Videosemináře: Učebna
Vyberte si své téma Předplatné
Foto: Thinkstock.com

Štěstí nejde naplánovat

Můžeme zkoušet jít za štěstím. Nebo můžeme žít svůj život a nechat štěstí, aby přišlo.

Nela G. Wurmová

Nela G. Wurmová

9. 5. 2012

Štěstí, pocit životního smyslu, osobní růst. To jsou hodnoty, po kterých touží většina lidí. Trh se tomu přizpůsobuje – zaručené návody na štěstí či semináře osobního růstu najdete na každém kroku. Problém je, že na takové věci se nedá zamířit a sestřelit si je pro sebe. Přicházejí k nám mnohem spíše jako vedlejší produkt cesty za něčím úplně jiným.

„Všechny bytosti chtějí být šťastné“ – tak zní jeden ze základních buddhistických postulátů. Nemáme tomu co vytknout. Každé rozumné stvoření touží po štěstí a snaží se vyhnout utrpení. Existují lidé, kteří štěstí považují za svůj hlavní životní cíl a jeho budování věnují spoustu času.

Na tom není nic zlého; rozhodně jsou i mnohem méně pochopitelné záměry. Hloupá je na tom jediná věc. Ať přečtete sebevíc chytrých knih s tituly typu „Šťastlivcem do dvou týdnů“ a “Deset tipů, jak mít šťastný život“, občas to prostě ne a ne fungovat. Rady a inspirace jsou to třeba dobré. Do praxe se ale často uvádí především dvěma způsoby: horko a těžko.

Jít si za svým cílem

Zamysleme se nad způsobem, jakým obvykle dosahujeme našich cílů. To se člověk třeba rozhodne, že vystuduje vysokou školu. A tak zatne zuby a jde si za tím hlava nehlava.

Podá si přihlášku a udělá asi tisíc testů z loňských let. Po přijetí zajásá, poctivě si registruje předměty a píše seminární práce. Počítá zkoušková období a pomyslně si odškrtává zbývající povinné předměty. Nakonec v potu tváře sesmolí jakousi práci, naučí se nazpaměť několikero skript – a voilà, titul je doma.

Nebo se rozhodnete, že se naučíte fotografovat. Přečtete si internetová fóra, koupíte dobrý aparát a zaplatíte si kurz. Pak fotíte jako diví, a když si občas necháte poradit, skutečně se z vás s největší pravděpodobností stane slušný fotograf.

Když si za cíl projednou dáme být šťastní, duševně a duchovně vyspělí a všestranně harmoničtí, není nic snazšího, než to zkusit týmž osvědčeným postupem. Ale ouha, přes veškerou naši snahu je štěstí stále nepřítomno.

U menších cílů je postup ještě viditelnější – pokud chcete upéct buchtu, najdete si recept, nakoupíte suroviny, smícháte je a dáte to celé péct. Samozřejmě trochu záleží na vyšších mocnostech, jako je například vaše trouba (ta naše třeba spálí i plech). Ale v zásadě víte, co děláte. Cíl jen tak neunikne. Máte představu, jak k němu dojít, v hledáčku je pevně zaměřen, můžete si naplánovat postup. Vidíte, jak jste daleko a co vás ještě čeká.

Recept na štěstí?

Je tady ovšem problém. Když si za cíl projednou dáme být šťastní, duševně a duchovně vyspělí a všestranně harmoničtí (což je cíl velmi pěkný a vznešený), není nic snazšího, než to zkusit týmž osvědčeným postupem. Cíl máme; stačí si naplánovat cestu k němu, zjistit si něco o ingrediencích, ty si obstarat – a můžeme dát péct naše vysněné hodnoty.

A tak můžeme třeba vyčíst, že pocit osobního štěstí pozitivně koreluje s časem stráveným sportem, s kladným hodnocením rodinných vztahů, s příslušností k nějakému náboženství i s tím, že se člověk věnuje svému koníčku. Hm, hm, pokýváme hlavou. Potřebné suroviny tedy známe.

Vyběhneme z domu, dáme si deset koleček kolem náměstí, zatelefonujeme tchyni, slepíme dva modely letadel a nakonec se s rozpaky vydáme i do toho kostela. Ale ouha, přes veškerou naši snahu je štěstí stále nepřítomno. A dost možná nepřijde, ani když tento postup zopakujeme tentýž měsíc ještě čtyřikrát.

2. – 5. srpna 2018

Pohybový a relaxační seminář

Jan Smetánka

Smysluplný život je šťastný

Čím to je? Touhle otázkou se zabýval už slavný psycholog a zakladatel logoterapie, Viktor Frankl. Byl to všestranně moudrý člověk. V době, kdy psychoanalýza zvesela redukovala člověka na snůšku pudů a behaviorismus na snůšku reflexů, upozorňoval na to, že krom toho existuje také nějaký člověk, člověk nikoliv pudový nebo reflexní, ale především člověk lidský.

Pocit osobního štěstí skutečně koreluje s dobrými rodinnými vztahy nebo s tím, že se věnujete nějaké zálibě. Právě proto, že se štěstí dostavuje při úsilí nikoliv o štěstí samo, ale třeba právě o pěkný partnerský vztah.

Tento pán dospěl k velmi významnému závěru: štěstí, stejně jako některé jiné důležité věci v životě, bychom neměli považovat za náš primární cíl. Nemůžeme si je dát za úkol jako třeba získání titulu a jít za ním tou nejrychlejší cestou. Štěstí totiž mnohem spíše vzniká jako vedlejší produkt úsilí o něco úplně jiného. Zejména pak úsilí o něco hodnotného.

Pocit osobního štěstí skutečně koreluje s dobrými rodinnými vztahy nebo s tím, že se věnujete nějaké zálibě. Právě proto, že se štěstí dostavuje při úsilí nikoliv o štěstí samo, ale třeba právě o pěkný partnerský vztah a domácí atmosféru plnou pochopení. Vašemu koníčku se samozřejmě věnujete také proto, že při tom cítíte štěstí; to ovšem přichází jako vedlejší produkt toho, že se realizujete, něco vytváříte, a využíváte tak váš čas smysluplným způsobem.

Štěstí tedy podle Frankla není zrovna nejrozumnější cíl. To, že se cítíte dobře, by podle něj neměla být ta největší hodnota. A stejně tak pocit životního smyslu (který je pro Frankla jako tvůrce logoterapie ústředním pojmem) je něco, co se nedá vytvořit, ale spíše nalézt. Nalézt v činnostech, které vás naplňují, ve vztazích, zážitcích a zkušenostech nebo ve tvorbě nějakého díla.

S osobním růstem nejsme nikdy hotovi. Nikdy si nemůžeme promnout ruce se slovy "tak to by bylo, už jsem duševně vyrostl“, a škrtnout si položku na seznamu dlouhodobých cílů.

Ostatně i ti zmínění buddhisté v meditacích a jiných cvičeních pracují podle své představy hlavně na cestě k osvícení. To, že se díky tomu také cítí lépe, považují za příjemný vedlejší efekt.

Součást procesu

Soudím, že je to podobné i pro osobní růst. Pracovat na sobě je bezpochyby dobré, potřebné a dokonce nutné, a to ve všech oblastech – a samo o sobě to podle mě vede k častějšímu prožívání štěstí. Ale není to cíl, který můžeme dostat do hledáčku, zamířit na něj a sejmout ho.

Využívejte celý web.

Předplatné

Už proto, že s osobním růstem nejsme nikdy hotovi. Nikdy si nemůžeme promnout ruce se slovy "tak to by bylo, už jsem duševně vyrostl“, a škrtnout si položku na seznamu dlouhodobých cílů. Neexistuje ani žádná posloupnost úkolů k dosažení takového cíle. Můžete si říci: "Teď se budu dvě hodiny učit francouzsky,“ ale nikoliv "teď budu dvě hodiny duševně růst“.

Samozřejmě je spousta činností, které takový růst podporují. Může to být studium čehokoliv, cestování, četba, zkušenosti, výchova dětí, rozhovory s moudřejšími lidmi. Samotné získávání moudrosi je pak proces, který není nikdy u konce. Navíc je tak nějak mimovolný a bezděčný. Zdeněk Matějček říkal, že nejvíc vychováváme děti tehdy, když o žádné výchově nemáme ani ponětí a myslíme na všechno jiné, jen ne právě na výchovu – stačí, že se na nás děti dívají a vidí v nás vzor. Dost možná je to s moudrostí podobné.

Jisté je, že o všechny zmíněné hodnoty většina z nás dennodenně usiluje (a věřím, že po štěstí touží skutečně každý). Považuji za více než žádoucí pracovat na sobě a na své schopnosti umět si život užít a být šťastný. Z výzkumů ostatně víme, že víc než na okolnostech to záleží na nás samých. Přeci jen ale asi něco bude na Franklově tvrzení, že štěstí, smysl a růst se objevují spíše jako vedlejší produkty než jako něco zaměřitelného a zacílitelného. Ty důležité věci k nám zkrátka přijdou samy.

Diskuse 0