Téma k poslechu: Co se životem
Vyberte si své téma Předplatné
Foto: Thinkstock.com

Síla vize

V mezní situaci se v člověku probudí netušená energie. Proč ale čekat, až půjde doslova o život?

Eva Pavlovská

Eva Pavlovská

27. 4. 2015

Lidé mi často říkají, že nejsou spokojeni se svým životem. Domnívají se, že jim život něco dluží, že mají právo mít se lépe. Máme tendence myslet si, že všechno, co je okolo nás špatně, nám brání žít spokojený a plnohodnotný život. Občas se vzbouříme, jdeme na demonstraci nebo napíšeme stížnost a myslíme si, že děláme správnou věc, že se snažíme zlepšit svět kolem nás. Ale většinou neuděláme nic, abychom situaci opravdu změnili. Většinou nechceme převzít zodpovědnost za svůj vlastní život, tím méně za život někoho jiného.

Podívejme se teď na příběh, který pro nás může být inspirující. Příběh, který mi vyprávěl sám jeho hlavní hrdina.

Na břehu řeky Nilu, na území Jižního Súdánu stojí vesnice. Stojí tam necelé dva roky a žije v ní okolo dvou a půl tisíce lidí. Na první pohled obyčejná vesnice, která žije svým životem. Když se však dostaneme blíž, můžeme vidět, že se od ostatních vesnic v této lokalitě dost odlišuje, a to nejen stavbou domů a stylem oblékání či zdobení, ale také jazykem, kulturou a náboženstvím. A hlavně mentalitou, životním stylem a sociálním systémem.

Přestože je tak odlišná, je dobře integrovaná do okolního prostředí a její obyvatelé jsou těmi původními respektováni, chodí si k nim pro rady a pomoc a jsou rádi, když s nimi jejich děti uzavřou sňatek.

Kdo jsou ti noví obyvatelé a proč přišli na místo, kde byla předtím jen holá pláň? Usadil se tam kmen, který opustil svůj domov v nubijských horách, protože tam byl obětí genocidy.

Přivedl je sem jeden mladý muž, který měl vizi.

Tak se podívejme, jak to všechno začalo. Bylo mu sedmnáct let a seděl ve škole, připravoval se na zkoušky, následující den měl maturovat. Dalo by se říct, že měl ten den poměrně štěstí. Na školu spadla bomba a úplně ji zničila, hodně dětí zemřelo, jemu se nic nestalo. Nebylo to poprvé, co byla jeho vesnice bombardována, tak věděl, co má dělat. Utíkal pryč z vesnice a schoval se ve skalách. Když všechno utichlo, vydal se zpátky a viděl, že i jeho dům je zničen. Našel svoji rodinu, všichni byli v pořádku. Tentokrát nikdo z jeho rodiny nezemřel. Jeho tři kamarádi měli méně štěstí – přišli o své domovy i rodiny a rozhodli se utéct. Přidal se k nim.

Na představu smrti se dalo zvyknout, a čím déle o ní přemýšlel, tím méně mu připadala děsivá. Na co se ale zvyknout nedalo, byla představa bolesti. Ta ho naopak děsila čím dál víc.

Byla už noc, když se v lese srazili s nepřátelskými vojáky. Ti je považovali za bojovníky a chtěli je hned zastřelit. On náhle pocítil, že je to jeho úkol, aby s vojáky vyjednával. Cítil, že má za své kamarády zodpovědnost. Byl však ve skupině nejmladší a bylo proti pravidlům, aby mluvil. V jeho kmeni vždycky mluví ten nejstarší. I jeho přátele to překvapilo, a snažili se ho umlčet, ale on mluvil tak, že všichni ztichli a poslouchali ho. Mluvil poměrně dlouho, vysvětloval jim, kdo jsou a proč odešli ze své vesnice. Chtěli jen projít do jiné oblasti. Neměli zbraně a nikdy nebojovali. Nakonec je vojáci vzali s sebou jako zajatce.

Dva týdny je věznili a pak je propustili. Nedostali se však daleko – byli zajati znovu a přivedeni zpět. Tentokrát jeho výmluvnost nestačila. Všichni byli brutálně vyslýcháni. Jednomu z nich položili na záda igelit a zapálili. Křičel celou noc, než zemřel. Další byl zastřelen při pokusu o útěk. Zůstali už jenom dva a oba se připravovali na smrt.

Sám byl vyděšený a cítil, že jeho kamarád je na tom podobně. Mluvil k němu, aby ho povzbudil a dodal mu sílu. Pak mu vojáci omotali tělo igelitem. Přemýšlel o útěku, přál si, aby už byl mrtvý. Klepal se hrůzou i strachem. Ve vzduchu stále byla cítit spálenina a tělo kamaráda leželo sotva dva metry od něho. Dusil se, chtělo se mu zvracet. Chvílemi propadal panice, chvílemi upadal do zoufalství, chvílemi mu bylo všechno jedno.

Nejdelší den v životě

Neviděl žádné východisko. Ale nic se nedělo. Nechali ho tam a odešli. Ležel tam celý den a hlavou mu zběsile pobíhaly myšlenky. Na minulost, na rodinu a přátele, na dívku, kterou si chtěl vzít, na zabité kamarády, na svou vlastní smrt. A hlavně na bolest, která ho čekala. Bylo mu líto jeho ztracené budoucnosti, myslel na všechny, které měl rád a kterým bude chybět, myslel na své zabité blízké, na všechny, kterým nebylo dovoleno žít jenom proto, že patřili ke stejnému národu.

Myslel na to, jak by si zařídil budoucnost, kdyby k tomu měl příležitost. Chtělo se mu žít, ale věděl, že jeho čas skončil. Smířil se s tím. A jak se s tím smiřoval, všiml si, že se smrti postupně přestává bát. Zpíval si v duchu jednu pohřební píseň, která mu dávala sílu. Byla to píseň, kterou slyšel mnohokrát a která doprovázela hodně lidí z jeho kmene na jejich poslední cestě. Skrze tu píseň se s nimi cítil spojen. Cítil, že není sám, že ti mrtví na něj čekají.

Na představu smrti se dalo zvyknout, a čím déle o ní přemýšlel, tím méně mu připadala děsivá. Na co se ale zvyknout nedalo, byla představa bolesti. Ta ho naopak děsila čím dál víc. Musel si zpívat tu pohřební píseň – byla tím jediným, co aspoň na chvíli přehlušilo stále se vracející křik kamaráda, který se mu zaryl hluboko do uší, do celého těla, do duše. Na ten křik nešlo zapomenout, slyšel ho v sobě a cítil tu bolest škvařícího se masa na svém těle.

Modlil se a děkoval bohu, že mu dal život, a zároveň ho prosil, aby jeho smrt přišla brzy.

Jeho přání se nesplnilo. Ležel tam na zemi zbitý, vyčerpaný a vyděšený. Nevěděl, jak dlouho tam ležel, zabalený v igelitu. Měl pocit, že celou věčnost. Znovu přišla noc, ale smrt nepřicházela. Stalo se něco jiného. Přišli vojáci, dali jim jídlo a vodu, dokonce jim dovolili se umýt. Přivedli je do jiné místnosti a nechali je odpočívat. Přemýšlel, co to znamená, snažil se s vojáky komunikovat, ale nikdo mu nic neřekl. Neodvažoval se doufat, že situace se tak náhle obrátila.

Věděl, že je to jeho úkol. Věděl, že nebude mít klid, dokud to neudělá. Nepřemýšlel o tom, jak těžký jeho úkol bude a jak ho zvládne.

Pak za nimi přišel důstojník, zavřel za sebou dveře a vysvětloval, proč se tohle všechno muselo stát. O zajatce se zajímali jeho nadřízení z hlavního města a nařídili, jak s nimi mají zacházet. On s jejich metodami nesouhlasil, a proto jim teď nabídl pomoc k útěku. Nevěřil mu, ale zároveň věděl, že útěk je jediná cesta k záchraně. Stále přemýšlel, jak to zařídit. Důstojník mu vysvětlil svůj plán, ale on vymyslel jiný.

Nebylo to snadné, byli na vojenské základně, obklopeni desítkami ozbrojených vojáků. Ale za dobu, kterou tam strávil, věděl docela dobře, jak posádka funguje a kde má slabá místa. Byl dobrý pozorovatel a jeho myšlení se nedalo ničím spoutat. Jeho tělo bylo uvězněné, mysl však byla volná a toužila po svobodě.

Jeho plán se podařil a cesta přes nepřátelské území trvala ještě několik dní, než se dostali do bezpečí.

Putovali dále, až se dostali do velkého města, kde se rozdělili. Kamarád cestoval dál, on zůstal a našel si práci. Měl se celkem dobře, ale myslel pořád na svou vesnici, na rodinu a přátele, kteří tam zůstali. Občas přicházely zprávy. Situace se nelepšila. Bombardování a vojenské útoky pokračovaly, mnoho lidí zemřelo. Byl smutný a cítil, že musí něco udělat, aby jim pomohl. Nevěděl ale, co by měl udělat.

Hledám nový domov

Ptal se sám sebe a ptal se i svého boha, proč on přežil, když tolik jiných zemřelo. Myslel na svoji rodinu a přátele, které opustil. Nevěděl, zda ještě žijí. Uběhl už asi rok a situace se nelepšila. V nitru se mu stále ozýval hlas, že musí něco udělat, že je za svůj národ zodpovědný. Nevěděl proč, ale cítil to tak. Před tím hlasem se nedalo utéct. Byl tichý, hodně tichý, ale byl tam pořád a on ho slyšel. Nesnažil se ho potlačit. I když jeho dny byly naplněny prací a povinnostmi a bylo snadné se jimi nechat pohltit, nepřestával na ten hlas myslet.

Jednoho dne na to přišel. Nemůže zastavit boje, ale může svůj kmen odvést a najít pro něj nový domov. Myšlenka to byla troufalá. Uvědomoval si, že to nebude snadné. Musí se nejdřív dostat zpátky, odkud utekl a přesvědčit lidi, aby opustili své domovy. Věděl, že to nebudou chtít udělat. Bylo to jejich území od nepaměti, byly tam hroby jejich předků, byla tam posvátná území, na kterých vykonávali své obřady po generace. Bylo to dobré místo pro život, i on ho měl rád. Byl to jejich domov. Ale také věděl, že chce-li jeho národ přežít, musí odejít. A věděl, že je to jeho úkol. Věděl, že nebude mít klid, dokud to neudělá.

Nepřemýšlel o tom, jak těžký jeho úkol bude a jak ho zvládne. Věděl, že jednotlivé kroky se dělají postupně, věřil sám sobě, že vždycky najde řešení každé situace, ať se stane cokoli. Neváhal a brzy odešel ze svého poměrně pohodlného a bezpečného života.

Vydal se na zpáteční cestu, stále plnou nebezpečí. Šel mnoho dnů, až došel do cíle. Lidé ve vsi byli rádi, že ho vidí, vítali ho zpět. Když jim však řekl, proč přichází, smáli se mu. Měli ho za blázna. Nikdo mu nevěřil, že je možné odejít a najít nový domov v jiné zemi. Nikdo s ním jít nechtěl. Byl neodbytný. Obcházel stařešiny a náčelníky, navštěvoval jeden dům za druhým a jednu vesnici za druhou, vysvětloval a přemlouval. Už to trvalo půl roku a všechno marně.

Energie, která byla zablokovaná nějakými navyklými a neefektivními vzorci chování či myšlení, nám najednou může ukázat úplně nové cesty a řešení naší situace.

Nevzdával se. Věděl, že to tak musí být. Znal svoji kulturu. Kulturu, která má velkou úctu ke stáří, ale žádnou k mládí. A on byl hodně mladý. Nemohl očekávat, že ho budou brát vážně. Ale v hloubi duše věděl, že nemůže přestat, dokud neuspěje. Věnoval tomu veškerý čas a musel snášet mnoho výčitek, že by měl přestat bláznit a začít pracovat. Nakonec jeho vytrvalost přinesla úspěch.

Lidé mu postupně začínali důvěřovat a někteří se rozhodli ho následovat. Po čase shromáždil asi tisíc lidí, rodiny s dětmi i starce. Vydali se na cestu. Dostal povolení od kmenových vůdců, ale žádný z nich nebyl ochoten se s nimi na cestu vydat. Nevěřili mu. Veškerá zodpovědnost byla na něm. On si věřil. Věděl, že to dokáže, protože tenhle úkol objevil v hloubi svého srdce.

Cesta trvala deset dní, byla náročná a nebezpečná, museli se vyhýbat osídleným místům a stále hrozilo riziko, že narazí na vojáky nebo jiné ozbrojence. Museli překročit hranice. Neměli skoro žádné jídlo. Několik lidí cestou zemřelo vyčerpáním. Všichni byli nespokojení, vinili ho z jejich smrti. Mnozí se chtěli vrátit, reptali a bouřili se. On stále pobíhal okolo, uklidňoval, povzbuzoval. Dodával lidem sílu jít dál. Nevěděl přesně, kam je vede, ale když uviděl tuhle pláň, pochopil, že jsou u cíle. Nechal všechny odpočívat na pláni a sám se vydal do nejbližší vesnice vyjednávat. Po několika hodinách se vrátil s místními lidmi a spoustou jídla, oblečení a jinými užitečnými věcmi. Byli přijati. Našli nový domov.

Po nějakém čase se vrátil zpátky do hor a přivedl další skupinu. Vesnice vzkvétala, lidé začali nový život. Mnozí však v nubijských horách zůstali a jsou terčem útoků dodnes. Zemřelo již mnoho lidí a mnozí další zemřou, když zůstanou. Není tam pro ně místo k životu a on to věděl už dávno.

Prostor pro změnu

A teď zase zpátky domů, do malé české kotliny, kde jsme usazeni už dlouho. Náš národ sem kdysi také přivedl jeden osvícený praotec. Kdo ví, kde bychom byli, kdyby to neudělal.

A kdo ví, co se stane, když my sami také vezmeme zodpovědnost za svůj život do vlastních rukou. Když se přestaneme spoléhat na instituce, stát či někoho kompetentnějšího, kdo zodpovědnost ponese za nás.

Stanou se dvě věci.

Za prvé budeme šťastnější a spokojenější, budeme mít více sil a energie, protože je nebudeme mrhat na zbytečná očekávání a obviňování, že věci nejsou, jak by měly být, ale místo toho je věnujeme skutečnému zlepšení své situace.

A za druhé v sobě začneme objevovat naše skryté možnosti, potenciál, o kterém zatím nejspíš nevíme, který se projeví až ve chvíli, kdy dovolíme, aby věci byly tak jak jsou. Když dovolíme sami sobě dívat se na věci jinak, než jsme zvyklí, než nás to společnost naučila, než se od nás očekává. Energie, která byla zablokovaná nějakými navyklými a neefektivními vzorci chování či myšlení, nám najednou může ukázat úplně nové cesty a řešení naší situace.

Co udělal mladý muž z našeho příběhu? Měl spoustu důvodů být traumatizovaný a utéct co nejdál, zařídit si nový život a snažit se zapomenout na minulost. Neudělal to. Neseděl a nepřemýšlel o nespravedlnosti světa, nestěžoval si, že agresoři nemají právo zabíjet jeho lidi. Neposuzoval a nesoudil jejich chování. Přijal situaci, jaká je, a hledal nejlepší řešení. A právě tím, že situaci přijal, dovolil sám sobě jít dál, nevázat se na minulost.

Když známe cíl, cestu si vždycky najdeme. A když uděláme první krok, ten další už je snadnější. Co můžeme udělat dnes, abychom žili lépe zítra?

Představme si, že takový potenciál v sobě máme všichni. Ovšemže každý v jiné oblasti, jsme přece každý jiný. Každý z nás je vybaven schopností rozvíjet se a měnit svůj život. A záleží jenom na nás, zda ten potenciál využijeme nebo ho necháme ležet ladem. Zodpovědnost za svůj život si neseme každý sám.

Vědět však nestačí. Porozumění situaci a plány na zlepšení jsou nezbytným základem, samy o sobě však žádnou změnu nepřinesou. Rozhodnutí a změny se dělají činem.

Jaký čin bychom mohli udělat, aby do našeho života přinesl skutečnou změnu? Není potřeba čekat na extrémní situaci, až v nás probudí naše instinkty k přežití. Můžeme začít hned. Zamysleme se sami nad sebou, nad svými schopnostmi a silnými stránkami, nad svými touhami, které v životě máme – nebo které jsme třeba už dávno zapomněli, protože jsme si mysleli, že jsou nedosažitelné. Nebo protože nám někdo řekl, že na to nemáme, že to nejde.

Zaměřme se na své nitro a nechme promluvit ten tichý hlas. Může to nějaký čas trvat, než ho uslyšíme, ale vždycky tam je. Ptejme se sami sebe, co bychom v životě opravdu chtěli udělat. Není podstatné, zda v tuto chvíli víme, jak to udělat. Podstatné je, abychom věděli, co chceme. Když známe cíl, cestu si vždycky najdeme. A když uděláme první krok, ten další už je snadnější. Co můžeme udělat dnes, abychom žili lépe zítra?

Každý z nás má na výběr. V každém okamžiku svého života máme novou příležitost začít znovu a jinak. Znovu a lépe.

Využívejte celý web.

Předplatné

A jakže je to vlastně s tou zodpovědností? Každý ji nese sám za sebe, jistě. To ale neznamená, že nejsme spoluzodpovědni za společnost, ve které žijeme.

Co my víme, jak ovlivníme životy druhých lidí, když budeme žít naplno svůj vlastní. Když odhalíme svoje silné stránky. Když najdeme své místo v životě. Když se nebudeme bát být odlišní a dělat věci, které porušují pravidla. Pravidla, která kdysi sloužila nějakému účelu, ale dnes už jsou zbytečná a nefunkční. Když se nebudeme bát rozvíjet sami sebe.

Možná dokážeme věci, které překvapí i nás samotné.

Diskuse 0