Nejlepší články k poslechu: Stáhnout
Vyberte si své téma Předplatné
Foto: Thinkstock.com

Rozmluvy o mluvě

Začtěte se do dialogu psychologa a psychiatra, kteří se už nebojí o sobě a své práci zapochybovat.

Ze seriálu: Knížka hledá nakladatele

Rozmluvy 76letého psychologa Václava Smitky (v textu kurzívou) a 77letého psychiatra Vladimíra Řezníčka, kteří podle svých slov pamatují dobu před zavedením moderních psychofarmak, představují soubor textů připravených ke knižnímu publikování. Psychologie.cz je bude v podobě seriálu vydávat každou neděli, dokud kniha nenajde svého nakladatele. Pomoci můžete i vy svými komentáři a názory v diskusi čtenářů…

Kult, aids, hlad. Slova. (Jen slova?) Slova, nicméně už „na počátku bylo slovo, a to slovo byl – Bůh“. Nepochybně jen slova, ale jakými výzvami, návnadami, nástrahami a léčkami jsou leckterá z nich. Podnítí pozornost. Gramotný člověk přelétne očima pár řádků a v tu ránu (jako právě teď?) je mimoděkým účastníkem střetu, kterému se mohl vyhnout, totiž rozepře dvou „rozhněvaných mužů“, bohužel, zdaleka už ne mladých, jakými byli členové někdejší anglické literární skupiny. Zůstane s nimi? (Kvůli několika třaskavým slovům?) Samozřejmě! Jak by jinak posoudil, zda nebylo lepší se jim vyhnout?

Tito dva se zabývali nemocnými lidmi, jejich nemnoha, zato výraznými obtížemi: zármutkem, strachem, depresemi, smyšlenými podezřeními, smyslovými přeludy, bludy, poruchami mentálních funkcí a schopností. Naslouchali každému jedinci z každodenního, léta trvajícího procesí „pojištěnců“. (Bez urážky. Pojištěnec je terminus technicus pojišťoven a výraz stesku jednoho zasloužilého lékaře, který po návratu z ambasády v daleké spřátelené zemi měl napříště jako posudkový lékař jen posuzovat, zda někdo je či není schopen práce, popřípadě jaké a za jakých podmínek.)

První z dvojice starců posledních třicet let pečoval o starce a stařeny. Za ta léta byl společníkem ve smrti většímu počtu bohabojných katolíků i nekatolíků, než mnohý duchovní pastýř ve své farnosti. Opozdil-li se farář, uchopil umírajícího za ruku v jeho poslední hodince (svou jedinou rukou) a možná poskytoval útěchu srovnatelnou s posledním pomazáním. Druhý pracoval s mladší skupinou dospělých nemocných a za čas s jejich potomky.

Oba pro věk (a pro zbytky soudnosti i ve svých vlastních očích) neschopni výkonu zaměstnání, přou se o to, jak se zabývat nemocnými, aby nebylo pochyb o smyslu a účinnosti jejich specifických povolání a jejich lidskosti. O prvním ze starců jeho kolegyně šířila, že na jeho péči nebyly nikdy stížnosti. S úsměvem vysvětlovala, že každého pacienta „pochoval“. O druhém pak zase jiná kolegyně, že pojištěnce, které dvě či tři desetiletí léčil, převedl do její péče s nadějí, že se konečně rozhodnou uzdravit.

Spor vrcholí pobuřující otázkou: Je možný přenos zkušeností ze specializovaných léčebných zařízeních na ostatní populaci? Trpí nemocní lidé (tedy potenciálně zdraví!) a zdraví lidé (tedy potenciálně nemocní!) obdobně, když své trápení shodně popisují?

Za mlada přisoudili starci řeči, mluvě, jazyku přední místo mezi ostatní lidskou výbavou (aniž pominuli ostatní vlivy na proměnlivý obraz lidství v dějinách Evropy). Po letech léčebného úsilí začali o své profesní činnosti vtipkovat jako o „tlumočnictví“. O tlumočení mateřskosti (citových projevů, péče a mluvy matek uchované v paměti pacientů) do rodné řeči.

Tlumočili také otcovské projevy přízně a otcovskou mluvu. Mluvu, která ztuhne, ba přímo zkamení v desky Zákona, tedy v pokyny, příkazy, zákazy aj., vyhlašuje odpovědnost jedince vůči rodině, obci, míru, dějinám (a nikdy naopak), označuje se jako obyčej, norma, standard, právní řád, zákonitost společenského vývoje (eventuelně jako panovnický výnos, papežská encyklika, ne-li rovnou jako Desatero Božích přikázání, ústava či Všeobecná deklarace lidských práv). Místy se vyhrocuje v „kategorický imperativ“. Pak ovšem již vyžaduje „tlumočníky“ z jiných profesí, byť i ve své nejvznešenější podobě se nakonec vyjeví jako současná podoba pradávného „práva silnějšího“.

Mluvu matek tlumočili rádi. Otcovskou se strachem. (Lze vůbec kdy připomínat nadvládu jedněch nad druhými bez ztráty vlastní svobody, ne-li života?)

V jejich současné životní pozici prý vzruch prospívá zdraví. Mátožný jeden a ochablý druhý se vskutku proměňují v horlivce, jakými snad nebyli ani v období plné mužné síly a náruživosti. (Nepředvádějí se před vnoučaty?)

O gladiátorech, prstomluvě a hierarchii

Uvědomuješ si, o čem všem pochybujeme?

Ovšem, pochybujeme o všem. Předně o profesních dovednostech. To samozřejmě a pořád. O vědeckém zajištění výkonu našich profesí. Utěšujeme se pomyšlením, že někdejší alchymisté na tom byli ještě hůře.

Mluvíváš o „metodické skepsi“, čímž z pochybností děláš pracovní metodu. Ale v pozadí některých pochyb jsou naše osobní hořká zklamání.

Vzpomeň, že mnohému zklamání jsme se snažili vysmát. Žel, tohle povyražení jsme nerozvinuli natolik, abychom dosáhli uvolnění. Spíše nás zbavovalo posledních zbytků sebejistoty. Taky jsme se nikdy necítili experty.

A celá desetiletí jsme zůstávali v napětí. Ty ho aspoň můžeš označit tvůrčím.

To ano. Z rozpaků, pochyb, často ze zloby na kolegy, kteří přeslechli mé otázky a námitky, jsem vytěžil několik témat. Zpracoval je a publikoval.

Ale už jejich název prozrazoval tvoji popuzenost. „Demence a její moudrost“, „Je moudrost stáří mýtus?“ Demence jako téma sotva mohla vyvolat širší zájem. Představuje ohrožení všeho, čeho si u sebe považujeme. Jak o ní přemýšlet, diskutovat, když jeden hned pomyslí na euthanasii, když si připustí, že vůči demenci není imunní.

Tu jsem taky zmínil v jednom článku. Ne imunitu, ale euthanasii.

Vzbudila nějakou odezvu?

Diskusi na gerontologické konferenci. S očekáváním odezvy jsem psal o Masarykově „Sebevraždě“. Také jeho sociologický přístup k sebevražednosti ponechal kolegy z oboru netečnými.

Marně přemýšlím, zda jsi publikoval o sexualitě.

Nečetl jsi snad mé básně?

Ale ano, ale ty pomiňme. O básních nemíním diskutovat. Naléhavým problémem, otázkou nejvýznamnější…

Přímo otázkou života a smrti, jak tě znám, ne?

Pardon! Ještě se pošklebuj! Bál ses ledovky s deštěm a mě přesto vytáhl do té dnešní sloty. Já podstoupil riziko polámání svých křehkých kostí a ty teď v teple domova žertuješ na mou adresu a ještě o smrti! Domluvili jsme se, že budeme mluvit o nejvýznamnějším tématu. Ale rozhodně ne o smrti.

Jistě. Pořád ještě o řeči, mluvě, jazyku. Rozmlouváme o mluvě.

Takže zapomeň na chvíli na smrt a svou posmrtnou slávu a vzpomeň, co jsi řekl o řeči. Prohlásil jsi o ní před lety, že je klíčem k jedinečnému „bohatství“. K „obohacení“ každého jedince o…

24. – 25. listopadu 2018

Festival Psychologie.cz podzim 2018

Psychologie.cz

Obohacení? To si vymýšlíš!

Vyznělo to tehdy jako nejčernější humor, protože jsi byl bez místa, bez možnosti publikovat. Ani svou vědeckou práci jsi nemohl obhajovat. Proto si to pamatuji. V nepopiratelné existenční tísni ses holedbal, co ti všechno jazyk umožňuje. Něco z toho jsem si tehdy zapsal a teď to objevil na záložce v jedné knížce.

A tys mi tehdy přizvukoval poznámkou, že usiluji o vizáž rozšafy, kterého nic nerozhází.

To si zas já nepamatuji. Řekl jsi, že rozum bez jazykových prostředků se neuplatní. Tím tvým bohatstvím byla jakási antická představa o duševní harmonii.

Tvoje paměť ohromuje! Taky si na ty úvahy vzpomínám. Takhle bych to už neuměl říct. Ale to byl náš tehdejší optimistický přístup k rozumovým schopnostem, k intelektu. Přístup neuvážený. Možná sebezáchranný. V pozadí byla… Vzpomínáš?

Myslíš syntaktické struktury?

To taky, ale prstomluva, přece!

Prstomluva? Ano, ano! Ta tě fascinuje? Taky César, ne? Především jeho gesto, znamenající něco jako „všem hlavy dolů“.

Tehdy jsme zužitkovali školní vědomosti o latině a římských reáliích. Poslouchej. „Ave, Caesar, morituri te salutant.“ (Buď zdráv, císaři, jdoucí na smrt tě zdraví.) Tak gladiátoři zdravili v Koloseu v Římě svého vladaře, když podstupovali vzájemné souboje či zápasy s šelmami, při nichž jim šlo o život.

A císař?

V amfiteátru musel vystačit s prstomluvou. Neměl hlásnou troubu s potřebným decibelovým výkonem pro arénu s půdorysem prý asi 200 x150 metrů, jak nám zdůrazňoval pan profesor Kucharský. Bylo-li třeba ukončit v aréně nerozhodnutý zápas na život a na smrt, ujal se toho vladař. Pozdvihl pravou ruku před sebe a palcem směřujícím dolů rozhodl o smrti, nahoru o životě.

Poddaní pak konali podle císařova pokynu, podle jeho vůle. Ukončili utrpení smrtelně zraněného gladiátora. Vůle nenapsané, ani nevyslovené! To nezamlč, demokrate, poučovaný nejen profesorem Kucharským o úkonech císaře, ale i Všeobecnou deklarací lidských práv o právech „všech členů lidské rodiny“. Čím tě císařova prstomluva zaujala?

Nejsou-li lidé vzájemně na doslech, pak používají posunky, aby jeden druhého přivolal, na něco upozornil, anebo zastrašil… Sir Churchill ukazovákem a prostředníkem vytvořil písmeno „V“. To byl jeho přislib vítězství.

Třetí poválečná generace v Evropě hajluje!

Gesta, zejména pohyby paže, ruky mívají jednoznačný význam. Stejně tak grimasy, pohyby hlavy. Sdělují zprávu, zprostředkovávají pokyn…

Zmínil jsi náš někdejší optimismus. Proč jsi ho označil za neuvážený?

Protože byl výrazem mladického optimismu a nezkušenosti. S rozmyslem měl málo společného.

Neznehodnocuješ optimismus vůbec?

Myslím, že na nás zapůsobila náhlá proměna našich pracovišť po zavedení psychofarmak. Jsme generací, která zná projevy duševně nemocných v obdobích před aplikací a po aplikaci moderních psychofarmak. Tyto léky změnily projevy pacientů. A to nebetyčně! A proměňují léčebná zařízení i jejich pracovníky. Možná poněkud pomaleji, než by se slušelo.

A náš optimismus?

Pamatuješ, čeho se týkal?

Málem jsme chtěli a snad i mohli měnit společenské poměry. Předpokládali jsme, že věcná rozmluva, diskuse, tedy kvalifikované dohadování s názorovými protivníky představují možnost nápravy poměrů a problémů mezi lidmi. Obdobně tomu, jak se měnily poměry v psychiatrických léčebných zařízeních.

Představovali jsme si, že toho lze dosáhnout soustavným rozvíjením všech schopností člověka.

Tak pořád nevím, co a proč zpochybňuješ?

Využívejte celý web.

Předplatné

Nezpochybňuji. Jen o tom znovu přemýšlím. Mládí přispělo optimismem. Pacient, který napříště mohl opustit lůžkové zařízení a pokračovat jen v ambulantní péči, opravňoval naději, že všechno lze změnit. Změna společenských poměrů se přitom jevila jako nezbytnost. (Po strašné válce. Za takzvané studené války. Při trvalé hrozbě dalšího použití atomových zbraní.)

Ale začal jsi o prstomluvě…

Pokračování za týden.

Diskuse 0
Knížka hledá nakladatele
Seriál

Rozmluvy psychologa Václava Smitky (76) a psychiatra Vladimíra Řezníčka (77) představují soubor textů připravených ke knižnímu publikování. Psychologie.cz je bude v podobě seriálu vydávat každou neděli, dokud kniha nenajde svého nakladatele.

Více autorů

  • Komunikace