Foto: Thinkstock.com

Spřízněné duše se chtějí a potřebují

Není nic špatného na tom, když se cítíme neúplní, když máme pocit, že nám někdo chybí.

Tara Springett

23. 10. 2013

Vztah se spřízněnou duší je prostředek k tomu, abychom ze sebe dokázali vydat to nejlepší, a časem nás udělá mnohem úplnějšími, než bychom se kdy dřív mohli stát sami. Podobný oheň však nikdy nezažehnou dva lidé, kteří se ve vzájemném vztahu snaží o maximální nezávislost. Nemají totiž přístup k obrovským zásobám energie, kterou generují nesčetné vzájemné výměny na všech úrovních. Problémy rostou z jejich zdrženlivosti, nikoliv z touhy a vzájemné potřeby.

Všechny věci ve vesmíru počínají na úrovni mysli. To znamená, že se nejprve vyskytne nějaká představa a přání, a pak se teprve projeví v hmotném světě. Pro vztah spřízněných duší to znamená, že si dva lidé nejprve musejí přát být spolu, a pak se teprve mohou potkat.

Zní to jako poměrně banální postřeh, nicméně jsem snad nepotkala nikoho, kdo by žil zrovna sám a neřešil občas dilema, jestli to tak náhodou není lepší, jestli by si spíš neměl budovat samostatnost a nezávislost než hledat partnera.

To samé navíc platí i o mnoha lidech, kteří se právě v nějakém vztahu nacházejí. I oni často cítí rozpolcenost mezi přáním uniknout citovým karambolům větší samostatností touhou po hlubším, láskyplném spojení s partnerem.

Bezpečí samoty

Věčné napětí mezi touhou po nezávislosti na jedné straně a potřebou láskyplného vztahu na straně druhé se zdá být pro lidi charakteristické. A je pro to dobrý důvod, obě možnosti totiž mohou být stejně lákavé.

Citová nezávislost například poskytuje slušné vyhlídky na to, že vás už nikdy nikdo nezraní. To zní dobře. Nakonec nejbolestnější prožitky si většina z nás zažila v souvislosti s někým, koho jsme milovali a komu jsme chtěli být blízko. Naprosto chápu, že si pak někdo řekne „co je moc, to je příliš, odteď se pokusím žít natolik samostatně, abych už něco takového nikdy nemusel(a) zažít“.

Opravdové spřízněné duše však žijí mimo takové obavy a vědomě na sebe berou riziko, že mohou přijít k dalšímu úrazu, že se třeba někdy mohou i úplně sesypat. Vzdaly se potřeby nezávislosti jako obrany před možnou citovou újmou a z celého srdce přistoupily na to, že si přejí být spolu. K tomu je zapotřebí odvahy.

Hledat celistvost v sobě? Jen teorie…

Možná jste se už někdy setkali s názorem, že aby dva lidé dokázali vytvořit plnohodnotný vztah, musí každý z nich nejdřív dosáhnout úplnosti sám v sobě, nebo dokonce že musí sám v sobě nejdřív dojít k mystickému spojení, a pak teprve se dočká pravého štěstí s partnerem.

Z toho vyplývá, že musí spojit své mužské a ženské stránky s cílem překonat svou potřebu druhého pohlaví a vyhnout se tak spoustě problémů s potenciálním partnerem. Teoreticky to zní dobře, podle mě je to ale úplně od věci. Pokud někdo opravdu dosáhne úplnosti sám v sobě, veškerá potřeba soužití s partnerem zmizí.

Osoba, která nachází všechno potřebné sama v sobě, je buď duchovně vysoce vyspělá bytost, nebo androgyn bez potřeb a vášní. Někomu takovému ovšem blízký a sexuální vztah s jinou osobou nechybí a ani by mu nic zvláštního nepřinesl.

Představte si magnet, který integroval své kladné a záporné póly. Takový magnet nepřitahuje a ani není přitahován jiným magnetem. Stejně tak to bude s bytostí, která je úplná sama v sobě.

Právě neúplnost nás přitahuje k lidem s vlastnostmi, které sami postrádáme, to z ní se rodí touha láskyplně se spojit s druhým ‒ sexuálně, citově, mentálně i duchovně.

11. března 2017

Jak se tvoří úspěch v práci? (seminář)

Dalibor Špok

Na neúplnosti totiž není vůbec nic špatného, stejně jako není nic špatného na přáních a touhách. Právě naopak, ve vztahu se spřízněnou duší můžeme touhy použít jako palivo, které ve spojení s palivem partnerovým vydá takový žár, až nás vystřelí daleko za naše osobní meze.

Umět milovat a umět odejít

„Z toho čiší hrozná závislost,“ může vás napadnout. „Právě taková, jaká zničila mé předchozí vztahy!“ Dovolte, abych vás upozornila, že jsme všichni ve všech ohledech náramně závislí, ať se to někomu líbí nebo ne. Jsme závislí na jídle, na vzduchu, na přístřeší, jsme nesčetnými způsoby závislí na ostatních. Každá květina vždy závisí na vodě, půdě, slunečním svitu, a není na tom vůbec nic špatného!

Závislost problémy netvoří ‒ závislost je prostý životní fakt. Problém je v tom, že se neumíme zavěsit na toho správného člověka, který by se stejně zavěsil na nás tak, abychom se vzájemně podpírali, spíše než vytvářeli spoluzávislé vztahy. Nepotřebujeme být nezávislí, ale vzájemně závislí. Potřebujeme se naučit změnit své vztahy nebo najít partnera, s nímž utvoříme vzájemně se podporující tým. Nemá smysl zůstávat závislí na někom, kdo si nechce připustit, že nás potřebuje, a nechá nás strádat.

Existuje však určitý typ nezávislosti, který člověk toužící po vztahu se spřízněnou duší opravdu potřebuje: Musí být schopen odejít, když se vztah zhroutí (i když vztah opravdových spřízněných duší se nikdy úplně nezhroutí). Schopnost stát na vlastních nohou patří k základní výbavě každého, kdo chce zakusit vyšší formy lásky. Pokud neumíme říct ne a odejít ve chvíli, kdy se zpřetrhají základní pouta, dostaneme se dříve nebo později do problémů.

Není nic špatného na tom, když se člověk cítí neúplný, když má pocit, že mu někdo chybí. Právě tyto pocity nás přitahují ke spřízněné duši, k osobě, která je jiná než my, a tím nás doplňuje. V běžných vztazích lidé potřeby a touhy vůči svému protějšku často zadržují v sobě, takže pak jejich svazek trpí neúplností dokonce i v sexuální rovině.

Spřízněné duše na druhé straně své potřeby a touhy radostně sdílejí, takže si dokážou vyměňovat energii na všech úrovních ‒ sexuální, citové, mentální, a především duchovní. Tím ze sebe oba partneři dokážou dostat to nejlepší, co v nich je.

Využívejte celý web.

Předplatné

Ukázka z knihy Vaše spřízněná duše.


Otevřít diskuzi 0

Nejlépe hodnocený komentář: