Videosemináře: Učebna
Vyberte si své téma Předplatné
Foto: Thinkstock.com

Síla nesouhlasu

Rozčílení a vztek mohou být prospěšné. Ne vždy je dobré hned každému ustupovat a být ten hodný.

Martina Coufalová

6. 3. 2014

Jako mladí vášnivě diskutujeme a do krve obhajujeme své názory na cokoli. Pak se to kdesi zlomí a z neohrožených debatérů se stanou chroničtí „přikyvovači“ a mistři zákulisních operací. Proč je pro nás v dospělosti takový problém otevřeně projevit nesouhlas?

Nekonečné hodiny diskusí tehdy na studiích přiměly všechny zúčastněné hledat argumenty, naslouchat názorům druhých a probírat možnosti řešení. „Ta snaha o porozumění nás sbližovala,“ podotýká Diane Dreher, koučka, profesorka angličtiny na americké Santa Clara University a současně ředitelka přidruženého Spirituality and Health Institute.

„Dnes však vzbuzuje jakýkoli projev nesouhlasu v rodinách, na pracovištích a v obcích spíš polarizaci. A místo aby podpořil budování mostů většího porozumění, staví zeď nedůvěry. Jenže když nemůžeme upřímně nesouhlasit, jak pak můžeme poznat a pochopit jeden druhého? Nesouhlasit přece neznamená dělat z někoho správného člověka a z druhého špatného. Prostě jsme každý jiný.“

Jak se rodí tiché dohody

Na jednom pólu se nachází chronický přikyvovač a na druhém neohrožený rebel, který se ze zásady netají svým míněním. Ačkoli každý z nás inklinuje k jednomu z těchto extrémů, pozice měníme podle momentální situace. Budou-li příbuzní na rodinném obědě špatně mluvit o někom, kdo je nám sympatický, možná si pro tentokrát necháme svůj názor pro sebe – nechce se nám rozčilovat, protože už tak jsme unavení a ještě nás odpoledne čeká hodně práce.

Je to tak, s věkem přibývá rafinovanosti a komplikací. Dítě je přirozeně asertivní, umí bez velkých rozpaků žádat i odmítat a nemanipuluje. Stačí mu ale dostatečně dlouho a často opakovat věty jako:

  • Mlč, když mluví dospělí.
  • Neskákej do řeči.
  • Chovej se slušně!
  • Buď hodný, jinak tě nebude mít nikdo rád…

…a dítě se velmi rychle naučí nedávat najevo, co chce, nebrat vážně své potřeby, případně na ně úplně zapomenout, a hlavně nevyjadřovat se. Žádní rodiče nejsou osvícení, takže postižení jsme všichni, někdo méně, jiný víc. Naštěstí mládí přece jen dává křídla.

„A pak po škole, tváří v tvář realitě dospělého života, často i ti největší bojovníci zapadnou do konzumní společnosti nebo celoživotně setrvají v pozici rebela, který si stojí za svým, ale společnost je nezřídka smete,“ říká psycholožka Jaroslava Kušnierová. Neznamená to, že jsou nutně nešťastní, ale žít s cejchem toho problémového a konfliktního není pro každého.

Jsme-li k sobě upřímní, dokážeme reagovat přirozeněji a pro partnera důvěryhodnějším způsobem. To zvyšuje hodnotu partnerského vztahu.

„V mládí toho hodně nevíme. Netušíme, co všechno se nám může stát, a tolik se nestrachujeme. Jsme tedy otevřenější,“ pokračuje psycholožka. „Jenže společenský systém nám pak všelico naslibuje, abychom se do něj zapojili, a my si v touze rozvíjet své profesní kvality užíváme pocitu moci. Stejného, jaký nám předtím propůjčovalo naše rebelantství.

Jenže se postupem času zapleteme a zamotáme, až zjistíme, že vlastně žádnou moc nemáme. Ne vždy najdeme odvahu něco změnit nebo odejít a naše okolí nás v tomto směru jen zřídka podpoří.“ Mimochodem, velmi působivý film k tomuto tématu s výstižným názvem Tichá dohoda natočil v roce 1969 Elia Kazan.

Otevřenost má své klady

Skvělým příkladem člověka, který v případě nesouhlasu neváhá projít zdí, a přitom dokáže mistrně spojit svoje rebelantství se společenským vlivem, je aktivista John Bok. Bohužel takových lidí není mnoho – ačkoli otevřenost má mnoho pozitiv. Například prokazatelně zlepšuje mezilidské, zvláště partnerské vztahy. Být otevřený k ostatním však předpokládá i otevřenost k sobě samému.

26. – 30. září 2018

Řídím svůj život (seminář)

Psychologie.cz

Psycholožka Amy BrunellováOhio State University ve studii zaměřené na zkoumání dopadu postoje k sobě samému na partnerský vztah tvrdí, že jsme-li k sobě upřímní, dokážeme reagovat přirozeněji a pro partnera důvěryhodnějším způsobem. Což pochopitelně zvyšuje hodnotu partnerského vztahu. „Být k sobě upřímný ale neznamená vzájemně si tolerovat všechny své chyby a neřesti. Je třeba si také být vědom svých možností a oblastí, kde se můžeme změnit.“

A je tu ještě něco: i rozčílení a vztek mohou být prospěšné, takže ne vždy je dobré hned každému ustupovat a být ten hodný. Psycholog Howard Kassinove v roce 1997 publikoval studii, v jejímž rámci požádal několik set lidí, aby něco řekli o svém hněvu, a zjišťoval, kdy a kde se zlobí nejčastěji a nač.

Více než polovina dotázaných uvedla, že díky hněvu si všimli vlastních chyb. Navíc rozhněvanému člověku je těžké oponovat a většina lidí mu ustoupí, jak dokázala studie z roku 2003, kterou zpracovali Antony S. R. Manstead, Carsten K.W. De DreuGerben A. Kleef. Samozřejmě záleží na konkrétním rozložení sil – přilétnout vztekle za ředitelem firmy a ztropit výstup, proč vy jste nebyli povýšeni, když váš kolega ano, vám asi mnoho dobrého nepřinese.

Kompromis není sprosté slovo

Určitě tedy stojí za to přenést si zdravou schopnost stát si za svým i do dospělého života, aby byla nám i našemu okolí ku prospěchu. Ale jak? „Když chci po škole zůstat sama sebou, budu muset spolupracovat s okolím. A lidé okolo už nejsou studenti, s nimiž jsem měla přes všechny sváry mnoho společného, ale nehomogenní skupina lidí s různými potřebami a zájmy,“ říká doktorka Kušnierová.

„Znamená to být připraven dělat kompromisy, jinak ve společnosti neobstojím a nic od ní nezískám. Neznamená to tedy, že musím za každou cenu projevit názor. A nestát si vždy za svým zase neznamená zradit svůj postoj. O tom je dospělost, umět zvážit všechny možné dopady svého jednání, jestli mi to ve výsledku stojí za to.“

Jsou situace, kdy se nemusí vyplatit otevřeně projevovat své mínění, ale vždy je to na zvážení dopadů u konkrétního člověka.

Když například omylem koupím v obchodě nahnilá jablka, naštvu se a nejraději bych je mrskla po prodavačce. Ale protože nemám jen emoce, ale taky rozum, vím, že je dobré nejprve zvážit, co mi to přinese. Ulevím si, vyvolám potyčku a sice budu možná odcházet jako vítěz, ale s žaludkem rozklepaným vzteky…

Nejdůležitější je na okamžik se zastavit a vědomě se rozhodnout. Uvědomit si, jestli mě v tu chvíli neblaze neovlivňuje nějaký rodinný vzorec. Jestli opravdu chci jablka házet a jestli by mi nebylo mi víc ku prospěchu reklamaci slušně vyřídit. Nebo se taky můžu rozhodnout, že to nechám tak: nechce se mi nic řešit, jsem unavená atd.

„Slovo kompromis v nás většinou vyvolává negativní asociace, ale můžeme stejně tak mluvit o hledání dalších možností či jiných řešení. A vlastně i o diplomatickém jednání, protože diplomacie je plánovaný postup a určitě lze stát si za svým a vyjít přitom s okolím,“ dodává psycholožka.

Využívejte celý web.

Předplatné

Jsou také situace, kdy se nemusí vyplatit otevřeně projevovat své mínění, ale vždy je to na zvážení dopadů u konkrétního člověka. Například říkat na všechno svůj názor první den v zaměstnání a na první poradě se obecně nemusí jevit jako prozřetelné, ale možná má můj nový šéf rád impulzivní lidi a možná je mi jedno, co si o mně kdo pomyslí.

„Jednání plné neshod a rozporů nám může být nepříjemné, ale psychologové tvrdí, že je to způsob, jak se učit a růst. Lídři v řešení konfliktů Carlem Rogersem počínaje a Dudleym Weeksem konče potvrdili, že poctivé odhalení sebe sama a aktivní naslouchání je základem budování důvěry, vzájemného respektu a spolupráce, což jsou kvality tolik potřebné v dnešním světě,“ uzavírá Diane Dreher. A těm, kdo tuto příležitost odmítají a jež popuzuje jakýkoli odlišný názor, nezbývá než se utkat s vlastním strachem a pocitem ohrožení, které v nich všechno odlišné probouzí.

Článek najdete v březnovém čísle časopisu Moje psychologie.

Diskuse 0