Videosemináře: Učebna
Vyberte si své téma Předplatné
Foto: Thinkstock.com

Sebevražedné myšlenky? Ano. A jak? Nožem.

Proč jsem se chtěl zabít? Na to se mě na psychiatrii nikdo nezeptal.

Ze seriálu: Život s diagnózou

„Jste pěkně pochcanej,“ uvítal mě zpátky na světě sanitář, když mě vysvobozoval z kurtů. „A podělanej,“ dodal jsem. Kdo by taky po takové noci, přivázanej jak figurína k posteli, nebyl?

V hlavě motanice. Kolik jsem těch antidepresiv, barbiturátů a všeho, co jsem doma našel, spolykal, nevím. Pamatuju si jen, že celý jedno balení APO-Peroxu, kde je tablet sto. Lidi mě prostě začali srát, a pořádně, jinak to nenapíšu.

Sebrali mě na ulici. Kolemjdoucí jsem prosil, ať mě zabijou, že pak bude na světě líp, že se to spraví.

Příjem do nemocnice si nepamatuju vůbec. A taky že mi doktorka, která mě dostala do rukou na psychiatrii jako první a kterou jsem na chodbě už podruhý nepozdravil, vpálila s úsměškem: „Že jsem vás přijímala, to si asi nepamatujete, že? No, zato jistě budete umět anglicky,“ přistrčila mě k hloučku pěti studentů z Británie. „Tak jim o sobě něco řekněte.“

To už jsem pobýval na psychiatrii druhý týden, ale komu by se chtělo cizím, úplně cizím lidem, vykládat, proč se chtěl zabít? Navíc anglicky. Přitom do té doby se mě na to nikdo z „mých“ doktorů nezeptal ani česky. Stejně jako za celých těch dlouhých 56 dní hospitalizace.

Tady máš léky, spolknout, ukázat, že je máš všechny v sobě, a pak protrpět hodiny pochodu chodbou. Sem a tam, ode dveří ke dveřím. Jak já se těšil na spánek. Až mě praští Dormicum palicí do hlavy! Brousil jsem si to kolem lékárny a sestru, která tam měla službu, to evidentně rozčilovalo. „Jede vám snad něco? Pospícháte někam? Plány na zejtřek?“ Její kolegyně se královsky bavila  a já pak stejně neusnul.

Svůj pobyt na klinice jsem díkybohu stihl ještě v době, než v objektu vybaveném kamerami ukopal v noci pacient jiného pacienta. Jen o patro níž se jedna paní pověsila. „A vidíte, proto chceme, abyste nám odevzdávali do sesterny pásky,“ kázala rozšafně ráno po sebevraždě paní asistentka. „Zřejmě měla paní problém, na který nestačila.“

Vzpomněl jsem si na třímetrovou prodlužovačku k rádiu, která se plazila u nás na patře na kuřárně… Vsadil bych se, že je tam dodnes.

Ty krásné společné vycházky! Ťuk ťuk hry na zahradě! A jak jsem byl aktivní při mytí nádobí, hrátkách s hlínou a pastelkami! Když jsme nekreslili hruštičku, dostal jsem za úkol namalovat dům, kde bych chtěl bydlet.

Jen otázku, proč jsem chtěl navždycky skočit do černý díry, jen tu jsem nikdy, ani při následných kontrolách, od vymydlené, pečlivé a jistě hodné ošetřující paní doktorky nedostal.

24. – 25. listopadu 2018

Festival Psychologie.cz podzim 2018

Psychologie.cz

Po 56 dnech jsem se vyplazil z nemocnice a nemluvil, jen  skřehotal. Sám jsem si musel vysadit dva druhy pro mě údajně nezbytných léků (po jednom na zvracení, po druhém mi kvasil obličej jak po nejkvalitnějším droždí). Hodiny jsem prostál u okna. V hlavě mi pekelně bušilo datum, kdy musím na kontrolu, ale zapřísahal jsem se, že na oko budu fit.

Jen ne zpátky k prodlužovačce…

Kamarádka mi nabídla Xanax. Velká úleva… A tak jsem se zase učil venku nedívat se jen do země a vnímat. Má samoléčba se při kontrolách setkala s kladnou odezvou. Proč taky ne? Opravdu mi bylo líp.

Využívejte celý web.

Předplatné

Při poslední kontrole jsem na obvyklou otázku „Sebevražedné myšlenky?“ odpověděl poprvé a s patřičnou hrdostí, já vím, že je to až k smíchu, že ANO. „A jak?“ „Nožem.“ Už mě dva chlapíci vlekli nahoru pod zámek. Ven jsem se za chvíli s velkým štěstím dostal. Jak? Neřeknu.

Zajímavější a hlavně důležitější je to, že na psychiatrii (ZNOVU) by mi bylo hůř než ve společným hrobě. Velká sestra je věčná.

Autor je bývalý novinář, od roku 1995 se léčí s těžkou maniodepresivní psychózou. Pro Psychologii.cz píše pravidelně o svých zkušenostech.

Diskuse 0
Život s diagnózou
Seriál

Autor se od roku 1995 léčí s těžkou maniodepresivní psychózou. Pro Psychologii.cz píše o svých zkušenostech.

František Růžička

  • Zdraví