Téma k poslechu: Co se životem
Vyberte si své téma Předplatné
Foto: Thinkstock.com

Sama chemie duši nespasí

Když přijde krize, musíš mít kolem sebe lidi, kterým věříš. Kde je ale sehnat?

Ze seriálu: Život s diagnózou

František Růžička

František Růžička

7. 10. 2010

Tak, jak mi muj milej a hlavně na první pohled sympatickej halasnej pan doktor doporučil, začal jsem polykat Zoloft. To jsem ještě netušil, že nemusí bejt zrovna ten pravej. Mými útrobami se časem ještě projely Remeron, Effectin, Prozac.

Po  prvním zolofťáckým týdnu se žádný zázraky neděly, ale něco se  mi v hlavě konečně hejblo. Kdesi  v lesní  voňavý smrkový školce stál skřítek a házel po mně střípkem nadějný prasátko.  

Prvnímu spratkovi z celý tý party antidepresiv, která mě měla zbavit děsivých stavů,  jsem se snažil pomoct, jak se jen dalo. Třeba jsem chodil po bytě, bušil se do prsou a křičel „Já jsem, já jsem!“ nebo jen ze sebe setřásal tu strašnou hadrovitost podivnýma tancema na soundtrack z filmu Underground. Taky jsem si opakoval radu jakýhosi jogína, která mi utkvěla v hlavě: „Člověk má tolik síly, kolik ví, že má.“

Když si dneska některý situace z tý doby vybavím, připadaj mi tragikomický. Ale nerouhám se ani dneska, kdy jsem v takzvané remisi, protože jeden nikdy neví, kdy a jak silně na něj maniodepresivita zasyčí.

Samozřejmě jsem o svým zásadním chemickým kroku chtěl mluvit s lidma nejbližšíma. No, snažil jsem se. Nejbližší přítelkyně, která si se mnou užívala „dny plné lásky a porozumění“ v Reflexu i v Nově, tenisák odpálila okamžitě: „A co? Já jedu Seropram, pomáhá. A bez Xanaxu voko nezavřu. Jo, možná jsou lidi, který maj tu vůli nespat, ať ji mají. Já když zjistím, že právě nejsem doma a tyhle dva s sebou nemám, vrátím se domu, i když jsou to kilometry. Hele, a už to ví ségra?“

Jedinou příbuznou, kterou ještě mám, o čtyři roky mladší sestru, jsem chtěl se Zoloftem, a hlavně mou pracně získanou diagnózou, seznámit několikrát. Vzpomínám si, že  se většinou při mým kafrání dívala do zdi, vyškrabávala zbytky neviditelných nečistot kolem vodovodní baterie v jejich říčanské vile, míchala špenát. Nerada si do života pouští rušidla.  Navenek mi  tak dávala najevo, že ji moje povídání vůbec, ale vůbec nezajímá. Koneckonců, tak se chovala i při mých dalších zdravotních průserech.

Je to vůbec možný, ptám se ještě dneska, byť bez bolesti. Pro mě bylo samozřejmý, že jsem jí pomáhal nahoru z děr, do kterejch spadla. Ale ona moje stavy a léčbu, považovala za další můj výstřelek, výstřednost nebo projev totální lenosti a neschopnosti.

A co teprve po mým prvním pokusu o sebevraždu v roce 2000, kdy mi přiznali plnej invalidní důchod. Její muž se mě tenkrát na plácku před jejich barákem, když jsem se marně snažil dostat baskeťáckej míč do koše. „No a kolik za ty svý depky od státu bereš?“ zeptal se mě tehdy jízlivě. „Cože?! Moje máma dřela celej život, a dostává penzi jen pět tisíc!“

Velice nepříjemný, jste-li tu po kolena, tu po krk uvězněný v hustým medu, a máte si hrát na rodinnou pohodu. Aby byl klid musíte do sebe nechat opakovaně rejpat člověka, kterej žije úplně jinde.

Sestra přede mě na stůl postavila krásně upečený kuřecí stehno se spoustou zeleniny a chtěla za to absolutní klid. Při kafi, který zas donesla ven na velkou zahradu, většinou mlčela. Občas kníkla něco o tom, kolik  špatných řemeslníků zase museli vyhodit.  

Ve falešným rodinným kruhu mi bylo hůř a hůř, tak jsem do Říčan prostě přestal jezdit. Sestru jsem neviděl, jestli dobře počítám, sedm let.

„Když přijde krize, musíš mít kolem sebe lidi, nejlíp ty, kterým věříš. Cvrkot to chce. Žes našel doktora, kterej tě bude fakticky léčit, je super, ale jen on a jeho recepty tě nespasej,
to víš sám nejlíp,“ horovala moje paní ředitelka, která založila Vyšší odbornou školu publicistiky, kde jsem vedl tvůrčí dílnu psaní.

No jo, ale kde je sehnat. Navíc častěji a častěji mi po restaurantech kolegové i kamarádi nadhazovali: „Tak už si to pivo dej“ nebo „Prášky jsou jedy, dáme radši panáka!“

Posledních dvacet let má každej druhej plnou hubu empatie, ale vsadil bych kalhoty, že s tímhle cizím slovem mává hodně lidí jako s práporem a dost možná některý z nich ani nevěděj, co vlastně znamená. Natož aby se pak empaticky projevovali.

V soukromým životě taky problém. Pokud mi na někom opravdu začalo záležet, sblížil jsem se s ním a byli jsme spolu třeba půl roku, tu u něj, tu u mě, tajil jsem, že zobu. Zoloft a prášky na spaní doma ve skrytým šupleti. Pro pobyt v exteriérech jsem si pořídil měkkou látkovou peněženku, kam jsem si malý kamarády schovával.

„Ale prosím vás, vždyť neberete žádný drogy!“ uklidňuje mě pan doktor. Jo, to se snadno řekne, ale já už vím, že máme na večer dva lístky do divadla a že do tý Řeznický nepudu ani za nic. Taky že nejdu - a nevysvětlím. Snad bych to dokázal, ale reakci protějšku neodhadnu.

Našel jsem v ošoupanejch deskách pamětníka z roku 2001 kopii svýho psychiatrickýho vyšetření: „Léčen antidepresivy III. a IV. generace, v průběhu posledního roku je navzdory léčbě patrný rychlý cyklus patologických nálad a výkyvy z těžké deprese do hypomanie a manie během několika dnů, někdy dokonce během několika hodin. Trvalá porucha spánku s tendencí k inverzi. Během depresivních epizod je patrný takový psychomotorický útlum, že pacient nevychází z domu, nezvedá telefon, nejí. V hypomanické náladě nekriticky podnikavý, jeho aktivity často vedou k vyčerpání, takže po dnu (často nekoordinovaných) aktivit upadá do deprese. Pacient patří do skupiny tzv. rychlých cyklérů…“

Jak tohle lidsky přetlumočit člověku, kterej vás má rád a už je nešťastnej, ztrácí s váma nervy, že jste „náladovej“? Strašně nerad přiznávám svý slabosti, zapírám, jak to jen jde. Asi chyba, ale jinej už nebudu.

Ale v manických stavech jsem maloval jak blázen, třeba tři dni a noci v kuse. „Žižkovští džentlmeni“ mi dokonce  upořádali výstavu, stal se ze mě v obrovským návalu energie Francisco Paco Pajaro a napsal jsem pod tímto pseudonymem pět knížek. Červená knihovna jako prase.

To všechno  dneska leží jako pěkně zašmodrchaný, do krvava zbarvený klubko vlny v koutku mýho pokoje, a já ho i díky tomuhle psaní dokážu místy rozmotat a vlákno alespoň trošku uhladit a narovnat.

Diskuse 0
Život s diagnózou
Seriál

Autor se od roku 1995 léčí s těžkou maniodepresivní psychózou. Pro Psychologii.cz píše o svých zkušenostech.

František Růžička

  • Zdraví