Škola bez úkolů? — archivovaná diskuse

Zpět na novou diskusi

Richard 17. 10. 2012 00:54 +8
Komu z lidí nepřijde ponižující slepě plnit povinnosti, jen pod vlivem vnějšího tlaku a z pouhé hrozby trestu při jejich nesplnění? Mechanickým zadáváním úkolů lze dítě přivést ke konformitě a poslušnosti, pokud bič dostatečně štípe, ale osobnost z něj tento přístup těžko vychová, podobně jako laciná motivace cukrlátky. Intelekt za kterým nestojí osobnost je k ničemu, resp. může napáchat škody. Myslím, že úkoly mají svůj pozitivní význam jen tehdy, pokud je v nich schopný vidět smysl nejen učitel, který je zadává, ale také dítě, které je plní. V opačném případě jde pouze o tlak k souladu s určitou představou nebo ideálem autority, což s potřebami dítěte moc společného nemá. Podle mě je primární osobnost, která dokáže vidět význam svého počínání v osobním i soc. kontextu, až po té intelekt, který je pouhým nástrojem v jejich rukou. Má myšlenka je spíše ideál než realita, ale přesto.......určitá míra úkolů je zřejmě důležitá, podobně jako pochopitelné představení jejich smyslu. Tento úkol podle mě patří k roli učitele, který pokud sám dokáže chápat směr své práce a není pouhá konformní součástka v obrovském neviditelném systému, může něco předat svým žákům, neboť je obecně známo, že nikoliv trest a odměna, ale nápodoba a identifikace jsou hlavními způsoby soc. učení. Klasické podmiňování je vhodné spíše pro Pavlovovy pejsky. Není žádné školství, jsou jen učitelé a žáci a jejich vzájemný vztah.
bety 17. 10. 2012 06:54 +3
Dobrý den, to je na dlouhé povídání, museli bychom nejdříve říci v jakém typu škol ( naštěstí již je jich více ), pak se podívat na chybějící komunikaci mezi učitelem a rodičem ( také by to spoustu přineslo dobrého ) a pak se podívat na osobnosti učitelů ( motivace k učení žáků, otevřenost a osobní přístup k nim ) a z toho všeho pak vychází zadávání úkolů při té dané látce -jinak víte jaký je momentální trend ?Trochu mě to pobavilo když jsem četla " ať se s rodiči věnují sobě a svým zálibám ", nechci generalizovat, ale tenhle trend je převažující - ráno dáte dítě do školy, necháte jej pak v drůžině, pak letíte do kroužků, pak upachtěně letíte domů udělat večeři, něco předtím ještě honem nakoupit, pak ksakru ty úkoly :-) ( dítě skoro už spí ) pak teda honem do postele a ráno nanovo. Proč to asi takhle je ?
Ondřej 17. 10. 2012 09:24 +4
Mě to přijde celé nesmyslné. Proč prostě nezrušit všechna věková pracovní omezení a nedovolit lidem zaměstnávat děti a dětem se nechat zaměstnat, nebo podnikat. Naučí se sami co to znamená spolupracovat, tvořit, být podveden a držet slovo, lelkovat a pracovat tvrdě, poskytovat užitečnou službu, užívat si plodů své práce. Nikdo nebude muset vymýšlet nějaké bezvýznamné motivace/úkoly pro to aby dítě dělalo "co má" a "rozvíjelo se". No a škola by byla celá volitelná. Jak pro rodiče, tak pro děti. Nezbylo by než posilovat sval zvaný vnitřní motivace.
Martina 17. 10. 2012 11:34 +4
Tak s tímhle nesouhlasím. Úkoly jsou potřeba, vedou člověka k lepším výkonům, procvičují učivo. Rozhodně jsou lepší, než kdyby děti nedostávaly nic. Stejně by přišly domů, sedly k TV nebo PC a co z toho. Aby se věnovaly více svým zálibám a koníčkům? Dobrá, pokud by měly v zálibě hru na klavír a byla by šance, že se z nich stanou skvělí hudebníci, to bych ještě pochopila, ale průměrnému dítěti s průměrným IQ... To by zvlčely ještě více. Pokud lidé chtějí, aby nové generace ještě více degenerovaly... Prosím, zrušte úkoly a víte co? Zrušte zrovna i školní docházku, aby se děti mohly více věnovat svým zálibám. :-D
Anna 17. 10. 2012 12:08 +4
Martino, mluvíte mně z duše! Sama za sebe vím, že kdybych v dětství nemusela dělat úkoly, tak bych do školy snad ani nemusela chodit :) Na povinnosti je nutné si zvyknout v útlém mládí, protože později to hodně bolí (vlastní zkušenost). A naše zavrhované biflování zpaměti? Asi záleží na tom, co se bifluje. Jako všechno, i mozek potřebuje cvik a opakování, aby se vytvořily určité podmíněné reflexy (co jiného je znalost násobilky). Po narození mladší dcery mně přímo v porodnici řekli, abych počítala se zvláštní školou - nyní je Mgr. Ale kromě úkolů ze školy, musela dělat i jiné domácí příklady. Nejhorší ze všeho byla její paměť. A tady jsem to vyřešila tím, že jsem ji přihlásila do dramatického kroužku, a protože ji to tam opravdu bavilo, tak tyhlety "úkoly " jí nevadily a během osmi let, co kroužek navštěvovala, si vypěstovala paměť velmi dobrou. Ovšem bylo to biflování, i když dobrovolné
Tadeáš 17. 10. 2012 12:21 +7
Logika přesahu školy do rodinného života je stejná, jako logika opačná. Co takhle napsat do žákajdy: "Pane učiteli, dohlédněte, aby můj tlustý syn na začátku vaší hodiny udělal 10 kliků, doma to kvůli vašim úkolům z matiky nestíhá".(?) Přitom to vůbec neznamená, že by škola a rodina neměly spolupracovat. Jenže - lze chtít v pondělí po žácích, aby v češtině popsali rodiný výlet, když na žádném nebyli? A lze po rodičích, kteří o víkendu tak tak stihnou, co přes týden neudělali, požadovat nedělní výlet? Ani jedno není možné (alespoň ne ve 100 ani 80 % případů) a tak se musíme vrátit k jedinému, co lze pevně stanovit - k času. Kolik může dítě na prvním stupni ve zdraví věnovat škole, aby mělo šanci vnímat rodinný život? 4 hodiny? 5 hodin? Tak ani o minutu víc. Domácí úkoly přinejmenším v nejnižších třídách jsou nesmysl. Látka se bez nich nedá zvládnout? Tak je jí moc. Třeba by se dala přesunout na druhý stupeň, protože s věkem roste schopnost se učit nezávisle na škole - jen si promítněte přechod na střední a natož pak na vysokou. Že to není tak jednoduché? No to není, ale kdo vymyslí něco lepšího? Jak odlišit děti, kterým, rodiče doma pomohou (a za DÚ jsou pak jedničky), od dětí, které na to jsou samy (a nosí 4)? Zatím je to možné jen volbou školy. Pro průměrnou státní školu je potřeba jiná forma spolupráce s rodinou, než pro školu soukromou. Samotné DÚ jsou pseudoproblém. Klíčem je vztah k dětem a dětství, ne naše představa o "nárocích doby a života".
ALena 17. 10. 2012 12:50 +13
Fakt je, že úkoly nebaví asi žádně děti. Ale pokud jsou voleny v rozumném rozsahu a množství, nemyslím, že by to kohokoliv omezovalo. Sama se necítím nikterak ošizena o dětství, když jsem úkoly dělala denně. Pravidla byla jasná. Přijít se školy, splnit si povinnosti (umýt si ruce, převléknout se, umýt nádobí, připravit se do školy)... a pak si jít po svých. Vyřádili jsme se i tak dost a den měl 24hodin stejně jako dneska. Nenakládala bych na školu plnou zodpovědnost za vzdělání dětí. Na tom by se měla určitě podílet i rodina. Navíc úkoly udržují rodiče v představě, co se ve škole probírá a i společný čas strávený nad školními povinnostmi se přece počítá. Když přijde dítě domů, plácně taškou, zapne počítač, školu pustí z hlavy, neřekla bych, že ho to někam významně povznese.... Možná jim to "prodlouží dětství" , ale ten šok až budou jednoho dne nepřipravené hozeny do studené vody v podobě reality života, která je bohužel plná samých nepopulárních povinností, to mi připadá jako dost krutá daň.
Karel 17. 10. 2012 13:39 +4
Autora nápadu zrušit domácí úkoly a tím i jakoukoliv domácí přípravu odkazuji na blog zatraceně zkušeného pedagoga: http://blog.aktualne.centru... a dále mu doporučuju, ať zažádá o vrácení školného výměnou za diplom, protože nic neumí ze základů psychologie, paměti, učení a dalších okolnostech, o kterých tak velkoryse a nesmyslně píše. Karel
Jan Majer 17. 10. 2012 14:15 +4 v reakci na Karel 17. 10. 2012 13:39
Karle, v „základech psychologie, paměti a učení“ je zabudováno něco, co by jednoznačně odůvodňovalo zadávání domácích úkolů? Předpokládám, že máte na mysli něco kolem opakování, ale to přeci může probíhat v rámci výuky. Nejsem autorem nápadu ani jeho zastáncem, nevím, jak to má být, jen o tom přemýšlím. Proto bych chtěl vaší argumentaci porozumět.
ALena 17. 10. 2012 14:41 +2 v reakci na Jan Majer 17. 10. 2012 14:15
Mě přišlo, jak jsem psala níž, že díky úkolům rodiče také vědí co jejich děti probírají. A teď mluvím především o prvním stupni. To, že si děti doma opakují, co se naučily, pomůže rodičům vidět, kde to drhne a co naopak jde v podstatě samo. Když si spolu doma v klidu nacvičí třeba písmenka nebo jim látku pomohou vysvětlit, děti nebudou pozadu. Neumím si představit, že během vyučování se podaří sebelepšímu učiteli věnovat všem tak, jak by bylo potřeba. Taky o tom jen přemýšlím... A to je, co mě napadlo, že úkol donutí se znovu vrátit k tomu co se probírá a třeba si i připomenout, kde tlačí bota. Protože co si od sebe pamatuju, důležité bylo "přežít". Vyhnout se zkoušení, písemce a se zvoněním jsem se ani neohlédla..., jenže když učivo navazuje, je potřeba ho alespoň rámcově zvládnout.
Adela 17. 10. 2012 14:47 +9
Zaznívají tady hlasy, jak úkoly okrádají děti o volný čas strávený s rodinou. Je tady však ještě jeden problém - a to množství kroužků a mimoškolních aktivit, které děti také okrádají o čas strávený jen tak povídáním si s rodičem,sledováním TV nebo stavěním lega...otázka je, co je pro to dítě nejdůležitější. Aby umělo číst a psát? Nebo aby umělo hrát fotbal na ligové úrovni už v 7 letech? Anebo aby se válelo u obrazovky...myslím si, že alespoň ten základ - totiž domácí procvičování psaní, čtení a počítání na prvním stupni ZŠ má smysl. Větší než keramika nebo tanečky...Myslím, že se potácíme z extrémů do extrémů...co nejvíc kroužků, co nejlepší škola, mimoškolní projekty a jsme všichni pak jen otroci povinností - dítě jako účastník a rodič jako řidič a manager.
Lucie 17. 10. 2012 15:26 +11
Myslím, že některé osobnosti v článku jmenované nemají tak docela pravdu v jednom. Totiž rovnice například vůbec nejsou úkoly biflovací. Ta věta si skoro zaslouží vykřičník. Naopak, rovnice a řekněme například chemické názvosloví jsou věci, které lze relativně snadno pochopit, dětem se ale toto pochopení z hlavy velmi rychle vytratí. Je proto naprosto nutné, aby se problematiku, které povrchně rozumnějí, naučily používat v praxi. K tomu ale školní hodiny nejsou a nemají být (pokud ke klasické matematice nemají děti třeba i cvičení z matematiky, jakože nemají). Domácí úkoly v tomto směru mají svůj smysl, protože převádění znaosti do praxe. Každý to jistě zná, chemické názvosloví se člověk nenaučí jinak než tím, že si sedne a vyzkouší si to na padesáti sloučeninách. Pak může mít jistotu, že téma dokonale zvládl. Souhlasím ovšem s tím, že by učitel měl být schopen žákům vysvětlit, proč jim ten a ten úkol zadal, tedy například proto, aby si zopakovaly látku, procvičily látku, ... Okamžitým opakováním po příchodu ze školy se znosti nově nabyté výrazně upevní a v paměti se udrží déle. Zadávat dětem úkol jen proto, že se to tak dělalo vždycky je samozřejmě hloupé. Učitel by měl vědět proč dětem úkol dává a děti samy by měly rozumnět, co jim jeho splnění přinese. Faktem ale je, že dítě prvního stupně samo nemůže posoudit, zda je tento přínos dostatečný
Karel 17. 10. 2012 15:38 +4 v reakci na Jan Majer 17. 10. 2012 14:15
Pane Majere, křivka zapamatování (a úpadku zapamatovaného) probíhá v čase a pokud není paměťová stopa oživena, ztrácí se za 24 hodin z velké části do pr..yč. Opakování je matka moudrosti. Ti kecálkové, co vyprávějí, že děti ve škole se mají učit hledat souvislosti, by měli vědět, že napřed musí mít v hlavě NĚCO, aby mezi těmi fakty souvislosti hledali. A to se tam musí našťouchat, ne hledat každou věc na google. Navíc se tím posiluje tvorba nových neuronů a nových spojů. Sám jste někde tady otiskl, že děti sbilingvou jsou ve výhodě, tak se teď netvařte jako obhájce lenochů. Opakování, aby za něco stálo, může probíhat v rámci výuky, pokud bude výuka trvat 18 hodin denně! Karel
Jan Majer 17. 10. 2012 15:57 +8 v reakci na Karel 17. 10. 2012 15:38
Moje vlastní mysl tedy funguje jinak, Karle. A hlásím se k případnému zkoumání, jestli jsem výjimka: Já si například téměř fenomenálně pamatuji, co vidím ve filmu, který mě baví. A cokoli s ním pak souvisí - data, jména, zajímavosti, lokace, filmografii scénáristy i režiséra... Kdyby mi někdo zkusil tytéž informace do hlavy našťouchat ve stylu školní výuky, narazil by na značné mantinely mé pozornosti a schopnosti do hlavy to vaše NĚCO dostat a udržet to tam. A kdyby nade mnou ještě seděl rodič... Možná o něčem podobném mluví ti kecálkové, jak je označujete.
Jana 17. 10. 2012 16:22 +6
pokračování: Neměla žádnou zpětnou vazbu ve formě známek a nikdo ve škole jí narovinu nebyl ochotný říct, že tohle je fakt průšvih. Takže já byla za prudiče, co dělá zbytečný vlny a proč by se asi tak vzrušovala, když ve škole to tak dramaticky neberou. Na klasickou školu přestoupila do pátého ročníku a syn do sedmého. On zvládl přestup absolutně bez problémů, ona si celý rok zažívala peklo. Najednou díky známkám viděla, jak je špatné, najednou jí nikdo chybějící úkol neodpustil. Bylo to hodně drsné,z několika předmětů byla na propadnutí, ač novou látku chápala bez problémů, neměla základy - např. věděla, v čem spočívá násobení, ale odmítala se to "nabiflovat", takže narychlo si spočítat obyčejný nákup o třech stejných položkách byl problém, na druhou stranu logickou úlohu dala bez potíží. Musím říct, že učitelky na téhle škole byly skvělé, na jednu stranu jí povzbuzovaly, na druhou jí nic neodpustily. Mohly jí nechat opakovat, po mnoha debatách a také na základě psychologického vyšetření (žádné poruchy učení, nadprůměrné výsledky v testech) jsme se dohodli, že ten vyšší ročník riskneme, aby zas neměnila kolektiv, kam dobře zapadla. Teď je druhým rokem na klasické ZŠ a je vidět, jak jde pomalu, ale jistě nahoru, její přístup se k učení se změnil, úkoly už nezapírá, sama přijde, když chce pomoct, začala přebírat zodpovědnost. Také díky pevným pravidlům, drilu a - domácím úkolům, z kterých mám přehled, co probírají a kde to případně vázne. Takže co je vlastně "správně"? :-)
Jana 17. 10. 2012 16:23 +4
1. Hodně se kritizuje systém školství, dosavadní postupy, biflování, dril atd… Jenže každé dítě je jiné, některé zrovna ten „dril“ potřebuje, jiné ne. Ráda bych se podělila o svou zkušenost. Ani mě se dosavadní systém moc nezamlouval, mnohem bližší mi byla waldorfská pedagogika. Nejdříve nastoupil do první třídy waldorfské školy syn a bylo to to nejlepší rozhodnutí, co jsem mohla udělat. Syn je introvert, navštěvoval speciální mateřskou školku, o zájmových kroužcích, nedejbože kolektivních hrách, nemohla být řeč. Závěry psycholog. vyšetření nebyly moc optimistické – možná dys…, poruchy učení atd. První dva roky měl opravdu velké problémy s učením, pak obrat o sto osmdesát stupňů a najednou to šlo. Hlavně díky skvělému učiteli, ale také proto, že syn sám v sobě dokázal najít i přes počáteční neúspěchy potřebnou motivaci, cílevědomost, úkoly nosil poctivě, ač za jejich nevypracování nic moc nehrozilo. Pak nastoupila na waldorfku i dcera – a průšvih jak vrata. Nic nenasvědčovalo tomu, že by měla mít ve škole nějaké problémy. Jenže ona pojala školu jako instituci určenou k zábavě a k setkávání se s kamarádkami, učení jí obtěžovalo. Když jsem se doma snažila o doučování, nebylo to lehké.. na domácích úkolech se nebazírovalo, sešity „zapomínala“ ve škole, musela jsem často volat a shánět informace horem dolem. Pak dostala učitelku, která sice byla přísnější a dceři se věnovala nad rámec svých povinností, jenže ten pomyslný „bič“, který dcera potřebovala, jsem nad ní držela jen já.
Richard 17. 10. 2012 18:03 +2 v reakci na Jana 17. 10. 2012 16:22
"Takže co je vlastně "správně"? :-)" Když slyším nebo čtu tuhle otázku napadá mě přirovnání k plynutí času. Ve chvíli, kdy se člověk podívá na ciferník a vyhodnotí ho se ručička posune o kousek dále a to "správně" je zase trochu jinde. Mám pocit, že pravda před námi utíká jako čas, který plyne. Ve chvíli, kdy si někdo myslí, že jí "vlastní", je zase fuč, jakoby byla stále v pobyhu a dráždící nás k jejímu bláhovému a pošetilému chytání. Najít pravdu znamená asi něco podobného jako chytit vlastní smrt. Ten vousatej nahoře se nám jen směje a směje, jakoby si s námi hrál na schovávanou:D Zásada individuálního přístupu nebo stejně nastavená pravidla pro všechny? Správná odpověď je dle mého stále v pohybu, můžeme se snad přiblížit, ale chytneme jí snad až v truhle:D
Karel 17. 10. 2012 18:04 +1 v reakci na Jan Majer 17. 10. 2012 15:57
Protože už to máte na CO skládat. To Vás nenapadlo?
Jan Majer 17. 10. 2012 18:07 +4 v reakci na Karel 17. 10. 2012 18:04
Ale kdepak, to s tím nesouvisí. Pamatuju si skoro jako by to bylo včera filmy Jestli se rozlobíme, budeme zlí nebo Chlapi přece nepláčou, které jsem viděl v první třídě jednou v kině. Pamatuju si tváře, věty, emoce, pamatuju si toho kluka ze Zlína, který tam hrál. Jmenoval se Strnad.
Richard 17. 10. 2012 19:17 v reakci na Karel 17. 10. 2012 13:39
"zatraceně zkušený pedagog"? To zní trochu děsivě:D, s tím pánem může být možná v hodinách fyzicky legrace, ale ať se d(g)riluje sám, děti nejsou loutky k uspokojovaní grilovacích potřeb zatraceně zkušených pedagogických labužníků:D "Kdo je pro dril, ať se napíchne na rožeň, zavěsí nad žár a udriluje sám, případně s někým, kdo se obětuje jako koření"
Jan Majer 17. 10. 2012 19:25 +3 v reakci na Jan Majer 17. 10. 2012 18:07
Dodávám, že ze školy si z té doby vybavím akorát fakíra, který v tělocvičně jednoho dne vytáhl z bedny úplně tuhou anakondu a my si na ni měli sáhnout. Jasně, umím proklatě dobře číst a psát a trochu počítat, ale na to by mi v té době stačila aktivní jedna hodina týdně. Výuka je plná vaty, poznatky o fungování paměti škola neumí využívat.
Richard 17. 10. 2012 19:42 +1 v reakci na Jan Majer 17. 10. 2012 19:25
ještě přidáte jeden příspěvek v reakci na sebe sama a pomalu budete jako já, můj rekord pěti sebereakcí však překonáte jen těžko:D
Jan Majer 17. 10. 2012 19:51 +3 v reakci na Richard 17. 10. 2012 19:42
Teď jste mi to zkazil. A začínám znova od nuly.
Ulka 17. 10. 2012 19:53 +9
Prošli jsme si se synem oběma extrémy. Neúměrný počet a náročnost úkolů přinesla domů k nám jen stres a tlak " to nějak vypočítat, napsat". Někdy i zoufalství. Nic co by pro něj mělo jakýkoli přínos. Později v jiné škole (stále základní) neměl úkoly žádné. Přimět ho tedy k nějakému procvičování, ve věku tzv. první puberty, bylo takřka nemožné. Tehdy jsem si přála, aby alespoň rozumný úkol jednou za den učitelé zadali, abysme na něm procvičili učivo dne. Stálo mne mnoho vysvětlování a snahy ho přimět k tomu, aby si věci opakoval, ale jinak, než pod mou taktovkou, toho nebyl schopen, což jsem zcela chápala. Obě varianty jsou zcela nepřirozené. Malý úkol, zaměřený na to, co skutečně bude v životě potřebovat, je jen dobře.
Ulka 17. 10. 2012 19:59 +2 v reakci na Adela 17. 10. 2012 14:47
Jsem ráda, že jste to zmínila ... dnešní děti jsou překroužkované a od dětství nestíhají pořádně nic. Jak se pak mají naučit v klidu relaxovat u hudby anebo knížky a hned u toho únavou neusnout? Věřím, že moudrý rodič dokáže do harmonogramu svých dětí zařadit i dle jeho (myslím dítěte) relax, který mu třeba přijde ztrátou času. A i dítě potřebuje někdy jen tak lenošit.
Richard 17. 10. 2012 20:00 v reakci na Jan Majer 17. 10. 2012 19:51
Smažte jednu "zbytečnou" reakci Karla nad Vámi a máte tři kusy, pak "vygumujte" můj příspěvek pod Vámi a máte čtyři, nakonec smažte ještě tento text, přidejte místo něj jeden svůj a dorovnáte mě na číslo 5. A to nemluvím o možnosti tumfnout mě smazáním příspěvku ALeny a Karla a vytvořit tak celou sérii 6-ti po sobě jdoucích reakcí. Tak a teď jsem se ugriloval, to mě naučili ve škole, ve které jsem byl mimo grilování, také pečený a vařený. Jednou jsem dostal dokonce na vízo čtverku z tělocviku, když jsem v jeden den klesl v hodnocení o tři stupně za nevhodné a drzé pinkání balónem o zeď v průběhu zajímavého výkladu paní mučitelky.
Ulka 17. 10. 2012 20:04 v reakci na Richard 17. 10. 2012 19:42
Richarde, máte krásnou sebereflexi, víte to?:o)))
jitka_cholastova 17. 10. 2012 20:05 +3
Musím říct, že jako češtinářka zažívám nejpernější chvíle, když volá někdo ze známých kvůli úkolu do čtvrté třídy. Obvykle na tvaroslovných výjimkách totálně pohořím.
Richard 17. 10. 2012 20:12 v reakci na Ulka 17. 10. 2012 20:04
no, občas mi něco možná dojde:-)
Richard 17. 10. 2012 20:21 v reakci na jitka_cholastova 17. 10. 2012 20:05
Jaké to je, mít ve Vašem věku známé čtvrťáky? Horáček nebo Pažout?
jitka_cholastova 17. 10. 2012 21:15 +2 v reakci na Richard 17. 10. 2012 20:21
Horáček ani Pažout si z úkolů hlavu nedělají - telefony žhaví a nervy na pochodu mají zásadně rodiče :-)
Richard 17. 10. 2012 21:38 v reakci na jitka_cholastova 17. 10. 2012 21:15
Je mi jasné, že jediní, kdo nerozumí, jsou dospělí, kteří svou nevědomost za potlesku kultivované společnosti předávají svým ratolestem, aby se jí tyto dítka poté celý zbytek života pokoušeli zbavit a znovu v sobě objevit to neporušené a čisté dítě, kterým kdysi, před tímto ušlechtilým výchovně - vzdělávacím procesem byly:D Horáčka ani Pažouta Velký Brůdr nezlomil, to jsou persóny, které si jedou svoji. Pravda, násobilka a gramatika jim moc nejde, ale to je v porovnání s neurózou moucha:D
jitka_cholastova 17. 10. 2012 21:47 +1 v reakci na Richard 17. 10. 2012 21:38
Richarde, uvědomujete si, oč bychom byli ochuzeni, kdyby vás ve škole nenaučili psát? Neudělíte milost aspoň paňčelce z první třídy?
Jana 17. 10. 2012 21:59 +7 v reakci na Jana 17. 10. 2012 16:22
Jedna moje kamarádka shrnula zkušenost s waldorfskou pedagogikou takto: waldorfská základka je prima, pokud budete pokračovat na waldorfské střední škole a následně ev. na waldorfské vysoké škole. Co může být ovšem později zásadní problém, je sehnat waldorfského zaměstnavatele.
Richard 17. 10. 2012 22:05 +1 v reakci na jitka_cholastova 17. 10. 2012 21:47
pokud neposadí Horáčka a Pažouta pro výstrahu do poslední lavice, nebude jim mastit do sešitku za trest koule, ale vzhledem k míře jejich vrozeného talentu je naučí psát a číst jako nás, zbytek třídy, tak ji sundejte smyčku, vykoupejte, oblečte a posaďta do předu, do učitelské lavice, můžeme začít :D
Jana 17. 10. 2012 22:08 +4 v reakci na Lucie 17. 10. 2012 15:26
Přesně tak. K názoru pana Boreckého - já osobně uvítám, když "moje dceri budou umnět po základní škole alespoň česki". I/Y je třeba "zažít" mnohonásobným opakováním... biflováním - chcete-li.
Jana 17. 10. 2012 22:15 +2 v reakci na Adela 17. 10. 2012 14:47
Přesně tak... z dětství nejvíc vzpomínám na tu horu "pitomostí", co jsme spáchali s kamarády, na nekonečný blbnutí... Mám dceru na prvním stupni základní školy a de facto ji nelze ani nijak podpořit v tom, aby se scházela se spolužačkami ve volném čase. Ony totiž žádný nemají. Takže se vídají pouze na narozeninových party... Absurdní. Naše děti budou jednou vzpomínat na hodiny klavíru a gymnastiky. Asi.
Richard 17. 10. 2012 22:21 v reakci na Jana 17. 10. 2012 22:08
a sama u sebe by jste uvítala učení se základům gramatiky biflováním a mnohonásobným opakováním nebo tohle "dobro" toužíte předat pouze dcerám?
Richard 17. 10. 2012 22:30 +3 v reakci na Richard 17. 10. 2012 22:05
a k tomu vymyslete jako školský pracovník způsob, který by podpořil jejich zdravější rodinné prostředí, resp. aby starej Pažout a Horáček neutráceli peníze určené na jejich zaopatření za chlast, aby si na nich nevylívali zlost a neřezali je jak žito, jinak se to nepohne......
Richard 17. 10. 2012 22:41 +4 v reakci na Richard 17. 10. 2012 22:30
protože, pokud chtějí dospělí po dětech určité hranice, musí je sami držet, v opačném případě jde o jedno velké pokrytectví přenášené z generace na generaci
Jana 17. 10. 2012 23:26 +3 v reakci na Richard 17. 10. 2012 22:21
Já jsem se takto gramatiku (+ -) naučila. A věřte, že z toho žádné trauma nemám a za "dobro" to pokládám. A to jsem z biligvní rodiny, takže jsem ty jazyky zvládla dva. Vnímám, že I/Y je mnoha lidem ukradené a je to na některých příspěvcích vidět i zde. Každý zkrátka vnímáme jinak, jaké znalosti jsou nebo nejsou důležité... Dětem se snažím předat (a naučit je tomu), co považuji za důležité/dobré já jako rodič a k tomu zkrátka znalost rodného jazyka patří.
Richard 17. 10. 2012 23:37 +1 v reakci na Jana 17. 10. 2012 23:26
Víte, dost často se stává, že si lidé myslí, "co dělá dobře mně, bude dělat dobře také Tobě - jiným", resp. připisují v životě jiných důležitost věcem, které sami vnímají jako důležité, přitom si ne vždy uvědomí, že jsme každý trošku, někdy i více jiný. Toto vnímání může vyústit až v postoj "vím, co je pro Tebe nejlepší a také se budu snažit to do Tvého života prosadit", přičemž se skutečnými potřebami jiného nemusíte mít téměř žádný kontakt, čímž se mu v určitém smyslu odcizujete. Pokud dítě tento přístup autority zvnitřní, je velká šance, že se také odcizí samo sobě, vytěsní své skutečné potřeby a bla bla bla...... další pravděpodobný scénář psychického vývoje je zde zmiňován stále dokola.......nezřídka to končí u terapeuta
Richard 17. 10. 2012 23:46 v reakci na Richard 17. 10. 2012 23:37
Co když právě Vaše dítě nevnímá jako nejduležítější formu, resp. styl a gramatiku, ale obsah, který touží vyjádřit. Vy do něj ve svém přístupu budete potenciálně hustit pravidla tvrdého a měkkého Y/I, přitom v něm potlačíte nebo zapomenete rozvíjet potřebu psát volně, tedy svobodně vyjádřit, co cítí. Takové dítě bude poté psát sice technicky vzorně, ale bez obsahu, bez emoce, bez hloubky. K čemu mu taková technika bude, když bude mít potlačené srdce - schopnost vyjádřit pro něj důležité téma a tím si dopřát určitou svobodu? To jen takový příklad.
Lucie 18. 10. 2012 00:03 +3
Vždyť tady vůbec nejde o úkoly, ale aby si děti zvykly, že se později, ve vyšších ročnících budou učit na písemky (doma) a co potom některé později na výšce? Nějaká zodpovědnost. Ono se pak v pubertě těžce začíná s něčím takovým, když si dítě postaví hlavu. Opravdu nevím, jak někdo mohl dospět k takovému názoru.
Jana 18. 10. 2012 00:09 +6 v reakci na Richard 17. 10. 2012 23:46
Chápu, co se mi snažíte sdělit, Richarde... Je mi zcela jasné, že mé děti jdou svojí vlastní cestou. Snažím se jim předat, co považuji za důležité já osobně. Jak také jinak? Mám pochybnosti, nejsem dokonalá matka a netoužím po dokonalých dětech. Otevírám jim okna do světů, které nějakým způsobem znám (považuji za důležité nebo je mám prostě ráda), ale je na nich, ze kterých se budou chtít dívat. Vím, že to byl jen příklad, ale myslím, že znalost gramatiky/forma není v žádném rozporu s hloubkou obsahu. Souhlasím, že je důležitější umět vyjádřit sama sebe než ovládat I/Y, jen si myslím, že to spolu prostě nesouvisí. Chodím se starší dcerou do hor. Vysoko. Cítím její nadšení z toho prostoru... a kladu si otázku, co z toho je moje a co její. Já nevím, Richarde. Nevím... Jen věřím, že ona umí rozlišovat, co chce a co nechce. Že je/bude se sebou v kontaktu.
Richard 18. 10. 2012 00:37 +1 v reakci na Jana 18. 10. 2012 00:09
koukněte, rozhodně Vás nechci kritizovat, jen jsem se snažil říct, že lidé se v pociťování potřeb mohou lišit, někdy dost výrazně. Píšete, že se dcerám snažíte předat, co považujete za důležité Vy osobně a ptáte se jak jinak. Odpověďí může být otevřená komunikace s nimi nebo pouhá empatie a vcítění se do jejich prožitku, což ovšem vyžaduje odsunutí předem vytvořených postojů a modelů do pozadí. Netvrdím, že umět gramatiku je špatně, ale jsou např. lidé jako já, pro něž je důležitější ze sebe vychrlit obsah, třeba jen prostřednictvím volných asociací, na základě toho, co mě právě napadne. Pokud mě však někdo bude primárně hodnotit přes techniku a styl, který on sám považuje za nejdůležitější, já budu dítě a on autorita na které jsem závislý, tak se zřejmě přizpůsobím, v zájmu přežití a ocenění po kterém budu toužit si nasadím masku a budu dělat, co se po mě chce. Až dospěju, budu pravděpodobně neštastný, protože sice budu umět to, po čem netoužím, ale nebudu umět to, po čem toužím. Tohle je jen takový příklad, ale mnoho z výchovných zažitých postupů nevychází dítěti v jeho potřebách vstříc, protože je jaksi předem z hůry pomazaných hlav dáno, co je pro dítě nejlepší. Jinak se tomu říká také předsudky. Podívejte, kdyby mě ve škole místo nucení do četby pro mě nevýznamné a nezajímavé Babičky od Němcové někdo naučil psát, tak je ze mě možná dnes pisálek, takhle je ze mě akorát pako:D Takhle můžu max. odpovídat v bezduchých anketách na otázky ke znalostem povinné četby jak trouba:
Jana 18. 10. 2012 01:29 v reakci na Richard 18. 10. 2012 00:37
Hmmm, já mám ráda haiku. Jdu se ponořit do říše snů...
bety 18. 10. 2012 06:27 v reakci na Jana 17. 10. 2012 21:59
to je trefný :-)
bety 18. 10. 2012 06:49
Tak od úkolů jsme se dostali úplně někam jinam a přesto se zase můžeme vrátit na začátek. Úkoly jsou nutným zlem, co je však důležité, aby úkoly měly smysl ? Co je důležité, aby měla smysl výuka a čas strávený ve škole. Vedle rodičů je škola ta druhá, která formuje další směřování dětí. Takže kde to vše začíná ?
Richard 18. 10. 2012 09:57 v reakci na bety 18. 10. 2012 06:49
"mít rád"
Petr 18. 10. 2012 10:38 +7
mám takový dojem, že diskuse je o pojmu nikoliv o obsahu. Úkol je pouze prostředek, který má nějaký cíl. Pokud si někdo nestanoví cíl, nebo si jej přesně nedefinuje, pak vcelku logicky pravděpodobně zvolí špatný nebo neadekvátní prostředek. Špatně cílený a špatně definovaný úkol pak vede ke všem výše zmiňovaným problémům. A platí to i naopak. Takže otázka jestli úkoly ano nebo ne nedává smysl. Téma (obsah) a způsob (proces) výuky si samy řeknou o adekvátní úkol a dobrý kantor to ví a s úkolem takto pracuje a zakazovat mu to, nebo jej v tom omezovat, je nesmysl. Špatný kantor často úkolem řeší svou neschopnost látku přednést nebo vysvětlit a přenáší odpovědnost na studenty. Stejně jako se všichni shodnou na tom, že individuální přístup ke studentovi je lepší než plošný, tak stejně je to s úkoly. Někomu vyhovuje víc to, jinému ono a úkolem pedagoga je vytvářet prostředí pro studium pro každého individuálně, a to se zákonitě musí přenést i do úkolů. Nakonec podle úkolu velmi dobře poznáte toho, kdo úkol uložil, poznáte jeho kvality. Proto si myslím, že uvedené diskuse nemohou nikam vést protože použití "institutu úkol" je naprosto a plně v osobní pravomoci každého učitele a nikdo mu to nemůže předepisovat. O čem by se mělo diskutovat je odborná a osobnostní kvalita pedagogů protože ta rozhoduje o tom, jestli má úkol smysl nebo ho nemá.
Richard 18. 10. 2012 11:20 v reakci na Richard 18. 10. 2012 09:57
"schopnost porozumět sobě i jinému" "mít sám sebe, kontakt se svou duší" nevím proč, ale vzpomněl jsem si na Malého prince
Ulka 18. 10. 2012 17:53 v reakci na Jana 17. 10. 2012 22:15
Vaše a moje ne:o) pokud si tedy najdou parťáka, který má nějaký SVŮJ čas pro blbnutí a lenošení ...
bety 19. 10. 2012 12:20 v reakci na Richard 18. 10. 2012 09:57
:-)
bety 19. 10. 2012 12:32 +1 v reakci na Petr 18. 10. 2012 10:38
hurá, konečně slovo do pranice, když jsem byla na gymplu, taky jsme se zaobíraly problémem školství, kantorů atd. a už je to 20 let a problém je pořád stejný, podfinancované školství, nekvalitní učitelé / někteří jsou super protože i za ty peníze to dělají prostě rádi a je to na nich vidět - někteří jen že mají jisté místo a někteří již z rutiny :-(, nejhorší je unavený pedagog bez nápadu a energie, to je katastrofa a to co napsal Richard, děti to sakra poznají proč učíte a nejenom děti ony už v šestý a výše to moc žádný děti nejsou, už pěkně ztratily naivitu -- tak co jdeme to změnit ? Já za sebe svým přístupem, rodiče tlakem na učitele a ředitele / podotýkám rozumným tlakem / :-)
Petr 20. 10. 2012 05:17 +7 v reakci na bety 19. 10. 2012 12:32
skvělé, čím víc lidí se přidá tím lépe :-) ... jenom slovíčko tlak bych zaměnil za pomoc. Školství potřebuje pomoc. Učitelé většinou nejsou tak špatní, ale jsou z permanentní reformy už hodně unavení a naštvaní ale většina jich dělá svou práci z nadšení. Tlak rodičů je často namířen velmi špatným směrem a díky tomu dnes kantor prakticky nic nemůže. Klid na práci je ve školství prakticky neznámý pojem. Mám šest dětí a díky tomuto "věkovému rozpětí" se setkávám s rodiči dětí od 4 do 20 let a troufám si tvrdit, že většina rodičů svou rodičovskou roli nezvládá. Z mnoha různých důvodů. A v případě výchovy dětí je samozřejmě nejsnazší hodit odpovědnost na někoho, kdo se nemůže moc bránit. Kantor je první po ruce. Dnešní rodiny jsou pod extrémním tlakem a kantor se často stává hromosvodem pro vybíjení frustrací jak žáka, tak jeho rodiče, aniž by se mohl bránit. A když se vrátím k tématu úkolu, tak právě úkol, domácí úkol může být prostředkem komunikace, která je tak pokřivená a zkreslená. Takže na závěr ... ano pojďme to změnit a pokud se nám něco nelíbí tak místo kritiky a tlaku nabízet pomoc a náš pohled na věc. Ono kritizovat je něco úplně jiného než když má člověk předstoupit se svou vizí a snažit se o ní přesvědčit. A tlak a kritika bez návrhu na řešení, bez vize jak kritizovaný moment vyřešit, je jalová kritika, která jen zvyšuje nervozitu a nedorozumění a především nevraživost.
bety 21. 10. 2012 01:23 +1 v reakci na Petr 20. 10. 2012 05:17
wow, fakt šest ? panejo to je nádhera, máte pravdu pomoc je lepší slovo, prostě fungující komunikace mezi rodiči a školou, ono totiž často místo kvalitní komunice nastupuje vzájemné obviňovaní. včera jsem mluvila s novou paní učitelkou na anglinu, vypadá to perfektně, začínáme být škola bláznů- přemýšlivá, tvarující a měnící se výuka za pochodu podle viditelných potřeb žáků a s ohledem na osnovy :-)
Petr 21. 10. 2012 02:12 v reakci na bety 21. 10. 2012 01:23
:-)
Nicholas 11. 11. 2012 11:25 +5 v reakci na Petr 21. 10. 2012 02:12
Je zajímavé jak dnešní systém školství připomíná takovou velkou přerostlou příšeru. Je postaven na principech které už jsou pasé velmi dlouho. Například celý koncept známkování je přece úplně postavený na hlavu. Každý člověk má v sobě přirozenou touhu poznávat, a tu v něm zabijeme ještě než vlastně dospěje. Když začnete věc, která vás kdysi bavila, považovat za povinnost, automaticky vás již nebude tolik bavit. Lidé rádi mohou a neradi musí. Proto si myslím že by na školách měla být daleko větší možnost volby. Než děti naučíte co "má každý člověk umět" nechte je se naučit svobodně myslet a rozhodovat se. Dát dětem možnost se rozhodnout, např.: si úkol vybrat z několika možných. A známkovat pouze pozitivně. Pozitivní motivace se již dávno ukázala býti lepší cestou. Navíc by pak nevznikali tlaky ze strany rodičů. Protože očekávání ze strany takové autority jako je rodič dítěti prakticky řídí život a rodič tak aniž by jsi to uvědomoval staví dítě před strašné dilema. Naučte děti aby je bavilo se učit a nebudete jim kvůli tomu muset dávat špatné známky aby si to s nimi vyřešili rodiče. Nakonec odpovědností je přece jen to, co sami za odpovědnost přijímáme. Jak tedy něco co je nám určeno za povinnost muže rozvíjet naši schopnost zodpovědnosti v dospělosti?
Blanchette Whitefinally 11. 11. 2012 13:42 +1
Spousta lidí neustále hovoří o významu vnitřní motivace studenta a potažmo schopnosti učitele tuto vyburcovat jako rozhodujícím činiteli kvality vzdělávacího procesu, resp procesu výchovně-vzdělávacího. Dle mého názoru a zkušeností je však vztah učitel - žák v podstatě neuchopitelný. Na jeho kvalitě se podílí tak velké množství činitelů, že pro normálního běžného učitele je takřka nemožné se ve všech plnohodnotně zorientovat a často mnohé vůbec ovlivnit, natož pak s takovou rychlostí, jak potřeby výchovně-vzdělávacího procesu kážou. Vedle osobnosti žáka, osobnosti učitele a také výše zmiňované kvality rodinného prostředí je zapotřebí vzít v potaz i faktor vlivu kvality jiných školních a mimoškolních prostředí, ve kterých se žák pohybuje (vztah se spolužáky, kamarády, vztah s přítelem/přítelkyní), jeho střídající se nálady, možný velmi častý stav únavy či případného onemocnění...pokud jde ještě jednou o typ osobnosti žáka, je třeba si uvědomit, že tento pojem nezahrnuje pouze oblast intelektu a charakteru. Máme děti rozličného temperamentu, různých zájmů atd...v takovém množství vlivů pak přijde učiteli vhod k ruce jakýkoliv prostředek, který by pomohl nastavit nějaká stálá pravidla soužití a spolupráce. A ano, jak bylo výše učitelům vytčeno, mohou využívat domácích úkolů také k získávání feedbacku o tom, jestli se studenti v látce zorientovali, přičemž počítají i s variantou, že někteří žáci třeba až teprve doma vlastně pochopí, o čem ta hodina byla.
Blanchette Whitefinally 11. 11. 2012 13:43 +1
A není to dobře i právě proto, že se tím děti učí zodpovědnosti? A výčitce, že bývají domácí úkoly často na bázi drilu, taktéž moc nerozumím. Jak říkám ještě jednou jsou děti a děti. A schopnému samostatně smýšlejícímu jedinci, který jako takový by měl ono procvičované pravidlo pochopit už v rámci výuky, určitě tedy nedělá problém před tím, než se případně půjde věnovat hlubšímu samostudiu :), těch pár cvičení povyplňovat. Koneckonců, dobrovolné úkoly zadané učitelem může plnit každý. Tím samozřejmě ale nechci říct, že ty povinné by také neměly rozvíjet kreativitu! Jak se říká - nejlepší je zlatá střední cesta. Ve všem.
leona dolejšová 11. 11. 2012 14:27 +8
Sama za sebe jsem pro zrušení dom.úkolů.Nikdo z nás dospělých si také většinou domů práci nenosí. Běžný den začíná dítěti velice brzy ráno, málokteré dítě se "dospí" dle své fyzilogické potřeby a musí spěchat do školy...většina rodičů se vrací domů pozdě...nezbývá čas na zábavu, popovídání si s dětmi, děti nemají čas se scházet a "jen tak" si pohrát..a pak se učíme ve vývojové psychologii, že HRA je nejpřirozenější činností dítěte..hra rozvíjí, dává prostor fantazii atd atd...dnešní děti už nemají čas na hru...kroužky, kroužky, úkoly...uštvaný rodič přijde domů a jeho hlavním úkolem j e "nahnat|" dítě k tomu, aby si sedlo k úkolům....často navečer, kdy už dítě je unavené a nesoustředěné..a pak rychle spát, nebot všichni brzo vstáváme....souhlasím s psychologem Klímou, že děti ve školách jsou přetěžované..jen je mi líto, že slovo psychologa má často menší váhu než např.slovo deratizátora, který nám poradí, jak se zbavit např. obtížného hmyzu ap...
Barbora 11. 11. 2012 19:27 +3
Dovoluji si zde dát odkaz jedné studentky osmiletého gymnázia. Titulek je sice drsný, ale dopis studentky stojí za přečtení. Á propos ptáme se dětí, jakou by chtěly mít školu...? http://www.osud.cz/prestant...
Pavel 15. 11. 2012 09:33 +2
Povětšinou zde panuje názor, že úkoly jsou zbytečné, zatěžují děti ve volném čase a nakonec obtěžují i rodiče. Nepořizujte si tedy děti. Úroveň vzdělání našeho dorostu je žalostná a jejich výchova? Žádné povinnosti, spousta volnosti a žádné mantinely. Plněním úkolů si děti vytvoří návyk na soustavnou práci, získají zdatnost a jistotu v probírané látce, nemluvně o cvičení mozku a zlepšování schopnosti se dále učit. Nevím o nikom kdo by se naučil jen ve škole psát, počítat násobilku nebo například slovíčka z němčiny. Děti nemalují a když už vemou tužku do ruky tak aby jí někam bodli, nemají tedy žádný základ pro pravidelný tah tužkou. Je tohle A? nebo O? mohlo by to být i pochroumané jiné písmenko, budu přeci psát na počítači. 3x7? Mám přeci kalkulačku. Toto je látka která vyžaduje spoustu práce a drilu, aby se dostala hluboko do paměti. Ano uznávám, že jsou některé děti nadané a nepotřebují tolik domácího drilu, ale těch je minimum a na našem školství je to znát. Chtěl bych vidět jediného autora příspěvků typu "pryč s úkoly", jak řeší rovnici, byť jen o dvou neznámých, jen s vysvětlením postupu. Práce na 30 s, bez praxe z úkolů? Neřešitelné nebo práce na několik minut. Plněním úkolů získáváme zkušenosti na kterých stavíme po celý zbytek života. Ve škole má učitel na starost 30 žáků, nemůže si dovolit individuální přístup. Proto říkám, že úkoly jsou nutné zlo, pro rozvoj studenta a jeho přípravu na život.
Pavel 15. 11. 2012 09:41 +1 v reakci na Barbora 11. 11. 2012 19:27
Slečna má pravdu. Proč by se měla učit halogeny? Proč by se měla učit angličtinu nebo názvy zvířat? Protože je na gymnáziu! Gymnázium má studenty připravit především na vysokou školu. Není to učiliště, dopravka, strojárna nebo jiná odporná škola. Po gymnáziu jste nic s maturitou. Kdyby se mělo toto všechno učit na vysoké škole, kdy by se to mělo stihnout?
Bára Miklasová 3. 4. 2013 16:57 +4
Myslím si, že rušit domácí úkoly, aby chudinky děti měly víc času na svoje zájmy, je naprostá hloupost. Vím o čem mluvím, jsem v posledním ročníku osmiletého gymnázia a času na své koníčky mám tolik, kolik si ho udělám. I když mám odpoledku a končím v půl páté, pořád mám doma nejméně čtyři hodiny, kdy můžu na úkolech či učení pracovat. Takový úkol, sedne-li si nad něj člověk pořádně, nemůže zabrat více než hodinu. Pokud to dítěti trvá déle, je zjevné, že potřebuje danou látku probrat ještě jednou, popřípadě s někým jiným než se svým učitelem. Ve chvíli, kdy je ve třídě 30 dětí a učitel(ka) má 45 minut na to, aby jim vše vysvětlila, není možné, aby všichni všechno pochopili a zažili si během té jedné hodiny. Při práci na domácím úkole si dítě uvědomí, co se musí doučit a pochopit, a uvědomí si to včas - ne až při písemce. Vrátím-li se k doplňování i/y a počítání příkladů - to není to, co je potřeba jako první zrušit, naopak. To jsou přesně ty úkoly, které jsou potřeba dělat, protože když se jim nevěnuje tento čas navíc, bude svět plný blbečků, kteří se neumí pořádně vyjádřit. Ano, je to otrava, ale je to nezbytné. Lidé, kteří si stěžují, že se musí učit věci, které je nezajímají, neměli chodit na osmileté gymnázium, kde se tak nějak počítá, že se prostě naučíte všechno. Myslím, že děti stejně tráví volný čas převážně hraním počítačových her, a na to si jistě najdou čas i mezi úkoly.
Mgr. Anna Mánková 23. 8. 2013 11:43 +1
Rozumný učitel umí s úkoly rozumně pracovat! Na jazyky stačí krátký úkol pro upevnění učiva při přípravě batohu na další den. Na matematiku také. Na vlastivědu možná samostatná akreativnější práce 1x týdně (někdo volí sobotu dopoledne - pak je úplně volno, někdo raději nedělní podvečer - zůstane to více v paměti) A obsah sešitů a batohy by měl mít rodič pod kontrolou! Je to druh sebevýchovy, komunikace rodičů s dětmi a rodičů se školou. Já považuji úkoly za důležité, samozřejmě je nuná podpora pedagogického sboru a vedení školy, jednoznačná komunikace s rodiči, dobrý systém hodnocení úkolů (včetně detekce opisovačů).
Mgr. Anna Mánková 23. 8. 2013 11:49 v reakci na Richard 17. 10. 2012 00:54
To jsou zajímavé názory a jistě je dobré o nich přemýšlet, má zkušenost je v současné škole odlišná - je fajn zadávat zábavné a "kvalitní" úkoly. Dítě má však v dobrém případě uspokojení z vykonaného úkolu a dobrého vztahu s učitelem a rodiči a je na učiteli, aby tento úkol byl "kvalitní" a případně i zábavný. Není pravdou, že děti věčně sedící u počítače, s příliš mnoha jinými zájmy, toulající se po venku - donutíte sebezábavnějším úkolem rozvíjejícím jejich osobnost ostošest k tomu, aby něco dělali. Musíte vzít cukr a bič a prostě je vlastní silou z toho marasmu dostat! Jinak pracujete na jejich likvidaci.