Videosemináře: Učebna
Vyberte si své téma Předplatné
Foto: Thinkstock.com

Sešívaná rodina

Rozvod a život s nevlastním rodičem může dítě do života vybavit užitečnými zkušenostmi.

Karolína Vránková

26. 1. 2011

Ne jedna maminka a jeden tatínek. Zhruba každé desáté dítě má k tomu ještě nevlastního rodiče. Asi desetina rodin v našem okolí je dnes poskládaná z pozůstatků jiných rodin. Je to náročná konstelace. Když se ale povede, budou děti do života vybavené schopností přizpůsobit se a vyjednávat.

Je to veselý domek. Na bráně jsou namalované kytičky, na šňůrách visí spousta prádla, po zahradě běhá pes a žije tu velká rodina se čtyřmi dětmi. Až pohled na zvonek trochu překvapí: jsou na něm čtyři příjmení. Tyhle čtyři děti mají totiž dvě maminky a tři tatínky, k tomu jednu sestru, která je s nimi jen o víkendu, a pak ještě dva další nevlastní sourozence.

Na první pohled to není poznat. V kuchyni si hrají kluci, dva sedmiletí, dvouletý a čtyřletý, u kamen sedí babička. Právě jim namazala chleba k svačině a oni spokojeně žvýkají. Nevadí ani, že jejími vnuky jsou jen dva z nich. Taková normální, docela spokojená patchworková rodina.

Přesně takhle tomuhle jevu říkají němečtí sociologové, inspirovaní přehozy sešitými z pestrobarevných kousků látek. Česká sociologie to nazývá znovusložená nebo rekonstruovaná rodina a mezi samotnými aktéry se prý ujalo označení druhá parta. Míní se prostě rodina na druhý pokus, když ten první z nějakého důvodu nevyšel.

Patchwork je veselá sešívaná deka, ale pokud se jedná o soužití, je v ní vždycky zašitý i kus výbušniny.

V Německu je znovusložená zhruba každá desátá rodina. U nás přesná čísla nemáme, zkušenosti z terénu však napovídají, že to je hodně podobné. Roste počet rozvodů a s nimi i počet lidí, kteří hledají dalšího partnera. U nás do „sňatkového second handu“ vstoupí každý rok kolem třiceti tisíc žen a mužů. Nějakých dvanáct tisíc rozvedených se ročně provdá a zhruba stejně tolik ožení a mnozí z nich do nového svazku přivedou své děti. Další tisíce zkoušejí novou rodinu bez oddacího listu, neboť i to je běžný scénář.

Výsledkem je, že tradiční genetický trojúhelník matka–otec–dítě stále častěji doplňují další lidé. Macechy a otčímové tady byli vždycky. Většinou ale proto, že vlastní rodič zemřel. Teď se na výchově podílí všichni společně a dítě dnes musí poslouchat tři nebo čtyři dospělé. Techniky umělé reprodukce to dál komplikují a v rodině hrají najednou roli další lidé, i když třeba anonymní – dárci spermatu nebo vajíček. Sociologové si všímají, že v tomhle zmatku biologické vazby ztrácejí na významu a zvyšuje se důraz na sociální stránku rodičovství.

Jenže jak s tím žít? „Patchwork je veselá sešívaná deka, ale pokud se jedná o soužití, je v ní vždycky zašitý i kus výbušniny,“ píše se na švýcarském serveru www.patchwork-familie.ch, kam si lidé píší o radu. Srůstání „druhé party“ je těžké a podle psychologů trvá minimálně dva roky, než si na sebe členové zvyknou a dá se vůbec mluvit o rodině.

Všichni se snaží

Hana Kloubová, jedna z obyvatelek domácnosti ve středočeských Křivenicích, o tom ví své. Se dvěma synky se sem, do domku ve stínu mělnické elektrárny, nastěhovala před deseti měsíci a sžívání právě probíhá. Jedenatřicetiletá žena vystudovala hispanistiku a před čtyřmi lety se jí narodil syn Erik. Vztah s jeho otcem ale vydržel přesně do konce šestinedělí. Pak si našla novou lásku, sice intenzivní, ale krátkou a těsně po dalším rozchodu zjistila, že je zase těhotná.

Hana je horolezkyně a nijak se nelituje. Měla ovšem pocit, že nějaký další tatínek by prospěl jí i dětem. Hned pár dní po narození synka Rudy si dala inzerát na seznamku. S kočárkem absolvovala několik rande a za pár měsíců se stěhovala do Křivenic. Její děti dostaly otčíma a ona se stala macechou sedmiletých dvojčat Káji a Járy.

Jejich otec Luboš Beran, povoláním (prý i povahou) ochránce přírody, žil s kluky v domku sám. Rozvedl se, když jim byly čtyři roky, chvíli zkoušel střídavou péči, ale pak se s bývalou ženou dohodli jinak: dcera Vendulka zůstala u maminky, dvojčata u táty. Ten se o ně staral, pomáhala mu babička, ale ženský element v domě chyběl. „Bylo na nich vidět, že jsou hrozně vyhladovělí po lásce,“ říká Hana Kloubová.

Patchwork v číslech

Čtyři procenta svateb jsou svatby třetí.

Podíl snoubenců, kteří se brali opakovaně, byl v roce 1989 21 procent, v roce 2006 už 25 procent.

V roce 2006 se opakovaně vdalo 12 700 žen a oženilo 13 200 mužů.

Mezi lety 2001 a 2006 se rozvod týkal téměř 180 tisíc dětí.

V roce 2009 se 7600 dětí narodilo rozvedeným ženám.

Zdroj: Populační vývoj v ČR 2001–2006

A tak se o její přízeň rozpoutal boj. Nevlastní syn Jára na ní prý pořád visel, jenže tím zase trpěl její vlastní Erik, donedávna král domácnosti. „Teď najednou čelil dvěma starším rafanům, kteří mu kromě hraček ještě berou mámu. Člověk přirozeně straní vlastnímu dítěti. Ale rozumem chápe i to druhé. A co máte v takové situaci dělat?“ uvažuje Hana Kloubová.

Nejsnadnější to bylo pro nejmenšího Rudu, ten si nové bratry hned oblíbil a to, že má dva tatínky, mu připadá zcela samozřejmé. „Myslím, že pro patchworkovou rodinu platí: čím mladší dítě, tím lepší,“ dodává Hana Kloubová.

Nejen děti, i všichni další členové rozvětvené rodiny se museli adaptovat. Už jen domluvit, aby si všichni „víkendoví rodiče“ přijeli pro děti stejně, je prý dost složité. Maminka dvojčat a otec Erika mají navíc novou rodinu a miminko.

V této rodině mají jednu výhodu: všichni se snaží. Vztahy Hana označuje jako „korektní s náznakem přátelství“. Matka dvojčat, povoláním kadeřnice, jí zastřihne vlasy. O partnerce otce svého prvního syna říká, že je „skvělá macecha“.

Podle psychologů je právě tohle klíč k úspěšné patchworkové rodině: nekonkurovat si a uznávat se. Ale to je také to nejtěžší.

I Hana Kloubová se musí občas ze všech sil držet zpátky. Tak třeba problém zvaný mlsník. „U nás jsou bonbony na příděl, u maminky můžou dvojčata do skříňky, které říkají mlsník. Tam si jednoduše vezmou. Musí se naučit, že v každé domácnosti je to jinak,“ vysvětluje Hana Kloubová. Stejné dilema je kolem počítačových her, zdravého jídla, strašení čertem, kouření v autě a tak dále.

„V kombinované rodině je třeba propojit více rodinných kultur,“ zobecňuje „problém mlsník“ socioložka Elisabeth Beck-Gernsheimová v knize o nových rodinách Was kommt nach der Familie? (Co přijde po rodině?).

Hana Kloubová má teď velkou rodinu, muže a dům se zahradou, kde si pěstují vlastní zeleninu, něco, co si vždycky přála. Ze zahrádky je ovšem trochu apokalyptický pohled na čoudící komíny elektrárny. „Někoho to děsí, mně se to docela líbí,“ říká smířlivě. A tak nějak je to i s její novou rodinou. Nemusí se to líbit každému. Ale člověk se naučí mít to právě takhle rád. „Musíte mít za sebou už dost průšvihů, abyste si toho dokázali vážit a věděli, že rodina stojí za nějaké kompromisy,“ dodává Hana Kloubová.

Pokud se patchwork povede, odcházejí odtud děti vybavené schopností vyjednávat a skloubit mnoho různých zájmů. Někdy se to ale zvrtne a rodiče děti využívají jako zbraň ve vzájemné válce. Děti pak trpí konfliktem loajality nebo se naučí s rodiči obratně manipulovat.

Vtipná mamina hledá

„Jsem veselá, vtipná mamina, a jestli je ti smutno jako mně a cítíš se sám, tak mi napiš.“ „Docela normální chlap s vyřešenou minulostí, vlastním bytem a s dospívající dcerou ve vlastní péči hledá normální holku, co se umí smát a život kladně brát.“

Tohle jsou inzeráty ze serveru Seznamka.cz, a právě takhle může vypadat druhý vstup na partnerský trh.

Ko-matka a ko-otec

Sněhurka a Popelka měly macechy a byly to ty nejhorší postavy pohádkové říše. Moc lichotivě nezní ani slovo exmanželka, zlidověle bejvalka. Jak tedy pojmenovat nové členy rodiny? Časopis Zeit na toto téma nechal tvořit agenturu Nomen International, která jinak vymýšlí názvy pro výrobky. Přišli na tohle: nová partnerka otce by mohla být ko-matka, něžněji ko-mamka (v originále co-mutter, co-mama). Výhoda: nijak to nezastírá existenci skutečné matky, naopak vyzdvihuje jejich vzájemnou součinnost. Obdobně ko-otec, což v češtině zrovna nezní, přesněji zní jako králíkárna. Lépe tedy ko-táta. Také předponu ex u manželky nebo manžela je možné nahradit důstojnější předponou před: vzniklo by předmanželka, předmanžel (Vorman, Vorfrau). Jiný jazykový experiment zkoušela spisovatelka Melanie Thernstromová. Své děti, počaté ve stejný den ve zkumavce a narozené pět dní po sobě dvěma náhradním matkám, nazvala twiblings, tedy něco jako dvourozenci. České rodiny to většinou řeší jednodušeji. Děti mají mámu, tátu a Pepu.

Asi čtvrtinu svateb uzavírají lidé, kteří už mají jedno manželství za sebou. Nové jsou na tom dvě věci. Zaprvé je jich o něco víc než dřív: „Zastoupení svobodných a ovdovělých snoubenců se dlouhodobě mírně snižuje ve prospěch snoubenců rozvedených,“ uvádí publikace Populační vývoj v ČR 2001–2006.

A další změna: uzavírání nových sňatků je mnohem symetričtější než dřív, stejně často podruhé vstupují do manželství ženy jako muži. „Dříve se ženy po rozvodu snáz smířily s životem bez partnera, věnovaly se dětem a byly docela spokojené,“ vysvětluje Hana Maříková, socioložka rodiny ze Sociologického ústavu AV ČR. Dnes to ale chtějí zkusit znovu. Děti mají většinou v péči ony, a tudíž novým sňatkem vzniká vůbec nejčastější patch-worková konstelace dítě–otčím.

10. listopadu 2018

Zvládání emocí v pěti krocích (seminář)

Radka Loja

Mnoho druhých rodin existuje zřejmě také bez svatby, u nich však čísla zcela chybějí. Podle průzkumu Sociální a ekonomické podmínky mateřství, který provedli v Sociologickém ústavu AV ČR, mělo čtrnáct procent matek druhé dítě s jiným mužem než první. Proč a za jakých okolností, to jsou už jen dohady.

Jak už bylo naznačeno, lepší informace o svém patchworku mají sousedé v Německu. Uvedená desetina ovšem není zcela přesná, protože nevlastní rodina je nejkomplexnější rodinný útvar a některá uspořádání je opravdu těžké zařadit do kategorií, které známe.

„Dítě bydlí s matkou, jež má přítele, ten ale s nimi nebydlí. Na víkend chodí to dítě k otci do jeho nové rodiny. Je to zajisté patchwork, ale je to ještě rodina?“ komentuje to Walter Bien z Deutsches Jugendinstitut, výzkumného ústavu pro problematiku mládeže, kde se podílel na studii Sieffamilien in Deutschland (Nevlastní rodiny v Německu).

Více poskládaných rodin je ve východním Německu než ve starých spolkových zemích. Méně jich je v katolických zemích na jihu, více mezi protestanty na severu. Více ve velkých městech, kde se obecně pojetí rodiny rozvolňuje nejrychleji. A vůbec nejvíce mezi vzdělanými lidmi. „Vědkyně, političky, novinářky samy často žijí v takovém modelu. Právě proto se o složených rodinách tolik mluví,“ myslí si Walter Bien.

Některé tendence jdou ovšem napříč celou společností: lidé mají za život více dlouhodobých vztahů, a tudíž prožijí více rozchodů; to, že se počet partnerů zvyšuje, potvrzují výzkumy. Rozchod již není považován za fatální prohru, naopak dochází k takzvané normalizaci rozvodu.

Lidé s možností rozpadu manželství víc počítají a tomu přizpůsobují svoje životní strategie. Například ženy se už jen málokdy věnují rodině do té míry, aby byla jejich jediným životním programem. Takové postupy, jimiž se člověk už předem chystá na možnost rozvodu, zároveň rozvod usnadňují, a tedy paradoxně podporují.

A dále: tím, že je rozvod nebo rozchod snadnější, je zároveň větší možnost najít si nového volného partnera či partnerku. A to vede k dalším pokusům o rodinu. A k novým rozchodům a novým složitějším patchworkům.

Vstupem do nové rodiny si člověk ponechává některé příbuzné z minulé rodiny a k tomu získá nové. „Další sňatky zvyšují pohyblivost našich příbuzenských systémů,“ píše socioložka Beck-Gernsheimová. Z takové nepřehledné sítě si pak člověk sám vybírá, koho ještě bude považovat za rodinu, kdo v ní zůstává i po rozvodu, kdo se k ní připojí v nové konstelaci. Mluví se o „příbuzenství výběrem“.

Někdy tímto způsobem vznikají tak složité propletence, že dítě může mít třeba babičku a maminku v jednom. Zvláště když se do toho zapojí ještě reprodukční technologie.

Počít v pěti

Nic a Jules, dvě lesbické matky, počaly díky umělému oplodnění a anonymnímu dárci spermatu. Teď mají dvě dospívající děti, které se rozhodnou vypátrat svého biologického otce. To je půdorys amerického filmu Děcka jsou v pohodě, který minulý týden získal Zlatý glóbus za nejlepší komedii. „Na naši nekonvenční rodinu,“ zní jeden filmový přípitek, při němž u stolu sedí dvě matky, jeden otec a jejich společní potomci.

Není to jen představa hollywoodských scenáristů, reprodukční techniky pojetím toho, jak také může vypadat rodina, už zamíchaly a ještě zamíchají. Nejen v Beverly Hills.

Doktorka Helena Máslová léčí psychosomatické nemoci v centru Prahy a má mezi svými kauzami jednu podobnou: „Dvaačtyřicetiletá žena má přítele, s nímž by chtěla mít dítě, není to ale už možné. Rodina se dohodla, že použijí dárcovské vajíčko. A jako nejvhodnější dárkyně se jeví dospělá dcera té ženy,“ popisuje doktorka Máslová.

Vajíčko bude oplodněno spermatem muže a vyvíjet se bude v děloze jeho přítelkyně. Narodí se svojí matce, která ovšem bude, geneticky vzato, jeho babičkou. Rodina má v plánu žít v těsných vztazích, tak aby i mladší žena byla dítěti blízko. Sousedé se budou možná plést a určitě by se našlo dost materiálu na další filmový scénář.

Americká spisovatelka a novinářka Melanie Thernstromová využila svůj trochu podobný osud pro příběh do jednoho z prosincových vydání New York Times. Jak potkala „toho pravého“ až v jednačtyřiceti, když už nemohla mít vlastní děti. Jak hledali a našli dárkyni vajíček a dvě náhradní matky, Melissu a Fie, které jim odnosily dvě děti. Jak se tato, poněkud exaltovaná spisovatelka postupně spřátelila se všemi aktérkami.

Popisuje třeba společnou večeři s dárkyní vajíček: „Byl to ten týden, kdy přijela do Portlandu na odběr. Jednoho večera, dávali jsme si zrovna tapas, jsem se podívala na ni a Michaela, jak se smějí. Najednou jsem se cítila velmi nešťastná. ,Není to divné, že máš děti s ní, místo se mnou?‘ zeptala jsem se později Michaela. ,Ale já přece nemám děti s ní. Já mám děti s Melissou a Fie.‘ Začali jsme se smát. Bylo tu tolik aktérů, že nejde žárlit jen na jednoho. Když už jsme se rozhodli, že počneme děti tímhle způsobem, bylo mi příjemnější ten fakt přijmout beze zbytku. Dokonce se mi něco na té představě líbilo. Když může děti vychovávat celá vesnice, proč by se nemohlo začít již u početí?“ píše Melanie Thernstromová.

Máma, táta a Pepa

Pepa a Iveta jsou spolu šťastní. „Opravdu šťastní,“ říká Pepa. „Už roček a půl,“ doplní ho Iveta. Poprvé se potkali 28. srpna 2009 v ostravské kavárně. Našli se na inzerát v seznamce. Mysleli původně, že se sejdou, jak říkají, na pokec, byla z toho ale životní láska.

„Je to něco, co ani jeden z nás nikdy nezažil, máme strašně stejné názory i stejné osudy,“ vypráví Josef Levák. Sedí na koberci v panelákovém bytě v Ostravě-Zábřehu a dívají se na sebe – opravdu šťastně.

Ivetě Magdoňové je dvaatřicet a má jedenáctiletou Aničku a tříletého Vojtu. Každé dítě má jiného otce, k nim jezdí jednou za čtrnáct dní na víkend, jinak obě žijí s matkou. Výchovné rozpory mají prý hlavně s otcem Vojty. „Tatínka Vojty vychovával jen otec podle zásady ,jsi chlap a chlap se nemazlí‘. To pak přenáší i na Vojtíška. My ale dáváme přednost citové výchově,“ říká Iveta Magdoňová a Pepa přitakává; spolu se prý na výchově shodnou mnohem lépe.

Pepovi Levákovi je šestačtyřicet a také jeho dcery mají každá jinou maminku. Jedna dcera je už dospělá, druhé, Peťce, je čtrnáct a dochází k nim na víkendy. Jelikož prý je to šťastná povaha, právě prožívá celkem neproblémovou „vychlamanou pubertu“. Ačkoli oba partneři vidí svět momentálně natřený na růžovo, není důvod Pepovi Levákovi nevěřit, když říká, že „pro Peťku je Ivetka ideální. Jako pro mě.“

Nejmenší Vojtíšek také neměl problém přijmout nového muže v rodině. Na chvíli se přijde podívat ze svého pokoje i jedenáctiletá Anička. Ta je trochu zaražená, a když se v rodině objevil nový muž, nadšená nebyla; už jednoho otčíma měla, ten jí prý dost poroučel a rádi se neměli. „Dnes už jsou kamarádi. Ale jeden čas se Anička na Pepíka dívala škaredě, nechtěla, abychom se v její přítomnosti třeba objali,“ vzpomíná Iveta.

Na vzájemné důvěrnosti si začali dávat pozor. Jde však také o to správně dávkovat pozornost a lásku. „Když Pepovu dceru něco nechám udělat a moji Aničku za to okřiknu, to je pak velký problém,“ říká Iveta.

Anička není sama, kdo se nedokáže nadchnout z nového uspořádání v rodině. Také malý Erik Hany Kloubové na otázku „co je lepší“ odpovídá jasně, že lepší to bylo dřív, doma v Praze. „Pro děti taková změna není lehká. Ony si ji nevybraly,“ vysvětluje psycholožka a rodinná terapeutka Šárka Gjuričová. Do Centra rodinné terapie v pražském Motole za ní chodí hodně znovusložených a doplněných rodin: „Je to složité uspořádání a všichni musí být opravdu šikovní a vstřícní, aby jim to spolu fungovalo,“ dodává psycholožka.

Šárka Gjuričová vysvětluje, že každá rodina je jiná, a brání se slovu typický. Přesto problémy, které mají Erik a Anička, do jisté míry typické jsou.

Skoro vždycky se objeví problém žárlivosti mezi dětmi: „I biologičtí sourozenci si konkurují, ale když člověku ubírá pozornost cizí dítě, je to dvojnásob k vzteku,“ vysvětluje psycholožka. „Pro dítě je také těžké smířit se se sexualitou rodičů. Zvlášť když třeba žije nějakou dobu samo s matkou a není na to zvyklé,“ vysvětluje Šárka Gjuričová.

Další komplikace přinese fakt, když se v jedné rodině narodí další potomek. Starší dítě se pak může cítit odstrčené a žárlit. „Těžko se o takových věcech mluví, hlavně děti to těžko vyslovují. Spíš se změní jejich chování,“ vysvětluje psycholožka, proč musí být rodiče mimořádně pozorní.

Důležité podle ní je, aby se nově příchozí drželi ze začátku spíš zpátky. Nepřebírali roli autority ani se nesnažili s dětmi za každou cenu sblížit. Nenutili je k mazlení nebo k jiným projevům lásky. „Není důvod se tvářit, že máme stejný vztah k vlastním dětem jako k dětem partnera, to ani není možné,“ uvažuje doktorka Gjuričová. Mnohem lepší službu prokáže nevlastní rodič dítěti, když pochválí jeho biologického otce nebo matku.

Další problém spojovaný se znovusloženými rodinami je sexuální obtěžování. V těsné blízkosti žijí lidé obou pohlaví, nejsou však ochráněni hradbou incestního tabu. Aktivní nemusí být jen muž, také dospívající dcera může svádět nevlastního otce nebo bratra. „Je potřeba si toho všímat, ale ve své praxi jsem se s tím setkala jen zřídka,“ říká doktorka Gjuričová.

Využívejte celý web.

Předplatné

Dědičný patchwork

Guru české rodinné sociologie Ivo Možný tvrdí, že rozvod je dědičný. Přesněji, že děti z rozvedených manželství mají větší pravděpodobnost rozvodu. Elisabeth Beck-Gernsheimová upozorňuje na to, že výzkumy tak jednoznačné nejsou, a přichází s trochu jinou teorií: taková zkušenost je pro dítě lekcí individualismu. „Aby se dítě mohlo vyrovnat s proměnlivými rodinnými konstelacemi, musí si zvyknout na to, že vazby se přerušují a že v životě je třeba čekat ztráty. Musí se naučit žít s tím, že láska netrvá věčně, že vztahy končí a že rozchod je normální jev života.“

David Jendek není sociolog ani psycholog, obchoduje s náhradními díly na auta. Názor na věc má ale jasný: „Myslím, že některé chyby jsem v životě udělal kvůli tomu, co jsem sám zažil,“ říká.

Jako dítě žil v Brandýse nad Orlicí, což je městečko o patnácti stech obyvatelích. I tady ovšem poklidnou hladinu občas rozvlnil nějaký ten skandál. A to se stalo začátkem osmdesátých let, když David Jendek dospíval.

Jeho rodiče se přátelili s jinou manželskou dvojicí, s rodiči jeho největšího kamaráda Romana. Jezdili spolu na hory, měli k sobě blízko. „Když se pak sejdou dva nespokojení lidé večer u ohně a mají si co říct, je to hned,“ uvažuje David Jendek realisticky dnes.

Davidův otec se s Romanovou matkou Marcelou sblížil natolik, že odešel od rodiny a nastěhoval se o pár ulic dál, do domu, kde žila jeho nová láska. David tam chodil, tak jak byl zvyklý. Jen z jeho nejlepšího kamaráda se stal nevlastní bratr.

David ztratil otce, Roman ho získal, nebyl z toho ovšem nijak nadšený. Přijetí nebylo moc vlídné: ještě dneska se v rodině dává k lepšímu historka, jak nechali noví synové otčíma stát v zimě před brankou a nešli mu otevřít.

Jenže postupně se vztahy otčíma s dětmi vylepšily a David jako vlastní syn měl pocit, že mu tátu sebrali. „Nikdy mi neřekl, že to tak není, že mě má pořád rád. U nás se moc nemluví o tom, co člověk prožívá.“ Ani on nic neříkal, jen chodil za otcem čím dál míň a v osmnácti, hned jak se vyučil, zmizel z domova. Po letech se vrátil, dnes je mu čtyřicet a je rozvedený. Právě jeho bývalá rodina je asi jeden z důvodů, proč jeho vztahy nedopadají dobře. „Mám pocit, že přebíráme modely chování. To, co jsme zažili, bereme za normální,“ říká dnes.

V nové rodině se jeho otci narodila ještě dcera Míša a David teď sedí v jejím pražském bytě. V dospělosti se křivdy postupně zapomněly a s nevlastní sestrou i bratry se sblížili. Míšin partner už má také dítě, rozvádí se a dcera je ve střídavé péči. I Míša je tedy už dnes macechou a jak ji varovala maminka, nebude to mít lehké. Nastává další kolo komplikovaných vztahů.

„Osobně považuji nová rodinná uspořádání za způsob, jak se rodinný model přizpůsobuje realitě,“ myslí si socioložka Hana Maříková. Patchworkové skládačky tedy neznamenají konec rodiny, ale jen její transformaci. Co přijde po rodině? ptá se také Elisabeth Beck-Gernsheimová v titulu své knihy. Odpověď zní: „Lidé budou mít nadále potřebu vzájemných vazeb, jen mohou mít ty vazby trochu jiný obsah a trvání.“ Po rodině přijde zase rodina. Jen trochu jiná, třeba s více tatínky a nějakou tou matkou navíc.

Článek vyšel v týdeníku Respekt.

Diskuse 0