Foto: Thinkstock.com

Soucit jako morální barometr

Potlačování soucitného chování posouvá hranice toho, co považujeme za morální.

Michal Vlasák

Michal Vlasák

16. 5. 2012

Co uděláte, když vás na ulici někdo neznámý poprosí o peníze? Jdete dál, odmítnete ho, nebo mu vyhovíte? Možná byste mu ty peníze i dali, ale nemáte jistotu, na co je použije, spěcháte, nechcete se zastavovat. Ať už je důvod jakýkoliv, možná vás to bude stát víc, než si myslíte.

“Soucit je neuvěřitelně silná emoce,” říká Deryl CameronováUniversity of North Carolina, “tak silná, že je někdy nazývána morálním barometrem.” Ve studii, publikované časopisem Psychological Science, Cameronová ukazuje, že když nedáváme průchod soucitu, snižuje to naše odhodlání k etickému chování.

Lidé potlačující soucit se mnohem méně zajímají o to, zda se chovají morálně, a také mnohem lépe přijímají názor, že za jistých okolností není třeba se chovat zcela správně, ukázal experiment. Při něm bylo prezentováno 15 obrázků lidí včetně bezdomovců, plačících dětí a obětí války a hladomoru.

Účastníci byli rozděleni do tří skupin. První dvě dostaly podrobné instrukce – přesně popisující, jakou emoci mají potlačit a jak toho nejlépe dosáhnout. Lidé v první skupině měli za úkol potlačit svůj pocit úzkosti – tedy s vyobrazenými osobami soucítit. Účastnící patřící do druhé skupiny byli instruováni potlačit své pocity sympatie a lidé ve třetí skupině měli reagovat přirozeně.

Potlačování soucitu v testovaných osobách vyvolalo nesoulad, který musel být vyrovnán změnou v názoru na morální chování a morálku obecně.

Po zhlédnutí fotografií každý účastník experimentu prošel testem, který zjišťoval jeho oddanost k dodržování mravních zásad za všech okolností a také to, jak moc mu záleží na tom, aby se choval morálně. Cameronová se domnívá, že potlačování soucitu v testovaných osobách vyvolalo nesoulad, který musel být vyrovnán změnou v názoru na morální chování a morálku obecně.

“Spousta z nás to dělá každý den,” říká Cameronová. Nezajímá nás bezdomovec prosící o peníze, při záběrech trpících lidí raději přepneme na jiný program. Lidé podle ní potlačují svůj soucit také tehdy, když čelí hromadnému utrpení při přírodních katastrofách nebo genocidě.

Vypadá to tedy, že kdykoliv v sobě potlačujeme pocit soucitu, jsme o krok blíže stát se méně morálním člověkem. Když mě někdo požádá o peníze, většinou vyhovím, ať už jde o přítele, bezdomovce nebo charitativní sbírku. Důvodem je nejspíš to, že jsem soucitný – někdy si říkám, jestli nejsem až moc.

Nemám ovšem pocit, že bych byl nějaký supermorální člověk. Nedělám věci jen proto, že “by se tak měly dělat” a že “tak je to správně”, stejně jako nejsem padouch, který by šířil zkázu sotva by vytáhl paty z domu. Vysoká míra soucitu mi tedy nejspíš supluje chybějící morálku a zároveň mi – v souladu s poznatky Cameronové – brání stát se amorálním zloduchem.

Otevřít diskuzi 0