Smysluplný život melancholika — archivovaná diskuse

Zpět na novou diskusi

Kocour 20. 4. 2015 08:37 +60
Jo, jo, poznávám se. Být melancholikem není problém ani tak prvoplánově pro člověka samotného (já si teda svou melancholii často docela užívám) jako spíš zprostředkovaně tím, že svým emocionálním naladěním naráží ve svém okolí, melancholik totiž z principu nedokáže být dostatečně "easygoing" - chybí mu lehkost, společenskost a praktičnost, je ponořený do svých pocitů, všechno bere příliš vážně a vůbec je nějakej divnej. Takoví nebývají "oblíbení v kolektivu" a je docela fuška naučit se s tím žít. Já jsem si teda osobně časem vypěstoval schopnost aspoň v práci komunikovat s ostatními běžným společenským způsobem, ale je to jen role kterou hraju a musím si to hlídat, není mi to vlastní. Ale když někde uvidím obraz Jakuba Schikanedera, Felixe Jeneweina nebo někoho jiného z té generace, úplně z toho roztaju. Asi jsem měl žít někdy koncem 19. století, tenkrát byla melancholie akceptovaná a pěstovaná ...
Kocour 20. 4. 2015 09:05 +36 v reakci na Kocour 20. 4. 2015 08:37
Zkusil bych to ještě zformulovat jako radu, tak jak se mi to osvědčilo: Zkuste přijmout sebe i ostatní, každý je jiný a je to tak v pořádku a nemá smysl ošklivit si sám sebe, za to jaký jsem a nenávidět ostatní, za to, jací jsou oni a že nefungují se mnou, tak bych to chtěl. Tim by se jen začala roztáčet sebedestruktivní dynamika, která vede jen do deprese a společenské izolace. Naopak, když je člověk mezi lidma, je fajn přijmout bez hodnocení "pravidla hry" světa extrovertů a k tomu si vyhradit dostatečný čas a prostor ke kultivaci zahrady své duše, kdy se můžu spojit sám se sebou a užívám si to. Může to procházka lesem, dlouhá osamělá jízda autem s nějakou dobrou bluesovou muzikou, štípání dřeva před chalupou nebo odpoledne v kavárně u kávy a novin nebo dobré knížky ...
Julie Jungvirtová 20. 4. 2015 09:25 +24
Díky za trefný článek při pondělním ránu. Jsem introvert, melancholik a ještě k tomu pesimista a užívám si to :-).
Pavel Borák 20. 4. 2015 10:22
super...
Oldřich Dotovský 20. 4. 2015 10:41 +23
Článek dobrej, jen přemýšlím nad tím "nezachraňováním světa". A říkám si, že až jednoho dne všichni lidé dosáhnou psychické pohody a rovnováhy a budou žít v harmonii se sebou samými, a pak se stane, že skutečně bude na jednom člověku, zda odvrátí nějakou velkou katastrofu, a on si řekne, že ale přece on nemusí zachraňovat celý svět, jak to asi dopadne. Mně jako melancholikovi připadá lepší, aby byl každý občas psychicky v nepohodě a zároveň se všichni snažili ten svět zachránit, i když to třeba oni sami nedokáží, než aby to bylo naopak a všichni na to kašlali. :-)
Imanuela 20. 4. 2015 11:00 +8 v reakci na Oldřich Dotovský 20. 4. 2015 10:41
souhlasím s Vámi p. Oldřichu- kdyby se člověk nezajímal o celý Svět jak ho zachránit,ale jen pečovat o pohodu své duše,tak nevím jak by tento nádherný Svět vapadal,proto vždy začínám u sebe,abych ten Svět zachraňovala :-).... také jsem někdy melancholik,ale optimista, pokud se budu prát za správnou věc a vím, a že pří první neúspěchu se nesmím vzdát,tak dosáhnu cíle... :-)
mmm 20. 4. 2015 11:13 +6
..melancholici mají smysluplný život, jelikož si zpravidla ten svůj stav rádi drží, jelikož si v něm vlastně rochní a ještě si tím připadají zajímaví, vzhledem k ostatním povrchním lidem, kteří sebe a nic neřeší... tento příspěvek lze vnímat: 1. jako skutečnost 2. jako ironii
barabara 20. 4. 2015 11:15 +15 v reakci na Kocour 20. 4. 2015 08:37
skoro myslím, že melancholik (a podle mě i flegmatik obdobným způsobem) dokáže být velmi "easygoing" pokud je sám se sebou opravdu v komfortu.. jasně že těžkosti světa bere dost vážně, ale dokáže si dost pěkně užít i třeba společnost - ne, nemusí se chechtat na každého, kdo ho bujaře zdraví, ale právě s tím nadhledem a v klidu vidí a vnímá i naladění okolo, možná neviditelné "introvertní" radosti a když chce, udělají mu fakt hezky.. a kromě toho - v každé i neznámé bujaré společnosti se najde spousta lidí, které když oslovíte klidně a mile, může se ukázat že máte společného mnohem víc - třeba to, že klidné popovídání vítáte i na bujarém večírku.. jde asi spíš o to, nevyčleňovat se sám ze společnosti s tím, že jsem "jiný" tak mně neakceptuje..
Shi 20. 4. 2015 12:12 +20 v reakci na Kocour 20. 4. 2015 08:37
„Takoví nebývají "oblíbení v kolektivu" a je docela fuška naučit se s tím žít.“ Tací mnohdy nebývají oblíbení ani rodiči. A je fuška s tím žít.
Kocour 20. 4. 2015 13:16 +19 v reakci na mmm 20. 4. 2015 11:13
Proč ta ironie? Stejně tak bych mohl rýpat i do jiných typů lidí a na každém by se určitě něco našlo. A svoje emocionální nastavení si nikdo nevybírá.
Romana 20. 4. 2015 13:16 +3 v reakci na Oldřich Dotovský 20. 4. 2015 10:41
Vy asi moc koukáte na Hvězdnou bránu, Oldřichu.... :-). Jakože zeměkoule má někde záchranné tlačítko...?
Oldřich Dotovský 20. 4. 2015 13:26 +9 v reakci na Romana 20. 4. 2015 13:16
Žádné tlačítko. Stačí odpojit naquahdahový reaktor, červí díra se zhroutí a hvězdná brána se uzavře. ;-)
mmm 20. 4. 2015 14:38 +4 v reakci na Kocour 20. 4. 2015 13:16
Protože na zádumčivosti či trudnomyslnosti či nečinnosti a neustálem přemýšlení o smyslu smyslu moc smyslu není :-) proto jsou melancholici takoví někdy, jak to říct a nepobouřit příliš, takoví, no docela směšní. ..navíc ty utrápené výrazy, když to na ně přijde chacha, útrpný smysluplný obličej, který volá.. vidíte mě.. jak za vás zase dřu :-D
mmm 20. 4. 2015 14:40 +2 v reakci na Oldřich Dotovský 20. 4. 2015 13:26
..jéžišmarja :-D :-D :-D další ufon :-D
Julie Jungvirtová 20. 4. 2015 16:08 +33 v reakci na mmm 20. 4. 2015 14:38
To, co vy popisujete, nejsou podle mě ani tak melancholici, jako spíš nějací pseudointelektuální pozéři snažící se na sebe upozornit. Je to stejné zjednodušování jako když se řekne, že flegmatik je přece ten, kterému je všechno jedno.
Honza 20. 4. 2015 17:20 +9 v reakci na mmm 20. 4. 2015 14:38
mmm: Říká se, že v jednoduchosti je krása. A ty si hodně krásnej.
Kocour 20. 4. 2015 17:29 +19 v reakci na Julie Jungvirtová 20. 4. 2015 16:08
@Julie, děkuju, aspoň tu nehájím barvy nás melancholiků sám... Pokud je melancholik "dobře socializovaný", ani to na něm moc nepoznáte - je to vcelku normální člověk, který ale funguje hlavně podle vlastních pocitů (ne podle myšlení nebo společenských interakcí a ohledů, což považují za normální a přirozené chování extroverti ) a kvůli své zvýšené citlivosti potřebuje taky mít určitý osobní prostor a odstup. Ztotožňovat bohatý vnitřní život s bolestínstvím a egocentrismem je určitě omyl, i když spousta melancholiků k tomu taky sklouzává. Dobře vnímat a umět zpracovávat vlastní pocity mi připadá jako melancholikovi v každém případě velmi cenné a užitečné. Pro okolí to možná není taková legrace ... ale třeba máme jiné přednosti.
Jana 20. 4. 2015 18:33 +6
Jsem melancholik, všechno beru moc vážně, nikdy jsem nezapadla do žádného kolektivu, mám jen pár přátel. Nejraději jsem doma se svými knížkami, tady jsem opravdu šťastná, přesto docela obdivuji lidi veselé, společenské a plné elánu. Dokážou být přátelští, milí, mohu jim jen závidět. Moc mi pomohlo, když jsem se mohla starat o tchána. K Vánocům jsem neteři kupovala dárky. Pomáhala jsem manželovi v jeho aktivitách.
Šave 20. 4. 2015 19:46 +7
Není nic horšího na ulici než veselý blbec :)
Michal 20. 4. 2015 21:31 +10
Přijde mi, že se asociální a nešťastní lidé snaží sami sebe vidět jako inteligentnější a méně povrchní, než jsou ostatní. Často pak na ostatní koukají spatra a neradi se s nimi baví. Kruh asociála uzavřen. Kdyby však inteligentní byli, zajisté by přišli na to, že štěstí není nepřítomnost problémů, ale spíše otázkou osobní volby. Taky by přišli na to, že si většina lidí myslí, že není jako většina lidí a že ani oni pravděpodobně nejsou výjimkou. Nu a protože nejsou příliš inteligentní, dříve nebo později narazí. Nedokončí školy, rozpadne se jim vztah, nenajdou si uspokojivou práci, atd. Pak najednou uvidí, že ten debil ze základky, kterým opovrhovali, má lepší život než oni sami. Spadnou do deprese a protože nemohou vnitřně připustit, že se těch 30 let mýlili, začnou důvody svého zmršeného života hledat vně, v okolí, v partnerech, v šéfovi. A protože není chyba v nich, nemají co zlepšovat, začnou stagnovat a nikam se už neposunou. Až do konce života budou nešťastni a s nenávistí k těm, kteří něco, cokoliv, dokázali.
Vladimír Zejda 20. 4. 2015 21:41 +21
Já vám nevím, tohle to směšování introvertní povahy se stereotypem smutného pesimisty je trochu pasé ne? Skoro bych řekl, že to není úplně politicky korektní.
slunečnice 20. 4. 2015 21:45 +12
Moc pěkný článek, melancholiků ve svém okolí máme spousty, někdy o tom ani nevíme, protože se snažíme zapadnout do extrovertní společnosti :-). V dětství jsem nerozuměla tomu, proč všichni chtějí být ve společnosti a mně je lépe s knížkami. Dokud člověk nepozná trochu sám sebe, nedokáže pak přijmout ani tu pestrou společnost. Asi jde jen o to zjistit, kdy mě společnost vyčerpává a musím být sama, ale najdou i dny, kdy si společnost druhých užívám :-). Se záchranou světa je to taky různé, nemusíme všichni chtít zachránit celý svět, stačí, kdy se každý budeme snažit zachránit aspoň kousek :-D
Silly Jane 20. 4. 2015 21:49 +13
Je těžké se přijímat, pokud nejste jako z reklamy na štěstí. Trochu mě děsí dnešní trend předepisovat každému na blbou náladu prášky. Za chvíli z nás tady bude banda manicky se usmívajících omámených blbců. To už radši sem tam nějakého toho bubáka.
Johana 20. 4. 2015 21:59 +28
V okamžiku, kdy mi kdysi dávno došlo, že jsem introvert a co to všechno obnáší ( čímž se pro mě mnohé vysvětlilo ) - šlo mi hlavou - bože, proč zrovna já ? ... V okamžiku, kdy mi došlo, že jedna moje kolegyně je extrovet, jsem si řekla - bože, děkuji za svého introverta, protože tímhle být opravdu být nechci. A ještě něco mě tenkrát napadlo. Při zjištění, že lidí introvertních je podstaně méně než extrovertních - i zlata je méně než kamení, .... a to proto je zlato tak vzácné. Přeji Vám hezký večer.
kristyna. 20. 4. 2015 22:04 +15
Take bych neřekla, ze ma pesimismus nejakou přímou souvislost s introverzi. Ja jsem například introvert a vyhraněný optimistický realista, k hloubani sice sklony mam, ale nikdy mi nepřišlo, ze by bylo spis zaměřené pesimisticky. Jinak si myslim, ze bychom meli konečně deti (i dospělé) ucit, ze i to, ze se nekdo s námi moc bavit nechce, nebo ho hra s námi moc nebere, nemusí byt hned nepřítel a hned muze byt méně smutných introvertů.
Imanuela 20. 4. 2015 22:07 +3 v reakci na mmm 20. 4. 2015 14:40
:D :D :D
Imanuela 20. 4. 2015 22:10 +4 v reakci na Šave 20. 4. 2015 19:46
:D :D ::D ... je ale fajn se nekdy nevrat vazne a zkusit být veselym blbcem,no a nahrat sam sebe ne video .....
Karolína 21. 4. 2015 01:10 +5 v reakci na Michal 20. 4. 2015 21:31
Zrcadlo nebo osobní zkušenost?
Atlaua 21. 4. 2015 07:53 +5 v reakci na Michal 20. 4. 2015 21:31
Ja myslím, že ste trochu nepochopil celý koncept inteligencie a mýlite si to s nejakou životnou múdrosťou. Ja zas nechápem prečo ľudia s komplexom voči vysoko inteligentným a nie príliš spoločenským ľuďom, ktorí nerátajú úspech na počet detí, izieb v rodinnom dome a dovoleniek majú tak silnú potrebu ukázať, že oni sú tí lepší, lebo "oni niečo dokázali". Aj tak ich netromfnete, IQ sa vám tým beztak nezvíši. ;-)
mmm 21. 4. 2015 11:17 v reakci na Honza 20. 4. 2015 17:20
Pravda :-) nejenom mmm, ale všechno je krásné, ono totiž spousta věcí je jednodušších než se na první pohled jeví :-)
Yvett 21. 4. 2015 15:01 v reakci na Michal 20. 4. 2015 21:31
Podle sebe soudím Tebe, Michale?
Michal 21. 4. 2015 20:35 +2 v reakci na Karolína 21. 4. 2015 01:10
Karolína: zkušenost Yvett: ano Čím dříve si uvědomíte, že komplementární stereotyp - asociální, ale inteligentní vs společenský, ale povrchní (nebo nešťastný, ale inteligentní vs šťastný, ale povrchní) neplatí a že je každý svého štěstí strůjcem, tím lépe pro vás.
Lukáš 21. 4. 2015 21:06 +5
Přece všichni víme, že způsoby prožívání stejných událostí, způsoby prožívání života se liší. Kdo má patent na to, určovat který způsob prožívání, pociťování je ten nejlepší? Je tím arbitrem Bůh, obecné mínění, nebo naše maminka?
Romana 22. 4. 2015 07:15 v reakci na Oldřich Dotovský 20. 4. 2015 13:26
No tak sláva... A já se můžu v klidu věnovat sebepoznávání...:-D Díky Oldřichu !
Vaše jméno 22. 4. 2015 12:02 +3 v reakci na Julie Jungvirtová 20. 4. 2015 09:25
Na co je dobre taketo skatulkovanie?...pyta sa clovek, ktory v tom potrebuje vidiet zmysel:)
Karolína 22. 4. 2015 14:07 +4 v reakci na Michal 21. 4. 2015 20:35
To asi ano, i když řekla bych, že introverti jsou tak nějak předurčeni svou povahou být o něco méně spokojení. Dle mého to souvisí s určitou vrozenou "hladinou štěstí". Někde sem o tom četla zajímavý odborný článek (ale nevím, jestli bych ho ještě dohledala). Je to dáno fyziologicky. Množství produkce dopaminu, endorfinu, také četnost příslušných receptorů v CNS. Tedy každý svého štěstí strůjce, jen někteří si radostné chvíle mohou užít více než jiní.
Hermit 24. 4. 2015 07:15 +1
Nemislim ze introverse je to same jako pesimismus nebo melancholie, i kdyz se to muze nekdy vyskytovat soucasne. Jako introvert nemam vubec sklony k melancholii. Mam sklony k pesimismu, ale vetsinou z dobrych duvodu. Nepovazuji se ani za pesimistu, ani za optimistu ale za realistu. Problemy vetsinou nastanou kdyz pesimismus a nebo optimismus vedou k sebeklamu.
Hermit 24. 4. 2015 07:25 v reakci na Vaše jméno 22. 4. 2015 12:02
Skatulkovani prave pomaha pochopit smysl. Slova "introvert, melancholik a pesimista" maji ruzny vyznam.
Jana66 24. 4. 2015 09:18
Moc zajímavý článek, který si já jako extrovert ráda přečtu, neboť se snažím o těchto lidech dozvědět co nejvíc, ale s určitostí vím, že introvert, který žije vedle mne, si tento článek i přes mé doporučení nepřečte a řekne: “takový jsem a jiný nebudu“, a vůbec se nezajímá o mé pocity, které já v tomto soužití prožívám. Co pak s tím?
Michal 24. 4. 2015 11:19 +2 v reakci na Karolína 22. 4. 2015 14:07
Ano, fyziologické predispozice budou hrát jistou (možná hlavní) roli. Ovšem pokud přijmeme myšlenku, že hlavním životním úkolem každého z nás je dosáhnutí pocitu štěstí, pak je nutné tyto predispozice překonat, více se snažit. Použil bych paralelu k vzdělání. Řekněme, že je úkolem společnosti poskytnout svým členům nějaké základní vzdělání. Ti chytřejší se nemusí příliš snažit a vzdělání získají. Ti, kteří nemají takové fyziologické predispozice (či měli v dětství špatné zázemí) - jsou hloupí a musejí se pro získání vzdělání více snažit. Výsledek je ten, že základní vzdělání mají všichni a úkol společnosti je splněn. A propos, nejsou kliničtí psychologové takovými kantory v oblasti získávání základního pocitu štěstí pro ty, kteří toho nedokáží dosáhnout sami? :)
Petra 99 24. 4. 2015 17:44 +6 v reakci na Jana66 24. 4. 2015 09:18
Jana66: To není nejspíš introverzí...
Helena 24. 4. 2015 21:41 +7
Myslím, že se tu plete dohromady několik zcela odlišných věcí. Zaprvé, hloubavost nemusí znamenat pesimistický pohled na svět - naopak, třeba u klasického stěžování si jak je zle, stačí se doopravdy zamyslet nad tím jak: - žije větší část lidí na této planetě - žila drtivá většina lidí téměř celou historii - jak jsme žili na začátku devadesátek a člověk je hned spokojen. Na rozdíl od nehloubavého člověka, který akorát vidí že soused má BMW X5 zatímco on jenom Škodu Fabia. Totéž extrovertnost, jedna z věcí s kterými jsem při aktivitách typu "jít pokecat do hospody" měla problém byla ta, že spousta lidí si neustále stěžovala a chtěla si stěžovat, nechtěli slyšet nějakou radu po které by řekli "OK, to zkusím příští týden a případně to budeme řešit dál" a pak si povídali o nějakém tématu. A také pochybuji, že by extrovertnost vedla ke spokojenosti. Protože extrovert ke spokojenosti potřebuje nějaké to vhodné okolí, se kterým si může extrovertit, a to není k dispozici vždycky. Introvert si ke spokojenosti vystačí povětšinou sám - tím myslím, že třeba sejít se 2x týdně s dobrým kamarádem je dostatečné, a že 5 večerů + v pracovní době nemám možnost s někým "kecat", no to vůbec nevadí.
Helena 24. 4. 2015 21:46 +2 v reakci na kristyna. 20. 4. 2015 22:04
Nejen méně smutných introvertů, v malém kolektivu který je vynucený to může odnést i ten extrovert - pamatuji si jak jsem tloukla mladší sestru za to že "furt mele" a neumí si někam zalézt s knížkou. Jako dítě jsem to neuměla pojmenovat, tak jsem říkala že "se umí bavit jen přes někoho", (dokonce i dívat na televizi se chce s někým!).
kristyna. 25. 4. 2015 13:32 v reakci na Helena 24. 4. 2015 21:46
Tak to jistě, ale v takových školách a jiných zařízeních se to pořád hemží větami typu "pojď si s námi hrát, nesed tam tak chudáčku sám", tím se akorát děti vmanipulovávají do té outsiderovské pozice. Jinak sestru chápu, pro mě nejoblíbenější situace je mít kolem sebe své oblíbené lidi, kteří po mě nic moc nechtějí. :) Jinak u vaší sestry se podle me spíš projevovala typicka obliba mladších, otravování staršího sourozence :)
Helena 25. 4. 2015 14:35 v reakci na kristyna. 25. 4. 2015 13:32
Jo, přístup ve školách je téma samo pro sebe, ale to je širší problematika, tam nejde jen o extrovert / introvert, ale o obecnou snahu rovnat všechny do jedné lajny plus "motivace" ve stylu "áčáci proti béčákům". Myslím, že u mojí sestry se opravdu projevovalo nějaké "chorobné extroverství" jak tomu říkám (jistě to má jiný název, ale já ho neznám), protože když mě mohla nahradit nějakým jiným společníkem který buďto vyloženě měl zájem, nebo aspoň dělal "hm, hm" místo aby jí fackoval, tak to udělala.
bára 8. 7. 2015 08:49
No mně přijde, že už samotné gró článku je špatně. Já jsem těžký introvert, flegmatik, a zároveň velký optimista naiva a sluníčkový easygoing člověk, jak tu někdo pěkně napsal ten výraz. Nepotřebuju k tomu partu lidí, ale když vidím jednou za měsíc nějaké kamarády, jsem spokojená. Introverti se dovediu chovat společensky, proč by ne? A proč by měli být víc smutní než ostatní? Já mám štěstí nabito na 100%. Nějaká hloubavost a smutek spíš souvisí s celkovým charakterem, než s introverzí/extraverzí. A kdyby ten pocit štěstí a vyrivnanosti měl být na tom závislý, mnohem pravděpodobnější mi přijde, že byto bylo naopak, protože introvertovi může vzhledem k dráždivosti jeho nervového systému, odkud to přece celé vychází, stačit klídek, zahrádka, knížka, jedenstabilní vztah, ke štěstí, kdežto extroverti furt hledají nějaké nové podněty, lidi, cestování, změnu, prostě se nemůžou nasytit....teda z mého pohledu.
katarina 8. 7. 2015 13:00 +1 v reakci na bára 8. 7. 2015 08:49
článok je o melancholikoch, nie introvertoch. Podľa takého základného delenia sa pri povahe človeka hodnotí intrverzia/extroverzia a stabilita/labilita nervového vzruchu. Melancholik je labilný introvert, flegmatik stabilný. Cholerik labilný extrovert, sangvinik stabilný extrovert. Je to nazákladnejšie delenie.