Videosemináře: Učebna
Vyberte si své téma Předplatné
Foto: Thinkstock.com

Spontánní tanec

Byly jsme tu jen my dvě: hudba a já. Pak se začaly dít věci a já se potkala se svým tělem.

Martina Coufalová

15. 4. 2014

Vždycky mě bavilo tančit. Jenže diskotékové skotačení, polka ani slowfox nebyly to pravé ořechové, podobně jako později kruhové tance, flamenko, výrazový či africký tanec. Toužila jsem tančit svobodně, bez nutnosti vtěsnat svoje tělo do předem daných pozic a imitovat pohyby, které vymyslel někdo jiný.

Pak se kdosi zmínil o spontánním tanci. Neváhala jsem ani vteřinu. A byla to láska na první pohled! Jen si to představte – žádný předepsaný dress code, lodičky ani sukně, žádný partner, žádná pravidla ani povely „nohu nahoru a ruku víc dolů“, ba ani nutnost koukat na lektorku, protože ta vstupovala do dění jen minimálně. Zůstaly jsme jen my dvě: hudba a já.

Nicméně jsem se přece jen styděla. Hodně jsem se kontrolovala a po očku sledovala ostatní. Okolo mě tančili mladé dívky, starší paní, několik kluků, muž ve středních letech a taky jeden vozíčkář. V rámci „rozcvičky“ jsme prociťovali hlavu, krk, ramena a postupně vnášeli pozornost do celého těla.

Součástí hodiny bylo uvolňování různých částí těla a poté naopak jejich postupné zapojování do pohybu, a nechyběl ani kontaktní tanec ve dvojicích či větších skupinách. To všechno při inspirativní hudbě různých stylů – od etna přes chrámové zpěvy až po jazz nebo třeba bigbeat.

Navazovat během tance kontakty s druhými a mluvit jen očima, pohybem, úsměvem? To snad ne?! Co když se mnou nebude nikdo chtít tančit?

Nemohla jsem se dočkat další lekce. Zpětně viděno, neměla jsem žádnou předem danou vznešenou představu, jakože se chci víc spojit s vlastním tělem nebo zažít tanec jako meditaci.

Pořád jsem v duchu skloňovala tu svou potřebu svobody. A tím víc mě fascinovalo objevovat, že to, o čem jsem si původně myslela že je svoboda pohybu, vlastně zdaleka žádná svoboda nebyla – moje hlava zkrátka natolik milovala své šuplíčky, kolonky a schémata, že tyhle limity odmítala byť jen na chvíli překročit.

Jinými slovy, ať jsem se sebevíc snažila, mysl se odmítla jen tak vzdát řízení a nutila končetiny a vůbec celé tělo hýbat tak, aby to bylo ve výsledku „pěkné“. Hlavně nic, co by mohlo vypadat neuměle, nekoordinovaně nebo dokonce směšně! (Žádný div, že mě pak ze všech těch násilných a nepřirozených pohybů bolelo celé tělo.)

Navazovat během tance kontakty s druhými a mluvit jen očima, pohybem, úsměvem? To snad ne?! Co když se mnou nebude nikdo chtít tančit? A co si o mně pomyslí ostatní, až uvidí, že na mě nikdo nezbyl? Co když se mi nepodaří se s druhým sladit? Jistěže napodobím pohyby větru, žádný problém, jen se pro jistotu kouknu, jak to dělá ta dívka opodál, jo? Mám procítit kolena, proboha, kde mám vlastně kolena?

Na vlně

Pak jsem od spontánního tance přešla k tanci 5 rytmů, jehož autorkou je americká tanečnice Gabrielle Roth. Oč přesně jde? Stručně řečeno, o specifické spojení rytmů vytvářejících určitý celek, tzv. vlnu neboli meditaci v pohybu. Rytmy, tak jak jdou po sobě, kopírují dynamiku většiny dějů ve světě okolo nás a v našem životě:

  • z klidu a neměnnosti (1. rytmus = plynutí)
  • se náhle rodí nový a stále zřetelnější impulz (2. rytmus = staccato),
  • narušuje řád a vytváří zmatek (3. rytmus = chaos),
  • vzniká nová kvalita a s ní tvořivost (4. rytmus = lyrika)
  • a poté následuje řád a klid (5. rytmus = klid).

Tanec tedy není to, co se odehrává během lekce, ale je to vlastně způsob našeho života. Proto podle Rothové přebývá tanečník v každém z nás.

Všichni se v nějakém rytmu (situaci) cítíme dobře a naopak jiný rytmus nám nevyhovuje a neumíme se na něj naladit. „Většinou jsme svázáni jen s několika rytmy – stereotypy, které jsme si vytvořili na základě zkušeností z rodiny, školy, práce atd. Smyslem je umět přijmout každý rytmus, tj. každou situaci, a naladit se na ni. Teprve pak se stáváme skutečnými tvůrci každého okamžiku svého života a nemusíme se už cítit jako jeho oběti,“ říká Raduca Vojáčková, v tuto chvíli jediná akreditovaná lektorka tance 5 rytmů u nás.

Dobrodružný výlet

Byla jsem úplně mimo svou fyzickou existenci. Postupně jsem se učila bílou mapu svého těla zaplňovat, pozorovala jsem ho, jak tančí – to už se mi občas dařilo nechat alespoň občas hlavu v šatně. Zvolna jsem zjišťovala, co všechno může být tanec a jak dokáže změnit. Tančila jsem si pro sebe i doma, ale sama v obýváku jsem se nedokázala tolik uvolnit.

Díky koncentraci na vlastní procesy a bez neustálého ohlížení se na ostatní jsem tančila mnohem syrověji a neučesaněji, ale cítila jsem větší opravdovost a hloubku.

Každá lekce ve společnosti ostatních však byla jedno velké dobrodružství. Nikdy jsem dopředu nevěděla, jaké obrazy, prožitky a emoce ve mně tanec vyvolá. Co zažiju? Protančím se k nekonečné radosti a soucitu, nebo se propadnu do smutku, nudy, zlosti, nenávisti? Možná jen zjistím, že prostě „nevím“. Ať přijde cokoliv, řeknu jen ahoj a nechám emoci zase jít.

„Na lidech, kteří chodí tančit pravidelně, pozoruji neuvěřitelné změny. Dovedou rozpohybovat celé tělo a říkají, že fyzická proměna souvisí s psychickou – cítí větší sebedůvěru a důvěru v okolní svět, otevřeněji projevují emoce, zlepšuje se schopnost být v přítomnosti,“ říká Raduca. Viděla jsem to i na sobě.

Díky koncentraci na vlastní procesy a bez neustálého ohlížení se na ostatní jsem tančila mnohem syrověji a neučesaněji, ale cítila jsem větší opravdovost a hloubku. V běžném životě jsem si víc uvědomovala svůj krk, ramena, záda, kolena, chodidla. Vnímala jsem intenzivněji svoje pocity a dokázala určit, kde v těle je cítím. A taky jsem zřetelně cítila potřeby těla, bolest a vyčerpání.

Je dobré vědět, že setkat se svými lýtky a zády  lze stejně dobře doma, v práci o přestávce nebo o víkendu na chalupě. Lekce pod vedením lektora nebo workshop vám nabídne podpůrné prostředí, sdílení s ostatními a vedení. Tančit ale můžete opravdu kdekoliv, stačí se nechat vést svým vnitřním tanečníkem, který je pořád s vámi.

Diskuse 0