Téma k poslechu: Co se životem
Vyberte si své téma Předplatné
Foto: Thinkstock.com

Síla slov a symbolů

Každý vedeme svou tak dlouho, až náš protějšek usoudí, že s námi není řeč. Komu jde o dohodu?

Ze seriálu: Knížka hledá nakladatele

Rozmluvy 76letého psychologa Václava Smitky (v textu kurzívou) a 77letého psychiatra Vladimíra Řezníčka představují soubor textů připravených ke knižnímu publikování. Psychologie.cz je v podobě seriálu vydává každou neděli, dokud kniha nenajde svého nakladatele. Pomoci můžete i vy svými komentáři a názory v diskusi čtenářů…

Mnohé jsme nedomysleli. Vliv gest, a vliv znaků, symbolů, tj. křížů, korouhví, praporů, hvězd, srpů, kladiv… Vliv srozumitelných a jednoznačných mimoslovních sdělení jsme podcenili. Měli jsme je za ikony, v současnosti vyprázdněné.

Bez vlivu. A vliv jazyka, řeči a myšlení jsme snad přecenili?

Původní, základní, určující, převládající a kdoví jakou ještě jinou charakteristiku znaků, symbolů v lidské společnosti jsme vůbec nechápali. Znak je naráz srozumitelný a jeho význam je jednoznačný. Symbol odkazuje na určitou skutečnost a jen na ni. Nevyvolává otázky, nerozptyluje pozornost, všechny záležitosti zjednodušuje. Je-li pokynem, je pokynem jednoznačným a neodvolatelným. Žádnou diskusi nevyvolává, žádné řešení nehledá. Rovnou k něčemu vybízí. Řešení nutné, neodkladné, případně konečné.

Jak se kdo stává vůdcem? Hledáme a volíme vůdce? Není to jen naše bláhová představa? Nepodřizujeme se jen vůdčí, autoritářské osobnosti, narcistické s tzv. charismatem, když pro ni hlasujeme?

Zatímco pomocí slov, pojmů můžeme jedno řešení odlišit od druhého. Můžeme to či ono upřesnit, doplnit, domýšlet a jasněji formulovat. Můžeme odůvodňovat, přesvědčovat, můžeme zvažovat argumenty jednotlivých účastníků diskuse, vyvracet je, anebo přijímat.

Dokonce můžeme na základě vlastního rozmyslu přistoupit na názor odpůrce, názorového protivníka.

Řečí formulujeme otázky a odpovědi. Vytváříme podklady jednání, rozhodování, dohody, smlouvy. Definujeme, dokládáme, argumentujeme…

Všichni ale nebývají tak pilní, jak jsi právě předvedl. Ostatně, komu, kdy a kde jde o dohodu? Beztak každý vedeme svou tak dlouho, až náš názorový protějšek usoudí, že s námi není řeč.

Díky jazykovým prostředkům rozlišujeme také mezi poznatkem, míněním, domněnkou. Teprve jazyk umožňuje rozmluvu, sdílení názorů, vzájemné porozumění, trvalé dohadování o nejvhodnějším řešení problémů.

To je pravda. A tady začíná náš trestuhodný omyl. Sdělování pomocí znaků, symbolů, gest, ono „domlouvání“ prsty je plnohodnotné, účinné, možná nejúčinnější sdělení! Používají ho někteří stádoví živočichové. 
Je schopné vyvolat poplach, roznítit vášně. To jsme nepřehlédli ani u lidí, ale nedocenili jsme to.

Popisuješ sdělování před objevem pojmů. Objevem, který přisuzuješ Sokratovi, jestli se nemýlím.

Forma sdělování, ona prapůvodní forma, je stálou součástí naší současné komunikace. Je to forma vysoce funkční ve vztahu k sebezáchově. Je alarmující v situacích, v nichž nás přepadne strach, hněv, emoce, které znemožní přemýšlet, natož poslouchat kohokoliv s jeho – jak promptně zhodnotíme – „žvásty“. Toto prapůvodní napojení na druhé zároveň umožňuje sjednocení, anebo rozhodný, definitivní rozchod. Třeba i zavržení.

Rozumím a oceňuji tvoji píli. Prapor nepřesvědčuje. Rovnou uchvátí, strhne. Francouze prý spíše než Čecha. Nerozvíjí úvahy, nepodmiňuje rozhodování. Rozhodování je snad výsadou a povinností vůdců. Těch, co třímají prapor. Ti promlouvají, ti vymýšlejí a vyvolávají hesla. Poslyš, nebrání tak oni třeba i nezáměrně – ostatním, aby samostatně uvažovali?

Taky myslím. Obrazy, ikony, symboly prožíváme. Snad o nich můžeme také „rozjímat“. „Ukřižovaný“ představuje zvěst o spáse. Tu přijímáme, anebo odmítáme. Ale neposuzujeme, neanalyzujeme, nezařazujeme… Rudý prapor připomíná prolitou krev… Tu pomstíme. Anebo sebe odsoudíme jako zbabělce.

Proč o tom ale vůbec mluvíme? Vcelku to pro nás žádným novým poznatkem není.

Abychom se zbavili představy, že lidé o problémech především přemýšlejí. A představy, že s jinými lidmi hledají řešení. Aspoň o společných záležitostech.

Tak to abychom se snad taky přestali domlouvat. Jsou jiné možnosti? Můžeme je vyzkusit?

Jak to myslíš?

Můžeme jeden druhému dominovat! Osvojit si panovačnou pózu. Můžeme se jeden druhému podřídit. Přiznat druhému převahu, sklonit se před ním.

Není proč to hrát. Lze to pozorovat i v demokracii na každém kroku. Když usilujeme o mandát, když volíme, jmenujeme, ustanovujeme do funkce atd. Jak se kdo stává vůdcem? Hledáme a volíme vůdce? Není to jen naše bláhová představa? Nepodřizujeme se jen vůdčí, autoritářské osobnosti, narcistické s tzv. charismatem, když pro ni hlasujeme?

Jak tedy vzniká společenská hierarchie? Můžeme my dva – jeden druhého – ustanovit, zvolit, prohlásit, jmenovat vůdcem? Podle biologů výstavba živých systémů je uplatněním tzv. hierarchického principu.

V minulosti jeden z nás mohl být lenním pánem a udělovat léno, druhý pak byl leníkem, vazalem, podřízeným poddaným. Taky jeden z nás mohl být otrokářem, druhý otrokem. A to docela nedávno.

Kdesi ještě dnes. A nestraš! Ještě připomeň rebelie, povstání, revoluce a terorismus a máme po demokracii. I bez otroků, nevolníků se stále sváříme o své postavení mezi lidmi.

Připomeňme nevolené, vládnoucí dynastie, anebo církevní hodnostáře, kupříkladu „Jeho Svatost“, průmyslové, finanční magnáty. Osoby na špici kterékoliv hierarchie.

Umíme v našich končinách vůbec pojmenovat samovládce? Anebo se tito suverénové dnes už nevyskytují? Pouze snad King of Pop?

Zanech žertů. To jsou vážné, neskonale vážné skutečnosti. Ostatně ani ti na špici nemají vyhráno. Papež a panovníci kupříkladu vedli spor o tzv. investituru a obdoby tohoto středověkého sporu přetrvávají do žhavé přítomnosti. Kolem čeho se dnes točí spory kupříkladu v Evropské unii?

Myslíš suverenitu? Ale jak dosáhnout pokojného, poměrně stabilního uspořádání? Nepomohlo by vůdčí osobnost „zbožnit“? Někteří zbožnění dosáhli, někde ho ještě někteří dosahují v současnosti. Anebo opačný pokus: ustavit tyranii. Mohl bych tě vyhlásit tyranem?

To ani nezkoušej. Víme, co by to se mnou udělalo? Víme, jak bych se ti odvděčil? S tím si raději nezahrávej.

Bohužel, význam předřečových prostředků na utváření společnosti, na taktiku obsazování vedoucích míst ve společnosti (náčelníky různých služeb počínaje a řediteli a prezidenty konče) jsme nahlédli až, no – až na stará kolena?

A tak dávno propásli příležitost k obsazení významnějších společenských postů.

Propásli? Řekněme, že jsme dali příležitost jiným. Mně neuniklo, že lidé v různých oborech činnosti nejprve usilují o mocenské postavení, aby jejich slovo mělo váhu a vliv, alespoň díky postavení a mohovitosti.

A všimni si ještě, jak  je mocenská pozice spojována s čímsi, co je právě pojímáno jako správné mínění, dokonce snad přímo jako svatosvatá pravda, byť dnes raději označována jako paradigma.

Jak by ne? Pozice má svou vznešenost. Pravda, tedy shoda tvrzení se skutečností, bývá sdružena s určitým člověkem, třebaže imponujícím, avšak vždy dočasným, naštěstí nahraditelným. Zatímco pouhopouhé znaky moci a slávy, kupříkladu trůn, stolec, koruna, žezlo, roucho nebo talár trvají a mají vliv celá staletí. A navíc tyto znaky spolupůsobí na proměně člověka v nezapomenutelného vladaře, „otce vlasti“, „tatíčka Masaryka“, „Svatého otce“, „dobyvatele“, „Osvoboditele“… Ostatní, získávají alespoň nezrušitelné místo v dějinách, kupříkladu jako 255. papež se jménem Lev XIII.

Vzpomeň také na donedávna tradovanou modrou barvu krve příslušníků aristokracie. Krev anglického krále Karla I. na popravišti vzbudila podiv, když měla shodnou barvu s krví ostatních smrtelníků!

To je – no, v kterém století?

Za anglické revoluce s Oliverem Cromwellem v polovině 17. století. Takže konečně připusťme, že ve společnosti nejde především o slova, pojmy, myšlenky… Nejde o použití jazykových prostředků k vyjádření třeba i významných poznatků, ale jako vždycky jde o vliv, místo, pozici člověka mezi lidmi, o post (či koryto, kterému se uhlazeně říká společenské postavení).

Využívejte celý web.

Předplatné

Nejlépe je popsáno biology „společenské postavení“ v živočišné říši. Postavení, o které se vede neustálý boj.

Já vím. A vím, že v naší krajině o takzvané společenské úspěšnosti rozhodují zvláštní, mnohdy velmi zvláštní výkony…

Pokračování za týden.

Diskuse 0
Knížka hledá nakladatele
Seriál

Rozmluvy psychologa Václava Smitky (76) a psychiatra Vladimíra Řezníčka (77) představují soubor textů připravených ke knižnímu publikování. Psychologie.cz je bude v podobě seriálu vydávat každou neděli, dokud kniha nenajde svého nakladatele.

Více autorů

  • Komunikace