K poslechu: Vánoční audiobook
Vyberte si své téma Přístup k hlavnímu obsahu
Foto: Thinkstock.com

Štěstí nejde najít

Abych dokázal pomáhat, musel jsem sám projít hlubokou proměnou. O své cestě hovoří Vladimír Tuka.

„Lidé se velmi těžko odhodlávají ke skutečným rozhodnutím,“ říká v rozhovoru expert na neurovědy Vladimír Tuka. „Hodně přemýšlí, mluví, čtou, ale nevědí, co konkrétně udělat, aby se v jejich životě a v jejich hlavě doopravdy něco změnilo.“

Jaký byl váš největší objev při prvním kontaktu s neurovědami?
Největší objev? Jak je to všechno jednoduché, jasné. Jakoby na dosah, stále před očima, a já to přesto do té doby neviděl.

Já jsem měl z knížek na toto téma i z vašich seminářů podobné dojmy. Jako bych „to“ mockrát předtím zahlédl, ale nikdy nedokázal uchopit, využít.
Rozumím vám. To zdánlivě jednoduché, jasné a stále na očích je pro nás totiž ve skutečnosti velmi NEOBVYKLÉ. Abychom se naučili nové poznatky využívat, je třeba, abychom změnili celou řadu našich zažitých návyků, postojů, celý náš přístup k sobě i k druhým.

Jak jsem přestal radit

Co vám osobně nové poznatky pomohly vyřešit?
Pochopil jsem, jak je ve mně zakořeněno radění. Byl jsem opravdový extrém. Jen se někdo o čemkoliv zmínil, ani nemusel dokončit myšlenku, a já už věděl, co má dělat. Zároveň jsem si uvědomil, jak lpím na své pravdě. Vždyť to nemůže být jinak, jak to ten člověk může nechápat? Došel mi smysl tvrzení každý má svou pravdu. To byl jeden z prvních šoků. Až dnes, po letech dalšího studia, začínám chápat, proč to tak je. Co je za tím, co se děje v našich hlavách a způsobuje, že jeden svět je tolikrát pravdivý, kolik lidí ho popisuje.

Řekl jste, že aby se něco změnilo, musíme zapracovat na zažitých návycích. Které jste musel změnit vy?
Snad jste mi nemohl položit složitější otázku. Mám dojem, že se mi změnilo nejen jedno chování, návyk, ale doslova celý život. Napřed řeknu proč: v našem mozku to máme uspořádáno tak, že věci, zkušenosti, které dokážeme pojmenovat, poutají naši pozornost a dokážeme s nimi více či méně dobře pracovat. Mně neurověda pomohla pojmenovat celou řadu zkušeností, které před tím byly, děly se tak nějak samovolně, „bez mého přičinění“. Jaksi jsem měl dojem, že jsem je „utrpěl“. Poté, co jsem si díky poznatkům neurovědy přišel na to, co je za tím, o co jde, dokázal jsem s nimi postupně krok za krokem pracovat, a tak si měnit život.

Dříve jsem musel napřed být dlouho a hluboce ponořen do problému, abych ho pochopil a porozuměl jeho příčinám, než jsem se pustil do řešení. Dnes to nepotřebuji.

V čem konkrétně?
Vedle mé silné tendence radit druhým se jednalo i o situace, kdy jsem někde na těle cítil, že to, co dělám, co přichází, není zrovna to pravé, ale nevěnoval jsem tomu pozornost, protože jsem si to nedokázal vysvětlit. Pochopil jsem, že je to intuice. Obdobně jsem změnil svůj přístup k řešení problémů. Dříve jsem musel napřed být dlouho a hluboce ponořen do problému, abych ho pochopil a porozuměl jeho příčinám, než jsem se pustil do řešení – když mi na to ještě vůbec zbyly síly. Dnes to nepotřebuji. Zjistil jsem, že je efektivnější hledat řešení, než zkoumat problémy. Dříve jsem si taky myslel, že je prospěšné říkat lidem, co dělají špatně, poukazovat na jejich chyby. Byl jsem přesvědčen, že jim tím pomáhám. Nechápal jsem jejich nevlídné reakce. Pochopil jsem, že mimo jiné se takto nad nimi vyvyšuji a posiluji pouze svůj status, ale vůbec jim nepomáhám.

Stalo se vám někdy, že jste aplikoval nové poznatky nešikovně, že jste si něco vysvětlil nesprávně?
No samozřejmě. Učení je obvykle hodně klikatá cestička. Než se člověk něco naučí, mockrát se spálí. Zajímavé to bylo v počátku, kdy jsem zkoušel koučovací otázky doma. Cítil jsem sice, jak mi to jde ztuha, ale měl jsem z toho přesto radost. No a ze strany nejbližších jsem se dočkal tak častého silného povzbuzení: Co to na nás zase zkoušíš? Ostatně velmi často se mi zpočátku stávalo, že mne mí známí napadli, že je koučuji, ale oni že se se mnou chtějí bavit. Až jsem míval dojem, že koučování vlastně ani není komunikace. Zbavil jsem se toho až tehdy, když jsem si znovu přečetl jeden z principů koučinku: pro koučování MUSÍ být souhlas toho, koho budeme koučovat.

Nic než život

19. ledna 2019

Alchymie partnerské komunikace (seminář)

Pavel Rataj

Neuroleadership se jako efektivní nástroj prosazuje v managementu firem. Jak mohou neurovědy pomoci v jiných oblastech života?
Lidé pociťují ztrátu víry v budoucnost, beznaděj, nejistotu. A přitom – zamysleme se nad tím – k tomu není zvláštní důvod. Zdá se mi, že právě vzdělávání a tréninky, které nás učí měnit myšlení, jsou adekvátní odpovědí na tuto situaci a mohou lidem vrátit naději, jistotu, víru v budoucnost. Víru v to, že co se kolem nás děje, není nic než život.

Jenže ten život nás všechny umí čas od času pořádně potrápit.
Dokonalost života je zahalena mlhou našich nálad, atmosféry strašení, vyvolávání nejistot. Je ponořena do smogu a inverze. Podobně je na tom naše mysl. Je třeba změnit přístup, vnímání, převzít odpovědnost za svůj život a vytvářet ho podle sebe. Tak, aby se nám líbil, ať je nad námi jasně modrá obloha nebo pošmourno.

Takové změny ale asi nemůže dosáhnout každý…
Já tuhle změnu pozoruji „v přímém přenosu“ u účastníků našich kurzů. Jsou to velmi inteligentní lidé, kteří se kromě osobního růstu zajímají o svět kolem nich. Chtějí mu pomoci, chtějí pomáhat druhým, být prospěšní, zanechat po sobě pozitivní stopu. A co je důležité: jsou ochotni pro to něco udělat. Ne jen něco málo. Aby člověk změnil něco okolo sebe, musí obvykle sám projít hlubokou proměnou.

Chce to kuráž a chuť pustit se do změny. Začít nad změnou vážně přemýšlet – ale také ke změně vykročit. Udělat ten první krok.

To už jsme mnozí pochopili. Ale že jsme „pochopili“ ještě neznamená, že jsme něco podstatného doopravdy změnili. Čím to?
Myslím, že se lidé velmi těžko odhodlávají ke skutečným rozhodnutím. Hodně přemýšlí, mluví, čtou, ale nevědí, co konkrétně pro to udělat, aby se něco v jejich životě a v jejich hlavě doopravdy změnilo. Uvědomují si velikost investice (nejen finanční, ale i časové), tuší, jakou energii by museli vydat, aby vystoupili z úrovně, ve které jim není úplně dobře – ale vlastně ani zas tak zle. Nohy jim svazuje strach a nejistota.

Jak ten strach a nejistotu překonat?
Chce to kuráž a chuť pustit se do změny. Začít nad změnou vážně přemýšlet – a pak ke změně rázně vykročit. Udělat ten první krok. Tím může být třeba účast na některém ze seminářů, kde můžete důležité věci nejen vyslechnout, ale také zažít. Pochopit, jak s nimi dál nakládat. Štěstí totiž nejde najít, musíme na něm pracovat.

Rok 2013 redakce Psychologie.cz vyhlásila rokem zjednodušování života. Jak si zjednodušujete život vy?
Napadají mne okamžitě dvě základní myšlenky. První je nádherně vyjádřena anglicky: Simple is not easy. Jinými slovy: mezi jednoduchýmzjednodušeným může být nebetyčná propast. Ne vše, co se zjednoduší, se nakonec stává jednoduchým. A tak si pro sebe heslo roku vykládám tak, že to bude rok jednoduchosti, ne zjednodušení.

Chceme-li, aby nás vedla jednoduchost, potřebujeme si zachovat veliký odstup a schopnost vidět věci v širších souvislostech.

A ta druhá myšlenka?
Ta se váže k mému oboru, k fungování našeho mozku. Kapacita pracovní paměti, kterou potřebujeme pro vědomou tvorbu myšlenek, je omezená. Čím jednodušší, na podstatu vztažná myšlenka, tím větší pravděpodobnost úspěšného řešení, správného rozhodnutí. A když o tom mluvíme, napadá mě ještě jedna věc: Chceme-li, aby nás vedla jednoduchost, potřebujeme si zachovat veliký odstup a schopnost vidět věci v širších souvislostech. Mít na paměti smysl toho, co děláme, kam směřujeme. Smysl toho, co žijeme.

Diskuse 0

Jan Majer

Šéfredaktor a vydavatel Psychologie.cz