Videosemináře: Učebna
Vyberte si své téma Předplatné
Foto: Thinkstock.com

Terapie režisérem

„U nás vlastně psychoterapie jako instituce neexistuje,“ říká režisér seriálu Terapie Petr Zelenka.

Darina Křivánková

17. 6. 2011

Nedávno dokončil natáčení svého prvního televizního seriálu, dopisuje hru pro Národní divadlo a připravuje film, jehož hrdinou je devadesátiletý papoušek Édouarda Daladiera. Petr Zelenka je jeden z nejoriginálnějších současných filmařů a autorů, přemýšlivý člověk se širokým rozhledem a radikálními názory. Co si myslí o českém publiku a co o naší národní povaze? Nic lichotivého to tedy není.

Proč jste se vy, ryze autorský filmař a dramatik, rozhodl natočit převzatý televizní seriál Terapie?
Protože jsem dlouho nic nedělal a chtěl jsem být mezi lidmi. Přišla tahle nabídka na seriál pro HBO. Podíval jsem se na prvních pět dílů americké verze a nadchlo mě to. Je to odvážný projekt.

V čem?
Věří, že diváka bude zajímat, jak dva, případně tři lidé sedí v jedné místnosti a povídají si.

To je výzva.
Obrovská. Je to vlastně divadlo v televizi: terapeut, jeho klienti a jejich problémy. Produkčně jednoduchý projekt, právě proto jsme si mohli dovolit točit ho velmi filmově, tedy postupy typickými spíš pro filmové než televizní snímání. Co se týká scénáře, ty původní texty byly velice kvalitní a tematicky propracované. Je tam pět dějových linií, pět ústředních postav, respektive čtyři a jeden pár, každou linku pak u nás adaptoval jeden scenárista (kromě Petra Zelenky Iva Klestilová, Ben Tuček, Robert Geisler a Marek Najbrt, který polovinu epizod také režíroval, pozn. red.). Někdy se upravovaly jen drobnosti, poslední díly jsme ale předělali celkem důkladně a něco jsme vymysleli celé.

U nás se terapie zatím nevžila. V celém týmu, který na seriálu pracoval, měl s terapií osobní zkušenost jediný člověk.

Seriál Terapie vznikl v Izraeli, od Izraelců ho přebrali Američané – to je celkem překvapivé, když má v USA prakticky každý svého „cvokaře“.
V Izraeli ale taky. Ptal jsem se na to Hagaie Leviho, který Terapii vymyslel a mnoho dílů sám napsal. Takřka všichni Izraelci mají s terapií nějakou zkušenost. Buď mají traumata z války, protože tam každá generace zažila nějakou válku, každému někdo ve válce zahynul. Navíc tam hodně lidí vyrůstalo v kibucech. Dodnes tam fungují takové ty „Stalinovy školky“, kdy rodiče odevzdají děti do kolektivní péče, odjedou pracovat a vídají je jen o víkendech. Z toho si pak děti zákonitě odnášejí psychické postižení. Izrael je pro terapii živná půda.

Zjišťovali jste, jak je to s terapiemi u nás? Už lidé pomoc psychoterapeuta přijali za svou a vyhledávají ji, nebo jsou nedůvěřiví a mají pocit, že si nejlépe pomohou sami?
U nás se terapie zatím nevžila. V celém týmu, který na seriálu pracoval, měl s terapií osobní zkušenost jediný člověk. Víc k ní inklinují ženy, většina mužů má vůči ní despekt. Setkal jsem se i s názorem, že terapie je pro lidi, kteří nemají kamarády, s nimiž by zašli do hospody. Také jde o to, přiznat si, že máte problém a jdete ho s někým řešit. S tím bych měl třeba já osobně potíže. Prostě jsme došli k tomu, že u nás vlastně psychoterapie jako instituce neexistuje.

A proč tedy dělat seriál o psychoterapeutovi a jeho klientech?
Technicky vzato se HBO rozhodlo, že Terapie je produkčně jednoduchý, tím pádem snadno přenosný projekt. Navíc modely příběhů i postavy jsou vlastně univerzální: manželský pár, voják, mladá sportovkyně… Řeší problémy, které jsou běžné pro většinu lidí kdekoli na světě. My sice nejsme ochotni na terapii sami docházet, ale rádi se podíváme na problémy druhých.

Témata a problémy jsou tedy všude stejné, jen někde by se s tím šlo za psychoterapeutem a někde – tedy u nás – ne.
Tak nějak. Psychoterapie se i ve světě stále vyvíjí. V USA byla zlatá éra někdy v šedesátých sedmdesátých letech, bylo tam mnoho směrů, využívaly se medikamenty nebo holotropní seance. Nás to obešlo. Když už se u nás někdo rozhodne jít k psychoterapeutovi, tak se ptá známých, koho by mu doporučili. Ale rozhodně neřeší, o jaký typ terapeuta jde, jakou používá metodu, jestli to je tzv. rogerián, nebo jestli dělá kognitivní psychoterapii.

Nejde o psychoanalýzu, o žádné hlubinné vhledy, terapie má v tomto případě podobu běžného dialogu o tématech, která lidi zajímají.

A jaký tedy je psychoterapeut, kterého hraje Karel Roden?
Seriál vychází právě z rogeriánské terapie (podle Carla Rogerse, amerického psychologa a psychoterapeuta, pozn. red.), což je dramaticky dost vděčné. Jde o to, že mezi pacientem a terapeutem vznikne vztah, na základě toho pak terapeut odhaduje, jak asi vypadají jiné pacientovy vztahy, z čehož může něco vyvodit. Důraz se klade na existenciální témata: strach ze smrti, strach z osamělosti, úzkosti… Divák se s tím může snadno ztotožnit. Nejde o psychoanalýzu, o žádné hlubinné vhledy, terapie má v tomto případě podobu běžného dialogu o tématech, která lidi zajímají.

Proč jste si pro roli terapeuta vybral právě Karla Rodena?
Mě osobně lákala spolupráce s ním už dlouho. Obsazovali jsme ho vlastně proti jeho typu. Nemám nastudované všechny jeho role, ale řekl bych, že ještě nikdy nemusel hrát tak vstřícného a vlídného člověka. Většinou hraje postavy, kterým se honí v hlavě něco temného, a tady najednou musel mít čistý pohled a být zvědavý na to, co se děje v hlavě těm druhým. Řekl bych, že se to povedlo. Jak na vás působil? Šla byste k němu na terapii?

Někdy ve druhém díle mě přesvědčil, že bych šla.
O to nám šlo. On má v sobě vnitřní pravdivost, umí působit důvěryhodně, herecky i lidsky. A ještě máte pocit, že si jeho pozornost musíte zasloužit, i jako druhá postava, ale že pak je ta pozornost absolutní.

Roden je zvláštní, hodně uzavřená osobnost. Jak se s ním pracuje?
Opravdu zvláštně. Není to jednoduché. Ostatní herci se ho trochu báli, přestože to bylo zbytečné. Karel má kolem sebe po většinu času určitou bariéru nejen vůči veřejnosti a novinářům, ale i vůči štábu. On by to určitě popřel, ale je to tak. I v tom ta bariéra spočívá. Takže ho obklopuje aura, kterou je třeba prolomit. Je to prostě setkání se složitou osobností. Jedním dechem musím však dodat, že takové setkání má cenu. Nejen proto, že mě Karel moc hezky parodoval. Má obrovský smysl pro humor, jen nevím, čím se u něj spouští. Ale někde hluboko v sobě má touhu dělat klauna a umí to skvěle. Tohle natáčení bylo dost náročné, točilo se šest dní v týdnu, Karel byl na placu devadesát dní. Umíte si představit, že humor při práci měl tedy dost očistnou, vlastně i terapeutickou funkci.

Humor, byť ho není mnoho a je celkem drsný, je ale i v seriálu. Některé momenty jsou vtipné tím, jak jsou přesně vystižené.
O to jsme se snažili. Protože osudy hrdinů jsou vlastně vcelku kruté, vztahy se rozpadají nejen klientům, ale i terapeutovi. Na druhou stranu zase všichni dosáhnou jistého vhledu do své situace, leccos si uvědomí, pochopí.

Běžná divácká masa, jíž se poměřuje sledovanost a oblíbenost televizních pořadů nejen komerční, ale i veřejnoprávní televize, to je zoufalství. Vkus diktovaný průměrem je zákonitě vždycky nevkusný.

Terapie je dost „jiný“ seriál, nenabízí žádné instantní, telenovelové báchorky, ale skutečné problémy skutečných lidí. Velmi otevřeně se tu řeší nejintimnější témata. Jako by nešlo o sledovanost, ale o kvalitu.
Všichni z HBO říkali, že jim jde o to, udělat dobrý seriál. Pravidla byla nastavena dost zajímavě: sledovanost se nehoní za každou cenu, není to priorita. A ona se, pokud vím, ani neměří. Tím pádem vlastně nikdy nezjistíme, jak se to líbilo divákům. Což je dobře, protože běžná divácká masa, jíž se poměřuje sledovanost a oblíbenost televizních pořadů nejen komerční, ale i veřejnoprávní televize, to je zoufalství. Vkus diktovaný průměrem je zákonitě vždycky nevkusný.

Terapie však bude spíš pro diváky, kteří si vybírají, nechtějí u televize jen vypnout mozek, ale zajímá je určitá kvalita, dobře napsané dialogy, výborní herci …
Dobře že to říkáte, protože jedním z mála kvalitativních měřítek pro nás budou recenze.

Dobré recenze měla většina vašich filmů, naposledy Karamazovi. Jak to vypadá s vaším novým filmovým projektem?
Je to takový specifický film o dvou částech, jmenuje se Ztraceni v Mnichově. První část je hraný film o papouškovi Édouarda Daladiera, kterého přivezou Francouzi do Česka v roce 2008 na výročí uzavření mnichovské dohody a s nímž se udělá tisková konference. Jeden novinář papouška ukradne, udělá s ním rozhovor, spřátelí se s ním… Jenže francouzská strana potřebuje, aby papoušek nevykecal víc, než je nezbytné, tak na něj spáchají atentát. Na začátku je takové bulvární oslnění papouškem a pak se přejde k dost zásadním otázkám kolem mnichovské dohody. Zároveň je tam rozehrané téma krize středního věku onoho novináře. To je prvních padesát minut. Další část je o tom, jak se tenhle film točil, a o iluzi, že to měla být česko-francouzská koprodukce, ale mysleli si to jen Češi. Český producent blufuje tím, že do toho projektu Francouzi půjdou, ale Francouzi ani nevědí, že by měli do něčeho jít. Je to taková historická paralela, situace z Mnichova 1938 převedená do filmové reality. Spoléháme na Francouze, že za nás vyřeší náš problém, a když ho nevyřeší, bereme to jako zradu.

Takže to bude také film o české povaze?
To doufám. Film o tom, jak se Češi nepodílejí na vlastní historii a nechtějí nést odpovědnost za své jednání. Dost mě nasměrovala kniha Jana Tesaře Mnichovský komplex, což je převratná analýza mnichovských událostí. Až tam jsem se dozvěděl, že prezident Beneš mnichovskou dohodu vlastně inicioval. V květnu 1938 vyslal vyjednavače, aby výměnou za část československého území oddálil válku s Německem. Beneš předpokládal, že bude válka a že Německo ji prohraje. Kdo bude na jeho straně, bude také poražen, ale kdo se vzepře příliš brzy, toho Německo převálcuje a zlikviduje. On tedy řešil, jak nebýt ani spojencem, ani nejít příliš brzy do otevřeného konfliktu. Zrada pak byla pouze v tom, že se mocnosti nakonec dohodly na odevzdání většího území, než Beneš nabízel. Tesař v té knize říká, že to, co je považováno za českou tragédii, je ve skutečnosti obrovské diplomatické vítězství: dokládá, že náš parlament byl z větší části proněmecký, ale na konci války jsme dokázali být na straně vítězů, měli jsme relativně málo obětí, protože jsme byli „pouze“ okupovaní, a navíc jsme „vyřešili“ německou otázku odsunem Němců. To je trojí diplomatické vítězství.

Naše národní tragédie není ta „zrada“, ale to, že se na ni vymlouváme a vyvozujeme z ní svou pasivitu. A také to, že od té doby máme někde hluboko v sobě ukrytý nesprávný pocit, že jsme obklopeni nepřáteli.

Mnichov je ale vnímán jako národní trauma.
Máme trauma z toho, že jsme nemohli bojovat s Německem, což je ale nesmysl, protože jsme neměli čím bojovat. Existuje tu mýtus zrady a mýtus složení zbraní, jím se pak vysvětluje, proč jsme se v šedesátém osmém nepostavili Rusům a před tím, v osmačtyřicátém, se tak hladce podvolili komunistickému puči. Naše národní tragédie není ta „zrada“, ale to, že se na ni vymlouváme a vyvozujeme z ní svou pasivitu. A také to, že od té doby máme někde hluboko v sobě ukrytý nesprávný pocit, že jsme obklopeni nepřáteli.

My jsme přece národ Švejků a hloupých Honzů, kteří se do boje nehrnou, ale raději vyčkávají.
No právě. Ale je otázka, zda samo vyčkávání ospravedlňuje existenci národa. Vnitřně o tom sami pochybujeme. Proto se tváříme jako bojovníci a hledáme výmluvy pro své vyčkávání. Bohužel se ale zdá, že nikdy nepůjdeme v první linii jako třeba Poláci.

Vy jste v Polsku dost dobře zavedený; hrají se tam vaše filmy, mají tam úspěch vaše hry. Jaký je rozdíl být populární ve velkém Polsku a v malém Česku?
Nejsem si jist, jestli jsem vůbec někde populární, zejména u nás. Ztratil jsem s českými diváky kontakt. Ono těch možností, jak ho udržet, není moc, po premiéře uděláte nějaké besedy … To, co se dočtu na internetu, je zavádějící – jednotlivé reakce nelze brát vážně, jsou buď extrémně drsné, nebo extrémně pozitivní. Rozhodně to ale není relevantní vzorek diváků. Vlastně jsem měl větší kontakt s polskými diváky, když tam šly mé filmy do distribuce, dost jsem tam jezdil a mluvil s lidmi. Oni na besedu přijdou a opravdu se zajímají o věc. Mají velmi silnou a početnou vrstvu inteligence, studenti tam jsou výraznou hybnou silou. Je radost bavit se s mladými polskými producenty, jsou schopni analýzy, mají ideály. Rád bych „Mnichov“ točil s Poláky.

Co se musí odehrát, abyste si řekl: Tohle je námět na film, se kterým chci strávit dva tři roky života.
Musím mít pocit, že téma je i společensky nosné, nestačí mi zajímavý příběh. Něco napíšu a pak zjistím, že sama podstata věci se mi jeví jako nedostatečná, že je to příliš vymyšlené, a zahodím to. Třeba v případě „Mnichova“ mám ambici změnit pohled na část našich dějin, na to, jak se Češi dívají sami na sebe. To je samozřejmě neskromná ambice. A přitom by to mohla být legrace. Ale musím dodat, že v současné době se zdá, že se nám tenhle film nejspíš zafinancovat nepodaří.

Píšete dnes jinak než před deseti nebo patnácti lety?
Většinou to bylo tak, že jsem připravoval nějaký scénář a během toho jsem docela rychle, jakoby mimochodem, udělal něco jiného, to byl případ Knoflíkářů. Samotáři vznikli standardní cestou během tří let. Ale třeba Rok ďábla, to byl taky „vedlejší produkt“. Stejně tak Příběhy obyčejného šílenství, ty měly vydělat na film, který se pak vůbec nenatočil. A Karamazovi? Ano, to byl film, který byl takto zamýšlený.

Přežívá mýtus, že čeští diváci chodí do kina hlavně na české herce, vy s tím ale nesouhlasíte.
Ne. Diváci se orientují hlavně podle žánru. Říkávalo se, že určití herci zaručí návštěvnost. Ale to už neplatí ani v případě Jirky Macháčka, který tuhle iluzi ještě udržoval. Třeba Ivan Trojan neustále vyhrává nejrůznější ankety o nejoblíbenějšího českého herce, ale když v nějakém filmu hraje, tak návštěvnost vám to nezaručí.

Tahle zvláštní logika by vysvětlila, proč se nechodí na Havlovo Odcházení.
Ale to přece bylo jasné, že na Odcházení nikdo nepřijde. Lidi se báli neobvyklého žánru, divák nemá rád takovou stylizaci, bez ohledu na herce i na kvalitu filmu.

A co vy, jak se líbil vám?
Sice se z toho filmu vytratil veškerý existenciální rozměr původního textu, ale vlastně mě bavilo, že pan prezident dokázal natočit takovou rošťárnu. Je to lepší, než kdyby se bral úplně vážně. Nakonec to byl dost „mladý“ film, v dobrém slova smyslu.

V říjnu budete mít v Národním divadle premiéru nové hry…
Teď to zrovna přepisuju, ale moc mi to nejde. Tuhle hru si u mě objednali Poláci, líbil se jim předchozí titul Očištění, tak na to chtěli navázat. Ale pak se v tom divadle něco změnilo, odešla dramaturgyně… To se tak v divadlech děje. Nicméně o hru měli zájem z Národního. Zatím je to postavené na tezích a snažím se do toho dostat vztahy. Je to o středně známém fotografovi, kterému nabídnou natočit reklamu. No a vývojem událostí se z něj stane bojovník s kapitalismem a korporacemi, jenž bojuje proti produktu, na který měl tu reklamu dělat.

Dělat u nás politickou satiru ve filmu či na divadle je strašně těžké, protože česká realita je absurdnější než jakákoli fantazie.

Takže i tady uplatňujete značnou míru „společenské angažovanosti“.
Ano, je to o tom, kde je etická hranice. Dřív tvořilo mantinely členství ve straně, ale co je tvoří teď? Co je ještě slušné a co ne? Je tu i téma, které bylo v mé předchozí hře – otázka viny a trestu.

S jakými pocity sledujete současnou politickou scénu? Tam je jen samá vina a nikde žádný trest.
Třeba to, co předvedly před časem Věci veřejné, už mělo parametry příběhu. Vít Bárta se vyprofiloval jako dramatická postava, samozřejmě záporná, a to jednoduše tím, že zveřejnil svůj cíl. Ale zvláštní mi připadá, že se tomu všichni tolik divili. Takhle přece korporátní kapitalismus funguje. Snaží se o propojení politiky a byznysu. To je jeden z jeho imperativů, ne vybočení či exces. V USA to takhle chodí už desítky let a od jisté doby už to tam ani nikdo neskrývá. Když se politik dostane do rozporu se zákonem, tak se změní zákon. Dick Cheney  by mohl vyprávět. My jsme ovšem do tohoto modelu dokázali přinést prvek improvizace a chaosu a takzvaného pozdního špatného svědomí. Postavy jako Kristýna Kočí totiž nehrají ani podle těch zkorumpovaných pravidel. A nakonec do toho vstoupí Václav Klaus se svou geniálně sehranou a fantasticky načasovanou etudou s ukradeným perem. Dělat u nás politickou satiru ve filmu či na divadle je strašně těžké, protože česká realita je absurdnější než jakákoli fantazie.

Petr Zelenka
Režisér, scenárista a dramatik Petr Zelenka (21. 8. 1967) vystudoval scenáristiku a dramaturgii na FAMU. Je autorem a režisérem filmů Mňága – Happy end (1996), Knoflíkáři (1997), Rok ďábla (2002), Příběhy obyčejného šílenství (2005), Karamazovi (2008), napsal scénář k úspěšnému snímku Samotáři (režie David Ondříček), jeho divadelní hry (Příběhy obyčejného šílenství, Teremin nebo Očištění) se uvádějí na několika evropských scénách. Od podzimu bude na programu HBO seriál Terapie, na němž se podílel jako autor a režisér.

Rozhovor vyšel v týdeníku Reflex. Foto Roman Černý.

Diskuse 0