Ten, kdo se mění — archivovaná diskuse

Zpět na novou diskusi

LáďaUO 6. 1. 2014 07:19 +15
Perfektně napsáno, Dalibore. Přesně tak. Jenom bych si dovolil doplnit. Je tam hodně slov "musíme" a "nesmíme". Opravil bych to tak, že nemusíme dělat vůbec nic, pokud nechceme. Můžeme se třeba celý život válet jenom v posteli. Jak kdo chce. Každopádně nás v takovém případě k nějaké hluboké vnitřní proměně život s velkou pravděpodobností dřív nebo později dokope. A cítím, že je lepší jít dobrovolně, než se nechat neustále kopat do zadku :-).
čejka 6. 1. 2014 11:55 +1
krásný článek! hledání středu na všech možných osách životního "prostoru" považuju v rámci snahy o spokojenost a duševní klid za naprosto zásadní. jen ho už nějakou dobu hledám, hledám, hledám, a byť se to lepší, zároveň si postupně uvědomuju další a další osy, takže se ta práce zdá v podstatě nekonečná (obzvlášť výchova dítěte je v tomhle směru spolehlivým zdrojem nových úkolů). Snad se k tomu středu jednou dohoupu :o) a připomělo mi to mou oblíbenou scénu ze South Parku - Satan jde poprosit Boha o radu ve vztahové krizi. Bůh (ve své dokonalé southparkovské podobě) se mu vysměje, a praví "musíš najít středobod. tak to dělám já, protože jsem buddhista." :o)
keliska 6. 1. 2014 12:16 +2
Pěkný článek. Děkuji. Jen mě tak napadlo, že předpokládá (stejně jako spousta dalších článků a knih), že my čtenáři většinou nejsme šťastni a chceme změnu. Zajímavý fenomén - většina z nás tedy není šťastna a chce změnu. Je to opravdu kvůli moderní kultuře, zpohodlnělé civilizaci, zkaženému městu... nebo co děláme tak špatně, že nežijeme šťastně a spokojeně? Nebo je to individuální? Prostě třeba nevíme, JAK žít šťastně. Proč se tedy ve škole plošně nevzděláváme v tom, jak žít šťastně?
Judita 6. 1. 2014 12:27 +5 v reakci na keliska 6. 1. 2014 12:16
Nevíme, ŽE jsme šťastní...
LáďaUO 6. 1. 2014 12:37 +19 v reakci na keliska 6. 1. 2014 12:16
Dobrá otázka. Proč asi? Protože náš společenský systém (Matrix) nepotřebuje šťastné, zdravé a sebevědomé lidi. Co by potom dělali politici, politologové, novináři zásobující nás denně hrůznými zprávami, farmaceutické firmy, zbrojní koncerny, výrobci a prodejci drog (myslím drogy v různých formách - heroin, kokain, cigarety, alkohol, výherní automaty, "žehličkové" seriály atd.), všechny firmy vydělávající na našem strachu nebo slibující iluzi modrého z nebe bez práce? Zjistili by, že jsou zbyteční. A to si Matrix přece nemůže dovolit, proto je potřeba, abychom byli nešťastní a tím snadno ovladatelní :-). A že těm iluzím podléháme všichni a každý den, na to můžete vzít jed :-).
sokol 6. 1. 2014 13:04 +5
Velmi pěkný článek,moc se mi líbí.Myslím si ,že je to stav duše ,jak se lidi cítí.Stále jsme tlaceni abychom srovnávali co maji druzí a tím vzniká nespokojenost.Moc koukáme na to ,co maji ti druzí.A to nás činí nespokojenými.A přitom zapomínáme,jak i u nás je krásně i v okolí kolem nás.Je třeba pěstovat přátelství anavštěvovat se a také starat se o svou rodinu.Stmelovat se a ne se hádat.To také přispívá jak se cítíme.Jak nemáme oporu v rodině nebo u přátel mnoho lidí se muže cítiti osamoceni.Anebo ,znám hodně lidí ,ktří mají vše co se týka materiálních věcí ,mužou cestovat každé tři měsíce ,maji prachy ale nemají přátele a animanželství nefunguje.A tito lidi jsou hodně osamocení.Peníze jich rozdělují .Ale určitě ne všechny.Je umění se radovat s každým dnem,že svítí sluníčko ,nebo prší ,jak je krásně tam kde jsme a příroda ,motýlci ,ptáčci a zvířata jak se umí radovat .A uvědomit si ,že každý den něco přináší nového ,mužem se učit,pracovat,a že jsme zdraví atdd.Vždyt to ,že zijeme je zázrak...Přeji všem at se umí radovat uvnitř sebe a pak bude vše jiné...dík za článek lenka
dalibor_spok 6. 1. 2014 13:05 +9 v reakci na keliska 6. 1. 2014 12:16
Nemyslím si, že je většina čtenářů nešťastných. Myslím si ale, že se chtějí v něčem měnit, v něčem zlepšovat, a to je určitě dobře. (Proč by také jinak četli články o psychologii - jenom tak?) Protože neustálá změna a rozlišování toho, co ponechat, a co změnit, je základním předpokladem smysluplného života, který se přeci také pořád a neustále mění. Je velkým mýtem, že máme být pořád stejní či že se máme "jednou objevit" (onen mýtus "velkého vhledu") a od té doby už bude jen pohoda a poznání. Ne, život je přece cesta. A cesta je přece změna. Umění změny a experimentování (včetně umění "nechat být") je tedy předpokladem umění být šťastný.
dalibor_spok 6. 1. 2014 13:12 +14 v reakci na LáďaUO 6. 1. 2014 07:19
A víte, že se tam "nesmíme" nevyskytuje ani jednou? :-) To "musíme" berte čistě lingvisticky, nemám příliš rád ono alibistické "měli bychom" a "je potřeba" či "ukazuje se jako nutné". Ano, pokud se chceme měnit, skutečně hodně věcí musíme...Co přesně (a konkrétně), na to si MUSÍME (a je to tady zase) přijít ale sami.
LáďaUO 6. 1. 2014 13:48 +1 v reakci na dalibor_spok 6. 1. 2014 13:12
No vidíte a já když to četl, tak jsem to tam nějak záhadně viděl :-). Jinak samozřejmě souhlas. Není co dodat :-).
LáďaUO 6. 1. 2014 13:51 +5 v reakci na dalibor_spok 6. 1. 2014 13:05
Nešťastný je možná silný pojem. Spousta z nás prostě jen neví, jak naložit se životem, dostává zmatené informace z různých stran, neposlouchá své nitro atd. Asi v tomto smyslu by bylo fajn, kdyby ta výchova a výuka ve smyslu "umění žít" byla už na školách. Předpokládám, že tak to keliska myslela.
Joan 6. 1. 2014 14:25 +5 v reakci na sokol 6. 1. 2014 13:04
Člověk může být tlačen do čehokoliv, ale nic mu přece nebrání, aby odolal! Nebo se "srovnával" jen s tím, co mu vyhovuje. Nenechám si vnutit nový mobil velký jako pádlo jen proto, abych byla jako kopie ostatních, ale hrdě si hýčkám již devátý (!) rok fungující Siemens C75, jehož vlastnosti jsou pro mě nenahraditelné. Že to někdo nechápe? Pouze jeho problém, nikoliv můj :-). Nebo příklad našeho syna navštěvujícího učiliště: vezla jsem ho jednou do školy autem (mám záměrně starší, r.v. 2002) a on chtěl, abych ho vysadila kus před školou. Důvod? Aby ho spolužáci neviděli, prý se stydí za mé auto! Fajn, tak ty dvě basy mlíka po 12 ks pro sebe si chlapec donesl na vlastních zádech, když můj Swifťoušek mu není dost nóbl. A zjevně taky nepochopil, že u staršího auta nemusí člověk s každou prkotinou do servisu (= platit), když stačí šikovné ruce. Atd. Takže pro mě v žádném případě neplatí uctívat cesty, po kterých se vydali ostatní. Třeba se po nich vydali také jen proto, aby někomu učinili zadost a ne ze své vlastní vůle... Hezký den.
keliska 6. 1. 2014 15:11 +2 v reakci na LáďaUO 6. 1. 2014 12:37
Ano. Já jsem si po přečtení říkala, že ten článek přesně vystihl, že tedy já si nepřipadám úplně šťastná a chci změnu. Když je to tu jako článek a viděla jsem i knihy, tak asi nás takových bude dost :-). Ať už nám to způsobuje Matrix, nebo potřeba v nás se měnit, nebo i další faktory. Vědět, jak na to v životě - jak být šťastný, jak žít dobrý život považuji za důležité. Nevzpomínám si, že by mi někdo na základce, na gymplu, na výšce něco naznačil o tom, jak být šťastný. Zato mám perfektní detailní přehled o Střední evropě a za vlády Jagelonců :-).
dalibor_spok 6. 1. 2014 15:20 +9 v reakci na Joan 6. 1. 2014 14:25
Joan, rozhodně souhlasím (psal jsem o tom více tady: http://psychologie.cz/clove...). S poznámkou o synovi jste mi připomněla, jak je někdy velmi těžké postavit se marketingově/socializačnímu tlaku - pro nás dospělé taky, ale ještě obtížnější je to právě u dětí či dospívajících, v jejichž skupinách je tlak na konformitu obrovský (a kde se každá odlišnost často krutě trestá) - kdo nemá nový mobil, je socka, kdo neposlouchá správné hity, je divnej atd. Takže to dětem na jednu stranu promíjejme (fakt to v tomto ohledu nemají lehké), na druhou stranu se je snažme vést k tomu, co dělá člověka skutečně hodnotným...a podporujme je v tom, aby vyhledávali právě takové vrstevnické skupiny, kde se hodnota člověka měří podle něčeho jiného.
LáďaUO 6. 1. 2014 15:22 v reakci na keliska 6. 1. 2014 15:11
Jo, naučili nás toho hodně. Ale o životě opravdu téměř nic. Jak by mohli - když často jednoocí vedou slepé? A nebo spíš slepí jednooké? :-). Kamarádka mi dala tip na zajímavý web ohledně výchovy (nevýchovy) děti. Mrkněte sem: www.vychovanevychovou.cz.
LáďaUO 6. 1. 2014 15:29 v reakci na LáďaUO 6. 1. 2014 15:22
Ještě odkaz pro začátek, pokud se nechcete registrovat a posílat jim mail. http://www.nevychova.cz/
Kristina 6. 1. 2014 15:36 +3 v reakci na dalibor_spok 6. 1. 2014 15:20
Presne souhlasim... chapat deti a dospivajici, ze chteji jit s davem, ale take naopak nechat byt, kdyz jdou proti. Muj dospivajici syn treba zasadne nosi navzdory mode pro mlade karovane kosile s limeckem otocenym na stojacek. Trosicku se stydim, kdyz spolu nekam jdem :-D... ale myslim, ze je nutne nechat deti byt, i timto hledaji svoje misto, svuj smysl, to, kym v nitru jsou a v jake roli se citi dobre....
Petra 99 6. 1. 2014 17:08 +3 v reakci na LáďaUO 6. 1. 2014 12:37
LadaUO: Něco velmi podobného jsem si uvědomila poměrně nedávno: pokud by lidi byli převážně zdravě sebevědomí a vnitřne spokojeni, kdo by hledal štěstí ve spotřebě a nakupoval nepotřebné věci, zážitky a další Vámi uváděné produkty a tím vytvářel a zvyšoval tržby a zisk? A kdyby školství učilo lidi, jak být spokojení, tak by vlastně šlo proti osobním zájmům hodně politiků, výrobců a obchodníků. Nikdo to neodpracuje za nás, rodiče, aby z dětí vyrostly vnitřne nezávislí lidé...
LáďaUO 6. 1. 2014 17:27 +4 v reakci na Petra 99 6. 1. 2014 17:08
Je to tak. Někde jsem četl - tuším, že v knize "Supertřída", kde se popisují různé sociální vrstvy a jak to vlastně v tom celém světě funguje, že celý ten systém řídí jen cca 6.000 lidí (královské rodiny, nejvlivnější politici, majitelé největších obchodních světových korporací, ropní magnáti, majitelé bank, šedé eminence schované za tyto elity - jsou po celém světě, ale hlavně v nejbohatších státech). To je cca jedna MILIONTINA lidí na planetě. A přesto s tím jako lidstvo nedokážeme téměř nic udělat. Zvykli jsme si na to, jak to funguje a poslušně plníme, co po nás systém žádá. Systém dokáže dokonale využít našeho strachu, žádostivosti, potřeby jistoty, lenosti, sobectví, neochoty se vyvíjet atd. Je to dokonale absurdní nebo absurdně dokonalé? :-).
LáďaUO 6. 1. 2014 17:38 +2 v reakci na LáďaUO 6. 1. 2014 17:27
Jinak tím se nijak nezbavuji odpovědnosti za svůj život. Matrix je matrix a je potřeba s ním žít. Žádné revoluce, které jen bořily staré pořádky, nikdy nic dlouhodobě smysluplného nepřinesly. Takže jediné, co můžeme udělat, je evoluce, tj. skutečný vývoj v sobě samém, poznání sebe samého a současně se spojovat s dalšími lidmi a postupně ten systém nahrazovat něčím lepším, funkčnějším, smysluplnějším. Každý může začít tam, kde je.
jealeeth 6. 1. 2014 17:41 v reakci na Kristina 6. 1. 2014 15:36
Kristino, hrajete na nějáký hudební nástroj? :-) Jak by vám bylo, kdyby vaše dítě po letech hraní odmítlo dále pokračovat jen proto, aby si nepřipadalo jiné?
LH 6. 1. 2014 17:48 +1 v reakci na Joan 6. 1. 2014 14:25
Když se synáčkovi nelíbí auto, může: 1)jet vlakem nebo autobusem 2)zkusit si vydělat na lepší Dokud si nebude vydělávat sám, nezná cenu peněz, pak se bude divit, jak je všechno drahé... Na druhou stranu ho i chápu - děti na sebe dovedou být hodně zlé, kdo se v něčem odlišuje, tak si to "vyžere" s plnou parádou. (že je to často vina rodičů, tady asi nemusím dodávat). Ještě k článku: největší problém bývá v tom, že se obvykle člověk srovnává s těmi, co jsou na tom lépe než on a už pak třeba kolikrát nevidí, že ten dotyčný pro to taky musel něco udělat...
Kristina 6. 1. 2014 17:55 v reakci na jealeeth 6. 1. 2014 17:41
Jealeeth, hravala jsem... :-) Ja nevim, jak by mi bylo. Moji synove nikdy nemeli prehnanou potrebu byt jako ostatni, starsi syn hrde hraje na klavir jeste v devatenacti letech a lajzl si to i pred klucici tridou... :-) Ale jinak, asi bych zvazovala, jestli dite jinak ten nastroj bavi, jestli ma vubec talent., taky kolik mu je. Snazila bych se podle toho nejdriv vysvetlovat. Pokud by melo takovou povahu, ze bych vedela, ze tu rozdilnost od druhych vazne neunese, tak bych "povolila". Myslim, ze z techto veci se proste "nestrili". Co Vy?
Kristina 6. 1. 2014 17:59 +1 v reakci na LH 6. 1. 2014 17:48
Hm... nevim, jestli jste zena nebo muz... ale Vy se treba obliknete do modylku z 80. let a hrde v nem jdete mezi lidi, co chodi podle posledni mody? Ono to neni pro mlade tak lehke, kazdy neni tak silny, aby unesl jinakost a pripadny posmech...
jealeeth 6. 1. 2014 18:01 v reakci na Kristina 6. 1. 2014 17:55
Kristino, na jaký hudební nástroj jste hrávala? :-)
Kristina 6. 1. 2014 18:02 v reakci na jealeeth 6. 1. 2014 18:01
Na klavir.
jealeeth 6. 1. 2014 18:18 v reakci na Kristina 6. 1. 2014 18:02
Aha... :-)
Kristina 6. 1. 2014 18:27 v reakci na jealeeth 6. 1. 2014 18:18
Resite neco ohledne toho v realu? :-)
jealeeth 6. 1. 2014 18:36 v reakci na Kristina 6. 1. 2014 18:27
Mám ráda, když někdo hraje na hudební nástroj. Ráda lidi poslouchám, jak hrajou. Až spolu půjdeme pařit, tak někam, kde mají klavír a musíte mi zahrát :-)
Kristina 6. 1. 2014 18:47 v reakci na jealeeth 6. 1. 2014 18:36
:-D zvladnu akorat tak Eugena Suchone, tim me trapili cely detstvi. Jealeeth, ja to v mladi vzdala pro nedostatek talentu... :-) ;-)
jealeeth 6. 1. 2014 19:13 v reakci na Kristina 6. 1. 2014 18:47
Nevadí Kristino. Já nemám hudební sluch, takže mi klidně můžete tvrdit, že jste klavírní virtuos a já nepoznám rozdíl. A radost budu mít stejnou. Nejsem náročná :-)
monikah 6. 1. 2014 20:48 +6
"Musíme umět stát uprostřed – na zemi i trochu v oblacích, v závazcích ...i mimo ně,...v zaujetí každodenní práce i v uvědomění, že ......není...nejdůležitějším v našem životě....ve vědomí, že čekání na "perfektní" .... může být nejsnadnější výmluvou, jak se do ničeho nikdy nepustit." Nádhera, Dalibore! Napiště knihu, a já ji koupím všem dokola! Moc děkuji za to, jak dokážete vlít optimismus do žil!
romana mejdrová 6. 1. 2014 21:16 +9
Kdysi jsem žila strojově.......byla jsem okolnostmi zahnaná do kouta,zmožena svojí životní situací,neměla jsem z ničeho radost..Při životě mě držela povinnost vůči svým nejbližším.Kdybych obecenstvo unavovala svým životním příběhem,bylo by to popisování něčeho co slýcháváme často...Jedno špatné rozhodnutí,několikaleté následky,pocit uvíznutí v pasti,pohybování se v bludném kruhu.Pustila jsem se do jednoho projektu,nevyšel.Nevycházelo nic.Zkoušela jsem mnoho věcí.Stala se závislou na vykládání budoucnosti prostřednictvím karet,zkoušela jsem zákon přitažlivosti v praxi,vyhledala psychologa....občas jsem mívala pocit osvobození,chápala jsem ,že tím hybatelem šťastných událostí jsem já,ale pocit odhodlání a chuť bojovat časem zase vyprchaly..Došla jsem k názoru,že optimistům se nějak daří lépe,vypozorovala jsem to.Někdo má možná i optimismus vrozený.Učím se být optimista.Je to těžké,ale občas mám i radost,protože se něco povede.Občas si přeju být jenom podzimní listí,protože to nemá pocity a nemusí nic řešit.Ale takových chvílí je méně.Nejsem člověk,který by odešel z tohoto světa dobrovolně,ale jenom mě tak nějak život dostal.Nejsem ani křesťan ani ateista,jsem něco složitého originálního,někdo ,kdo stále hledá a s vděkem přežije den.
Míša 6. 1. 2014 21:46 +2 v reakci na Kristina 6. 1. 2014 17:59
Kristino, nejsem LH, ale ráda bych reagovala :) Kdybych se v tom modýlku cítila dobře, proč ne? To je přeci na každém z nás, jestli podlehneme tlaku okolí nebo ne. Já jsem v tomhle tak trochu černá ovce. Ani náhodou mne nezajímá poslední móda. Nejradši mám džíny a k nim kanady. Umíte si představit sekretářku, jak takhle chodí do práce? :) Já tak chodím. Nikdo mne nezmění, mám tohle oblečení ráda, cítím se v něm dobře. A lidi si zvykli. Ale nemyslete si, že jsem to nemívala "na talíři" :)
Kristina 6. 1. 2014 22:25 +2 v reakci na Míša 6. 1. 2014 21:46
Miso, rozumim a chapu. Ja takto reagovala na prispevek LH, ktery mi pripada vuci synovi Joan, ktery se stydi za stare auto svy mamy, tvrdy. Mirila jsem na to, ze u sebe dospeli berou jako samozrejmost, ze by nedelali neco, za co se stydi, ale u dospivajicich pak maji rychle argumety... je to takove typicky ceske, neempaticke a znam to prave z mladi.
Kristina 6. 1. 2014 22:27 v reakci na Kristina 6. 1. 2014 22:25
Misto obleceni jsem mohla vymyslet neco jineho... :-)
Branto 6. 1. 2014 22:30 +8
Děkuju za tento krásnej článek. Prožívám zrovna situaci, která se úvah o smyslu a z něho plynoucího štěstí těsně dotýká a to, co zde bylo napsáno (v článku i v komentářích), mě utvrzuje v tom, že jsem se rozhodl správně. Dovolte mi podělit se teď o můj příběh :) Je mi 22. Studuji vysokou, práva, 3. ročník. Začíná jít do tuhého, za dva roky státnice, ale vlastně mi to nevadí. Rád se učím. Cítím, že chci v životě dělat něco s tím, co obvykle lidé považují za neřešitelné. A právo považuji za jeden k tomu nezbytných nástrojů. Od prváku na gymplu jsem měl kapelu. Asi to byl osud a nějak se nám podařilo proslavit. Byli sme v telce (hlavně na óčku) pečení vaření, odjel sem pár stovek koncertů...dokonce sme předloni dostali slavíka. Všechno to bylo fajn, za těch 6 let jsem se seznámil se stovkama lidí. Úžasný zkušenosti. Projezdil sem republiku křížem krážem. Strávil sem v dodávce měsíce. Ale víte co. Sláva, ať je to cokoli, není nic moc sem zjistil. Nejsem celebrita, že by mě poznávali, když jdu v cizím městě po ulici. Vadilo mi na tom to, že pokud se chcete, aspoň jak sem to poznal já, někam v šoubyznisu dostat, nestačí a dokonce ani nejde dělat hudbu, kterou milujete. A musíte se věnovat spoustě dalších pitomostí...za to mi sláva nestojí. Rozhodl jsem se proto z kapely odejít a soustředit se na věci, které miluji. Na studium všeho možného, na svou rodinu, dívku...začal sem zas malovat, hraju si, kdy se mi chce, co chci. Jsem šťastný! Ikdyž neviditelný :)
Jana 6. 1. 2014 22:40 +2 v reakci na romana mejdrová 6. 1. 2014 21:16
Něčím se mi ten váš příběh dotknul... Možná jsem jednu etapu života prožívala podobně. Přešlapovala jsem na místě, chycená ve své vlastní pasti. Je to už za mnou. Cesta ven byla dlouhá a mnohdy nelehká, ale stála za to. Držím vám palce, abyste zůstala stále hledající a s vděkem prožívala (ne přežívala) své dny.
Jana 6. 1. 2014 23:08 +3 v reakci na dalibor_spok 6. 1. 2014 13:05
Vždycky jsem považovala za vyprázdněná klišé tvrzení "sluníčkových" lidí, že všechno je, jak má být a že nemají potřebu změny. Než jsem do takového období sama vplula. Následovalo po mnohaleté snaze o poctivost, o pozorný způsob života. Dodnes ho vnímám jako odměnu, tiché spočinutí v klidu po letech (někdy dost bouřlivé) vnitřní práce. Již tenkrát mě bylo jasné, že bude pomíjející. Bylo. Ale přesto se mé vnímání celým tím procesem od základu změnilo. Zůstal ten vnitřní klid a vědomí, že jsem na svém místě. Možná je to naivní (nakonec čas to ukáže), ale pro mě to byl právě "velký vhled", od kterého jsem v pohodě. Nakonec i to experimentování si užívám daleko víc. Možná bych k vhledům a objevům nebyla moc skeptická, mohou nás významně posunout.
Joan 6. 1. 2014 23:52 +1 v reakci na LH 6. 1. 2014 17:48
Přesně tak to taky dělám: před cestou k babičce se ho ptám, zda těch 30 km pojede vlakem anebo s námi autem. Zatím vždy sedl do auta, ono jízdné něco stojí a - tím směrem ho nevidí spolužáci, že. Také mu říkám, ať si sám vydělá na lepší. Po pravdě neumím si představit, jak a kdy se naučí znát skutečnou cenu peněz, když ve věku kolem 18 let si dokáže koupit postupně troje sluchátka (na jedny vlastní uši), přestože na brigády se mu nechce a peněz mívá jen tolik, kolik mu stačí na další "nákup" zbytečností. A vypadá to, že si tyto hračky kupuje kvůli sobě, protože se mu líbí, ne kvůli spolužákům. A přesvědčit některé, že uvalit všechny peníze za něco jenom proto, že na to momentálně mám, považuji za jeden z takřka nadlidských výkonů.
Joan 6. 1. 2014 23:55 v reakci na Joan 6. 1. 2014 23:52
Oprava poslední věty: A přesvědčit některé, že JE NESMYSL uvalit všechny peníze za něco jenom proto, že na to momentálně mám, považuji za jeden z takřka nadlidských výkonů.
Joan 7. 1. 2014 00:17 +1 v reakci na Kristina 6. 1. 2014 22:25
Pro Kristinu: nemohu si odpustit komentář, který mne právě napadl, musím se smát: spíše si kluci synova věku hrají s auty, opravují je a vylepšují, ne? Navíc u starších aut to jde lépe, jsou jednodušší a výrazně přístupnější. A maminky by raději měly doma nové moderní auto s mnoha vymoženostmi. U nás je to otočené o 180 stupňů: to MĚ baví starat se o to auto, jezdit na srazy, pochlubit se nápady, co jsem v interiéru vylepšila, spát sama se psem v autě na víkendových výletech, kde pohodlí je jen iluze... zatímco syn prahne po posledním modelu, aby se mohl vytáhnout před spolužáky. Dokud to bude brát z této stránky a nepochopí, že na VŠEM může najít něco užitečného, vzácného, příjemného, nenahraditelného, nezbude mu než si najít po vyučení dobře placené místo a makat a makat, aby si splnil tento sen. Ovšem přinese-li mu radost a pocit štěstí na delší dobu, je ve hvězdách...
Kristina 7. 1. 2014 00:28 +3 v reakci na Joan 7. 1. 2014 00:17
Joan, ja mam 2 kluky ve veku toho Vaseho... mne se treba osvedcilo v podobnych pripadech vzit to jako legraci a nehrotit to. U nas to vzdycky fungovalo asi nejvic vychovne, kdyz jsem to tak vzala. Jinak jasne, patent na rozum nemam a Vy nejlip vite, jak to s Vasim synem je... :-) Ale on je fajn, jestli s Vama jezdi k babicce. To kazdy 18 lety kluk neudela...
dalibor_spok 7. 1. 2014 08:35 +1 v reakci na monikah 6. 1. 2014 20:48
Děkuji. Na knize pracuji...
Karolína 7. 1. 2014 12:06 +11
Musíme, musí se, musí… Článek na mě působí tak apelativně až je otravný. Dejme si pozor, aby po mýcení lesa nezbyla jen prázdná poušť. Škoda, protože jinak jsou v článku velmi hezké myšlenky.
Karolína 7. 1. 2014 12:15 +1 v reakci na keliska 6. 1. 2014 12:16
Asi to tak bude, protože šťastní lidé šťastný život jednoduše žijí. Nepotřebují přemýšlet a dumat nad tím proč a jak jsou šťastní, nehledají změnu ani po ní netouží. Jsou šťastni tak, jak sou a s tím co mají. Tedy nepotřebují číst takovéto články.
LáďaUO 7. 1. 2014 12:19 +4 v reakci na Karolína 7. 1. 2014 12:06
Jo, to je právě to, co mě jako první praštilo taky do nosu a hned jsem to musel napsat!. Jinak opravdu skvělý článek, skvělé myšlenky, skvělé postupy. Jen to působí opravdu trochu direktivně. Je jasný, že pokud člověk něco chce dokázat a dosáhnout, tak prostě něco MUSÍ. Jenom je někdy dobrý si tu hořkou medicínu trochu osladit pocitem, že nemusím, ale dělám to proto, že opravdu něco chci, že vidím jako zajíc před sebou tu "mrkev". Chci a jsem si vědom, že když to neudělám, tak to, co chci nedosáhnu. Je to totéž, ale psychologicky to působí jinak, než dril - musíš, musíš, musíš. Takže v tomto bych se opravdu přimlouval, Dalibore, trošku to příště poupravit. Jinak super článek. Těším se na další!!!
Karolína 7. 1. 2014 12:29 +2 v reakci na dalibor_spok 6. 1. 2014 13:12
Jediná jistota, kterou jsem nalezla, je poznání, že v životě (když už jsme se narodili) musíme opravdu jen to jediné – umřít. Tedy zbytek pouze můžeme, měli bychom – chceme-li. ;) Chceme-li změnu, je dobré pro to něco udělat. Ale co pro to uděláme a jakou cestu zvolíme je na nás. Žádné "MUSÍ" tam prostě není. Není totiž pouze jedna jediná správná cesta ke štěstí. A řekla bych, že vydláždit si cestu k spokojenosti slovy "MUSÍM" vede nakonec spíše k opaku.
dalibor_spok 7. 1. 2014 12:34 +10 v reakci na LáďaUO 7. 1. 2014 12:19
Díky za připomínky, zamyslím se nad tím. Tak jak to vidím v tento okamžik: myslím, že čtenáři psychologie.cz jsou jistě vyzrálejší než aby propadali adolescentní vzpouře proti každému, kdo jim říká, co mají dělat a byli alergičtí na každé "musím". Jistě si vyberou to, co je v souladu s jejich hodnotami a smýšlením, a ostatní nechají být. A tak je to správně. Jak může dosvědčit každý z nás a jak vidím denně u svých klientů, změna je někdy neskutečně obtížná a opravdu pro ni MUSÍME velmi často zatnout zuby a MUSÍME skousnout spoustu dalších věcí. Pokud bereme svou změnu opravdu vážně, pak se nelze řídit heslem Timothy Learyho "tune in, turn on, drop out", po způsobu "tohle zkusím a tamto zkusím a když mě to bude bavit, třeba u toho i vydržím." Má-li být změna opravdová a především v důležitých oblastech našeho života, je to dřina, ukrutná dřina (nechci samozřejmě tvrdit, že vy říkáte opak). A má proto spoustu nepříjemných "musím". Bohužel, i bohudík.
Karolína 7. 1. 2014 12:37 +2 v reakci na LáďaUO 7. 1. 2014 12:19
K slovíčku "MUSÍ" jsem reagovala níže. Jasně, taky si často říkám musíš! Ale neberu to doslovně. "MUSÍŠ" pro mě vždy znamená "CHCI"! A chci pro to a pro to. Jen to "musíš" je takové víc nakopávající. Ale obrazně i prakticky se radši kopu do něčeho sama, než aby to dělali druzí.
dalibor_spok 7. 1. 2014 12:38 +4 v reakci na Karolína 7. 1. 2014 12:15
Karolíno, dovolím si nesouhlasit. Myslím, že je to trochu mýtus. Lidé, kteří jsou skutečně, hluboce naplnění a vedou to, co bychom mohli nazvat šťastným životem, se naopak neustále zamýšlejí nad tím, zda jejich aktuální volba je dobrá, nebo špatná, neustále reagují na změny prostředí (tím, že se sami mění) a rozhodují se, kdy setrvat, a kdy opustit. Alespoň tak jsem je poznal. Neznám nikoho, kdo by byl rigidně neustále stále stejný, neodpovídal na výzvy a proměny okolí (a svých vztahů) vlastní změnou, a přitom byl šťasten - právě takoví lidé často naopak plní ordinace psychologů...
Karolína 7. 1. 2014 12:44 +2 v reakci na dalibor_spok 7. 1. 2014 12:38
Ano, já neříkám, že se nemění a nejsou ochotni přijmout změnu. Jen to prostě dělají – nepřemýšlí složitě nad tím proč a jak. Prostě žijí život, jaký je, plný změn a náhlých zvratů. Umět život žít, ne o něm jen přemýšlet, to je skutečné umění.
LáďaUO 7. 1. 2014 12:49 +3 v reakci na Karolína 7. 1. 2014 12:44
Tady bych si dovolil Karolíno nesouhlasit. Něco jiného je životem "šťastně proplouvat" a brát ho takový jaký je vč. alibismu, že si přece nemám na co stěžovat, mohlo by být hůř a tak jsem vlastně docela spokojený atd. a něco jiného je opravdu jít za určitým cílem v životě, za vlastním sebepoznáním, odkrytím všech svých výmluv, omluv, alibi, všech svých bolestí a trápení, které si běžně ani nepřipouštíme, že je máme, ve kterých se nechceme ďoubat, protože to přináší bolest. Pokud tento cíl máte, tak nejde jen tak nějak prostě žít a nepřemýšlet nad tím. Alespoň to je moje zkušenost...
Kristina 7. 1. 2014 12:51 +6 v reakci na Karolína 7. 1. 2014 12:37
No, ja nevim, ale kdyz bydlite v Praze a chcete bydlet ve Vidni, tak proste MUSITE sedniut na vlak, autobus ci jiny prostredek, abyste se tam dostala. Tak je to i se zmenou. Moc nechapu, co na tom muze vadit, krome snad jiste rozmazlenosti ci jesitnosti, ze dnesni clovek slovo MUSIM nejak nezvlada...
Karolína 7. 1. 2014 13:53 +2 v reakci na LáďaUO 7. 1. 2014 12:49
Život je dar tak velký že většina z nás neví co s ním. A tak nad ním přemítáme, hloubáme a rýpeme. Způsobujeme si tím zbytečné trápení, ve snaze nalézt něco co dávno máme. Možná, že ti chudí lidé v horách jsou šťastni právě pro to, že na rozdíl od městského zhýčkaného člověka nemají čas dumat nad smyslem či nesmyslem jejich života (jak babička říkávala: "nemám kde přemýšlet nad hloupostmi"). Ano lze jen tak žít. Jiný ani lepší smysl života není. Prostě život žít – takový jaký je. ;) Jak na to, to nás opravdu v žádné škole, příručce ani knize nenaučí. Nejlepší školou je škola života. Z vlastní zkušenosti – jak často jste byl v situaci, kdy každý Váš následující krok (čin) rozhodl o tom, zda budete žít nebo ne? Vskutku večer když uleháte s vědomím, že pro zítřek budete mít co jíst, nezmoknete a nepromrznete a to vše jen díky tomu co jste za uplynulý den vykonal. Usínáte skutečně šťastný a šťastný se také probouzíte. Šťastný protože žijete a můžete žít. ;)
LáďaUO 7. 1. 2014 14:06 +1 v reakci na Karolína 7. 1. 2014 13:53
Ale teď trochu asi mícháte dohromady dvě věci Karolíno. Nebo jsme se špatně pochopili. Já netvrdím, že život není dar nebo, že bychom si měli stěžovat na svoje podmínky, v jakých žijeme, že bychom neměli cítit úctu k životu, pokoru atd. Já jenom říkám, že je potřeba objevit v sobě ty skryté lži, které si namlouváme, abychom se svým životem nemuseli nic dělat a posunout se někam dál. Důležité je, nakolik žijeme život VĚDOMĚ. Klidně můžete žít život jako pasáček ovcí a být šťastná. Pokud je to Váš cíl a bude Vás to naplňovat, tak se určitě můžete žít naprosto plnohodnotný a skvělý život plný radosti a štěstí. A stejně tak můžete prožít život v městském blahobytu a přebytku všeho a být nešťastná, neurotická, zoufalá. Nelze tedy paušalizovat, že to nebo tamto člověka činí šťastným, či nešťastným. Jde o jeho postoj a schopnost se se životem vypořádat a hlavně žít v pravdě. To je to nejtěžší...
Karolína 7. 1. 2014 14:28 +4 v reakci na Kristina 7. 1. 2014 12:51
Asi mi na tom vadí podstata slova "MUSET", je-li bráno doslovně. Když něco musím, znamená to, že prostě musím, není jiná možnost. To, že se to stane, je nevyhnutelné, je to 100% dané. Ale právě že ve skutečnosti nemusíte. Nemusíte tam jet, pokud nechcete. Je tu ta možnost, že z vlastní vůle a rozhodnutí to 100% dané najednou dané vůbec není. Tak jaképak "MUSÍM"? Takže to není o tom, že musíte, ale o tom, že chcete. (Jedete do Vídně, protože tam chcete bydlet. Ale nemusíte tam jet. Vždy je tu možnost, že "MUSET" neplatí. Slovo "MUSET" chápu prostě jenom jako pomůcku k donucení se k nějaké činnosti, kterou dělám za účelem, abych dosáhla toho, co chci. Ale nemám ráda, když se mě snaží nutit k něčemu někdo jiný. A nutí mě právě tím, že říká: "MUSÍŠ"! Nejsnazší způsob (snad pro to je tak oblíben ve školství) jak přimět někoho aby udělal to, co chci, je říct mu že MUSÍ! Protože to jednoduše budí dojem, že prostě musí a není jiného zbytí (a bez diskuze! :D). Ráda se tomu vždy zasměju, protože vím, že MUSET neplatí.) ;)
Kristina 7. 1. 2014 14:38 +2 v reakci na Karolína 7. 1. 2014 14:28
Karolino, rozumim. Jasne, clovek se nemusi menit, klidne muze svuj zivot i zahodit. Pan Spok ale pise o to, co a jak delat, kdyz se clovek chce zmenit. A pokud chce, neco udelat musi. Ale chapu, o co jde Vam.
Karolína 7. 1. 2014 14:53 +1 v reakci na LáďaUO 7. 1. 2014 14:06
Chtěla jsem jen nastínit mou představu, že trvale šťastný člověk o životních pravdách nemusí hloubat, nepotřebuje číst psychologické články a návody na štěstí, protože zkrátka nemá tu potřebu. A je jedno, zda je to bohatý podnikatel nebo pasáček ovcí. Stejně lhostejno je, zdali životem jen tak proplouvá nebo dře a bojuje o každý den. Šťastný člověk šťastný je a to díky tomu, že život žije (jak se říká naplno).
Sylvík 7. 1. 2014 15:00 +2 v reakci na Kristina 7. 1. 2014 14:38
Souhlasím s Karolínou, co se týče jejího výkladu podstaty slova muset. A myslím si, že v tom by mohl být zakopaný pes s problémem se slovem MUSET, jak se hodně ozývá v této diskusi. Pokud člověk slyšel v životě mnoho, velmi mnoho příkazů : musíš!, tak se podvědomě proti nim staví do silné obrany. I kdyby sebevíc nakrásně chápal, že když opravdu chce tu popisovanou změnu sebe sama, tak opravdu musí ve smyslu chce. Přesto jeho mozek protestuje proti hluboce zažitému musíš ve smyslu nemáš jinou možnost.
jealeeth 7. 1. 2014 15:03 +5 v reakci na Karolína 7. 1. 2014 14:28
MUSET ale taky může být úlevná alternativa ke slovu MOCI. Protože když něco musím, nemusím už přemýšlet, jestli se mi chce, nebo nechce. Jestli je to správná cesta nebo je i deset jiných lepších cest. Takže když něco musím, dám se do toho s plnou silou a neplýtvám energií a časem na další zvažování, jestli vlastně vůbec mohu, nebo chci. Muset je nejkratší cesta. Pokud vede správným směrem, nic proti ní nemám :-)
Kristina 7. 1. 2014 15:05 +5 v reakci na Sylvík 7. 1. 2014 15:00
Jasny, to ale neni problem pana Spoka. Jeho musis je pouzite spravne. Nemuze psat clanky s tim, ze bude zohlednovat, co, kdo a jak emocne nezvladneme pobrat... Mne osobne slovo musis nevadi, pravda, vadi mi zas slova jina... :-)
Karolína 7. 1. 2014 15:05 v reakci na Kristina 7. 1. 2014 14:38
Tak, tak. Jednoduše šlo slovo "musí" v tomto článku klidně vynechat. Pokud chceme změnu tak ji udělejme. Udělejme to a to - co v článku bylo hezky napsáno, ;) třeba to vyjde. Jak mi praxe výuky dětí potvrdila, když se chce, všechno jde - i bez talentu. A naopak to platí dvojnásob.
jealeeth 7. 1. 2014 15:13 +1 v reakci na Karolína 7. 1. 2014 15:05
Pan Špok to slovo sice vynecht mohl, ale nemusel. To je asi ten problém :-)
Kristina 7. 1. 2014 15:14 v reakci na Karolína 7. 1. 2014 15:05
:-) no a paradoxne... deti do skoly proste co? Pokud nechceme, aby byli rodice stihani za neplneni povinnosti... zel at chteji nebo ne. Deti i rodice. (Vim, to uz je zas jina situace...)
Karolína 7. 1. 2014 15:17 +1 v reakci na jealeeth 7. 1. 2014 15:03
Přesně, pomůcka k nakopnutí se k nějaké činnosti je to výborná. ;) Ale ať se každý kope sám, nelíbí se mi, když se někdo někam snaží dokopat druhé.
Karolína 7. 1. 2014 15:22 v reakci na jealeeth 7. 1. 2014 15:13
Problém to není. Jen podnět k diskuzi. :-)
Karolína 7. 1. 2014 15:27 +1 v reakci na Sylvík 7. 1. 2014 15:00
Děkuji, uvědomila jsem si, že muset mám spojené přímo s doslovným dokopáním k nějaké činnosti. Asi proto z mé strany tak horlivá reakce. Hold rány z dětství si neseme všichni v sobě.
Sylvík 7. 1. 2014 15:32 +4 v reakci na Karolína 7. 1. 2014 15:22
Pan Spok to prostě napsal tak, jak napsal - a to moc dobře. Mně jen přijde, že následná diskuse ukázala na fakt, že v kontextu článku o změně zcela jasně použité slovo: musíš, může být pro mnoho lidí hodně problematické, a tím vlastně kontraproduktivní v podpoře podnítit vůli a disciplínu ke změnám...
jealeeth 7. 1. 2014 15:56 +2 v reakci na Karolína 7. 1. 2014 15:17
No, pokud jste se Karolíno dokopala k tomu přečíst si článek pana Špoka, pak jste to vy, kdo slovo muset nechal vniknout do vašeho mozku. Pan doktor pokud vím, nad vámi nestál s kladivem a netloukl vám obsah článku do hlavy. Nemusela jste to zkrátka číst a nemusíte dělat ani nic jiného z toho o čem se v článku píše :-) Zdá se tedy, že to MUSÍM není obsaženo v článku ale ve vaší vlastní hlavě. Sama sobě poroučíte a sama před sebou se bráníte. Bude to zřejmě konflikt rodiče a dítěte ve vašem já. Ale na tohle téma by s vámi lépe promluvil Pe, který má zkušenosti v transakční analýze :-)
Sylvík 7. 1. 2014 16:03 +1 v reakci na jealeeth 7. 1. 2014 15:56
i kdyby to byl konflikt rodiče a dítěte uvnitř, tak Mohu znamená svobodnou vobu, Musím sice alternativu k tomu, ale ne vždy úlevnou :), i když chápu, jak jste to myslela, jeealeth ...
Sylvík 7. 1. 2014 16:04 +1 v reakci na Sylvík 7. 1. 2014 16:03
omlouvám se - svobodnou volbu..
Petra 99 7. 1. 2014 16:04 +2 v reakci na Karolína 7. 1. 2014 15:17
Karolína, Jealeeth: ...nebo když někdo obviňuje druhé, že ho k ničemu nedokopali...
jealeeth 7. 1. 2014 16:05 +1 v reakci na Karolína 7. 1. 2014 13:53
Přesně. Tedy přesně jak říkal Ježíš: "Nestarejte se o zítřek, neboť zítřek se o sebe postará sám "....
Karolína 7. 1. 2014 16:18 v reakci na Kristina 7. 1. 2014 15:14
Jj, ale to se dostáváme do kolečka, že vždy je jiná možnost, aby nemuseli. Záleží na tom, v které zemi a čí jsou to děti... Takové "musí" je dáno zákonem jen v "pár" zemích světa. V jiných, což si nedovedeme ani přestavit si tento luxus dovolit nemůžou. Ostatně o tom, co nejen děti v zemích třetího světa musí podstoupit, se v naší společnosti radši moc nemluví. Snad i proto, že v civilizované společnosti by to jejich kulturou dané "musí" bylo zcela nemyslitelné.
Karolína 7. 1. 2014 16:29 v reakci na Petra 99 7. 1. 2014 16:04
Když někdo hledá chybu všude jinde než u sebe, má problém. Adresovala bych ho do rukou odborníků. Předem ale, je mi takových lidí líto, protože nedokážou žít svůj vlastní život.
jealeeth 7. 1. 2014 16:35 +2 v reakci na Sylvík 7. 1. 2014 16:03
Sylvík, mohu je jen iluze. Stále mohu zvažovat co mohu a nemohu a stejně nakonec zjistím, že nejlepší pro mě je udělat to co musím. A do toho se mi většinou nechce. Ne proto, že by mě do toho někdo tlačil. Ale protože každé musím bývá cesta do kopce. Narozdíl od cest typu mohu, které se často vinou po rovině, nebo i z kopce.
Karolína 7. 1. 2014 17:01 v reakci na jealeeth 7. 1. 2014 15:56
Ne, vskutku jsem se k ničemu nedokopala. Článek jsem si přečetla, protože jsem chtěla. Nevím, kde jste nabila dojmu, že bych si nedej-bože myslela, že by mi někdo mohl skrze článek zde napsaný vtlouci něco do hlavy. :D A prosím nesuďme lidi, když je neznáme osobně a nevíme, co zažili. ;)
Karolína 7. 1. 2014 17:30 +2 v reakci na jealeeth 7. 1. 2014 16:35
Anebo mohu jít do kopce, protože se mi chce. Mohu zvolit nepohodlí místo snadné cesty. "Mohu" je otázka svobodné volby, odvaha nechat se vést vlastní myslí, rozhodovat sám za sebe. Máte odvahu poslouchat sebe samu nebo ze strachu, že půjdete nesprávnou cestou, se musíte neustále do něčeho nutit? Přibližně Vašimi slovy – můžete použít vlastní mozek anebo bez námahy (protože myšlení občas bolí) přejímat rady a způsoby druhých. (Alibisticky to pak zakrýt větou: "Musela jsem vlézt až tam nahoru... - Oh jaká to statečnost! Překonat sám sebe! Kdežto ten co řekne: "Vyšlápl jsem si navrchol protože se mi chtělo." - to už odvahu zjevně nevyžaduje. Rozdíl praktický pro jedince je v tom, jakým způsobem si člověk cestu užije.Tedy ve způsobu vnímání a pohledu. Někdo volbu má, jiný si řekne, že musí a pokládá se pak za dospělého.)
jealeeth 7. 1. 2014 17:46 v reakci na Karolína 7. 1. 2014 17:30
Když já už Karolíno nemohu :-D Vážně, dneska už nemohu.
Karolína 7. 1. 2014 19:02 v reakci na jealeeth 7. 1. 2014 17:46
Já taky ne. Musím se učit na zkoušku. :D
dalibor_spok 7. 1. 2014 19:42 +13 v reakci na Karolína 7. 1. 2014 19:02
Rozvinula se nám tady moc zajímavá diskuze na téma "musím", "mohu", "chci" (dokonce tak strukturně komplikovaná, že ani nevím, do kterého vlákna tento příspěvek vložit). Většinu názorů obou stran chápu a všichni mají pro určitý výsek zkušenosti pravdu. Protože se mi líbí podporovat početně "slabší" hlasy, trochu bych podpořil názor jealeeth, kde píše o tom, že "musím" někdy šetří energii. Je to přesně tak. V mnoha psychoterapiích a psychologických školách se stalo jakýmsi módním klišé, že "měl bys" je úplné tabu, fuj, to vůbec nemáme rádi (protože někdo jiný nám říká, co "by mělo být" a my s tím tak úplně nesouhlasíme, nejsme tudíž free a pány sama sebe), "musím" je tak trochu tabu (nevidíme v tom moc tolik chtěné svobody), kdežto "mohu" nebo "chci" je super. Já jsem pánem, já rozhoduji, já mám svobodu... Jistě, pro mnoho situací to platí. Ale je to pouze omezené schéma. V životě najdeme i mnoho opačných situací, kdy věčné přemýšlení, co "chci" a co "můžu" nám prostě vyčerpává energii, kdežto rázné "musím" nás prostě nakopne do činnosti či chování, do které se nám nechce nebo je obtížné. A celá oblast etiky? To je přece jedna velká kulturní zkušenost "měli bychom", kterého se terapeuti tak bojí. Přece neplatí "můžu krást/nemůžu krást" nebo "chci krást/nechci krást". Chci/nechci není regulativ. To je vyjádření vůle či impulzu, které se musí opírat o nějaké hodnoty a zásady. OK "nechci krást", ale proč? Protože bychom krást neměli - a to je naše kulturní etická zkušenost.
jealeeth 7. 1. 2014 19:59 v reakci na Karolína 7. 1. 2014 19:02
To já se musím učit na zkoušku. A pište si, že toho moc neumím. A to dělám o víkendu dvě najednou :-)
Karolína 8. 1. 2014 11:11 +2 v reakci na dalibor_spok 7. 1. 2014 19:42
No pořád mi z toho vyplývá, že "musím" je jen jakousi pomůckou, zjednodušením pro vyřešení situace. Nemělo by se s ním příliš plýtvat. Pro hodně lidí je totiž dost nebezpečné svou silou. Poukázala bych na příběh čtenářky Kristiny. Mesiášovo "musíš" na ní platilo víc než slovo Boží. Následky spojené s "muset" bývají většinou negativní. Z mé zkušenosti.
jealeeth 8. 1. 2014 11:45 +5 v reakci na Karolína 8. 1. 2014 11:11
Asi nějak takhle? Recept na čokoládový puding: Chcete li si uvařit čokoládový puding, je možno pro něj zajít do obchodu, pokud ovšem mají stále otevřeno. Dále je možno si zřídit donáškovou službu a puding si pravidelně nechat vozit. Nezanedbatelnou možností je pozvat se k někomu na návštěvu a dopředu mu dát jasně najevo, že puding máte ráda. Zájemci mohou také využít příležitosti celou situaci znovu řádně zvážit a ujasnit si, jestli je puding to nejlepší co mohou chtít. Nesmíme zapomínat ani na možnost puding si sami uvařit. K tomu většinou můžeme použít mléko.... :-)
Karolína 8. 1. 2014 18:53 v reakci na jealeeth 8. 1. 2014 11:45
Dalo by se říct. Úsměvné, ale když si za slovesa chtít a moci dosadíte muset, je to ještě vtipnější. Takže děkuji, smích je zdraví. :-)