Audiokniha pro předplatitele: Co se životem
Vyberte si své téma Předplatné
Foto: Thinkstock.com

Slova místo chemie

O skupinových terapiích a skocích z oken protialkoholní léčebny očima pacienta.

Ze seriálu: Život s diagnózou

František Růžička

František Růžička

15. 7. 2010

Týden už se mi v Plzni snaží rozmluvit můj údajný alkoholismus. „Tak dobrous?“ plácne mě po zádech Jarka cestou na skupinovou terapii a uhání na muších nohou do zpovědnice.

V kruhu na žíněnkách sedí šedivoun Miloš, který sedával po plzeňských parcích, popíjel z flašky vodku, občas jí polil lískovej voříšek a hodil rozparáděný veverce. Už mu zbejvá jen malej, malinkatej kousíček funkčních jater, žadoní o transplantaci.

Pak nechutnej chlapík. Znáte ty lidi, který kdyby se myli od rána do večera, pořád vám nejdou pod nos a vypadaj umaštěný? Ten zase předstírá povedený skupince že je inženýr, s velkým potěšením se mi snaží ukázat střepy zubů, no hnus. Vytahuje se i s  takovou blbostí, že jeho sestra byla Miss Praha, ale nikdo mu to moc nežere. Výmysly a lhaní na denním pořádku.

A Jarka? Trafikantka z Rokycan, která v šest ráno vytáhla roletu a v sedm už ležela za pultem vožralá jak sáňovej pes.

A pozor, novinka: léčí se tu s námi i feťačky, Andrea a Eliška. Ty už jsou tak závislé  na jehle, na tom slastném pocitu, kdy vám kov zajede do žíly, že je ráno slyším žadonit před sesternou o další odběr.

Feťačky, obě težký heroinistky, ani neotočí hlavu. Alkoholici jsou pro ně ten poslední odpad. Královny na jehle.

Sedíme v kruhu, tentokrát s primářem, kterej už si prej snad dneska na mě udělá čas. Věřím, že mě pochopí a propustí ven, na svobodu – od lidí, mezi nimiž se cejtim strašně. Objevuju v sobě nový vlastnosti, podrážděnost, vztek. Někdy zase dostávám manický záchvaty povídavosti, bavím celou kuřárnu, lidi to baví a mně se jen na chvilinku uleví. Po „představení“ jsem ale vyčerpanej, zalezu do svýho kultochu, nechci nikoho a nic.

Ticho. Primář, vedle něj psycholožka, sjíždějí nás zkoumavými pohledy. „Pane doktore, já vám složila báseň!" ozve se Jarka. Feťačky, obě težký heroinistky, k ní ani neotočí hlavu. Alkoholici jsou pro ně ten poslední odpad. Královny na jehle.

Jarka vstane, vytáhne z podprdy papírek a čte: „No, já byla ale tele, já měla flašku u postele.“ Sedá si. „No vidíte, Jarko, jak vám to jde,“ poděkuje hlubokým hlasem dvoumetrový  doktor. Feťačky sebou smíchy mlátěj o zeď, se mnou to taky cuká.

A pak nás bere doktor – a občas i psycholožka, tu si urovnávající obrovskou mašli ve vlasech, tu si uštipující kůžičky na prstech u nohou – jednoho po druhým. Ten přerývaně vypráví, jak spal, druhej, že se mu zdálo o flašce piva, se kterou se ved za ruku.

A já opravdu nevim, co bych tady před lidma, se kterejma se fakt na stejný lodi neplavim, sdělil: „Nemám, co bych řek. Jsem v jednom kuse nasranej, celý noci uháním jak ten kůň chodbou sem a tam, spát nemůžu, takže…“

„To jsem rád, že mi to říkáte, Františku. Dneska tedy s vámi nemůžeme pracovat,“ přejede psychiatr očima na dalšího pacoše.

Pracovat? A jak? Zase bude psycholožka předčítat, jaký chlast způsobuje nemoci? Že chlapům nerostou jen břicha, ale i cecky. Budou se ptát, jaký jsme měli dětství, budou se snažit mermomocí strhnout pokličky z našich hrnců, kde schováváme i to nejtajnější, nejsoukromější? Vzpomínám na Přelet nad kukaččím hnízdem, Velkou sestru a její tzv. klofání do koulí. Takhle to teda v praxi vypadá…

Někdy nevydržím to plácání kolem, vezmu si slovo a jedu, nejsem k zastavení. Vyprávím historky, při kterých lidem, kteří na sebe právě práskli, že zmákli dva litry vodky za den, rudnou krky, dusí se smíchy.

Eliška nemusí nic shánět, má to dobrý. Táta jí pervitin, pak herák, píchnul první, podělil se.

Psychiatr lišácky přijde s papírky, který všem  rozdá. Na nich otázka: „Je vám příjemné, když mezi vás vtrhne někdo, kdo na sebe strhne všecku pozornost  a vypráví jen o sobě?“ Je jasný, že jde po mně, ale proč mi to neřekne rovnou? A proč mám poslouchat věčný stesky pacošů, co a jak by vyžahli a pokolikátý už tady kvůli pití jsou?

Velkej zlom: feťačky začnou skákat z okna, zdrhaj do Prahy pro potěšení. Na stop a za stříkačkou, po dni a noci se kajícně vracej léčit se. Eliška nemusí nic shánět, má to dobrý. Táta jí pervitin, pak herák, píchnul první, podělil se…

Při druhým skoku z prvního patra si Eliška zlomí nohu, nosíme ji na záchod a do sprchy. Andrea skočí druhej den, vrací se zfetovaná jak myš s vymyšlenou červenou knihovnou, primář ji bere zpátky.

Víkend na rožni. Alkáči vyrazili do svých domovů, na oddělení zůstáváme jen tři. Vlastně čtyři, ještě Vlastík, kterej ze svýho pokoje vůbec nevychází.

Je mi šíleně, do rukou se vkrádají spasmy, tělo tuhne, vzadu v hlavě rockovej mravenčí koncert. Vlastík mi nabízí ampuli rohyplonu. Váhám, odmítnu.

„Už třikrát jsem byl na sesterně, chci pryč. Na revers. Chci doktorku, ta je už hodinu na céčku,“ klepe se kluk jak kus papíru. „Moh bys…“

Říkám to sestře: „Vím, paní doktorka má zřejmě na oddělení C práci.“

„Ale vždyť se tu ten kluk třese už hodinu, hrozil, že skočí z okna, je imrvére zalezlej  u sebe, tluče hlavou do zdi, rozbíhá se proti dveřím. Klouby mu už krvácej, to jste si nevšimla?“ Sestra unaveně zvedá sluchátko a pak: „Říkala jsem vám, že paní doktorka nemůže…“

Další děsivá půlhodina. Stoupnu si za kluka, s nímž mlátí herákovej absťák, svírám ho, pohoupu, zpívám nějakou blbost, kecám, co mě napadne. Zmáčí mě potem, z pusy mu k linu padá velká hustá slina.

„Tady zůstaneš, sedni, jasný?“ Vtlačím ho do postele, utíkám na sesternu. Doktorka nikde. Letím zpátky do Vlastíkova pokoje. Je prázdnej, okno otevřený. On dole v klubku na dlaždicích.
Řvu. Za chvíli poplach. Za hodinu Vlastík na pojízdným lůžku, oči do prázdna.

Frmol. Doktorka už si čas udělala. „Nepřekážejte tady… Páteř, asi i cervikotorakál. Převoz? Ne, převoz ne,“ zaslechnu ze sesterny. Naposled vidím Vlastíka v sádrovým krunýři, vezou ho nevím kam. Druhý den zatlučou na oddělení všechna okna, a fest. V tomhle kriminále nebudu.

Druhý den důrazně žádám o revers. Klička sem, klička tam, ale za pár hodin sedím ve vlaku. Unavenej, s duší pomlácenou, lidi kolem sebe nevímám, před sebou na stolečku kelímkáč. Po dlouhý době jsem dostal chuť na studený pivo. Pracně roztáhnu  ztuhlý prsty, natáhnu ruku, nasaju tu lahodu, za oknem kupé se rozmazaně rozbíhá nádraží. Tak jsem skončil s Plzní.

Diskuse 0
Život s diagnózou
Seriál

Autor se od roku 1995 léčí s těžkou maniodepresivní psychózou. Pro Psychologii.cz píše o svých zkušenostech.

František Růžička

  • Zdraví