Necítím nenávist, zlobu, pocit zadostiučinění - odpustila jsem? Pakliže ano, tak odpuštění na uzdravení duše nestačí. Bolest zůstává, možná i pocit křivdy. Nabízí se vysvětlení "pokud to takhle stále cítíš, pak jsi neodpustila". Opravdu ne? Když jsem schopna druhému podat ruku, obejmout ho a mít ho ráda jako dřív, ale přitom bolest cítit stále..kde tedy začíná a končí ono "odpuštění"?
Kristina 19. 11. 2014 23:46 +1 v reakci na Ulka 19. 11. 2014 19:45
Ulko... Odpousteni, to je tema, co... :-) Napada me, nedalo by se slovo odpustit zamenit za slovo nezazlivat? Nevystihuje to vlastne stejny vnitrni stav? A jestli clovek skutecne nezazliva vetsinou nepozna v momente, kdyz nad tim druhym a jeho cinem premysli, ale kdyz se v necekane chvili o tom dotycnem treba nekdo zmini. To se automaticky v cloveku objevi urcita emoce nebo stav, ktery hodne napovi...
Martin 20. 11. 2014 01:13 v reakci na Ulka 19. 11. 2014 19:45
Pre mňa má odpustenie 3 fázy: 1) Musia sa pochopiť dej a dôvody celej udalosti. 2) Ten, kto ublížil, musí vedieť, že ublížil, ako ublížil a čo sa dialo + spôsoby, akými to môže odčiniť/minimalizovať škody. 3) Musia sa podniknúť protiopatrenia, aby pravdepodobnosť, že sa daná vec ešte niekedy stane, dostala čo najbližšie k nule. Po tomto je daná vec pre mňa vyriešená.
Lukáš 20. 11. 2014 07:23 +2 v reakci na Ulka 19. 11. 2014 19:45
Slovo odpustit má pro mě svůj význam skrytý už samo v sobě. Pouštím něco od sebe. Obrazně si to můžu představit třeba tak, že tu křivdu, nebo bolest kterou mi někdo způsobil složím do papírové loďky, kterou pošlu někam dolů po vodě. Ještě nějaký čas je na tu záležitost plující dolů po proudu vidět, dokud se někde u břehu nenávratně nepotopí, nejde ke dnu. To je taková má, zcela neekologická představa podstaty odpuštění. :-)
Eva Belešová 20. 11. 2014 13:15 +3
Od-pustiť... pustiť. Pustiť to, čo patrí minulosti a ísť ďalej. Čo sa stalo, už sa nezmení. Ak niekoho objímate a pritom voči nemu cítite hnev napr., zvážte, či je objímanie to, čo robiť chcete. Pripustiť, že sa na niekoho hnevám, cítim sa ukrivdený atd, môže byť tiež cestou, ktorá povedie k odpusteniu. A nikto nehovorí, že to máte robiť na povel, len že sa tak ľahšie žije. Ak necítite, že chcete alebo dokážete odpustiť, tak prijmite aj to. Uvedomte si, že to v danej chvíli proste neviete, alebo nechcete. Aj to je v poriadku. Inak bavíme sa o odpustení druhým. My im odpustíme. A čo oni nám? Koľko krívd a zranení sme sami spôsobili. Nebolo by lepšie začať tým? Najskôr sa zamyslieť nad sebou a tým, čo sme my spôsobili a potom hodnotiť druhých? Potom totiž môžete zistiť, že už nemáte čo odpúšťať.
Eva Belešová 20. 11. 2014 13:22 +1 v reakci na Lukáš 19. 11. 2014 10:33
Dobrý deň, Lukáš, neexistuje správne porozumenie :-) Porozumieme vtedy, ak sa pýtame a zaujímame o druhého, keď sa zaujímame o to, ako k určitej situácii my prispievame, alebo ju vytvárame. Keď počúvame, vnímame a nehodnotíme. To je niekedy dosť ťažké. A v NLP /neurolingvistické programovanie/, to je metóda, ktorú používam ja/ je jedno zo základných tvrdení, že "chybiť nie je možné, existuje iba spätná väzba." :-) Prajem Vám pekný deň Eva
Lukáš 20. 11. 2014 14:41 v reakci na Eva Belešová 20. 11. 2014 13:22
Evo, je to často dost těžké. Na to poslouchání, vnímání a nehodnocení potřebujeme klid a čas, postaru se tomu říkalo "usebrání." Nebo zpověď ve zpovědnici. Věci dnes nemoderní, nebo těžce realizovatelné, v tom shonu, kdy převážně v mysli řešíme dvě, tři věci najednou. Pokud existuje jenom zpětná vazba k našim činům, pak bych se divil, kdyby se tu neozval žádný hlas, který řekne něco jako: "Vždyť nejsme jenom nějaká zvířátka, která vnímají pouze vnější reakce na to, co dělají, jenom zpětnou vazbu." Chybovat je možné, někdy i hodně vědomě, záměrně s vědomím, že nám to přinese převahu, nepoctivou výhodu nad druhými . Také Vám přeji pěkný den.
Eva Belešová 20. 11. 2014 14:57 +1 v reakci na Lukáš 20. 11. 2014 14:41
Nie som si istá, či rozumiem vašej vete "Vždyť nejsme jenom nejaká zvíťátka...". Môžeme mať aj vnútornú spätnú väzbu. V tom tvrdení ide o to, že slovo ako chyba, omyl atd, bývajú spojené s tým, že sme urobili niečo zle a prichádzajú nepríjemné pocity. Tie nás často obmedzujú. Nikto z nás nechce robiť chyby. Napr. ak si stanovím, že chcem niečo dosiahnuť a nepodarí sa mi to, je to pre mňa spätná väzba, napr. som si na to dala málo času. Takže viem, že je treba si naplánovať viac času na to. Ale neznamená to, že som urobila chybu. Som zrozumiteľná? :-)
Lukáš 20. 11. 2014 15:40 v reakci na Eva Belešová 20. 11. 2014 14:57
Dobře, neučím se tedy ze svých pocitů vlastních chyb, ale z reakcí svého okolí na to, co jsem udělal ( nebo neudělal ). Z "odezvy svého života," pomáhá mi to netrápit se pocity vlastní viny.
Lukáš 21. 11. 2014 09:04 v reakci na Eva Belešová 20. 11. 2014 13:15
Ano, jak v bibli říká Lukáš: "Pokrytče, nejprve vyjmi trám ze svého oka, a pak teprve prohlédneš, abys mohl vyjmout třísku z oka svého bratra.
Ulka 21. 11. 2014 17:32 v reakci na Eva Belešová 20. 11. 2014 13:15
Děkuji za názor všem, kteří jej vyjádřili. K Vašemu - přijde mi nutné jako první krok udělat revizi sám v sobě. A jistě, že nelze černobíle říct "já ti nic neudělal, tak proč ty mi toto". I relativně "dobrá" věc může v druhém vyvolat reakci, jíž nám způsobí křivdu. Často stačí jen snůška okolností, v nichž nikdo neubližuje vědomě, nebo dokonce neubližuje vůbec, a druhá strana způsobí bolest, protože má své důvody/pochybila/nedomyslela/cokoli. Ta akce má své následky ... a ty bolí. Bolí i přesto, že už dávno máte skutečnou chuť druhého obejmout, na nějaké pocity ublíženosti kašlete zvysoka, Ale kdybyste si řekla "odpustila jsem a vše je v poho", lhala byste si. Není, Vaše bolest tu je i přesto, že máte druhého velmi ráda a možná i chápete jeho důvody. A proto se ptám, kde vlastně začíná a končí odpuštění. Vlastně. ono je to jedno, neb se domnívám, že v popsané situaci už k odpuštění došlo.... ale jak postoupit dál? Popasovat se s bolestí, aby dál nezasahovala do vzkříšení vztahů, a to jak s druhým, tak sám se sebou. Jak po odpuštění?