Nejlepší články k poslechu: Stáhnout
Vyberte si své téma Předplatné
Foto: Thinkstock.com

Stydlivý měchýř

Před ostatními nemůžu. Nevím, jak to začalo, ale už vím, jak to léčit.

Jan Netopil

Jan Netopil

24. 11. 2011

Vymočit se kdekoliv a kdykoliv se vám zachce? Pro většinu zdravých lidí žádný problém. Pokud ale trpíte syndromem stydlivého měchýře, je pro vás močení – například na veřejných toaletách – noční můrou.

Asi před deseti lety jsem se zúčastnil atletického soustředění v Itálii. Cesta autobusem do cílové destinace trvala kolem dvanácti hodin. Vzpomínám si, jak na jedné zdravotní zastávce vcházím na toalety a čekám, až se uvolní kabinka. Otevřou se dveře, nenápadně vklouznu a snažím se vymočit. Chce se mi opravdu hodně, měchýř tlačí, až bolí, ale veškerá snaha je marná. Za dveřmi totiž stojí fronta lidí.

Začínám panikařit. Sedám na mísu, zacpávám uši, pokouším se jakkoliv rozptýlit a mačkám ze sebe alespoň pár kapek. „Co tam tak dlouho dělá?“ říkají si určitě ostatní.

Po několika minutách to vzdávám a vracím se zpocený do autobusu. Sedám na sedadlo s plným močovým měchýřem a jsem naprosto zdeptaný. Cesta se mění v hotové peklo… Tento zážitek prožila a každý den prožívá řada lidí, kteří trpí syndromem stydlivého měchýře (též parurézou).

Čím to vlastně trpím?

Jelikož mi tento problém začínal významněji zasahovat do života, snažil jsem se vyhledat alespoň nějaké informace. Zjistil jsem, že paruréza, stejně jako sociální fobie, je ostych a obava být sledován nebo kritizován ostatními, v tomto případě při močení na veřejných toaletách.

Typickým projevem je pak neschopnost vymočit se vždy, když si to postižená osoba přeje. Projevy parurézy mohou vyvolávat tyto faktory:

  • Výskyt další osoby na toaletách. Nebo alespoň představa, že by tam někdo mohl být nebo přijít.
  • Časový stres. Ten je významným faktorem, který se uplatní především při cestování (zastávky na močení) a vždy, když někdo čeká, až se vymočíte (přátelé ve společnosti, fronta na toaletu).
  • Hluk na toaletách. Nebo naopak příliš velké ticho.
  • Nedostatečný odstup. Dodržení jisté intimní sféry je přirozené pro každého, u paruretiků je však potřebná vzdálenost často nepřiměřeně velká.

Nejčastější stížnost ohledně fyzických stimulů na veřejných toaletách je absence dostatečné dělící stěny na pisoárech a dveří v kabinkách. Mnoho paruretiků se nemůže vyprázdnit v kabinkách, pokud zde chybějí dveře  nebo se nemohou zamknout.

Byl jsem přesvědčený, že tímto problémem trpím sám. Setkával jsem se s nepochopením, a to dokonce i u odborníků. K mému překvapení jsem ale zjistil, že rozšířenost „stydlivého měchýře“ je poměrně velká: poslední studie ukázaly, že parurézou může trpět až 7 procent populace.

Závažnost postižení se pohybuje od mírného stupně, kdy paruréza jedince příliš neomezuje, až po závažný stupeň, kdy postižená osoba je schopna vyprázdnit se pouze když je sama doma. Dochází tak k výrazné sociální izolaci, k problémům v práci a v každodenním životě. Mě paruréza především omezovala na cestách a při různých společenských akcích.

Kde jsem k tomu přišel?

Dlouho jsem si pokládal otázku, jak vlastně paruréza vzniká? Jaká situace mohla celý problém nastartovat? Doteď nevím. Jen málo paruretiků si totiž dokáže svůj zážitek vybavit. Jedná se například o situaci, kdy se člověk nemůže vymočit před zdravotní sestrou při lékařském vyšetření.

V hlavě si pak začne problém zveličovat, bojí se, že příště selže zase. Svoji zkušenost si přenáší i na veřejné toalety a vzniká paruréza.

Typické chování je pak takové, že se paruretik snaží maximálně přizpůsobit svému problému. Omezuje příjem tekutin, vyhýbá se jakýmkoli delším společenským událostem, cestování, sportovním aktivitám.

Používá řadu různých výmluv, aby problém skryl. Při močení vytváří co největší hluk (spláchnutí toalety, puštění vody z kohoutku), který má pomoci při zahájení močení. Často veškeré snahy vymočit se na veřejných toaletách selhávají a paruretik se jim snaží vyhnout za každou cenu.

Je možné parurézu léčit?

15. září 2018

Dary nedokonalosti

Iveta Clarke

Parurézou jsem trpěl od dětství, a proto moje další otázka zněla: „Je vůbec možné se nějakým způsobem léčit a vyléčit?“ Zdálo se mi to téměř nemožné. Setkal jsem se totiž s několika lidmi, kteří problémem trpí desítky let. Za tu dobu se jim parurézu nepovedlo dostat pod kontrolu. Navštívil jsem odborníky a po dlouhém hledání zjistil důležité informace.

Dozvěděl jsem se, že léčba parurézy je dosti individuální a je často vyžadován individuální a multi-disciplinární přístup (psychologie, psychiatrie, urologie). Jedním z  prvních kroků v procesu uzdravení je především změna myšlení postižené osoby, aby dále nepovažovala močení na veřejnosti jako nějaký problém.

Při léčbě lze využít:

Medikamenty (pouze jako podpůrný prostředek)

  • Antidepresiva: obzvláště při depresích nebo v případě výskytu vážných úzkostných stavů
  • Léky ovlivňující močení

Psychologickou léčbu

  • Především kognitivně behaviorální terapie (v léčbě parurézy se jeví jako nejúčinnější)

Podpůrné skupiny

  • Trénink expozicí, výměna zkušeností s ostatními

Urologické řešení

  • Katetrizace močového měchýře, kterou vás naučí urolog

Úleva – jde to…

Určitým uklidněním pro paruretiky může být fakt, že když bude prováněna důkladná a efektivní léčba, většina postižených může očekávat podstatné zlepšení symptomu.

Po několika letech se mi podařilo celý problém dostat pod kontrolu. Mohu močit téměř všude, kde se mi zachce, a paruréza mi výrazněji nezasahuje do života.

Využívejte celý web.

Předplatné

Snažím se předat své zkušenosti skrz podpůrnou skupinu v Brně. Zde se pravidelně setkávám s lidmi trpícími tímto problémem. Předáváme si vzájemně poznatky ohledně léčby, provádíme expozice, probíráme, jak mluvit o paruréze, jaké techniky využít při močení a jak snížit úzkost a strach v dané situaci.

Pro spoustu lidí je paruréza nepochopitelný problém, pro postižené nepřekonatelná překážka, za jejíž zdolání by byli ochotni obětovat více, než si dokážete představit.

Diskuse 0