Terapie krásou — archivovaná diskuse

Zpět na novou diskusi

Lukáš 27. 8. 2014 06:13 +1
Pocit prožívání něčeho krásného se nedá tak snadno prodat. Vidím kolem sebe denně tolik laciných náhražek ... není to věc výhodná pro tržní hospodářství. A lidé citliví jsou první "na ráně," když se podmínky okolního života zhoršují. Znáte ten příměr, který je přirovnává ke kanárkům v kleci, které si brali kdesi horníci s sebou do dolů, aby poznali, kdy je čas rychle se vytratit z nebezpečí výbuchu?
Zdenka 27. 8. 2014 08:11 +6
Umím si představit , a snad si to i pamatuju ze svého dětství, jak jinak se cítí v životě dítě, které vyrůstá v pěkném bytě, kde má všechno svůj řád, kde taky musí přispět, aby to pěkné zůstalo. Pokud žije ve špíně a nepořádku, nemůže mít pěkné vzpomínky na dětství. A pak je spíš otázkou, jestli to ve vlatním životě bude umět změnit anebo to bude pokračovat. To jsou možná ti příští vandalové, možná ničí z protestu, že je něco pěkné. A možná z lítosti.
S. 27. 8. 2014 12:33 +3
Skvěle napsané! Díky. :)
Lilly 27. 8. 2014 15:05 +1
Nádherně napsané. Připomíná mi to jeden seminář o Řecké mytologii na škole.... O Afrodítě, která vznikla z Úranovy... echm, chlouby a "mořské pěny", sestoupila tak z oblačných výšek na zem, aby zprostředkovala lidem tuto tvořivou sílu, když již nebylo nebe se zemí spojeno přímo. A při tom z prolité krve také vznikly strašlivé Erínye, dá se v podstatě říci svědomí...
Lukáš 27. 8. 2014 16:58 +1
Účel krásných věcí se dneska, myslím si, docela dost podceňuje. To, co je dneska vnímané jako krásné, to by v minulosti, myslím si, sotva obstálo. Kánon, kritéria krásy se mění ... Bez toho, že nás obklopuje a obklopovala "čistota krásy" by nevznikla mnohá nesmrtelná umělecká díla.
Lukáš 27. 8. 2014 17:06 +5 v reakci na Zdenka 27. 8. 2014 08:11
Zdenko, udržovat pořádak a přiměřenost v množství věcí je taky umění. Lidi by rádi tvořili krásné věci, už jsem to tady jinde psal - jenomže jim každý počítač dneska "vyplivne" na počkání umělou tvorbu vedle které si možná připadají jako břídilové. Jesliže velcí umělci, ti kteří do tvoření krásy vkládali celé srdce žili často na okraji společnosti dneska to platí dvojnásob. Pokud nejsou především "reklamními cirkusáky" společnost je nebere, protože nevydělávají spousty peněz a nestanou se tak celebritami. Mladí alespoň čmárají po zdech, rádi by třeba tvořili něco hezkého, ale kdo je nasměruje a smysluplně podpoří?
mmm 27. 8. 2014 17:20 +6
huú, velmi slušné, Aleši!! :-) vypínám to tady a jdu se podívat ven na překrásné třepetající se lístky břízy..pro dnešek díky :-)
jindřiška 27. 8. 2014 18:22 +4
Moc pěkné Aleši! :-*
Lukáš 27. 8. 2014 18:34 v reakci na Zdenka 27. 8. 2014 08:11
Ničí z lítosti. Především. Někdo v nich tu krásu vnitřně zabil. Rádi by tvořili, vandalové. Nikdo jim neřekl, že revolta je běžná věc, už celé dlouhé generace před nimi protestovaly, ale tvořivě. Nahrazovali jeden ismus zase novým, jiným. Poctivé hledání sebevyjádření jiným nahradili jiným, poctivým hledáním sebevyjádření. Až doba postmodernismu přinesla konec umění. "Umělci" musí z něčeho žít, nikomu z nich se už dneska nechce žít úplně na okraji společnosti někde na absintu v novodobém Montmarteru. Hledají cesty, jak nejvíc vyjít naproti všeobecnému, průměrnému vkusu, který jediný je může trochu uživit.
Lukáš 27. 8. 2014 18:50 +5 v reakci na Lukáš 27. 8. 2014 16:58
... a vnímat naplno krásu, nechat ji na sebe plně působit znamená přiblížit se ke stavu meditace, plné otevřenosti k "právě teď." Ke stavu plynutí. Bráníme se tomu často, obrňujeme se neviditelným krunýřem, protože nás dneska obklopuje denně tolik podnětů, že je nechceme podvědomě už ani raději vidět a slyšet. Ztrácí se ta citlivost rozlišovat pravou krásu a její laciné náhražky. Jiří Trnka toto předpověděl ve svém filmu "Kybernetická babička." Nevím, jak druzí , často se cítím zahlcený podněty jako počítač, který "stojí" a čeká, až jeho procesor zchroustá všechna nová data. Vnímání krásy je často možné teprve tehdy, až se ztišíme a uskromníme. Až vypadneme z obvyklého shonu.
MartinM 27. 8. 2014 19:06 +3 v reakci na Lukáš 27. 8. 2014 17:06
Vidíte, a já si vždycky myslel, že mýtus "chudého rozervaného umělce žijícího na okraji společnosti" vznikl až romantismu. Předtím bývali umělci obvykle vážení, a bohatí a slavní (velmi se mi líbí postoj JWM Turnera, podle mě nejlepšího malíře všech dob, který si už v raném mládí řekl: "Proč bych měl být chudý, když umím zatraceně dobře malovat?") A většina velkých děl - dnes pokládaných za nadčasově dokonalé, od Venuše po Sixtínskou kapli - bylo nakonec jen umění "komerční".
Petra 99 27. 8. 2014 19:11 +4
Jsem článkem nadšena. Je pro mě směrovkou v mém nejasném tušení, že zároveň žijeme jeden viditelný, hmatatelný život, který se odehrává na jevišti, na hladině či nad ní a druhý, jakoby schovaný pod hladinou, život, ve kterém je ledacos jinak, než jak se na pohled zdá. A ano, jakoby ten druhý život a v něm dříve netušený význam situací, gest, reakcí, vtipů, pohledů a jejich souvislostí vyplouval na povrch v těch smutně krásných chvílích, kdy se krása (přírody) prolíná s bolestí.
Lukáš 27. 8. 2014 19:27 v reakci na MartinM 27. 8. 2014 19:06
Martine, myslím si, že je to trochu složitější. Všichni ti vážení "Tizianové a Van Dyckové" byli skutečně považovaní za velké pány umělce. Za velmi úctyhodné a bohaté osoby. Tehdy nebyly foťáky a PC, obrázky netiskl nikdo "od boku" po stovkách. Jejich práce byla skutečně prací, velmi luxusním zbožím na zakázku. Tihle pánové nesekali svoje obrazy jako "Baťa cvičky," nekrmili celé davy, toto vybrané zboží bylo nejvyšší pýchou jejich majitelů. Takže ano, nemluvil bych o mýtu, ale pravdu máte, z tehdejšího pohledu dobří umělci, kteří "šli s proudem" si za života uměli vydělat na dobré živobytí. Museli vždy mít i jinou než "jen" tu kreativní inteligenci, museli umět prodat své zboží, jednat s lidmi ve společnosti, mít třeba i "lepší sociální původ." Pokud jde o komerci - ano, byla to "komerce" církevní a šlechtická, panovnická. Ne ta dnešní, odporně masová. Tyhle věci ovšem jsou už dneska "druhořadé," kvalitu krásných věcí skutečně prověřuje čas a je jedno, za jakým účelem vznikly není nejdůležitější. Znovu říkám, že krásnou "věc" dokáže vytvořit jen ten, kdo je sám schopen krásu kolem sebe vnímat. Pokud té krásy v prostředí kde žijeme ubívá, ubívá naší schopnosti sami ji vytvořit. Snadno se dá dokázat, jak rozdílný náhled na svět mají lidé žijící v krásném, přírodním, celodenně vnímaném prostředí oproti těm, kteří jsou například ve městech hledět několik hodin denně do špinavých zdí někde naproti.
Lukáš 27. 8. 2014 19:29 v reakci na Lukáš 27. 8. 2014 19:27
O mluva za hrubku ve slově ubývá :-)
MartinM 27. 8. 2014 20:18 +2 v reakci na Lukáš 27. 8. 2014 19:27
Trošku bych vaši myšlenku poopravil na "krásné věci dokáže systematicky tvořit jen ten, kdo je schopen krásu kolem vnímat" - protože "jednu krásnou věc" dokáže vytvořit i ten, kdo krásu nevnímá, tomu se říká "když pánbůh dá, i motyka vystřelí" :) A umělec se nepozná tím, že namaluje jeden dobrý obraz - to může být náhoda, ale že jich namaluje desítky či stovky. Nicméně nesouhlasím, s tím, že krásy v našem prostředí ubývá. Špinavé zdi ve městech o ničem nevypovídají, ty byly i v tom starověkém Římě, přesto tam žily desítky umělců, kteří se těmi špinavými zdmi inspirovali. A naopak umění těch, kteří žili v krásném přírodním prostředí bylo často ... no, říkáme slušně "lidové", ale reálně spíš "naivní", "kýčovité" či rovnou "brakové".
klara o. 27. 8. 2014 20:25 +2
Už delší dobu mám podezření, že ti pánové, kteří chodí se slečnami, jejichž nejvýraznější povahový rys je vyjímečná krása, nejsou žádní blbci. Bez ironie.
Ulka 27. 8. 2014 20:30 +1 v reakci na MartinM 27. 8. 2014 20:18
Váš druhý odstavec mi připomněl zrovna včerejší trochu zvrhlý pocit krásna, když jsem po příjemných chvílích hezkého dne se táhla v dlouhé a pomalé koloně aut, kdy všude kolem burácel šedý a tajemný liják a do toho v rádiu spustila stařičká https://www.youtube.com/wat.... Celé to vytvořilo tak hebkou symbiózu uvnitř mě, že jsem tuhle ponurou všednost vnímala jako krásu.
katka 27. 8. 2014 20:42 +1 v reakci na klara o. 27. 8. 2014 20:25
Souhlasím:). Nedávno jsem se přistihla, jak si ve zmatku dne pouštím na netu fotky naprosto dokonalé tváře modelky Karen Mulder. Uklidnilo mě to, objalo krásou, harmonií. Krása je fascinující a nesmírně příjemná, být chlap, mám jasno:)..
an-ka 27. 8. 2014 20:43 +4 v reakci na Petra 99 27. 8. 2014 19:11
ďakujem za parádny článok, krása je, dá sa povedať, téma môjho života už od dospievania. Vždy som chcela tvoriť a aj ďalej tvorím pekné veci - maľujem obrazy. Len je taká doba, že ja ako romantická jemná duša sa občas cítim ako naivka a pritom sa denne v práci stretávam s podnikateľmi, takže viem ako to chodí... len nehodlám pripustiť aby svet naozaj také odporné miesto pre život. Tiež vnímam, že tvorba je aj usporiadanie svojho vlastného vnútorného sveta a oblečenie prežitkov do tvarov symbolov. A že to môže niekomu pomôcť, toto je rozmer umenia, ktorý som len tušila.
klara o. 27. 8. 2014 20:47 +7 v reakci na katka 27. 8. 2014 20:42
Že jo? Krásný lidi si zaslouží stejný žasnutí jako krásný kytky. A co, že je blbá a zestárne, při pohledu na bílý poupě si taky nekazím radost myšlenkama na to, že má trny a za tři dny uschne.
katka 27. 8. 2014 20:58 +5 v reakci na klara o. 27. 8. 2014 20:47
Přesně:). Jsem estét, výtvarnice, a krása lidí mě opravdu fascinuje, i to, jak je neuchopitelná. Podle mě musí být tělesný kontakt s opravdu nádherným člověkem jaksi nadpozemský. U chlapů mám zkušenost - je:). Neomlouváte chyby, nasáváte krásu. Nedá se toho nabažit. Nádhera:). Fajn a inspirativní článek, děkuji moc autorovi:).
Lukáš 27. 8. 2014 21:26 +1 v reakci na Ulka 27. 8. 2014 20:30
No, Ulko a MartineM nenechám se asi dost dobře přesvědčit vaší argumentací. Znovu se vracím k názorům, které vyjadřoval už Jiří Trnka ve filmech jako byla jeho Kybernetická babička. Létající igelitové tašky ve filmu Americká krása a většina dnešních instalací v moderních výstavních galeriích jsou pro mě jenom snůškou momentek a slepencem harampádí. Umění je od slova umět a já se celkem často ptám: "Co umí jejich autoři?" Najít nějaké nové souvislosti a celkem bezpracně je sestavit. To ale nedá žádnou námahu ani pětiletému dítěti. Krásné umělecké dílo pro mě musí mít nějaký cenný vnitřní náboj daný myšlenkou, ne smyšlenkou a čirou, polapenou náhodou, kterou autor umí "jen nějak vznešeně okecat."
klara o. 27. 8. 2014 21:38 +4 v reakci na katka 27. 8. 2014 20:58
Já taky děkuji autorovi a děkuji i všem hezounům, kteří naplnili mých pět smyslů tak vrchovatě, že na ně do dneška nadšeně vzpomínám.
Lukáš 27. 8. 2014 21:46 +1 v reakci na Ulka 27. 8. 2014 20:30
Ulko, s deštivými scénami na mě nechoďte, ty mám už celá léta spojeny s krásným francouzským filmem Muž a žena a s touto melodií: https://www.youtube.com/wat.... :-)
Ulka 27. 8. 2014 21:58 v reakci na Lukáš 27. 8. 2014 21:46
No, a díky mé připomínce včerejší neurvalé neklasické až otrhané krásy jste si připomněl krásný film a na chvíli pocítil na dušičce krásno. Fajn, ne?:o)
Ine 27. 8. 2014 22:05 +1 v reakci na Lukáš 27. 8. 2014 18:34
To zase ne, pokud umělec sleví ze všeobecných nároků a stačí mu, že má kde bydlet a občas co jíst, může systematicky pracovat na kvalitních dílech a sebezdokonalování. Je to hodně o myšlení. Mám okolo sebe hodně lidí, kteří - přestože dělají umění - hledají cestu, jak sehnat stálé místo podobné zaměstnaneckému poměru. Pokud je umělec schopen uvažovat jako živnostník a hledat cesty, jak se živit tím, co chce skutečně vytvářet, jde to. Jen je to hrozně těžké a člověk opravdu čas od času musí vyjídat železné zásoby. Ale to chce čas, jako ostatně každá začínající živnost.
katka 27. 8. 2014 22:06 +4 v reakci na klara o. 27. 8. 2014 21:38
:), tak. S ohyzdou nutno zavřít oči:)).. Článek je prostě KRÁSNÝ:).
Lukáš 27. 8. 2014 22:18 +1 v reakci na Ulka 27. 8. 2014 21:58
No jasně že ano. Mimochodem, ty Vaše The Doors zněly taky krásně. :-)
Lukáš 27. 8. 2014 22:22 v reakci na Ine 27. 8. 2014 22:05
Chce to být v pravý čas na pravém místě. To dneska platí víc než třeba před dvaceti lety. Kdo umí něco z kumštu vážně dobře měl by vyrazit na západ, myslím si.
Lukáš 27. 8. 2014 22:26 +2 v reakci na MartinM 27. 8. 2014 20:18
Jo, možná myslíte třeba Hrabalovy pábitele. Řekněme, že jejich díla považují lidé za umění. Mě to moc neoslovuje. Za umění považuji spíš způsob života jaký se tito lidé nebáli žít.
Lukáš 28. 8. 2014 05:25 +2 v reakci na an-ka 27. 8. 2014 20:43
Pokud sama tvoříte a dáváte do toho opravdu kus sama sebe přece musíte věfět, že taková "věc" lidem pomáhá. Pokud to dává něco osobně vám, měl by pociťovat vloženou energii z díla i divák. To je právě ta citlivost vůči kráse. Ta schopnost vnímat ji, která se ( podle mého mínění ) z většiny lidí pomalu vytrácí. A je to nebezpečné pro celou společnost - ztrácet takovou schopnost. Stejně jako například tvrdit peníze na ekologii půjdou teprave tehdy až zbohatneme jako celek, celé hospodářství. Teprve pak si můžeme podobný "luxus" dovolit.
an-ka 28. 8. 2014 11:13 +3 v reakci na Lukáš 28. 8. 2014 05:25
Mne to dáva veľa - smer života, pre ktorý sa oplatí aj niečo obetovať. Ľudia z mojich obrazov dačo cítia, z niektorých energiu, z iných pokoj. Cítim, že čo robím je dobré, lebo viem že to robím najlepšie ako viem, ale či som dosť dobrá pre svet neviem, priateľom sa moja tvorba páči. A zasa nechcem veľmi stavať svoje sebahodnotenie na reakciách okolia, aj keď pozitívne ohlasy potešia, tak sa potom vlastne sama odsúvam na okraj.. celkom dobrý začarovaný kruh. Ako z toho von? Terajšie umenie mi pripadá, že je vačšinou len o šokovaní diváka - či už dokonalou technikou spracovania, alebo vyvolaním zhnusenia bez ponúknutia riešenia.
Jana 28. 8. 2014 18:37 +2
Stačí potkat milé lidi, den si dobře naplánovat, občas se potěšit krásnou krajinou a víc už si vlastně nemůžu přát.....
Lukáš 28. 8. 2014 19:57 +3 v reakci na an-ka 28. 8. 2014 11:13
Souhlasím, možná, že spousta lidí, kteří dnes tvoří má v sobě tu "nejistotu" jestli jsou vážně dost dobří. Je to jako s knížkami zaručených receptů jak žít lepší život. Chtějí, musí něčím "šokovat" a tvrdit, že jedině ony jsou tím pravým receptem na změnu. A přitom ti nejchytřejší a nejpoctivější psychologové - hledatelé "lepšího života" musí jen jednoduše a skromně přiznat, že všechno už tu jednou bylo. Že všechny ty vzácné recepty na úplnější a šťastnější život už znali ti naši "obyčejní" dědové a prabáby. :-) Musíme skromně přiznat, že po všech těch ismech včera a počítačových programech dnes zase přijde doba, kdy největší umění bude štětec, špachtle, štafle a paleta. :-)
Zdenka 28. 8. 2014 21:31 +1 v reakci na Lukáš 27. 8. 2014 17:06
Já jsem spíš myslela na to, kde to začíná - já bych to snad i uzákonila, že dítě má nárok vyrůstat v pěkném prostředí.
angy1 29. 8. 2014 07:47 v reakci na Zdenka 27. 8. 2014 08:11
Já si myslím, že to ničí z toho důvodu, že nikdy nezkusili něco vytvořit; je úplně jedno co by to mělo být, ale aby je to stálo úsilí, námahu a aby to poznali i finančně (třeba z kapesného). Většinu lidí naučíte potřebné věci podle poněženky, nejsme psi - tam by to šlo rychleji :)
Jana 29. 8. 2014 17:46 +7
Ve mně krása vzbuzuje krom potěšení i trýznivé pocity, někdy je těžké to vydržet. Poznala jsem to už v předškolním věku – nevěděla jsem, jak mám tyhle zážitky pojmenovat a zkusila jsem se s nimi z přetlaku svěřit právě pomocí označení "TO"... Když jsem se v dětství ocitla v interiéru, který měl silnou a "krásnou" atmosféru (kostel, kavárna, divadelní sál), jako bych se tou krásou "zalkla", byla jsem silně rozrušená a měla jsem pocit, že něčemu nerozumím, snad i že mi něco uniká nebo že se nějak rozpadám (?). Jako bych nahlídla do světa, který mě přesahuje a je nad moje chápání, zděsilo mě to. V dětství mi přišli skoro všichni lidé krásní, byla jsem (nedobrovolně) fascinovaná silou, která působí, že s takovou samozřejmostí vypadají "právě tak" a chovají se "právě tak" a dohromady to dává tak kompaktní a působivý, nezaměnitelný, vnitřně svázaný celek. Dneska už se mi líbí jenom někdo (asi jsem ovlivněná obecným ideálem krásy, který šel v dětství naprosto mimo mě), ale nepříjemné zahlcení "krásou" občas zažívám i teď. Krása je nějakým způsobem ohrožující, je jako trhlina do jiného, neznámého světa, riskantní prokopnutí brány. Nevím… je to hodně divné? Znamená to o mně něco ošklivého?
Ulka 29. 8. 2014 20:47 v reakci na Zdenka 28. 8. 2014 21:31
Jo:o) Myslím si, že člověk přirozeně potřebuje vnímat lad, krásu. Všimla jsem si, že spousta rodin pořádek "přestává" řešit. Spolu s tím, jak přestávají žehlit, vařit. Nedávno jsem četla článek o tom, jak nebudeme muset řídit (autorobot to udělá za nás) - zasmála jsem se nad představou, jak po vystoupení z vozu si v křesle zajezdíme simulací na pc, nejlépe s připojeným dětským volantem. Pokud budeme všechno tohle odbourávat, čím tak vícehodnotným to nahradíme? Budeme si hrát s dětmi na to, že vaříme na umělohmotné plotně pro panenku Barbie? Budeme získaný čas věnovat seberozvoji a chvílím s blízkými? Ale co v nich teda pořád a konkrétně budeme dělat, aby to fakt bylo hodnotnější využití času? A jak dlouho nás to takhle bude bavit - neomrzí se časem třeba četba stejně jako vysavač?
Lukáš 29. 8. 2014 21:13 +1 v reakci na Ulka 29. 8. 2014 20:47
Takové články ( o tom, jak už bude spousta volného času a nic manuálního se už nebude dělat se psaly už v době nekonečné svornosti a bratrství se sovětem). Jesou to pěkné pohádky. Lidi si vždycky najdou způsob jak zaplatit za takový "pokrok" tím, že bude potřeba naplnit čas zase jinými "povinnostmi." Spíš by měly tyhle články psát pravdivě - že se znovu blíží čas, kdy se bude potřeba vrátit zpět k rukodělnému umění a k "sedláckému rozumu." Spotřeba energií, například, nemůže růst věčně a čím víc nás lidí na planetě bude, tím menší má tahle virtuální realita volného a bezpracného času šanci.
Ulka 29. 8. 2014 21:45 +3 v reakci na Lukáš 29. 8. 2014 21:13
Lukáši, bohužel - neměla jsem na mysli články, spíš sleduji lidi kolem sebe - mladé maminky chodící denně s dítětem na oběd do restaurace, ženy, tahající dítě z kroužku do kroužku (a tedy na ně čekající mimo domov) málem s pyšnou cedulí "bordel v bytě, šťastné dítě". O opravdu kvalitní náhradě času, který je ušetřen, pochybuji, jak tak kolem sebe koukám. Nevím, zda dítěti desátá návštěva za půl rok v zoo dá více než společně vytváření domova (a čisto a jakýsi lad k tomu patří). Člověka kultivuje krása, ladnost, jas a jakási čistota. A jedním ze znaků člověka je mj. také jeho kultivovanost. A souhlasím, že pokud si neuvědomíme limity nakládání se zdroji a následně ti, co rozhodují, nebudou svou odpovědnost vůči společnost vnímat výš než svoje korýtko, tak se budeme muset vrátit k základům chtě nechtě ráz dva.
Petra 99 30. 8. 2014 08:20 +3 v reakci na Ulka 29. 8. 2014 20:47
Ulka: Ano, je velmi patrný trend vymýtit přirozené činnosti a nahradit je umělými, většinou spotřebnými, bez nutnosti vložit do nich něco ze sebe, stačí zaplatit. Na druhé straně ani přílišný úklid domácnosti, když pořádek je v rodině zákon či ostatním nadřazený cíl, ne pouze prostředek k dosažení pohody, může být maskovací manévr k ovládání rodiny či k zaplnění vlastních prázdnych míst. Všeho s mírou?
Petra 99 30. 8. 2014 08:40 +1 v reakci na Ulka 29. 8. 2014 21:45
Ulka: Já myslím, že je dobrě, že nemusíme jako naši předci kmitat kvůli holé obživě bez zastavení celý den. A souhlasím, že se vnitřní nastavení člověka promítá i do prostředí, ve kterém bydlí. Kultivovanost ano, ja si však všímám často až pře-kultivovanost, přezdobenost, nadmíru dekorací, formu, válcující obsah. Všeho s mírou...
Petra 99 30. 8. 2014 08:51 +1 v reakci na Petra 99 30. 8. 2014 08:40
Ulka: ...i v přílišné kultivovanosti může být něco nepřirozeného, umělého, perfekcionistického, málo funkčního či studeného...
Lukáš 30. 8. 2014 08:52 +2 v reakci na Ulka 29. 8. 2014 21:45
Ulko, je zajímavé, co píšete Vy, pravdu má v reakci na Váš komentář i Petra. Víte, právě si dělám generální úklid doma i na pracovišti. Krása účelně a vhodně zařízeného prostředí tak, abychom se v něm cítili uvolněně, tak aby mohla proudit energie, jak se říká, ale vyžaduje mnohem víc. Tuhle debatu začala Zdenka, odepsal jsem jí, že umění není udělat jednorázový ordung. Umění je naučit sebe a ( nepřímo i druhé lidi v tom daném prostoru ) pořádek udržovat. Jednoduše, průběžně, účelně. Krása je to teprve tehdy, když jdete po ulicích a jedete krajinou někde ve Švýcarsku, ( kde jsem nikdy nebyl tak si to možná idealizuju, ) a vidíte pořádek i v tom veřejném prostoru. Znamená to, napovídá to něco o tom, že lidi tam mají nejspíš větší pořádek i v sobě, uznávají víc nějaký nepsaný řád. Nemusí to souviset s bohatstvím té společnosti, spíš s vnitřní sebekázní, je to všechno navzájem provázané ... A jsme zpátky u toho, co píše Zdenka: "Pořádek v domácnosti, kde žije dítě bych uzákonila." Je to koloběh vzájemného ovlivňování. Duše, která touží po klidu v sobě, chce mít kolem sebe krásu = pořádek. Prostředí, které je krásné = má jistý řád, soulad, ne jenom lidský, i přírodní, dává klid a pocit krásy zpět naší duši. Tož tak. :-)
Ulka 30. 8. 2014 09:12 +1 v reakci na Petra 99 30. 8. 2014 08:51
Souhlasím, Petro, s Vašimi postřehy, ony nijak nevylučují mé předchozí řádky. Ba naopak, jen jsem do komentáře nevypsala všecky okolnosti, takže mohl Vaše úvahy popostrčit ke krajnostem. O krajnostech nehovořím, považuji je za nesmyslné. Život není o úklidu, o vyžehleném prádle. Ale také není o binci. Takže tak, jak píšete - je to o míře, kterou však každý z nás má někde jinde:o) Já to chápu tak, jak píše Lukáš, zařadit do svého každodenního života přirozený lad. Např. jen tím, že ponožky si po zutí hodíme do koše. Že si umyjeme vlasy, když se mastí, i kdyby to mělo být denně. Že se sehneme pro papírek na zemi, i když není náš. Když to trochu přeženu a vrátím se nazpátek - že žena udržuje oheň (tedy kultivované zázemí), s nímž ji v současnosti pomáhá celá přítomná tlupa. Já ten lad a krásu k životu potřebuji i v každodennostech, ve smyslu Lukášova příspěvku dnes. Krása odráží a burcuje zase krásu.